Conn Iggulden: Válka růží 2 / Trojice

Píše se rok 1454 a král Jindřich VI. je už přes rok upoután na lůžko. Královy zájmy jen s obtížemi hájí jeho oddaná žena Markéta z Anjou za pomoci vrchního vyzvědače Derryho Brewera. Zatímco panovník chřadne a chvílemi upadá do bezvědomí, svou pozici v zemi upevňuje Richard, vévoda z Yorku. A spolu se Salisburym a Warwickem vytvářejí vlivnou trojici, jež se snaží zlomit panovníkovy přívržence. Jenže vtom se Jindřich VI. jako zázrakem uzdravuje. Boj o moc může opět vypuknout naplno a obě strany čeká první bitva u St. Albans, tradičně označovaná jako počátek Války růží…

Conn Iggulden (*1971) o sobě tvrdí, že je odmalička fascinovaný příběhy. Než se stal spisovatelem na plný úvazek, přednášel sedm let historii na Londýnské univerzitě. Napsal již několik historických románů, z nichž některé se představily i českým čtenářům, např. trilogie o Čingischánovi či tetralogie věnovaná životu Julia Caesara. Ve své nejnovější historické sérii čerpá z anglických dějin: vrací se k tzv. Válce růží. Ve druhém díle, jehož první část se odehrává v roce 1454, druhá pak o pět let později, autor popisuje úvodní léta tohoto krvavého konfliktu – od první bitvy u St. Albans přes bitvu u Northamptonu a další události, které zásadně ovlivnily anglické dějiny. Iggulden se opírá o důkladnou znalost historie, zároveň umí vystavět dramatický příběh, v němž dávné děje a postavy doslova ožívají před očima. Svým působivým stylem bez příkras čtenáře přenese přímo doprostřed válečné vřavy na bojištích nebo k tajným jednáním ve zdech středověkých hradů.

V překladu Ivana Ryčovského vydává nakladatelství Plus.

Ukázku z prvního dílu si můžete přečíst na https://ctenarknih.blogspot.cz/2017/03/conn-iggulden-valka-ruzi-1-boure.html

Ukázka z knihy:

Ačkoli byl Derry nesmírně unavený a utahaný, nemohl nepostřeh­nout, že sotva jej Hobbs uvedl do královských komnat, všechno ztichlo. Sluhové při chůzi nevydávali obvyklý hluk, a pokud vůbec hovo­řili, pak jen šeptem. Než ho Hobbs stihl dovést ke správným dveřím a sdělit další heslo dvojici strážných, byl už si Derry jistý, že se na králově zdravotním stavu nic nezměnilo. Uplynulo dobrých čtrnáct měsíců od chvíle, kdy král Jindřich upadl do tak hluboké mdloby, že ho nedokázali probudit. Rok 1454 mezitím dospěl na konec léta a na trůnu v Londýně stále neseděl král: místo něj panoval vévoda z Yorku coby protektor a obránce království. Anglie měla spoustu zkušeností s vládou regentů zastupujících nezletilé krále – i samot­ný Jindřich zdědil trůn jako dítě a museli za něj vládnout spolehliví mužové. Jiné to bylo s duševní chorobou, kterou král nepochybně zdědil po matce a poskvrněném rodu francouzských králů.

Derry strážným dovolil, aby jej důkladně prohledali. Uspokojilo je, že u sebe nemá zbraň – přinejmenším žádnou nenašli –, a tak mu otevřeli dveře do vnitřních komnat a ohlásili jeho příchod.

Derry rychle vstoupil a spatřil královnu, obědvající se svým cho­těm. Na první pohled vypadal král Jindřich, jako by normálně seděl s hlavou skloněnou nad talířem polévky. Pak si Derry povšiml pro­

vazu, jímž byl přivázán k židli, aby neupadl, i sluhy krmícího svého pána lžící. Sluha při Derryho příchodu vzhlédl. Když Derry přistou­pil blíž, viděl, že má Jindřich kolem krku bryndák, na kterém končí stejné množství polévky jako v jeho břiše. Tučný vývar králi stékal po ochablých rtech, a když Derry poklekl a sklonil hlavu, uslyšel, že Jindřich vydává tiché přidušené zvuky.

Kapitán Hobbs nepřekročil práh. Dveře se za Derrym zavřely a mla­dá královna vyskočila z místa se zděšeným výrazem ve tváři.

„Co to máte s hlavou, Derry? Co jste si to nechal udělat?“

„Vaše Výsosti, chtěl jsem předejít tomu, aby si mě cestou k vám někdo všiml a hlásil každý můj krok. Nedělejte si prosím starosti. Vlasy mi zase dorostou, tak mi to aspoň bylo řečeno.“ Všiml si, že královna potlačuje smích, a to ho rozladilo.

„Vypadáte jako vajíčko, Derry! Nenechali vám na hlavě skoro nic!“

„Je to tak, Vaše Výsosti, ten františkán s břitvou si počínal obzvlášť důkladně.“ Derry se zvedl z pokleku a cítil, že se trochu potácí: kom­binace tepla v místnosti a hladu způsobily, že náhle pocítil slabost.

Královně to neuniklo a úsměv jí zmizel ze rtů.

„Humphrey! Pomozte Mistru Brewerovi do křesla, než upadne. Rychle, nemá daleko k mdlobám!“

Derry se omámeně ohlédl po člověku, kterého oslovila. Cítil, jak ho někdo bere pod paží a usazuje na širokou dřevěnou židli. Zamr­kal ve snaze sebrat myšlenky, které se mu náhle rozutekly. Připadal si trapně kvůli vlastní slabosti, tím spíš, že věděl, že bratr Petr je pořád někde venku na dešti a hledá stáj, v níž by mohl složit hlavu.

„Už to bude dobré, Vaše Výsosti,“ ujistil královnu. „Jsem jen pří­liš dlouho na cestě.“ Nezmínil se o tom, že jej pronásledovali a on musel vynaložit veškerý důvtip a využít všech kontaktů, jen aby si udržel náskok před chlapy, kteří mu šli po krku. Jen za uplynulý měsíc ho třikrát vystopovali a pokusili se ho zlikvidovat, z toho dva­krát v jednom týdnu, než se připojil k mnichům. Věděl, že jednou

už nebude mít dost rychlé nohy anebo nenajde bezpečný úkryt. Lidé vévody z Yorku kolem něj utahovali smyčku. Téměř cítil její drsná vlákna na hrdle.

Vzhlédl, aby poděkoval člověku, který mu pomohl, a úžasem vy­třeštil oči, protože v něm poznal vévodu z Buckinghamu. Sir Hum­phrey Stafford byl velký rudolící muž s nesmírnou chutí k jídlu. S Derrym si poradil snadno jako s malým dítětem a králův vrchní vyzvědač mohl jen žasnout sám nad sebou, jak hodně po cestě zhubl.

Vévoda se naklonil blíž, aby si jej lépe prohlédl, a s odporem svraštil velký baňatý nos.

„Ten má dost,“ prohlásil, k Derryho malé radosti se naklonil ještě blíž a přičichl k němu. „Jeho dech je sladký, Vaše Výsosti, a páchne hnilobou. Ať nám chce sdělit cokoli, měl by to vyklopit hned, než nám tu umře.“

Derry se s přimhouřenýma očima zadíval na tvář, jež se nad ním tyčila.

„Já neumřu, vaše lordstvo. Ještě nikdy se mi to nestalo.“

Nikdo z trojice po celou tu dobu ani na chvíli nepohlédl na krále Jindřicha. Ten seděl tiše u stolu, neviděl a nevnímal. Derry se konečně od-vážil zamžourat na něj zpod přivřených víček, ale vzápětí toho litoval. Král byl vyhublý a bledý, ale daleko horší byl zcela prázdný pohled v otevřených očích. Derry by přísahal, že hledí na mrtvolu, kdyby Jin­dřich nedýchal a hlava se mu s každým nádechem lehce nezhoupla.

„Horkou polévku pro Mistra Brewera!“ rozlehl se Markétin hlas. „A chléb, máslo, další studené hovězí na česneku – všechno, co se­ženete!“ Derry vděčně zavřel oči; teplo komnaty mu pronikalo do těla a všechna bolest náhle zmizela. Už dávno neseděl tak blízko pořádného ohně. Přemohla jej úleva i vyčerpání, a než mu pod nos snesli talíře s pokrmy, skoro spal. Vůně ho ale probrala a on se vrhl do jídla s náhle probuzenou chutí, která Markétě vrátila do oka ve­selou jiskru. Derry cítil, jak jej horká polévka přivádí zpět k životu,

jako by se mu její lahodnost rozlévala do všech údů a prosakovala až do morku kostí. Derry si olízl rty a ulamoval chléb, tak čerstvý, že si jej ani nemusel namáčet do polévky.

„Myslím, že přece jenom přežije,“ podotkl suše Buckingham z dru­hého konce stolu. „Na vašem místě bych si dával pozor na ubrus, Va-še Výsosti. Ten člověk se cpe tak, že by mohl zhltnout i ten.“

Derry si ho chladně změřil, ale držel jazyk za zuby, aby si nevyro­bil dalšího nepřítele. Dost na tom, že už se ho snaží odstranit jeden vévoda. V tu chvíli mu to bohatě stačilo.

Rozvalil se na židli s vědomím, že mu královna dovolí víc, než by tolerovala většině svých služebníků. Byl jí za to vděčný. Utřel si ubrusem koutky úst a usmál se přitom na Buckinghama. Pak se ob­rátil ke královně.

„Vaše Výsosti, děkuji vám za trpělivost. Dostatečně jsem se osvěžil a teď vám mohu sdělit novinky, které přináším.“

„Byl jste pryč dva měsíce, Derry! Co vás drželo celou tu dobu tak daleko od krále?“

Derry se napřímil a odsunul talíř právě včas, aby ho sluha mohl odnést.

„Vaše Výsosti, snažil jsem se rozhojnit řady těch, kdo mi nosí zprávy. V domě každého šlechtice mám muže i ženy oddané králi Jindřichovi. O některé jsem přišel: buď je odhalili a uvěznili je, nebo museli prchnout. Jiní se přesunuli na důležitější místa a zřejmě si mysleli, že je tím pádem začnu lépe platit. Dal jsem si tu práci a vy­světlil jim, že věrnost králi nelze vyčíslit penězi, třebaže by někteří z nich chtěli za každou službu třicet stříbrných.“

Královna Markéta byla krásná mladá žena kolem pětadvaceti let, s čistou pletí a štíhlou šíjí. Zatímco Derry hovořil, mhouřila oči, které jí těkaly k manželovi, jako by po všech těch měsících mlčení mohl zničehonic promluvit. Derry s ní z celého srdce soucítil – měla za manžela člověka, který ji vůbec nepoznával.

„A co York, Derry? Povězte mi o něm.“

Derry vzhlédl ke zdobenému stropu, nadechl se a přemýšlel, jak nej-lépe popsat Yorkovo panování, aniž by Markétu připravil o všechnu naději. Skutečnost byla prostá: vévoda si při správě země nevedl vů­bec špatně. Pokud Derry mohl Richarda Plantageneta z něčeho vinit, neschopnost to určitě nebyla. V hloubi duše si uvědomoval, že vévoda zvládá rozsáhlou a složitou státní agendu s poněkud větší dovedností a porozuměním, než jakých byl kdy schopen král Jindřich. Jenže tohle nemohl vyprávět králově mladé choti, dychtící po dobrých zprávách.

„Nijak se netají svou podporou Nevillů, Vaše Výsosti. S pomocí vévody z Yorku a hraběte ze Salisbury získávají Nevillové další pan­ství a půdu po celé zemi. Slyšel jsem aspoň o tuctu případů, kdy se s nimi někdo soudí kvůli pozemkovým záborům.“

Královně vyvstaly na čele vrásky a netrpělivě mávla rukou.

„Chci slyšet o vzpourách, Derry! O jeho nezdarech! Pověz mi o tom, jak lidé v Anglii tomu člověku vypovídají poslušnost!“

Derry na okamžik zaváhal, než pokračoval dál.

„Posádka v Calais odmítla plnit rozkazy, Vaše Výsosti. Je Yorkovi trnem v oku, se kterým musí něco dělat. Největší vojenská síla, jakou má koruna k dispozici, prý neviděla žold od pádu Maine a Anjou. Podle posledních zpráv, které mám, se vojáci zmocnili celé letošní stříže vlny a hrozí, že ji prodají na vlastní pěst.“

„To už je lepší, Derry, mnohem lepší. Vévoda k nim mohl vyslat hraběte Somerseta, aby s nimi vyjednával, kdyby neztratil podporu toho čestného muže kvůli útokům na mého chotě. Somerseta by vojáci poslechli, tím jsem si jistá. A víte, že York snižuje stavy krá­lovy vlastní domácnosti? Dostavili se jeho lidé s listinami a pečetě­mi a propouštějí věrné služebnictvo bez nároku na penzi. Odvádějí koně ze stájí a rozdělují je mezi přívržence svého pána. Takovou plemenitbu už nikdy nikdo nedá dohromady. To všechno kvůli bíd­ným stříbrňákům, Derry!“

WARS OF THE ROSES: TRINITY

Copyright © Conn Iggulden, 2014

Translation © Ivan Ryčovský, 2018

Cover design © Tomáš Cikán, 2018

ISBN 978-80-259-0798-6