Osmý svazek z díla francouzského spisovatele Benoîta Duteurtra vydává
nakladatelství Atlantis.
Autor na okraj českého
vydání románu, který v originále vyšel roku 2007 píše: „Vznik tohoto románu je částečně spojený s Prahou,
kde jsem v prvních letech jedenadvacátého století objevil, jak se celé město
(nebo alespoň jeho historické centrum) může proměnit v turistický komplex.
Stejný jev lze pozorovat v Paříži, Benátkách nebo Krakově. Ale mé fantazii
posloužily jako pozadí především starobylá náměstí českého hlavního města, jeho
slavný most, jeho přechod od komunismu ke kapitalismu. Nesnažil jsem se o
realistické líčení, mým cílem bylo napsat román vycházející z této jednoduché myšlenky:
jak se může město proměnit ve firmu a své obyvatele snížit na pouhé
zaměstnance... Vypravěč, uvězněný v této městské fikci, promlouvá hlasem
stárnoucího muže. V tomto rozčarovaném světě, kde kulisy života čpí smrtí a ze
všech dobrodružství se stávají pouhá klišé, zůstává jediným obzorem humor a
poezie! “
Benoît Duteurtre se narodil v roce 1960 poblíž Le
Havru. Psát začal v patnácti letech. Jako milovník hudby se v roce 1977 zapsal
na studium muzikologie, a to nejprve v Rouenu a poté v Paříži. Povzbuzován
Samuelem Beckettem publikuje v roce 1982 svůj první text v revui nakladatelství
Minuit a pak se věnuje různým profesím mezi hudbou a žurnalistikou.
Je autorem řady románů, sbírky novel a esejí o hudbě. Svým zájmem o současné situace a prostředí,
jasným psaním a osobitým humorem zaujímá ojedinělé místo ve francouzské
literatuře. U nás jeho knihy vydává nakladatelství Atlantis.
Ukázka z knihy:
část první
Vítejte v Town Parku
(...)
2
Moje staré
knihy
V koutě mé knihovny vedle sebe stojí několik zažloutlých svazků se
staromódními názvy. Namátkou jeden vytahuji, chvíli v něm listuji a s úsměvem
narážím na pasáže horečně podtrhané tužkou. Čtu tituly a vybaví se mi zápas
Dona Quijota: Společnost spektáklu, Velký skok vzad, Úpadek
kapitalismu... Zatímco jsme se bouřili proti změnám ve světě, svět se změnil
bez ohledu na nás. Ať tak či onak, nezbývá než konstatovat, že se svět pokaždé
vydal cestou, již jsme považovali za tu nejhorší, jako by náš povyk neměl s
dějinami pranic společného a ony pokračovaly dál.
Nemohu se ubránit pocitu směšnosti při zmínce tří věcí, za něž
jsem kdysi úporně bojoval:
— Obrana jazykové rozmanitosti proti hegemonii anglo-američtiny (v mém podání zněl ten termín
pohrdavě)... Už vidím ohromený pohled osoby, které bych se dnes pokoušel
vysvětlit, že zvládnutím této anglo-američtiny, umožňující
bez obtíží komunikovat z jednoho konce zeměkoule na druhý, o mnoho přišla. Bez
nejmenšího zaváhání jsem tento vývoj označoval za kulturní
neokolonialismus... skutečným důvodem mého běsnění byla má příliš špatná
angličtina, každým okamžikem mi tedy hrozilo, že se ocitnu mezi „ovládanými“,
ačkoli trocha studijní píle by mi umožnila přidat se k táboru „vládnoucích“!
— Boj proti deregulaci dopravy, proti prudkému nárůstu nákladních
a osobních aut; obnovení železnice jakožto významné veřejné služby v celé
Unii... Stejně tak jsem mohl velebit výstavbu římských cest nebo řeckých
chrámů. Stará železniční síť mezitím navzdory mým horlivým radám zmizela,
neodpovídala současným potřebám; avšak mně byl tento protivný sklon zatvrzele
se dovolávat překonaných modelů vlastní. Revoluce, po níž jsem toužil — a která
spočívala ve vzkříšení světa mých prarodičů —, by snad byla myslitelná pod
vládou diktatury. Unie však, naneštěstí pro mě, vycházela ze zcela opačných
zásad: z volného pohybu zboží, osob a kapitálu. Reformy, jimiž jsem měl v
úmyslu zachránit svět, by tedy vyvolaly pouze vzpouru všech, kteří se s novou
skutečností dokázali vyrovnat lépe než já: řidičů nákladních vozidel,
cestovních agentur, automobilových výrobců a strojvedoucích všeho druhu —
prostě všech obyvatel považujících volný pohyb skutečně za projev svobody! Ale
tohle mi bylo jedno, copak jsem neměl pravdu na své straně?
— Proměna Unie v rozsáhlou konfederaci, opírající se o velkorysou
sociální politiku a nezávislou diplomacii... Budiž připomenuto na mou obhajobu,
že tento záměr dlouho zdůrazňovali evropští političtí činitelé, jakmile
potřebovali odůvodnit určité rozhodnutí. Až na to, že jediný, kdo to bral
vážně, jsem byl já. Unie se už dávno spokojila s nařízeními zajišťujícími
prosperitu firem a volnou výměnu policejních záznamů. Politická nejednotnost se
ostatně hodila všem: lídrům našeho malého národa, ale i ostatním zúčastněným
umožňovala zachovat zdání suverenity.
Za tyto tři utkvělé myšlenky jsem se bral s přesvědčením, logikou
a rozhořčením obránců pravdy... a pak jsem viděl, jak každou z nich odnáší vítr
spolu s mými námitkami proti nadměrné produkci, volnému obchodu, globálnímu
oteplování a vůbec směru, kterým se svět vydal. Po mně budou horlit další a
nakonec to také vzdají. Další krize jim na chvíli zdánlivě dají za pravdu.
Jejich hlasem bude znít věčný nářek buřičů pozvedající se proti všemu, co
podléhá změně. Jejich nervová selhání jsou součástí dějin lidstva; až na to, že
nic dalšího z nich pro nás nevyplývá, nemají žádný dopad na touhu zbohatnout,
vlastní miliardám smrtelníků; nemají vliv na změny v přírodě odstartované už
tak dávno, že je nelze zarazit, takže člověku nezbývá než se s nimi smířit...
Jen ať si hřímají dál. Za sebe jsem vsadil na přizpůsobivost, jako se
přizpůsobují živočišné druhy, na schopnost přežít i se všemi těmi uragány,
suchy a záplavami.
Zkrátka jsem se přiklonil k rozumnějšímu přesvědčení: přestat
zatvrzele hájit ztracené pře, už se nepokoušet vytvářet dějiny proti proudu,
potírat především vlastní protivný sklon, jenž by z politiky chtěl udělat
středobod mého života, a snažit se spíš poznat sám sebe tím, že dostanu pod
kontrolu síly, které mě doopravdy ohrožují: úzkost, že onemocním, strach z
chudoby, hrůzu ze smrti... Není snad podobný bojový plán o mnoho konkrétnější a
povzbudivější, takový, kolem něhož by se jednoho dne mohl semknout celý lidský
druh? Proto jsem tedy zůstal žít v Town Parku, v této laboratoři budoucnosti,
kde se Dějiny, obchodní duch a zábava snaží nalézt společnou řeč.
La cité heureuse
de Benoît Duteurtre
© Librairie Arthème Fayard, 2007
© Atlantis, spol. s r. o., 2018
Translation © Eva Blinková
Pelánová, 2018
ISBN 978–80–7108–369–6
Žádné komentáře:
Okomentovat