Zahoďte veškeré školní
představy o rozšafném pánovi s plnovousem a hůlkou, jenž laskavě popisuje
komické figurky malostranských obyvatel! V životopise Otomara Dvořáka poznáte
skutečného Jana Nerudu, mladého rebela, vzpurného darebáka a výtržníka, znalce
pivnic a vináren, cynického ironika, vášnivého tanečníka, svůdce žen a
prokletého básníka, jenž dlouho a bolestně hledal své místo v životě, jenž
prožíval osudové a nešťastně končící lásky, často se pohyboval po tenké hraně
mezi životem a smrtí, aby konečně našel svou cestu, která nejen obrazně, ale
naprosto reálně mířila ke hvězdám.
Román populárního českého autora vydává nakladatelství
Fortuna Libri (ISBN
978-80-7546-144-5).
Ukázka
z knihy:
Kankán
I
Paříž je město podle mé chuti,
živočišně bláznivé, dravé a bez předsudků; sotva jsem si poručil ‚ohnivý punč‘
a číšník ho před mýma očima zapálil a já se okouzlen zahleděl do tance
modravých plamínků v poháru, už k mému kulatému stolečku přisedla jedna
grizetta, punčovinou až k rozpustilosti rozohněná, a dokazovala mi, že vždycky
toužila mít skutečného ,vagabunda de Boheme‘, že v Čechách to musí být krásné,
prý slyšela, že jsou u nás jenom samé rozkvetlé louky, po kterých od jara do
zimy bloudí tlupy komediantů, žonglérů, klaunů, mimů, muzikantů a
provazochodců, všichni jsou bezstarostní, žijí jen žerty, smíchem, tancem a
láskou… Je milé slyšet takovou útěšnou pohádku o rodné zemi, ze které jsem
uprchl právě proto, abych se vzpamatoval a znovu popadl dech.
Rozumím jí každé třetí slovo,
tady opravdu nevystačím se školní znalostí francouzštiny, jazyk latinské čtvrti
nedbá na Voltaira, ovšem gesta vše dopoví, milá grizetta mě přesvědčuje, že
bychom to měli dát dohromady, třeba jen na zkoušku, stačí říct a ona si skočí
pro svých pár věcí, všechno, co má, se jí vejde do jednoho kufříku, dá sbohem tomu
ničemovi, co s ním doteď žila, a ještě do večera se může ke mně přestěhovat,
vedla by mi skvělou domácnost, nemám se čeho bát, není žádná špindíra, je
zvyklá každý týden drhnout podlahu a v oknech mít fajnové záclonky, záclonky si
vezme také s sebou, ty tomu lumpovi na jeho špinavých oknech nenechá! Kývá
přitom svou krásnou hlavičkou tak přesvědčivě a důrazně, že husté kučery
kaštanových vlasů, které se jí ani pod čepec nevejdou, bez ustání bičují její
všetečný pihatý nosíček.
Říká se, že Pařížanky jsou krásné,
ale není to pravda, ony nejsou krásné, ony jen tak vypadají; jejich půvab vězí
v energii, jejich oči, ústa, paže a celá těla jsou v neustálém pohybu, který se
podobá tanci, jsou mistryněmi šelmovských pohledů a neodolatelných úsměvů;
zkuste takovou šarmantní Pařížanku zastavit do nehybnosti, třeba ji
vyfotografovat – a nic z ní nezbude; droboučká, hubená, nosatá, tuctová jako
vrabčák na smetišti. Pokud v ulicích Paříže potkáte opravdovou krásu, hodnou
malířova štětce, pak vězte, že to bude původem nejspíš Ruska, Polka – nebo
Češka!
Díval jsem se na rozdováděnou
grizettu a najednou mě napadlo; jak snadná může být láska, která s sebou
nevláčí tíhu našich slibů, závazků, cti a odpovědnosti! Snadná? Kdo zná osudy pařížských
děvčat, ten ví, že jejich konce bývají neblahé. Hlad, nemoci, městský špitál…
Jen málokdo uroní slzu nad jejich bezejmennými hroby. Shoří jako můry, kroužící
kolem lampy, plamen je dříve nebo později sežehne. Ale nestojí jim těch pár šťastných
let za to? Vždyť život je stejně jen mžiknutí!
Anička mi patrně nikdy
neodpustí, že jsem v ní po sedm let živil naději v něco, co jsem neměl v úmyslu
splnit. Opouštěl jsem ji mnohokrát, ale kvůli výčitkám svědomí jsem se k ní
zase vracel. Vloni na podzim však jakási dobrá přítelkyně – a já moc dobře
tuším jaká! – Aničku varovala, že jsem zcela bezcharakterní člověk, který
dokonce svádí vdanou paní a snaží se rozbít solidní manželství, že mi hrozí
společenský skandál, a že ta ostuda padne i na ni, aby se ode mne raději včas
distancovala.
Pořád vidím Aniččiny uslzené
oči; upírala je na mne s nadějí, že všechno popřu jako odpornou pomluvu, že
všechno uvedu na pravou míru. Jenže já už neměl sílu lhát a žít v přetvářce; já jsem se Aničce přiznal ke svému
okouzlení Johanou Mužákovou, ze které jsme společně s Hálkem a doktorem
Podlipským vytvořili Karolinu Světlou, dokonce jsem řekl, že paní Mužákovou přemluvím,
aby opustila zhýčkaného manžela a odjela se mnou někam daleko, někam do ciziny,
kde nás nikdo nezná a kde nás společnost nebude ubíjet přízemní morálkou, kde
budeme konečně žít jako dva svobodní, rovnocenní lidé, kteří jsou pro sebe
navzájem inspirací.
Já vím, bylo to ode mne vůči
Aničce kruté. Mně se ulevilo, že jsem se konečně zbavil své rozpolcenosti a
přimkl se k jediné straně, zato nebohé Aničce jsem tím na dlouhou dobu
ukradl spaní. Na rozloučenou mi poslala lístek s lapidárním vzkazem, jehož
gramatické chyby ve mně budily trpce smutný úsměv:
Pane Neruda!
Vyste si prál mne udjelati nestjastnou a povedlo se Vam to vyborne. – Anna
A vzápětí přišel další zvrat,
jímž se příběh mé lásky dostává do tragikomického finále.
Od osudného sokolského výletu
jsem se s Johanou nesetkal a neměl jsem od ní sebemenší zprávu. Odjela na celé
léto do Světlé; trnul jsem, co udělá zklamaná Lidunka, ale ani ta se neozvala.
Tísnivou prázdnotu jsem se snažil zahnat prací. Hálek, jenž se spolu s Edou
Grégrem vydal na velkou novinářskou cestu do Uher a do Haliče, mě inspiroval k
úvahám, že útěk do ciziny není jen fantazie a nadsázka, kterou jsem schválně
stavěl před oči Aničce, ale že bych ten plán mohl opravdu realizovat. Frič, do
jehož emigrantského časopisu jsem pravidelně přispíval, mě zval do Paříže. Ano,
Paříž by mohla být tím vysněným místem, neboť tam se vztahy mezi muži a ženami
neberou tak vážně, jak je tomu v naší úzkoprsé Praze. Jen kdyby se mi podařilo
Johanu přemluvit. Napsal jsem jí několik dopisů, v nichž jsem jí opatrně
naznačil své plány. Žádná odpověď. Čím déle mlčela, tím více jsem se obával, že
se předem pasovala na mučednici a nehodlá na tom už nic měnit.
A pak mě na sklonku léta z
ničeho nic pozvala do kavárny. To bylo poprvé, co se k něčemu takovému
odvážila. Kartičku s pozváním mi přinesla druhá z jejích schovanek, slečna
Němečková. Ta mne také na místo schůzky doprovodila; k mým dotazům i pokusům o
nevinné laškování se tvářila odmítavě, mračila se jako archanděl pověřený
střežením ráje.
Johana seděla u stolku ve
střídmých tmavých šatech, před sebou sklenici vody, v níž jiskřil zbloudilý
sluneční paprsek. Pokynula mi, abych se posadil naproti ní. Slečna Němečková
zůstala stát za mými zády. Celá situace působila strojeně a nepříjemně, jako
scéna ze špatného dramatu. Nejspíš se stávám neblahým hrdinou dalšího románu
Karoliny Světlé.
„Pane Nerudo,“ řekla Johana
strohým a bezbarvým tónem a neodvážila se mi podívat do očí, „pozvala jsem vás,
abych vám řekla své nezvratné a nezměnitelné rozhodnutí. Žádám vás, abyste od
této chvíle se mnou nevyhledával žádné styky, ať už soukromé nebo pracovní;
pokud se týče prací zadaných do vašich časopisů a sborníků, budu se obracet
pouze na pana Hálka. Dále prosím a žádám, abyste mi nepsal žádné dopisy, a
dopisy, které jsem vám napsala, abyste mi čestně vrátil po slečně Němečkové,
která si k vám pro ně přijde. Slečna Němečková je mi svědkem, že jsem vám toto
stanovisko jednoznačně sdělila.“
Rázně vstala ze židle, chmurná
a mohutná vládkyně osudu a vykročila za svým cherubem pryč z vytouženého ráje.
Povstal jsem také, rozechvělý a zmatený; měl jsem pocit, že kus mého světa se
právě zřítil do propasti. Když mě Johana míjela, zhluboka povzdechla a vrhla po
mně stranou krátký pohled. V tom jediném záblesku byla všechna bolest zmarněné
touhy.
Bylo dobojováno. Vzpomněl jsem
si na závěr její povídky Dvojí probuzení:
My ženy jsme
silnější než muži; proto musíme nést větší tíži života. Teď už vím: jen ta
láska je pravá, která si sama sebe odříct dovede – vše ostatní je slepé
sobectví, pouhý chtíč!
Později jsem se od Žofie
dozvěděl pozadí události. Jakýsi anonym prý upozornil profesora Mužáka na
zálety jeho ženy a na existenci milostných dopisů v zásuvce jejího psacího
stolu.
Využil okamžiku, kdy manželka
nebyla doma, pro dopisy sáhl a přečetl si je. Načež v klidu odešel, jak byl po
obědě zvyklý, do své oblíbené kavárny. Zásuvku stolu však nechal záměrně otevřenou,
aby bylo jasno!
Při večeři mlčky jedl a čekal
na vysvětlení. Johana se ke všemu přiznala. Nabídla mu rozchod. Odmítl,
společenský skandál byl pro něj nepřípustný, zničilo by to jeho kariéru, dobré
jméno a existenci. Byl pro čestné vyrovnání; stačil mu slib, že manželka ,s tím
člověkem‘ své styky okamžitě a navždy přeruší. Milostné dopisy za manželovy
přítomnosti spálí. Nikdy už o Nerudovi v této rodině nepadne slovo; vše bude
zapomenuto, odpuštěno a vymazáno z paměti. Manželský život bude v klidu a
pohodě pokračovat dál, jako by se nic nestalo. Johana na jeho nabídku přistoupila.
„Tak co je? Usnul jsi? Podívej,
i punč ti vyhasnul. Když takhle život prodřímeš, uhasne ti všechno!“
Rozčilená grizettka mě tahá za
rukáv.
„Běž jinam,“ ozve se pojednou
nad námi hlas mého francouzského přítele; překvapuje mne jak vysokoškolský
profesor a znalec mnoha evropských jazyků, zejména slovanských, Louis Léger,
ovládá suverénně i svérázný jazyk francouzského polosvěta.
Vedle něj stojí Frič a
poťouchle se usmívá.
Dívka nasupeně vzhlédla,
ušklíbla se, pokrčila rameny, vyplula z židle, pohodila hlavou, zavrtěla
smyslně zadečkem a zanotovala začátek refrénu zdejší oblíbené písně: „Oui, je
suis grisette…“
Přátelé přisedli ke stolku.
„Je nebezpečné nechávat Janka o
samotě,“ pozvedl Frič varovně prst, „mohla by nám ho ukrást nějaká ženská. Je
to proslulý pražský donchuán!“
„Oui!“ pozvedl Louis obočí na
znamení uznání.
„A také nejlepší pražský
tanečník!“
„Oui!!!“
„Proto jsme tě, Janku, pozvali
právě sem, do Closerie des Lilas.“
„Zahrádka španělského bezu,“
přeložil jsem si název, „to zní poeticky. Doufám, že tu uvidím něco hodně
poetického. Zatím nic moc, pihatý nosík mi nabízel čistou podlahu a záclonky. A
samozřejmě také nehynoucí lásku.“
„Bez obav, brzy to přijde,
muzikanti už se chystají. Pro tebe jako znalce to bude lahůdka.“
Hudba spustila jakýsi teskný
nápěv, zakvílení harmoniky, tóny klavíru jako rozsypané korálky, švih smyčců –
a najednou kdosi přidupne, zavýskne a kapela se rozjede jako lokomotiva kodrcající
v děsivém tempu po spárech pražců, dvojice, čtveřice, šestice studentů se svými
‚studenticemi‘, grizettkami, milenkami, s nimiž žijí během studia, přechodnými
manželkami od semestru k semestru, se drží za ramena a poskakují ve společném rytmu,
řady se točí dokola jako lopatky větrného mlýna, navzájem se proplétají – a pak
se tempo ještě zrychlí a v divokém staccatu všichni začnou vyhazovat nohy do
výše, těla se prohýbají jako luky a špičky nohou se ocitají až někde nad
hlavou, to už snad ani není tanec, ale akrobacie, dívky ječí smyslnou rozkoší a
vyhazují sukně, pod nimiž se jim bělá krajkové prádélko, ano, to je ten divoký,
nestydatý světoznámý ‚cancan parisien‘.
Mravokárce by se hluboce
pohoršil, jenže nikdo takový sem nechodí, protože by se vystavil posměchu, oné
obávané blamáži (tomu slovu už v Praze také dobře rozumíme). Zaujala mě ovšem dáma
v dlouhých luxusních šatech s obnaženými rameny, s bohatými zlatými
šperky, bílými rukavičkami až po lokty a kloboukem, jenž musel pocházet z
předních pařížských salonů. Co ta dělá mezi tou veselou bídou? Pravda, kankán
netančí, ale stojí u jednoho stolku a živě tam rozpráví se dvěma staršími
studenty. Ostatní grizettky se nad její přítomnosti nijak nepozastavují, ačkoliv
sem zcela zjevně nepatří. A ony dovedou být nemilosrdné a nežádoucí vetřelkyni
způsobit pěknou kočičinu, vyhnat ji odtud se smíchem, nadávkami, ječením a
necudnými posunky, dovedou vetřelkyni shodit a pošlapat klobouk a pěkně potrhat
parádu.
Zeptal jsem se na to svých
přátel a bylo mi vysvětleno, že je to bývalá grizetta, ze které se ale díky
přízni Štěstěny stala lorreta, tedy z milenky studentovy milenka boháčova.
Srdce jí ale nedá a čas od času se zajde podívat na bývalé kamarádky a na toho mládence,
s nímž prožila nejblaženější okamžiky svého života, sice v chudobě, ale v
radostné chudobě. V jejích přepychových a drahých šatech se pochopitelně nedá
tančit bláznivý kankán.
A najednou jsem cítil, jako by
ze mne všechna tíha minulých let spadla, jako bych se napil živé vody. Mám v
krvi zdejší veselost, odjakživa mi říkali, že v mých divadelních fraškách a
novinových fejetonech je francouzský šarm a vtipná lehkost. Možná i já jsem se
právě vrátil domů!
Žádné komentáře:
Okomentovat