Autor vychází ze své akademicky teoretické i vydavatelsky
praktické zkušenosti dvou desetiletí, kdy se profesně věnoval literatuře
východní Evropy jako překladatel, literární kritik i vydavatel. Studie
rekapituluje literární život a roli spisovatelů ve východní Evropě v posledním
půlstoletí. Wachtel zkoumá politické, sociologické i literární podmínky
spisovatelů za komunismu a po jeho pádu. Podle něj po roce 1989 skončila
„spisovatelská utopie“ vytvořená komunistickými režimy (spolu s nespornou
politickou represí zažívali jak oficiální, tak i neoficiální autoři relativně
vážené postavení a byli součástí politického a kulturního diskurzu) a autoři se
ocitli v realitě, kde si mnozí z nich musí vydělávat jinak než perem a kde se
kultivovaná spisovatelská prestiž postupně zhroutila.
Andrew Baruch Wachtel vyučoval v letech 1988-1991 na
Stanfordské univerzitě. Od roku 1991 působil na Northwestern University, kde vedl mj.
katedru slovanských jazyků a literatury. Publikoval širokou škálu knih a článků
o ruské a jihoslovanské literatuře, kultuře a společnosti. Vedle své akademické
práce působil Andrew Baruch Wachtel jako redaktor a překladatel současné ruské
a slovinské poezie a prózy. V současné době pracuje jako prezident Americké
univerzity ve střední Asii, která sídlí v Biškeku v Kyrgyzské republice.
Knihu vydává nakladatelství Academia.
Ukázka z knihy:
Jako editora knižní řady věnované překladům současné východoevropské
literatury (Writings from an Unbound Europe – Psaní z nespoutané Evropy, pozn.
překl.) se mě lidé často ptají: „Jak to, že se po pádu komunismu ve východní Evropě
neobjevil nový Milan Kundera?“ I když se otázka zdá jasná, odpověď není.
Především už v sobě samé zahrnuje určitou pojmovou neuchopitelnost, kde slova „Milan
Kundera“ zastupují spisovatele zároveň velmi talentovaného a světově
proslulého. Když si dovolím otázku rozdělit, odpověď na tu první část
jednoduchá je. Od roku 1989 se ve východní Evropě objevilo hodně talentovaných spisovatelů.
Koneckonců jedním z úkolů této studie je se několika z nich zabývat, abychom
alespoň částečně posílili čtenářské povědomí o tom, že literatura na úrovni
Milana Kundery, Alexandra Solženicyna, Wisławy Szymborské a Danila Kiše ve
východní Evropě nadále i po pádu komunismu vzniká.
Odpověď na druhou část otázky je ovšem složitější, protože více
souvisí s rolí a postavením literatury ve společnosti než s literaturou
samotnou. Spisovatelé se nestávají tak slavnými jako Kundera prostě proto, že
jsou talentovaní (i když jistá míra talentu jistě nutná je), ale také proto, že
místní a mezinárodní kulturní podmínky jejich talent rozvinou, zajistí odhalení
jejich talentu a také rozšíří uznání. Nakladatelé si musí přát Kunderu
publikovat, kritici se musí rozhodnout, že budou jeho knihy číst a posuzovat, státní
i soukromé spolky mu musí udělovat ocenění a čtenáři (ve vlasti i v zahraničí)
si ho musí koupit a přinejmenším v několika případech přečíst. Fenomén „Milan Kundera“
je stejně tak společenskokulturní jako literární. S velkou mírou jistoty mohu
říct, že takové společenskokulturní podmínky, jež kdysi umožnily vznik fenoménu
„Milan Kundera“, dnes již ve většině zemí postkomunistické Evropy neexistují a
patrně se v blízké budoucnosti nevrátí. Zánik těchto podmínek byl nepřímým a
nečekaným důsledkem pádu berlínské zdi v roce 1989, který vedl k největšímu a
nejúspěšnějšímu experimentu v demokratizaci a vybudování volného trhu v
dějinách. Země, původně nepřátelské vůči západní Evropě a Spojeným státům a
téměř padesát let ovládané (v případě Sovětského svazu více než osmdesát let)
ideologií, jež omezovala osobní svobodu ve jménu kolektivu a vymýtila soukromé
podnikání na úkor státem řízeného hospodářství, byly během patnáct let
trvajícího shonu integrovány do euroatlantické strategické aliance
prostřednictvím členství nebo partnerství v NATO a většina těchto zemí také
vstoupila do Evropské unie. Tato transformace měla široký dopad na kulturní sféru,
třebaže ten se nedostal do středu akademického zájmu nebo diskuse. Jeden z
klíčových závěrů této knihy je, že z mnoha důvodů, kterým se zde budeme
detailně věnovat, už literatura východní Evropy není považována za tak
důležitou jako kdysi, alespoň v tradičním pojetí vážné prózy, dramatu a poezie.
Slovy srbského kritika Mihaila Pantiće, tak jak je vyslovil v jedné diskusi o
literatuře vlastní země: „Z toho, co kdysi byla elitní forma umění, které
syntetickým způsobem rekapitulovalo životní pravdy lidské zkušenosti a prohlubovalo
pochopení reality (…) se umělecká literatura v postsocialistickém kulturním
modelu stala společensky nepotřebnou a téměř úplně soukromou záležitostí, která
postrádá jakoukoli společenskou důležitost a jež je zajímavá pouze pro úzké
akademické kruhy, pro spisovatele a vzácně oddané čtenáře, kteří pěstují svou
vášeň stejně jako jiné marginální skupiny pěstují tu svou. Někteří lidé se
hlásí k satanistickému kultu, někteří ke Společnosti milovníků buldoků a jiní
čtou překvapivě srbskou poezii.“
Pantićovo ironické tvrzení obsahuje řadu důležitých postřehů.
Nejdůležitějším je, že ve východoevropské kultuře období socialismu (a dodal
bych: rovněž v předsocialistické východní Evropě) široká veřejnost
připisovala důležitost i tak exkluzivním literárním žánrům, jako je lyrická
poezie. Neznamená to, že by každý člen společnosti trávil svůj volný čas četbou
Alexandra Puškina nebo Kundery. Nicméně díky literatuře se velká část
společnosti naučila znát sebe samu právě proto, že panovala obecná víra, že
literární díla „rekapitulují obecnou pravdu lidské existence“. A i ta část
společnosti, která nikdy nic nečetla, měla sklon poukazovat na národní
literaturu, především klasickou literaturu, jako na zdroj pýchy. Jinými slovy,
ve východní Evropě byla literatura důležitá.
(...)
Následkem zhroucení komunistických států, tj. v období let
1989 –1991, se situace spisovatelů a literatury dramaticky změnila. Navíc zrod
občanské společnosti, demokratických vlád a tržní ekonomiky ve
východoevropských zemích způsobil zmizení „objektivních podmínek“, kvůli nimž
byli spisovatelé po jedno a půl století na piedestalu. Už nebyli zapotřebí, aby
bránili právo národů na holou existenci (tato úloha přetrvala déle především v sovětských
a jugoslávských republikách, třebaže v zemích východní Evropy postupně
vybledla), a nebyli již potřeba ani jako hlas svědomí utlačeného národa. Na
počátku byli spisovatelé stejně jako většina populace s novou situací spokojeni.
Poměrně rychle však pochopili, že i když demokratická společnost a volný trh
jsou pro dobro jejich zemí (vzhledem k tomu, jak transformace v některých
zemích východní Evropy proběhla, by s tímto tvrzením ne všichni souhlasili),
nové podmínky přinesly spisovatelům vážné literatury velké těžkosti. Zejména
spisovatelé zjistili, že vládám provádějícím ekonomickou transformaci nezbývá
příliš peněz na velkorysé dotace, jež byly k dispozici za komunismu. S
poklesem příjmu na hlavu se propadl i prodej knih. Kupní síla obyvatel v postkomunistických
zemích klesla. A co hůř: když už si lidé ušetřili peníze na knihy, měli
potenciální čtenáři najednou na výběr. S nástupem soukromých nakladatelů, kteří
se řídili podle trhu, a se zrušením cenzury si na knihkupecké pulty našly cestu
i dříve zakázané formy literatury, zejména překladové a pak i domácí populární
literatury. A konečně s koncem studené války ztratili západní nakladatelé i
čtenáři zájem o literaturu z postkomunistického světa, který již nepředstavoval
ohrožení. Spisovatelé se záhy cítili marginalizovaní, intelektuálně i
ekonomicky. Prestiž vážné literatury v prvním desetiletí po pádu komunismu
drasticky poklesla.
© Originally
published as of Remaining Relevant after Communism: The Role of the Writer in
Eastern Europe (University of Chicago Press, 2006)
Cover photo ©
ČTK/Mucha Josef, 2017
Translation ©
Martina Kerlová, 2017
ISBN
978-80-200-2778-8
Žádné komentáře:
Okomentovat