Koncem jednapadesátého roku dvacátého století se autor s rodiči přistěhoval do někdejší Páté čtvrti, tj. bývalého Josefova, Židovského města, dnes součásti Starého Města pražského, kde od té doby žije. Déle než pětašedesát let sleduje tedy proměny této čtvrti, jíž procházely dějiny, nuceně či dobrovolně rozjásané průvody, politici, prezidenti, radosti i smutky.
V sedmi kapitolách své soukromé historie, mapujících jednotlivá desetiletí, autor vzpomíná na své dětství, na rodinu, na spolužáky a kamarády, na dětské hry v ulicích, na rozdíl od dnešní doby tichých a klidných, na významné osobnosti, které zde žily, i na ty, kteří zmizeli nebo se v průběhu let přistěhovali. Čtenář se v těchto osobitých vzpomínkách dozví mnohé, o čem se v běžných knihách pojednávajících o Starém Městě nikdy nedočte.
David Jan Novotný (* 28. listopadu 1947 v Praze) je vysokoškolský pedagog, spisovatel, scenárista a publicista.
Vydává Academia v edici Paměť.
Ukázka z knihy:
Pozoruhodné
bylo, že když komunisté odhalovali Stalinův pomník, byla to veliká sláva, lid
se večer sešel u právnické fakulty a sledoval to úžasné divadlo, když se Stalin
vyloupl ze tmy, ale když se po odhalení Stalinova kultu osobnosti komunisté
rozhodli ten pomník zbourat, žádné veselice nepořádali, nesvolali lid, aby
jásal nad tím, že socha jednoho diktátora půjde k zemi. Přejmenovat Stalinovu ulici
na Vinohradskou se dalo celkem potichu, stačilo vyrobit dostatečné množství
červených smaltovaných cedulí s nápisem Vinohradská, Praha 2, a postupně je
vyměnit, ale bourat takový kolos, jako byl Stalinův pomník, se nedalo v
tichosti. O tom, že ke zbourání dojde, jsme se dozvěděli z novin a z rádia. A
také z jednoho vápnem napsaného nápisu na soklu pod pomníkem: STALINE ZDRHEJ,
JDOU PO TOBĚ! Někdo tvrdil, že to tam napsali Křižovníci, ti zase tvrdili, že
je to dílo Sanytrováků, ale ať už to psal kdokoliv, musel to psát nejspíš v
noci a být dost kurážný a rychlý, aby ho nechytli esenbáci, a musel mít
přinejmenším plný kbelík vápna.
Z okna naší
třídy, které vedlo k nábřeží, jsme sledovali stavbu lešení kolem pomníku,
trvalo to nějaké tři neděle, než byl celý monument obestavěn, a my čekali, až
přijde ta chvíle, kdy pomník vyhodí do vzduchu. Samozřejmě že jsme se chtěli
podívat zblízka, jak do žuly navrtávají díry a cpou do nich dynamit, ale široké
okolí kolem pomníku bylo ohrazeno stejně, jako když ho stavěli. Otec jednoho Masňáka
byl údajně sapér, který natahoval dráty mezi jednotlivými náložemi, ale my mu
moc nevěřili, protože o tom, že jeho táta pracuje s dynamitem, do té doby nikdy
nemluvil. Zato strýc Karla Tafata, který byl hajným kdesi v Brdech, dodával
dříví a klády, jimiž pokryli odspoda až k samotnému soklu celé schodiště, a to
v několika vrstvách, aby po odstřelu padající žula to schodiště nepoškodila.
Karel Tafat tvrdil, že potom měli několik let doma čím topit, protože to dřevo
strýc zase odvážel a něco rozdal známým a příbuzným. Podle toho, kolik toho
dřeva bylo, by to Tafatům vydrželo dvacet let, počítám. Ale to bylo až na
závěr, my zatím netrpělivě čekali, kdy nastane slavná chvíle, a to slavná hned
nadvakrát. V první řadě jsme nikdy nikdo neviděl nějaký obrovský odstřel sochy
a v druhé řadě jsme nikdy neviděli bourání sochy někdejšího velikána, pozdějšího
vyvrhele a ještě pozdějšího znovuvelikána. Poslední bourání zažila Pátá čtvrť v
roce devatenáct set osmnáct, když nějací barbaři v čele s Jaroslavem Haškem a
Frantou Sauerem strhli Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Stalin byl a
je nepřehlédnutelným zločincem v dějinách a nepřehlédnutelnou událostí v Páté
čtvrti bylo bourání jeho pomníku.
Mělo to být
za týden. Potom za čtrnáct dní. Prý se čekalo, až se prezident Novotný vrátí z
nějaké zahraniční návštěvy, aby se mohl podívat, jak jde Stalin k zemi, ale byl
to samo sebou drb. Až jednoho dne zavřeli Čechův most a protější nábřeží,
zavřeli i nábřeží na staroměstské straně a v jistou hodinu začaly houkat
výstražné sirény. Nevzpomínám, kterou vyučovací hodinu to bylo a co jsme měli
za předmět, každopádně jsme se všichni včetně učitele nahrnuli k oknu a
čekali. Informace o tom, kdy dojde k odstřelu, byla dost přesná, protože v
předpověděnou hodinu a minutu se ozvalo trojí zatroubení a potom obrovský
výbuch. Okna se tlakovou vlnou zatřásla, všichni jsme sebou trhli a zírali na
velký oblak prachu, který zahalil Stalinův pomník. Nevím, co kdo čekal, já se
domníval, že po pomníku nezbude víc nežli ten sokl, ale jak prach pomalu
usedal, z toho mraku se k našemu velkému údivu klubaly obrysy pomníku v původní
velikosti. Bylo to tak, zůstal stát, jen špičku nosu měl uraženou, lešení
zmizelo, rozlétlo se na všemožné strany.
Jak jsme se
potom dozvěděli, byl pomník postaven dost důkladně, železobetonová kostra byla
osazována žulovými přitesanými kvádry a ty byly spojeny kapsami, jak se to tak ve
stavitelství dělá, takže vyhodit takové monstrum najednou prostě nešlo. Lešení
bylo znovu postaveno a nám kdysi tak drahého Josifa Vissarionoviče odstřelili
za nějaký čas ještě jednou, ale ne zcela, takže ho museli dodělávat ručně. Zažili
jsme ještě další drobné odstřely, po nichž dělníci svými sbíječkami jak
permoníci ohlodávali torzo pomníku jako rybí kostru dlouho a trpělivě, dokud po
Stalinovi nebyla veta. Problém byl, jak jsme se doslechli, s žulou, která dle sochařů
byla úžasná a kdekdo by za veliký kus, ze kterého by mohl něco vysochat, byl
vděčný. Ale bylo prý rozhodnuto, že si nikdo nesmí vzít ani kousek, že všechna
žula z toho pomníku bude odvezena kdovíkam a tam zahrabána. Ale pár
sochařů si přeci jen něco odvezlo a někdy v osmdesátých letech mi vyprávěl
Josef Vyleťal, že má na zahradě svého domu v Novém Městě nad Metují Stalinovo
ucho, nebo alespoň jeho kus. A navzdory tomu, že se k místu pomníku nesměl
nikdo přiblížit, sochař Josef Klimeš to zbořeniště tajně vyfotografoval,
ačkoliv riskoval, že když ho chytí, bude z toho mít pěkný malér. Viděl jsem ty
fotografie u něj v ateliéru a je docela škoda, že je nikde nezveřejnil.
Nevím, jak
dlouho trvaly konečné úpravy a kdy bylo zase možné vystoupat po schodech nahoru
a zblízka se podívat, kde pomník stál, ale podstatné bylo jedno: dřív se člověk
postavil na začátku Pařížské doprostřed ulice a v její ose viděl Stalina. Teď
tam nebyl nikdo. Pavel Juráček použil takový záběr na konci svého filmu Postava
k podpírání, v němž
bloudí pan Vašíček s kočkou z půjčovny a spolu s různými lidmi se v
jakémsi úřadě ptá po soudruhu Kiliánovi, který prostě někde zmizel. Ta metafora
na konci byla zcela transparentní, a ačkoliv se mluvilo o době uvolňování,
ačkoliv se soudruzi snažili vyrovnat s odhalením kultu osobnosti a Stalinův
pomník zbourali, jeho duch se ještě dlouhá léta vznášel nad Pátou čtvrtí i nad
Prahou a nad celou zemí. A obávám se, že se tu tak trochu vznáší ještě dodnes…
© David Jan Novotný, 2018
© Matěj Novotný: foto na
obálce, 2018
ISBN 978-80-200-2791-7
Žádné komentáře:
Okomentovat