Lenka Požárová: Rozmačkané ego se slaninou

Hrdinkou románu je živelná čtyřicátnice a autorka kuchařek Nela, která má talent kombinovat chutě a komplikovat si život. Nikdy ale neztrácí humor a chuť k jídlu.

Nela nechává v Praze své životní jistoty a se slušnou dávkou rebelství i odvahy se odstěhuje do Norska a následně na anglický venkov pracovat jako servírka. Do cesty se jí pletou svérázní hosté a neobyčejní muži. Včetně Colina Firtha!

S Nelou má autorka nemálo společného. Poté, co opustila jistoty profese daňové poradkyně, vydala odvážnou edici zapálených kuchařek. Ta byla ve své době zjevením a poprvé v české historii byla oceněna i prestižní zahraniční cenou. V roce 2010 se Lenka vrhla také na psaní beletrie, vydala knihu Jak jsem proje(d)la svět a v roce 2014 jí v nakladatelství Motto vyšel úspěšný román Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice.

„Život mi občas vnáší do života neřád. Naprosto nepředvídaný, často ulítlý a divoký. A já jsem se jím rozhodla nechat unášet. Jsem zvědavý pozorovatel a k tomu mě baví psát. Mé knížky jsou inspirované tím, co jsem zažila, a mají neobvyklou dávku upřímnosti. Nikdy si nedělám moc osnovu, o čem budu psát, prostě jsem si poslední léto sedla a začala. A nedokázala přestat, dokud to prýštilo,“ říká o své nové knize Lenka Požárová.

A komu je vlastně určena? „Tomu, koho baví cestovat, ochutnávat, milovat a odmlouvat. Spíš ženám, ale i muže může bavit číst řádky z pohledu ženy. Věk nerozhoduje, od puberťaček po seniorky, každá se v tom může najít,“ upřesňuje.

Vydává nakladatelství Motto.

Ukázka z knihy:

Při udílení emblému historických hotelů se zřejmě bere v potaz i prehistorické vybavení kuchyně. Jak je možné, že hotel nemá samostatnou myčku na sklenice a ty se tak myjí běžně s mastnými talíři? Výsledkem je, že když prostíráme, nemůžu se na nevyleštěné sklenice, které pokládám na stůl, dívat kritickým okem. Vyřadila bych totiž nemilosrdně všechny. Pokud host platí tolik, kolik tu platí, je špinavá sklenice trapas. Vybírají se tak čistší mezi špinavými. Žádná hitparáda.

Dobu do Vánoc jsem si prodloužila jen kvůli němu. Práci střídám s výlety po okolních kopcích, a když můžu, vyrazím do Bergenu, který je živější než náš venkov. Jako tenkrát, když se konal festival lokálního jídla, na kterém jsem nemohla chybět.

Po cestě na autobus si všímám podél pobřeží, že květiny shodily růžové květy a místo nich tu jsou bílá pápěří, která vítr rozfoukává do okolí. Podzim je tady. Nesmlouvavě.

Přicházím ke stánku s nápisem Knut Garshol Klippfisk. Rodinný podnik vedený ve čtvrté generaci z městečka Kristianensund.

„Dřív se ryby sušily přímo na kamenitém pobřeží,“ vypráví usměvavá starší žena a dokumentuje to historickou fotkou. Klippfisk je solená ryba sušená na pobřeží. „Zkuste si přivonět k této rybě. Ta je sušená stále na slunci na kamenech.“

Skloním se a nasaju krásnou vůni moře.

„A teď si přivoňte k této rybě, která je sušená v řízené atmosféře.“

„Voní úplně jinak!“ zvednu k ní oči. „Ta první voní líp!“

Vybízí mě, ať si vložím do úst sousto sušené ryby a vláčí mě ke stánku s čokoládou. „Tak a teď si ukousněte kousek čokolády a vložte do pusy k té rybě.“

Čokoládu se solí miluju, ale na čokoládu se solenou rybou si musím trochu zvykat.

Pak ještě nasávám informace u stánku s uzeným lososem. Konečně vidím rozdíl mezi lososem z farmy a tím divokým. Ten divoký je méně výrazný v barvě a má občas tmavé podlitiny. „To jsou modřiny od kamenů v řece,“ vysvětluje mi prodavač a rybář v jedné osobě. „V barvě je rozdíl, protože lososy na farmách dokrmují různými směsmi. A taky jim uřezávají ocasy a hřbetní ploutve, aby se nezranili, když plují pořád dokola,“ odtajňuje mi lososí byznys. Kupuju si kousek od každého a doma degustuju.

Večer se ještě po cestě zastavuju v obchodu. Pokladní mi z košíku odebírá lahev piva a strohým tónem mi oznamuje, že je po osmé hodině. Hledím na ni zmateně, než mi vysvětlí, že si pivo po osmé hodině nemůžu koupit. A tak jsem se dozvěděla o legračním norském uzákonění. Ano, v obchodě, kde mají pivo v regálech a chlaďácích, si ho prostě po určité hodině nemůžete koupit. Nerozumím, čeho tím dosáhnou. Přece kdybych byla alkoholik, tak se půjdu zásobit před osmou a nazdar.

V Norsku je drahé všechno, obzvlášť alkohol, je tudíž běžné, že se lidé posilní nejdřív doma z vlastních zásob a teprve pak vyrazí za zábavou do baru. Vyjde to tak levněji. Tímto pravidlem se řídilo i několik hotelových hostů, kteří se na večeři připotáceli v podroušeném stavu.

Třeba jako dneska. Tlačí se u vchodu ještě před otevře ním jídelního sálu a po otevření dveří běží, aby si zvolili ta nejlepší místa. Dívám se na ně nechápavě.

„Víc, nalijte mi víc,“ požaduje muž s knírkem, když skupině naléváme už třetí sklenku vína.

Obsluhuju svůj dlouhý stůl, když vtom cítím, jak mi muž od vedlejšího stolu šátrá po lýtku. „Můžete mi taky dolít?“

Mám problém, kam položit talíř před paní, která má na stole rozložená svá objemná prsa.

Když roznáším dezerty, nejeden host se šťourá v puse párátky. Nepovažují to tu za něco nechutného, co by měli skrýt alespoň dlaní.

Pracuju v nejlepším norském hotelu, musím si opakovat, abych se ujistila, kde jsem.

V noci mě budí hluk. Připlížím se k oknu, poodkryju závěs a pozoruju bouřku. Moře metá vodu na balvany na břehu, stromy se ohýbají a nebem čas od času proletí blesk. Nadskočím, když uslyším blízký dunivý zvuk a ze stromu, který je vzdálený dvacet metrů, odpadne velká větev. Tajím dech, bojím se, ale stejně tu stojím jak přimražená a sleduju nebeské divadlo.

Copyright © Lenka Požárová, 2018

ISBN 978-80-267-1075-2