Listy tří bratří a sestry Květy (Vlastimil Vokolek, Vojmír Vokolek, Vladimír Vokolek, Květa Vokolková)

Z trojice pardubických bratří Vokolků, mimořádného zjevu české kultury 20. století, byl po dlouhá desetiletí znám především nejmladší z nich – spisovatel Vladimír Vokolek. Teprve nedávná doba, a zvláště kniha Jméno Vokolek, připomněla, že šlo o trojici tří osobností srovnatelného významu: vynikajícího tiskaře a nakladatele Vlastimila, grafika, sochaře a básníka Vojmíra a nejmladšího – básníka Vladimíra. Trojici bratří doplňuje jejich sestra Květa, mimořádně vzácná duchovní osobnost. 

Přítomná kniha přináší všechny dochované dopisy, jež si tři bratři a jejich sestra navzájem napsali během svého dlouhého života. Jde o jedinečný vhled do umělecké dílny všech tří osobností, ale i o nenahraditelné svědectví o celém jednom proudu novodobé české kultury. Dopisy jsou plné mnoha kulturních odkazů, citací a aluzí, jsou psány s nasazením, živě i vtipně – přinášejí tak vedle poznání i mimořádný čtenářský zážitek. Knihu edičně připravila Hana Vaníčková, která ji opatřila též důkladnými edičními poznámkami. Doslov napsal Vladimírův syn, básník, prozaik, esejista a výtvarník Václav Vokolek. Čteme v něm mj.: „Psali si celý život, dopisy je spojovaly v odloučení, jsou důkazem jejich pevného, ale nesentimentálního propojení. V nejmenším to nejsou dopisy konvenční. Z každé řádky je cítit, že názory bratří byly vždy pevně ukuté, neokoukané z vratkého podhoubí měnících se dob. Lze s nimi nadšeně souhlasit, stejně jako je tvrdě odmítnout. Vyřčené v nich je pokaždé jednoznačné.“

Vydává Torst. Svazek navazuje na knihu Jméno Vokolek, která vyšla v Torstu roku 2011.

Ukázka z knihy:

126/ VLASTIMIL VOKOLEK

Pax Christi!

V Pardubicích [?]1. února 1960

Milý Vladimíre,

tak už jsem zase v tiskárně. Po šesti letech jsem se vrátil tam, odkud jsem s lehkým srdcem odcházel. Tehdy jsem si opravdu myslel, že se už nikdy nevrátím. Ale mnoho se od té doby změnilo. Tiskárny už nejsou privilegovanými dílnami, poklesly na posluhu. Nemyslím, že by to byla jejich vina. To v tom chemickém průmyslu má dělnictvo větší výhody.

Jsem tedy opět odsouzen ke stolu s papíry a dělám kalkulaci tisku, jsem – jak se dnes říká – plánovač cen. Jaká krutá ironie! Co dělat? Čekat na důchod? Čekat na smrt. Už je člověk starý a zbytečný. Musí se vrátit do kouta a dívat se, jak všechno pomíjí a znovu začíná. Jsem teď strašně pohodlný a líný. Přijdu z práce a sedím za stolem a dívám se oknem na střechy, na oblohu, jak mizí den a okno zčerná tmou. Je to směšné a – smutné. Člověk je najednou sám – doma. Ale jsem hrozně rád doma. Zúžil se můj prostor a omezuje se čím dál víc. –

Nedávno jsem četl o americké bohémě – beat generation – zbité generaci (básník Ginsberg, Kerouac aj.), a to mne trochu vzrušilo. Ale vždyť je tomu tak na celém světě, tedy i u nás. Ten vzdor tu je a bude, dokud tu budou mladí lidé, mladí umělci. Starý svět nutně odumírá, ať je to svět kapitalismu, socialismu či komunismu, vždycky se pak rodí nový. Zdali lepší, to je otázka. A vůbec, co je lepší? Pravá tvář inteligence je vzácná, ale přece tu je a trpí, protože musí trpět, jsouc trpěna, nese kříž za všechny. Ale to mlčení současných těch Kristoforů je úděsné. Svět se jich nikdy nezbaví, protože nemůže – jsou jeho příčinou, původcem nezávislým, jsou neznámí a jejich nutná existence tvoří opěru onoho Řádu, který obnovuje svět. Skryté dějiny světa přece pokračují. Přesvědčuji se o tom konkrétně.

Nečtu mnoho. Skoro nic. Nemohu číst. Ani Dostojevského, ani Bernanose, ani Kafku; mohu poslouchat jen hudbu. Slyšel jsem nedávno v rozhlase Stravinského Oidipa (Oedipus Rex od Jeana Cocteaua) – latinský zpěv, nic než hudba, a jaká hudba! Ale kde ji slyšet? Všechno je jen mizerná reprodukce. Život je strašně složitý a nudný (právě proto) – byl, jest a bude. Je tu ovšem umění či Umění, ale jaká nostalgie. Mám lítost s mladými lidmi. Baví se, jak jen možno. Jejich budoucnost je temná, nejistá. Naštěstí nikdo z nich si to nemůže uvědomit. –

Myslím stále na Tebe. A na Květu. Budu rád, když mi napíšeš a pošleš něco nového.

Buď zdráv a pozdravuj doma!

Tvůj Vlasta

To víš, že „tiskárna“ propadla státu. Maminka tedy už nic nemá a nic nedostane. Je tedy po starosti. Ještě štěstí, že jsme ji – tu „tiskárnu“ – nezdědili!

127/ VLADIMÍR VO KOLEK

23. II. 1960

Milý Vlastimile,

podle Tvé překvapivé zprávy, že jsi zase v tiskárně, soudím, že máš menší plat, zato více času. Aspoň nedojíždíš. Sedíš teď nejraději u okna a díváš se, „jak mizí den a okno zčerná tmou“. Věru krásný verš! V něm celý Ty a já, všichni jej prožíváme. A hluboký prožitek – stesk, že neprožíváme. Prožitek – neprožitosti. Takový je paradox našeho života, spíše „tragického pocitu“ než života. Byl mottem mé poezie. V poslední době o něm filosofuji. Tuto filosofii lze vystihnou opět Tvou větou, která následuje: „Je to směšné a smutné.“ Prožitek z neprožitosti pramení z nečinnosti, nečinnost z osamocení, osamocení z vytržení ze společnosti. Nečinností je pak vše, co nepramení ze svobodného souhlasu vůle a rozumu, takže nečinnost může býti i velice činná, pro člověka však bezvýznamná. Co má snad význam pro mraveniště, aplikuje se na člověka, ale člověk se dívá, „jak mizí den a okno zčerná tmou“.

Bylo by snad prospěšné nedívat se; včas rozsvítit umělé světlo a zastřít okno. To také prakticky děláme. Vůle „nedívat se“ je tak silná, že všechno ovládá. Beztak nevidíme, než tmu v okně. Snad jednou se ukáže, že ta tma nebyla docela bez významu, ba bez prospěchu; že básník nebyl jen blázen, jak se domníval Nietzsche a po něm celé století.

Nakonec tuto pozoruhodnou větu:

„Vzroste-li ze dvou opačných, ale doplňkových tendencí jedna do té míry, že usiluje zmocniti se celého místa, té druhé se to vyplatí, jen když dokáže udržet se naživu: i na ni znovu dojde a bude mít potom zisk ze všeho, co bylo učiněno bez ní, ba i z toho, co bylo mocně podnikáno právě proti ní.“ (Bergson, Dvojí pramen)

S bratrským pozdravem

Tvůj

P.S. Posílám zároveň knihu veršů.

128/ VLASTIMIL VOKOLEK

†

V Pardubicích na Bílou sobotu [16. 4.], l. P. 1960

Milý Vladimíre –

především posílám Tobě a Tvým drahým doma velikonoční pozdravy. – Dlouho jsem Ti neodpovídal na Tvůj dopis a zásilku další Tvé sbírky – odkládal jsem svou odpověď na dobu, než přečtu Tvé verše. Stále týž objev Pascalovy nejistoty a nedůvěry k lidskému poznání a tatáž myšlenka Pascalova, že nic jistého, nic, co „objasňuje“ filosofie (ovšem ta filosofie zmámeného rozumu), leč co jest jediná Pravda a Život – nalézám v podstatě Tvých veršů – jediné Poezie, kterou v české poezii nikde nenacházím. A také ovšem poznání, že Víra je mocnost (milost) tvůrčí, nikoliv kritická. Toť Tvá povýšenost a Tvá řeč zcela vlastní a Tvé vidění „samotáře české poezie“ v temnotách. A přece temnoty nejsou absolutní – i v nich jsou součásti Světla. Hle, co mne nedávno uvedlo v úžas:

„Můžeme předpokládati, že na počátku času, onoho dne po Božím výroku ,Budiž světlo!‘, Světlo skutečné, které bylo na počátku samo na světě, poznenáhlu stvořilo postupným zhuštěním vesmír v té podobě, v jaké jej – a opět světlem – můžeme pozorovati dnes. A jednoho dne – až se čas naplní – nalezne hmotný vesmír svou prvotní čistotu a opět se rozplyne ve Světlo.“

Tohle jsem četl v Cahiers du monde nouveau (Paris 1946) od p. Louise de Broglieho – fyzika slavného jména. To je ten, o němž pan Jos. Florian vydal 1937 Kurs čtyřicátý: André George: Dílo Ludvíka de Broglie a fysika dneška. Zaujal mne tvůj citát z Bergsona. Chtěl bych jej (pro sebe) trochu konkretizovat. Myslím, že by se našlo mnoho příkladů. Je to věčná antinomie, kterou se lidský duch (animus) tolik trápí. Obě tendence – řekněme: dobro a zlo – toť lidský život, svár ve své podstatě. Svolíme-li k jednomu – zlému – svědomí se ozývá. Jaké dobrodiní! Zvolíme-li dobro, zlo nás trápí a krutě napadá. Drásavé štěstí!

Včera jsem přečtl Stifterův Rodokmen. Poslední dílo líbezného vyprávěče z dob biedermaierů. Je v té knize (nedávno vyšla ve Světové četbě) pěkný a rozumný úvod. Tak mi napadá, že současní spisovatelé hledí si také podrobností jako Stifter, ale z opačného konce, jsou na tom proto hůře, jsou zavaleni tíhou tragické viny – ale tu si vůbec neuvědomují – protože kdyby tomu tak bylo, nepsali by o těch podrobnostech, kterých si člověk všímá, když je jeho duše zmítána velkou bouří trýzní a nejistoty. Jen křesťan dovede zvládnouti tyto rozpory a trýzně a žádná jiná moc vnější.

Dospěl jsem k poznání, že lidské slovo v současné literatuře, tedy slovo opticky vnímané, je zcela odlišné od zvukového významu, ačkoli právě reprodukuje často tzv. lidovou, hovorovou řeč. Je technicky tak hladké a kluzké, že nazval jsem je „hadím“ slovem a literaturu „hadí“. Taková literatura může okouzliti jen hlupáky nebo mladé lidi, kteří neměli možnost vnímati literární slovo v minulosti.

Technika ovládla tedy i lidské slovo. Rozhlas reprodukuje lidský hlas – je vnímán neúčastně – nejde-li právě o sportovní vysílání. Všimni si, jak neúčastně se poslouchá hovorová řeč (o řečích na schůzích nemluvím). Umělecky je to vyjádřeno v Hrubínově divadelní hře (viděl jsem ji v Praze) Srpnová neděle. Lidé tam mluví, ale nikdo (na jevišti) jich neposlouchá, lidé tu mluví jen k sobě a pro sebe (ale to si zase neuvědomují), nikdo nemá tu zájem na druhém, každý si „vede svou“. A kdybychom domyslili tuto tragiku nedorozumění, přišli bychom k závěru, že lidská řeč ztratila „raison d’être“. A ona jej opravdu ztratila, protože jak sám říkáš: Ke komu mluví dnes? K lidskému tělu – bez duše. Není to tak tragické, jak jsem se přesvědčil ze zkušenosti ve fabrice – lidská duše existuje. Jde jen o to ji probudit. Protože je duše lidská nesmrtelná, bude její život věčný takový, jaký si za života těla připravila. Prach jsi a v prach se obrátíš – to platí o tělu. Lidé teď pracují, aby si vydělali peníze pro život těla. Vyhledávají smích! Zatímco duše zdánlivě odumřela. Tahle nesmyslnost (hle, slovo v češtině paradoxní!) vynutila si vzdor a odpor u mladých Angličanů (Rozhněvaná generace) a i Američanů (zbitá generace – beat generation) a – jak jsem Ti už psal – i jinde na celém světě. Takový Šťastný Jim od Amise je jedním z pokusů oživit anglickou tradici humoru a tak ukázat „nesmyslnost“ života bez duše.

U nás to chtějí „zachránit“ informací – o poezii – jak o ní hovořil v rozhlase Fr. Hrubín – už i ve školách „vykládají a poučují“ o poezii, ale proto to je nesmyslné jako vyhláška o hubení krys.

Četl jsem knihu stařičkého sovětského spisovatele o řeči dětí a o tom, proč právě nutno začít u dětí s čistou fantazií. Spisovatel tam píše o silném odporu soudruhů (hlavně soudružek), musel s tím stále se hašteřit – zatímco děti – aniž byly někým poučovány – byly vlastními básníky. (Vzpomeň si na některé verše Halasovy v Ladění, např. Poučení synovské.) Má-li se poezie „vykládat“ – a o to těm zabedněncům běží – když už to alespoň připustí – je to pohřbívání poezie. Starý syndrom choroby ducha, který upřel své družce právo na život v téhle době emancipace! Není duše. Ať tedy zpívá materialistický duch! Toť „vědecké“ poznání inženýrů, kteří byli povoláni, aby pohřbili živou duši s živým tělem.

Jestliže v druhé polovici našeho století poletíme na Měsíc, na Mars a bůhvíkam – zůstaneme na Zemi cizinci. Tohle sice nenapsal Bradbury ve své Kronice marťanské, ale myslím, že celá jeho kniha vyzněla v tenhle paradox.

Byl u mne nedávno večer p. Adolf Branald. Je teď delší dobu v Pardubicích – studuje tady v nemocnici u svého přítele prim. Dr. Stuchlíka – látku k svému novému románu. Já ty jeho romány nikdy nečtl, ale poznal jsem, že je to jeden ze „šťastných“ lidí tohoto času. Mluví o tom sám nepokrytě, veřejně i soukromě. Je laureátem, má peníze, má plány, má přátele, sbírá staré české mistry XIX. století, má chatu, má pro každého úsměv „šťastného“ člověka. Chce dělat „reportáže“ pro rozhlas i pro knihu – krátce, žije z literatury a – vynáší mu to. Minulý týden jsem se odvážil zúčastnit se „literární besedy“ s redaktory (byli asi 4–5) Plamene. Bylo to velmi poučné. Zjistilo se, že ti „plameňáci“ nic nevědí, nic neznají a že přišli jen na pohovor se čtenáři, aby zjistili, co si ti čtenáři o jejich časopisu myslí. A zjistilo se, že ti čtenáři jsou lépe informováni o věcech, o kterých v Plameni jen referují bez hlubší znalosti věci. Samozřejmě, že se tam o literatuře nemluvilo – ale o perníku, o fotografiích, o vinném moštu, o jídle, o jakémsi druhu „začínajících“ autorů – pêle-mêle hospodských tlachů bylo tolik, že jsem šel domů… (Byl tam ovšem také p. Branald a také mluvil něco o svých začátcích.)

Dneska přišla poštou knížka Jana Aldy Alespoň chvíli. Jsou v ní opravdu čisté verše plné naivity vzpomínek, příležitostných veršů staronového památníku Poezie. Z dopisu Aldova se dovídám, že p. Zdeněk Kalista zúčastnil se otevření Wolkerovy výstavy v Památníku na Strahově. Je tedy „na svobodě“.

A co bych Ti ještě napsal? (Když s Tebou nemohu mluvit.) Vojmír k nám chodí navečer na besedu, maminka polehává (oči ji teď zlobí, takže nemůže číst), žena jezdí do Hradce s Vítem „za chlebem“, Vojtěch je na vojně (zkoušku na zemědělskou vysokou školu ovšem neudělal), Ludmila jezdí do Ústí [nad Orlicí] a já – chodím do tiskárny. Je to tak všechno prosté, že?

Nu, buď zdráv a pozdravuj doma. A napiš brzy!

S pozdravy

Tvůj bratr Vlastimil

© Vlastimil Vokolek – dědicové, Vojmír Vokolek – dědicové,

Vladimír Vokolek – dědicové, Květa Vokolková – dědicové, 2017

Epilogue © Václav Vokolek, 2017

Editor and commentary © Hana Vaníčková, Milena Vojtková, Jan Šulc, 2017

ISBN 978-80-7215-534-7