Když v roce 1988 vyšel román Michaela Třeštíka poprvé
v tehdejším vydavatelství Československý spisovatel, byla to literární
událost v tom nejlepším smyslu slova. Do české literatury se vracel
psychologický román, který navazoval na meziválečnou tradici (typu próz
Jaroslava Havlíčka či Václava Řezáče). Není proto divu, že se kniha čas od času
vrací ke čtenářům – současné vydání v nakladatelství Motto je
v pořadí už čtvrté.
Poutavý román je zasazen do poloviny osmdesátých let a nahlíží
do života tehdejší společnosti skrze osudy tří hlavních hrdinů: uznávaného
grafika Hynka, který se snaží vytvořit své životní dílo, jeho ženy Dany, jež se
po autonehodě ocitá na vozíku a svého muže opouští, a její obětavé sestry Soni,
neschopné navázat partnerský vztah. Každá z postav se vypořádává se složitými
otázkami svobody, pravdy, vztahu ke druhým a schopnosti učinit rozhodnutí a
převzít zodpovědnost za svůj život.
Ukázka z knihy:
Vrátil se na Francouzskou. I auto jako
by se bálo a kopec Vinohrad se před kapotou nadouval a byl stále strmější.
Dobře ses bavil, Hynku? Dřív jsem nemohl, ta komise byla až dneska. Proč mi to
říkáš, to je přece tvoje věc!? Objel vodárnu a zaparkoval v Nitranské před
domem.
Vyndal poštu ze schránky a cestou po schodech
ji prohlížel. Avízo z Díla a velká tlustá obálka s úhledně napsanou adresou
DANA A HYNEK ŠIMONOVI a s žilinským razítkem. Starý pán opět něco stvořil… Už
se tam půl roku chystá zajet, ale aspoň mu zavolá. Dneska večer.
„Ahoj, dámy!“ Zatím je klid, ale Soňa
se už jistě nadechuje a Dana sahá po cigaretách a klopí hlavu. Stále ticho.
Povytáhl si zip u džínů a vešel do pokoje. Nikde nikdo. Přistoupil ke dveřím
ložnice a zaklepal. Nikde nikdo. Všude bylo podivné prázdno.
Na stole ležel kus papíru. Viděl ho,
hned jak vešel, ale pod-vědomě, snad pro jistotu se mu vyhnul.
Hlavně nemít radost, už týdny se
zapřísahal. Nepomáhat tomu, ale kdyby to přišlo, nemít z toho radost. Naklonil
se nad stůl:
JSI VOLNÝ
V koutku duše ucítil zklamání, že to
dokázala. Že není nepostradatelný.
Vlastně si to všechno představoval
jinak, daleko horší. Slzy a lítost. Donekonečna omílané scény výčitek a
uraženého mlčení. Ale nic z toho se nestalo. Na nikoho nebudeš muset brát
ohled. Jsi volný, nemusíš se na nic ohlížet… Jenom nemít radost. Nic
nehodnotit, brát to tak, jak to přišlo. Jsi zase na začátku, jako před čtyřmi
lety. Telefon. Krucifix, zrovna teď!
„Šimon.“ Šňůra od sluchátka byla
překroucená jako ob-vykle.
„Nazdar! Mám pro tebe největší kšeft,
cos kdy měl, a ty seš… ty seš tam, co nemůžu říct, protože mě slyšej děti.“
Hynek zdvihl aparát nad polici a
sluchátko pustil k zemi. Jak se rovnala překroucená šňůra, sluchátko se
roztočilo kolem své osy. Vladimír vždycky hulákal, do telefonu obzvlášť.
Roztočené sluchátko zkrápělo jeho hlasem všechny kouty pokoje.
„Hynku, dostanu flašku! Je to tvůj
milovanej Holan. Bibliofilie na japanu, a bude tam pro tebe místa, co si
vzpomeneš. Hned si to přečti, určitě to máš. První část z Nokturnálu.
Budeš v kůži vázanej! Tak čti a zavolej mi, co to bude, jestli suchý jehly,
lepty nebo litografie. To je jediný, co potřebuju vědět ještě tenhle měsíc. Jen
si nevymejšlej žádný blbosti, koláže, barvy nebo tak. Má to bejt uměřená
klasika. Zatím čau a pozdravuj Danu.“
Vida. Holana si vybral jako
absolventskou práci. Osm lep-tů k Toskáně. Před pěti lety se vnucoval do
Spisovatele k re-edici Příběhů. Nic. Pak, po trienále v Benátkách a po
výroční ceně Odeonu, to už začal mít jméno a začal doufat, že ho pozvou k
Sebraným spisům. Jenže zase nic. Pak doufal v Noc s Hamletem. Opět nic.
A teď bum! Bude tam pro tebe místa, co si vzpomeneš! Bibliofilie na japanu.
Dana by zaklonila hlavu, olízla by si
rty a řekla by, že si to-ho Holana přichtěl.
Bloumal po bytě a nahlížel do skříní a
do zásuvek. Nenechaly po sobě ani kapesník, ani sponku do vlasů. Jen v kuchyni
našel čtvrtku chleba a balíček kávy, v lednici osminku másla. Něco mu tu nechat
k jídlu byl určitě nápad Danin, ale dávky určila Soňa.
Dal vařit vodu a namazal si chleba.
Byl volný. Vrátil se do pokoje, otevřel okno a opřel se zády o parapet. Jenom
nemít radost. Jsou věci, ze kterých se člověk nesmí radovat.
Pak si zalil kávu a váhal, kam se
posadit. Najednou tu by-lo tolik místa. Zapálil si cigaretu a z obálky od otce
vytáhl štos strojem psaných papírů. Danko a Hynku, děti moje… i když Vám
jistě připadám jako blázen… ale nejprve Vám představuji svoje dílo… a zejména
Tebe, Danko, prosím o přísnou kritiku… pilně mnoho měsíců… možná zdá poněkud
dětinské, ale já myslím…
Chudák starý pán. Aspoň mu zavolat. Co
nejdřív, dneska nebo zítra. Všude bylo ticho, žádné dveře se neotevíraly, nikdo
nemluvil. Jen ze zdi nad pohovkou se na něj smutně díval Danin Pierot.
Proč si ho nevzala?
Upíjel kávu a očima těkal po bytě.
Muselo to být aspoň natřikrát autem. Kdo je asi odvezl? Vladimír ani Karlík ne.
Asi někdo od Soni. Možná Vykopal nebo ten dirigent. Jen těch knih byly aspoň
dva kufry.
Naklonil se ke knihovně. Holan zůstal.
Vzal Nokturnál a lis-toval. Jen taktak, že jsi nuzně vykročil, / a už
je tu zeď a na ní / barokem dobře živená / socha smrti… Jde-li o pocit, / mohl
bys v jejím stínu / zůstat přes noc a nic / by ti nebylo odepřeno…
Ještě před rokem by byl bez sebe
radostí. Zabořil by se do křesla a četl by. Tato zeď s rychle uzavřeným /
kusem prostoru je také / plna zarudlých trhlin / po mrtvici cihel. / To jen
ty, byť pouze stár, / uhodil ses o ni s otázkou, / do jaké míry je ďábel
svobodný…
Četl by, až by se mu v hlavě začaly
řadit čáry, skládat se, protínat a křivit, a pak by se hnal ke skicáku nebo
rovnou k měděné desce.
Odložil Holana, sundal Pierota ze
hřebíku a na zdi se objevil světlejší obdélník. Popošel k oknu a prohlížel si
obraz proti světlu.
Ať visel kdekoliv, vždycky se starala,
aby měl dost světla a aby na něj viděla od svého stolu. A sklo mu pravidelně
čistila ironem. Položil Pierota na stůl a zabalil ho do papíru.
© Michael Třeštík,
2018
Na obálce a
předsádkách byly použity kresby Michaela Třeštíka
ISBN
978-80-267-1061-5
Žádné komentáře:
Okomentovat