Čintamani a
ptáci, proslulá povídka Karla Čapka, má jádro ve skutečném příběhu, který se
udál v první polovině dvacátých let, kdy mezi rozmanitými zájmy a koníčky spisovatele
a publicisty zaujímaly významné místo orientální koberce. Sběratelský význam
bílého anatoláku Čapek rozpoznal v
jednom pražském obchodě a byl by ho rád sám koupil, ale na prodej tehdy
nedošlo. V roce 2014, zhruba devadesát let poté, co unikátní koberec obdivoval,
se jej podařilo zařadit do sbírek Národní galerie v Praze. „Podle soudobého
určení jde o koberec selendi se vzorem ptáků pocházející ze západního Turecka z
druhé poloviny nebo sklonku 16. století,“ upřesňuje původ koberce Zdenka
Klimtová z Národní galerie v Praze.
Knihu
Příběhy ptačího koberce uvádí Čapkova povídka Čintamani a ptáci (1929) a zdobí
ji další dva Čapkovy texty napsané pro Lidové noviny: Orient (1923) a Koníček
(1936). Editorka Zdenka Klimtová v příspěvku Příběhy ptačího koberce
rekonstruuje skutečnou historii bílého anatoláku
a vypráví, jak se vyvíjel Čapkův zájem o orientální koberce. Věnuje se
samotnému koberci selendi, obecně anatolským kobercům s bílou půdou a v závěru
i jejich falšování. Známou filmovou adaptaci dvou Čapkových povídek pod
souborným názvem Čintamani & podvodník natočil v roce 1964 režisér Jiří
Krejčík. Studie Lukáše Skupy V bludném kruhu aktualizací a neaktuálnosti.
Filmové adaptace děl Karla Čapka v zestátněné kinematografii se zabývá
celovečerními filmy natočenými podle literárních předloh Karla Čapka po roce
1945. Kromě lásky k perským kobercům měl Karel Čapek mnoho dalších koníčků a
jedním z nich bylo sbírání gramofonových desek, jak připomíná Milena Secká ve
stati Diskotéka Karla Čapka. V závěrečné kapitole Restaurování koberce selendi
se vzorem ptáků představují průběh
náročného restaurátorského zásahu odborníci na slovo vzatí Tereza a Jiří Hlinkovi.
Atraktivní
téma knihy podtrhuje bohatý obrazový doprovod – archivní dokumenty, fotografie
koberců z majetku Karla Čapka nebo fotografie Václava Chocholy z natáčení
filmové povídky Čintamani a ptáci.
Knihu vydává
Národní galerii v Praze, která v druhé polovině srpna zpřístupní ve
Veletržním paláci výstavu Záhada Čapkova koberce.
Ukázka z knihy - úryvek z povídky Karla Čapka Čimtamani a ptáci:
„Ehm,“ řekl pan doktor Vitásek, „víte, já se tak trochu v
perských kobercích vyznám; ale to vám potvrdím, pane Taussig, že dnes už to
není, jak to bývalo. Dnes si ti taškáři v Orientě už nedají tu práci, aby
barvili vlnu červcem, indigem, šafránem, velbloudí močí, duběnkami a těmi
ostatními ušlechtilými organickými barvivy; ani ta vlna už není, jako bývala, a
kdybych měl povídat o vzoru, tak bych se dal do breku. To teda je jedno
ztracené umění, tyhle perské koberce. Proto jenom ty staré kusy, co byly dělány
před rokem osmnáct set sedmdesát, mají nějakou cenu; ale takové se vám podaří
koupit, jenom když nějaká stará famílie ,z rodinných příčin‘, jak se v lepších
rodinách říká dluhům, prodává antikvity po dědečkovi. Poslouchejte, já jsem
onehdy na hradě Rožmberku viděl pravý sedmihraďák — to jsou takové malé
koberečky, modláky, co vyráběli Turci v sedmnáctém století, když seděli v
Sedmihradsku; tam na tom hradě po tom šlapou turisti v okovaných botách, a
nikdo neví, jakou to má cenu, — inu, člověk by nad tím zplakal. A jeden z
nejvzácnějších koberců na světě je u nás v Praze, a nikdo o něm neví.
Totiž to je tak: Já se znám se všemi obchodníky s koberci,
co u nás jsou, a někdy si je tak obejdu, abych se podíval, co mají na skladě;
víte, oni ti agenti v Anatólii a Persii někdy přec jenom popadnou nějaký starý
kus, ukradený z mešity nebo odkud, a přibalí jej k tomu druhému metrovému
zboží; ten celý balík, ať je v něm co je, se potom prodává na váhu. A já si tak
myslím, jakpak kdyby tam přibalili nějaký ladik nebo bergamo! Proto si někdy
zaskočím k tomu nebo onomu tepicháři, sednu si na hromadu koberců, pokuřuju a
koukám, jak prodávají kavkám takové ty buchary, saruky a tebrizy; a sem tam
řeknu, copak to máte tamhle vespod, ten žlutý? A hele, on to je hamadan. Tedy
takhle jsem si občas zašel k nějaké paní Severýnové — ona má takový krámek ve
dvoře tamhle na Starém Městě a někdy se u ní najdou pěkné karamany a kelimy.
Ona je taková kulatá a veselá paní, má mnoho řečí a čubičku pudla, tak tlustou,
že se až člověku dělá špatně. Tihle tlustí psi jsou takoví nevrlí a tak
astmaticky a podrážděně štěkají; já to nemám rád. Poslouchejte, viděl už někdo
z vás mladého pudla? Já ne; já myslím, že všichni pudlové, podobně jako všichni
inspektoři, revidenti a berní správcové, jsou staří; to už nejspíš patří k té
rase. Ale protože jsem chtěl udržovat dobrou vůli s paní Severýnovou, sedl jsem
si vždycky do kouta, kde chrápala a funěla ta čubička Amina na takovém velkém,
do čtverce složeném koberci, a drbal jsem ji na zádech; ona to ta Amina měla
moc ráda.
Paní Severýnová, povídám jednou, to jsou špatné obchody;
ten koberec, co na něm sedím, už tady máte tři roky.
Ten tu je ještě dýl, řekla paní Severýnová, ten je v tom
koutě složen už dobrých deset let; ale to není můj koberec.
Aha, povídám, ten patří Amině.
Kdepak, smála se paní Severýnová, ten patří jedné paní; ona
říká, že na něj nemá doma místo, a tak si jej složila tady. Mně tu dost
překáží, ale aspoň na něm spí Amina, viď, Amino?
Tak jsem odhrnul cíp toho koberce, třebaže Amina začala
vztekle vrčet. To je nějaký starý koberec, povídám, smím se na něj podívat?
Pročpak ne, řekla paní Severýnová a vzala Aminu do náruče.
Pojď, Amino, pán se jenom podívá a pak to zas Amine ustele. Pšt, Amino, nesmíš
vrčet! Ale jdi, ty hloupá!
Já jsem zatím ten koberec rozhodil, a mně vám tak
zabouchalo srdce. On to byl bílý anatolák ze sedmnáctého století, místy už
naveskrz prochozený, ale abyste věděli, byl to takzvaný ptačí koberec se vzorem
Čintamani a s ptáky; to totiž je božský a zapovězený vzor. Já vám říkám, to je
nesmírná rarita; a tady ten kus byl aspoň pětkrát šest metrů veliký, krásně
bílý, s tyrkysově modrou a třešňově růžovou… Já jsem se postavil k oknu, aby
mně paní Severýnová neviděla do obličeje, a povídám: To je hodně starý hadr,
paní Severýnová, a tady se vám nadobro přeleží. Víte co, řekněte té paní, že to
koupím, když ona na to nemá místo.
To je těžké, řekla paní Severýnová. Ten koberec tu není na
prodej, a ona ta paní je pořád v Meranu a v Nizze; já ani nevím, kdy je doma.
Ale já zkusím se jí zeptat.
Tak buďte tak hodná, řekl jsem co možná lhostejně a šel
jsem po svém. Abyste věděli, to je pro sběratele věc cti, aby nějakou vzácnou
věc dostal za babku. Já znám jednoho moc velkého a bohatého pána, který sbírá
knihy; jemu je jedno dát za nějakou starou šartéku třeba pár tisíc, ale když se
mu podaří u nějakého hadráře koupit první vydání básní Josefa Krasoslava
Chmelenského za dvě koruny, tak vám skáče radostí. To už je takový sport, jako
honit kamzíky. Tedy já jsem si vzal do hlavy, že musím ten koberec lacino
dostat a že jej pak daruju muzeu, protože taková věc jinam nepatří. Jenom by na
to musela přijít cedulka s nápisem: Dar doktora Vitáska. Prosím vás, každý
člověk má svou ctižádost, že? Ale to se vám přiznám, mně z toho hořela hlava.
To mně vám dalo práci, abych se přemohl a neběžel hned
druhého dne za tím kusem s Čintamani a ptáky; já jsem na nic jiného ani nemohl
myslet. Ještě den to musím vydržet, říkal jsem si každého dne; dělal jsem to
sám sobě natruc. Člověk se někdy rád trýzní. Ale asi za čtrnáct dní mě napadlo,
že tam ten ptačí koberec může najít někdo jiný, a letím k paní Severýnové. Tak
co? vyhrknu ve dveřích.
Co má být? ptala se mě udiveně ta paní, a já jsem se
vzpamatoval. Ale, řekl jsem, jdu zrovna tudyma po ulici a náhodou jsem si
vzpomněl na ten bílý koberec; prodá to ta paní?
Paní Severýnová potřásla hlavou. Kdepak, řekla, ona je teď
v Biarritzi a nikdo neví, kdy se vrátí. — Tak jsem se podíval, je-li tam ten
koberec; to se ví, ležela na něm Amina, tlustší a olezlejší než kdy jindy, a
čekala, že ji podrbu na zádech.
Nějaký den nato jsem musel jet do Londýna, a když už jsem
tam byl, zašel jsem si k panu Keithovi. — Víte, ten Sir Douglas Keith je dnes
největší kapacita na orientální koberce. Pane, povídám mu, prosím vás, jakoupak
cenu by takhle mohl mít bílý anatol s Čintamani a ptáky, velikost víc než
pětkrát šest metrů.
Ten Sir Douglas se na mne podívá přes brejle a utrhne se
skoro vztekle: Žádnou!
Jak to, žádnou, povídám zaraženě. Proč by neměl žádnou
cenu?
Protože v tom formátu ten koberec vůbec neexistuje, křičel
na mne Sir Douglas. Pane, to byste mohl vědět, že ten největší koberec s
Čintamani a ptáky, co je vůbec znám, měří stěží třikrát pět yardů!
Já jsem vám zrudnul radostí. Ale dejme tomu, pane, řekl
jsem mu, že by jeden kus v té velikosti existoval; jakou by mohl mít cenu?
Vždyť vám přece říkám, žádnou, křičel ten Keith. Pane, ten
kus by byl unikát, a jakpak chcete určit cenu unikátu? Když je nějaká věc
unikát, může mít stejně dobře cenu tisíc liber jako deset tisíc liber; copak já
vím? Ostatně takový koberec neexistuje, pane. Dobrý den, pane.
(...)
 |
Karlem Čapkem dotýkaný anatolský koberec se vzorem ptáků / REPRO: Národní galerie v Praze |
Žádné komentáře:
Okomentovat