Román byl ve
Francii jednou z největších literárních událostí roku 2014. Kniha teprve
jednadvacetiletého studenta sociologie Édouarda Louise překvapila sondou do
prostředí chudé bílé vrstvy obyvatelstva, pro kterou je politika otázkou života
a smrti, a velmi rychle překonala hranici 300 tisíc prodaných výtisků. Se
sílící vlnou populistických hnutí a nástupem Marine Le Penové se z Louise stala
mediální celebrita a jakýsi odborník na její voliče.
Přestože
román sklidil vynikající recenze a dostal se do užšího výběru prestižní
Gouncortovy ceny, provázelo ho i jisté bulvární kouzlo. Objevilo se totiž
několik reportáží o rozhořčené Louisově rodině, kterou autor nijak nešetří. A
navíc pravidelně připomíná, že každé slovo v jeho knize je pravda. Líčí otcovy
alkoholické excesy i to, jak matka kradla jídlo sousedům, aby rodina měla co
jíst. Především ale popisuje svoje dětství a dospívání v prostředí chudého a
naštvaného venkova, kde lidé považují vlastní rasismus a homofobii za přednost.
Jako homosexuál se Louis musel potýkat s představou správného muže a každodenní
šikanou.
Ačkoli se
Louis stal slavným spisovatelem, první knihu přečetl až v sedmnácti letech. Ve
vesnici Hallencourt byla četba považována za cosi buržoazního a zženštilého.
Svět pro obyvatele vesnice vypadal tak, že dělníci v továrně jsou buržoazie,
protože dostávají pravidelný plat a mají nárok na starobní důchod, vesnický
učitel byl aristokracie…
Pro české
čtenáře knihu objevila spisovatelka Sára Vybíralová, která je také autorkou
překladu. „Narazila jsem na ni náhodou, během znuděného čekání na přestup z
vlaku na vlak. Už předtím jsem si všimla, že se o knize píše, ale zmínky o
zázračném mladíkovi a komerční úspěch knihy mě trochu odrazovaly,“ říká
Vybíralová. „Když jsem ji ale v tom malém nádražním knihkupectví otevřela a
začetla se, okamžitě si mě podmanila síla textu, jako by se přímo v autorově
precizním a sebevědomém stylu zračilo odhodlání vypovídat. Vypovídat, ne
vypovídat se,“ dodává.
„Kniha není
pouhou ukřivděnou pomstou dítěte, jež nedokázalo vyhovět nárokům, kladeným v
dělnickém prostředí na muže,“ říká Vybíralová. „Je to především svědectví o
marginalizované vrstvě, na niž se v literatuře i obecněji v diskurzu elit někdy
zapomíná: bílého proletariátu.“
Po zvolení Donalda
Trumpa prezidentem Spojených států či po Brexitu se román Skoncovat s Eddym B.
stal fenoménem i ve Velké Británii a USA. O Louisovi se psali profilové články
od Guardianu přes Washington Post po New Yorker. „Pro každého, kdo se chce něco
dozvědět o vrstvě obyvatelstva, která pomohla nastartovat evropskou vlnu
populismu, je tohle vynikající začátek,“ napsali loni v New York Times.
Édouard
Louis (1992) se narodil jako Eddy Bellegueule v Hallencourtu v severofrancouzské
Pikardii. Je autorem románů Skoncovat s Eddym B. (En finir avec Eddy
Belleguelle, 2014) a Dějiny násilí (Histoire de la violence, 2016) a editorem
sborníku esejů a statí o sociologovi Pierru Bourdieuovi (Pierre Bourdieu. L´
insoumission en héritage, 2013). Jeho románový debut mu vynesl postavení
nejoceňovanějšího prozaika své generace a byl již přeložen do více než dvaceti
jazyků. Román česky vydává Nakladatelství Paseka. Je to první kniha, u níž
Paseka uvádí jméno překladatele (v tomto případě tedy jméno Sáry Vybíralové) na
přebalu – jako projev úcty k překladatelskému řemeslu. Na přebalu je použita fotografie autora od Félixe Ledrua.
Ukázka z knihy:
Podobizna mé matky po ránu
A pak moje matka. Nevěděla, co se mi děje ve škole. Občas se mě
nezúčastněně a nesoustředěně vyptávala, co jsem přes den dělal. Ne často, to
nebyl její styl. Byla matkou takřka proti své vůli, jedna z těch, které se
matkami staly příliš brzy. Otěhotněla v sedmnácti. Její rodiče namítli, že to
není zrovna prozíravé, ani dospělé To sis nemohla dát pozor?
Musela přerušit školu, kde se učila na kuchařku, a ukončit
školní docházku bez výučního listu: Musela jsem nechat
školy, a přitom mi to tak šlo, byla jsem fakt chytrá, mohla jsem to dotáhnout daleko,
mohla jsem studovat, pokračovat na učňáku a pak třeba zkusit něco dalšího.
Na vesnici to tak chodí, jako by ženy rodily děti proto, aby se
staly ženami, jinak jimi doopravdy nejsou. Považují je za lesby, frigidky.
Ostatní ženy se při vyzvedávání dětí ze školy diví Víš,
že furt nemá děti? V jejim věku to není normální. Asi bude přiteplená. Nebo je
frigidní, málo šuká. Později jsem pochopil, že jinde je úspěšná žena
ta, která se stará o sebe, o sebe samotnou a o svou kariéru, která nemá děti
příliš brzy, příliš mladá. Dokonce smí být v dospívání i tak trochu lesba, ne
moc dlouho, třeba pár týdnů, pár dní, pro zábavu.
Moje sestra byla často kousavá a měla velmi drsnou povahu
(nutnost být silná, stejně jako matka, aby přežily v mužském světě), stěžovala si,
že matka svou mateřskou roli zanedbává, vyčítala jí, že spolu nikdy nic
nepodniknou ve dvou, nic nesdílejí, nechodí spolu nakupovat a nedělají podobné
věci, které mají matky a dcery dělat společně. Matka se vždycky rozčílila,
protože se styděla, snažila se hovoru vyhnout Neser mě, anebo
sestřiným poznámkám prostě čelila mlčením a později mi řekla, potichu a
stranou, že nechápe, proč je na ni sestra tak zlá,
že ona by si s ní přece ráda vyšla na shopping,
jak tomu říkala, ale že – a tvoje sestra to dobře ví,
přece jen žijem pod jednou střechou, není tak úplně blbá – jí
to nedovoluje únava, práce, kterou musí doma zastat, péče o malé sourozence,
vaření a uklízení, a že by stejně nebylo k ničemu trávit dlouhé hodiny po
obchodech, když by tam stejně nic nemohla koupit.
Po ránu matka hodně kouřila. Měl jsem astma a občas mě popadaly
hrozivé záchvaty, během nichž jsem se dostával do stavu bližšího smrti než
životu. Některé dny jsem nedokázal usnout beze strachu, že už se neprobudím,
musel jsem vyvinout nepopsatelné úsilí, abych naplnil plíce trochou kyslíku.
Když jsem matce řekl, že cigarety mé dýchací problémy zhoršují, rozhořčovala se
To je furt že máme přestat s kouřenim, ale všechny ty
sračky, ten kouř z fabriky, co dejcháme, to rozhodně není lepší, cíga nejsou to
nejhorší, tim nic nezměníš. Neustále se rozčilovala a
rozhořčovala.
Byla to věčně nazlobená ženská. Odporovala, kdykoli se jí k tomu
naskytla příležitost, celý den se zlobila na politiky, na reformy snižující
sociální dávky, bouřila se proti moci, kterou z hloubi duše nenáviděla. A
stejnou moc, již tolik nenáviděla, pak zase povolávala, kdykoli bylo třeba
zakročit: zakročit proti Arabům, alkoholu a drogám, sexuálnímu chování, které
považovala za skandální. Často říkala V týdle zemi se
musí trochu udělat pořádek.
Až budu po letech číst biografii Marie Antoinetty od Stefana
Zweiga, budu si představovat lidi z vesnice, kde jsem strávil dětství, a
zejména svou matku tam, kde Zweig popisuje rozzuřené ženy ztrápené hladem a bídou,
jež se v roce 1789 vypravily protestovat do Versailles, ale při pohledu na
krále začaly spontánně provolávat Ať žije král! Jejich
těla – jež bezděčně promluvila – byla totiž rozpolcena mezi naprostou
podřízeností moci a neustálou vzpourou.
Je to věčně nazlobená ženská, avšak neví, co si počít s onou
nenávistí, jež ji nikdy neopouští. Nadává sama u televize anebo s ostatními
matkami před školou.
Stačí vidět tu každodenní scénu: náměstíčko (nově
vyasfaltované), pomník obětem první světové války, jako leckde jinde na
vesnicích, pokrytý mechem a dole porostlý břečťanem. Kolem náměstí stojí
kostel, škola a radnice. Náměstí bývá většinou prázdné. V poledne se zde
setkávají ženy čekající na děti, kterým končí vyučování. Nechodí do práce. Jen
některé pracují, většina se stará o děti Jsem doma s prckama
a pracují muži, makaj v
továrně nebo někde jinde, nejčastěji však v továrně zaměstnávající velkou část obyvatel,
v továrně na mosaz, kde pracoval i můj otec a která řídila celý život v obci.
Každé ráno zapínala televizi. Všechna rána se navzájem podobala.
První, co jsem viděl, když jsem se probouzel, byli oba kluci. Jejich obličeje
se mi rýsovaly před očima a čím víc jsem se na ně soustředil, tím víc mi
nevyhnutelně unikaly jednotlivé detaily – nos, ústa, pohled. Přetrvával jediný dojem,
strach.
Nedokázal jsem se soustředit a moje matka si neuměla představit
– chci říct: opravdu toho nebyla schopná –, že by někoho mohla nebavit
televize. Televize tvořila odjakživa součást jejího světa. V našem malém domě
jsme měli čtyři televizory, v každé ložnici jeden a další v jediné společné
místnosti, a otázka, zda ji člověk má nebo nemá rád, se nekladla. Matka si
sledování televize osvojila stejně jako jazyk či způsob oblékání. Televizory
jsme nekupovali, otec je našel na skládce a opravil. Až budu chodit na lyceum a
žít sám ve městě a matka zjistí, že doma nemám televizi, bude si myslet, že jsem
se zbláznil – tón jejího hlasu skutečně prozrazoval úzkost, znatelné vyvedení z rovnováhy
těch, kteří se nečekaně setkali s šílenstvím – A
co teda celý dny děláš, když nemáš telku?
Trvala na tom, abych sledoval televizi jako mí sourozenci Běž
se koukat na pohádky, to ti udělá dobře, uvolníš se před školou. Nevím, proč z tý
školy tak jančíš, to ničemu nepomůže. Klídek.
(...)
EN FINIR AVEC EDDY BELLEGUEULE
Copyright © Éditions du Seuil, 2014
Translation © Sára Vybíralová, 2017
Photography © Félix Ledru, 2017
ISBN 978-80-7432-869-5
Žádné komentáře:
Okomentovat