úterý 27. února 2018

Erich Fromm: Umění naslouchat



Slavný psycholog, sociolog a filozof Erich Fromm sice o psychoanalytické terapii, jíž se celý život věnoval, téměř nic nenapsal, ale editorská práce jeho žáka a asistenta Rainera Funka, který po Frommově smrti uspořádal jeho texty, vynesla na světlo i tuto knihu, tvořenou hlavně přepisem Frommových přednášek a rozhovorů.
Erich Fromm o psychoanalytické terapii téměř nic nepublikoval. Avšak jak píše Rainer Funk, každý, koho Fromm analyzoval, pocítil jeho „neúprosnost hledače pravdy a kritického průvodce, ale také mimořádnou schopnost vcítění, blízkost a bezprostřednost ve vztahu k druhým“. V souladu s tím, že Fromm nezaložil novou terapeutickou školu, jeho stati na téma psychoanalýzy neinformují o žádných technikách.
Texty předkládané v této knize informují spíše o Frommově vztahu s duševně trpícími lidmi naší doby a o jeho schopnosti individuálního vnímání základních problémů člověka. Analytik se v jeho pojetí učí vycházet především sám se sebou a je sám sobě nejbližším pacientem, takže pacient se v určitém smyslu stává jeho analytikem. Soubor zde předkládaných textů je přepisem nahrávek Frommových přednášek a rozhovorů, které tak mají povahu mluveného slova a důležitým způsobem charakterizují Ericha Fromma jakožto člověka.
Erich Fromm (1900–1980) byl původem německý sociální psycholog, sociolog, humanistický filozof a demokratický socialista, spojený s tzv. frankfurtskou školou a s kulturní psychoanalýzou. Fromm jakožto Žid v roce 1933 emigroval do Spojených států. Konec života strávil ve Švýcarsku.
Knihu Umění naslouchat vydává (v překladu Jana Luska) nakladatelství Portál. Tam v řadě Klasici už vyšly Frommovy knihy Strach ze svobody (2014), Umění milovat (2015), Umění být (2016).


Ukázka z knihy:

Psychoanalytická „technika“ neboli umění naslouchat

„Technika“ znamená použití pravidel nějakého umění na jeho předmět; tento význam prošel jemnou, ale významnou změnou. „Technika“ se začala používat pro pravidla týkající se mechaniky, toho, co není živé, kdežto specifi cké slovo, které se týká živého, je „umění“. Proto je název psychoanalytická „technika“ chybný, neboť se zdá, že se týká neživých objektů, takže by se neměl používat na člověka.
Budeme stát na pevné půdě, když řekneme, že psychoanalýza je procesem porozumění lidské duši, a to zvláště té její části, která není vědomá. Je to umění jako porozumění poezii.
Jako každé umění má i toto svá pravidla a normy.


·         Základní pravidlo pro aplikaci tohoto umění zní, že se psycho analytik zcela soustřeďuje na naslouchání.
·         Nic nesmí být pro psychoanalytika důležitější, musí být optimálně osvobozen od úzkosti a nenasytnosti.
·         Psychoanalytik musí mít svobodně pracující představivost, která je dostatečně konkrétní, aby se dala vyjádřit slovy.
·         Psychoanalytik musí být schopen vcítit se do druhých lidí a být dostatečně silný, aby prožívání druhého člověka cítil tak, jako kdyby bylo jeho vlastní.
·         Takové vcítění předpokládá schopnost milovat. Porozumět druhému znamená milovat ho – nikoli v erotickém smyslu, nýbrž tak, že dokážeme druhému člověku vyjít vstříc a překonat svůj strach, že přitom ztratíme sami sebe.
·         Porozumění a láska jsou neoddělitelné. Když se oddělí, dojde k pochopitelnému procesu a dveře pro podstatné porozumění zůstanou zavřené.


Cílem terapeutického procesu je porozumět nevědomým (potlačeným) afektům a myšlenkám, uvědomit si jejich kořeny a funkce a porozumět jim.
Základní pravidlo je instruovat pacienta, aby řekl vše, jak to jen dokáže, a že má upozornit, pokud něco vynechá. Zvláště se zdůrazní, že pro pacienta neexistují žádné morální závazky, dokonce ani říkat pravdu. ( Jestliže pacient lže, měl by to psychoanalytik zaznamenat, protože jinak přestává být kompetentní.)
Psychoanalytik by měl odpovědět na všechny otázky, které se týkají jeho osoby, pokud jsou veřejně známy, a analyzand má právo o nich vědět – např. věk, vzdělání, sociální původ. U všech ostatních otázek musí pacient odůvodnit, proč si myslí, že jeho zájem o analytika je oprávněný, nebo zda chce obrátit situaci a analyzovat psychoanalytika (například kvůli odporu).

Terapeutický vztah by se neměl vyznačovat atmosférou zdvořilé konverzace a popovídání, nýbrž přímostí. Psychoanalytik nesmí nikdy lhát. Psychoanalytik se nesmí pokoušet zalíbit se, udělat dojem, nýbrž musí zůstat sám sebou. Toho ale dosáhne jen prací na sobě.

ISBN 978-80-262-1341-3

Žádné komentáře:

Okomentovat