Fascinující příběh, odehrávající se v polovině devatenáctého
století, vypráví o Biancovi, muži se záhadným původem a nadpřirozenými
schopnostmi, který je kvůli spiknutí pařížských pozitivistů nucen opustit
Evropu, aby se nakonec usadil v nekonečné pustině argentinských pamp, kde
naváže přátelství s tamním lékařem a ožení se s krásnou dívkou. Mezi těmito
třemi postavami se utvoří domnělý, nikdy neprokázaný milostný trojúhelník, vůči
němuž se Bianco cítí stále bezbrannější, a posedlý nevěrou své ženy zjišťuje,
že s nabýváním hmotného bohatství postupně ztrácí své schopnosti a propadá se
do čím dál hlubší samoty.
Juan José Saer (Serodino, 1937 – Paříž, 2005) - jeden z
nejvýznamnějších a nejpozoruhodnějších španělsky píšících autorů. Jeho rozsáhlé
prozaické dílo čítá šest povídkových souborů a jedenáct románů, mezi nimiž
vynikají El limonero real (Citronovník královský, 1974), Nadie nada nunca
(Nikdo nic nikdy, 1980), El entenado (1983, č. Pastorek, 2012), Glosa (1985),
La pesquisa (1994, č. Pátrání, 2014) a posmrtně vydaný La grande (Velká, 2005).
Je rovněž autorem esejů. Jeho básnická tvorba je obsažena v knize El arte de
narrar (Umění vyprávět, 1977). Tituly Juana Josého Saera jsou překládány do
hlavních světových jazyků. V češtině doposud vyšly jeho romány Pastorek (2012),
Pátrání (2014), Oblaka (2015) a sbírka povídek Místo (2016).
Román Příležitost (La ocasión, 1986), spolu s Pastorkem (El
entenado, č. 2012) a Oblaky (Las nubes, č. 2015) náležející do trilogie
„historických románů“, získal v roce 1987 prestižní španělskou Nadalovu cenu a
je zřejmě autorovým nejodvážnějším, nejironičtějším a snad i nejpřívětivějším
románem. Česky jej v překladu Jana Macheje vydává nakladatelství Runa, v němž
vyšly i všechny dosavadní překlady Saerových knih.
Ukázka z knihy:
Bianco vejde potmě do salonu a po
několika minutách čekání na to, až jeho oči přivyknou temnotě, proklouzne bez
jediného zavrávorání mezi nábytkem a posadí se do křesla. Ještě několik
okamžiků provádí řadu tělesných cvičení: krouží lopatkami, kroutí hlavou, aby uvolnil
krční svaly, protahuje si prsty na rukou, až mu v nich zakřupou klouby, pomalu
si mne oči, a poté co si zakryje tvář rukama a záhy je v klíně zlehka překříží,
zavře oči a znehybní. V následujících čtyřech či pěti minutách není v domě
vyjma takřka neslyšného Biancova dechu slyšet žádný lidský zvuk. Se značně
nepochopitelnou zřetelností se tu a tam ozývá jen skřípot dřevěné podlahy,
nějakého nábytku, a nikoli šelest deště, jenž padá a zahaluje celou nížinu svou
hutnou a tichou bělostí, nýbrž voda, nahromaděná na příčných trámech, na
stromech, v odtokových kanálech, která již před drahnou chvílí začala kapat či
téct ve váhavých a přerušovaných pramíncích. Nakonec Bianco vstane, pevně a
odhodlaně, a zatímco si bělostnou rukou, která září v příšeří, prohrabuje vlasy
cihlové barvy, bez jakéhokoli zavrávorání projde salonem a vstoupí do jídelny.
Gina sedí u stolu s prsty opřenými o spánky a se zavřenýma očima, které se
otevřou, když zaslechne, jak se dveře salonu otevírají. Na stole leží jeden z
obrázků lícem dolů, tudíž lze vidět jen jeho nerozlišitelný modrý rub. Bianco
se u něj zastaví.
„Hrozen,“ řekne. Gina zavrtí hlavou.
„Ořech,“ prohlásí a dvěma dlouhými a jemnými prsty otočí
kartu a na stole se objeví světle hnědý ovál plný souměrných nerovností vyjímající
se na bílém pozadí.
Když vstoupí do ložnice, všimne si, že Gina před večeří
ustlala. Hedvábný, zelenobílý pruhovaný přehoz září ve světle lampy, a ona,
která vešla druhými dveřmi, je již v noční košili, a poté co zívne a protáhne
se, zvedne přehoz a vleze pod deku. Bianco se klidně, pomalu a pečlivě vysvléká
a přitom myslí na mladé tělo plné temných křivek, nepochybně již trochu vlahé,
které se k tomu jeho bude o několik minut později tisknout. Když však vleze do
postele, Gina spí. Bianco si ji prohlíží: tělo Giny, ten nesmyslný shluk hmoty,
má před sebou, může ho ohmatávat svýma bílýma, na hřbetu již poněkud vrásčitýma
rukama, vtáhnout ho do sebe bříšky prstů, rty, špičkou jazyka, ve změti
zmatených a slastných smyslů, ale to nehmatatelné uvnitř mu uniká, ten
nepostižitelný dech, v němž se možná nyní ve svém novém stavu pohupují
nesdělitelné a jedinečné vzpomínky, vlastní pocity, které Gina vyrvává svým
tělem lačnému a tíživému světu. Bianco zhasne světlo a zachumlá se do
prostěradel. Když se probudí, šedé jitřní světlo proniká vikýřem dovnitř. Gina
se v noční košili upravuje před zrcadlem, a když si všimne, že má oči otevřené,
skrze zrcadlo do nich zabodne ty své a přesvědčivě a přirozeně mu řekne: „Vnikl
do mě a dvakrát, aniž ho vyndal, mě přivedl k orgasmu.“
Bianco vyskočí s křikem z postele a Gina se probudí. „Co se
děje?“ ptá se.
Bianco jí neodpovídá a znovu se zachumlá do prostěradel.
Gina, zatímco si brumlá nesrozumitelná slova, vstane a bosky se začne šourat po
ložnici. S tváří zabořenou do polštáře a pevně zavřenýma očima Bianco
naslouchá, jak se nerozhodně prochází po místnosti. Sen, který se mu právě zdál
a který by ho býval měl naplnit odporem a nenávistí, v něm vyvolává nečekané a
natolik silné vzrušení, že uchopí své pohlaví, stiskne je a zapíraje se lokty o
pelest se otočí, aby se podíval na Ginu, která se nyní, navýsost skutečná,
svlékla před zrcadlem nad umyvadlem, aby se opláchla. Zachytí jeho pohled a
ospalá se na něj, stejně jako ve snu, skrze zrcadlo usměje. Bianco ještě stihne
ve svém nitru ucítit, jako dva vodní toky, které se chystají spojit a do sebe
se slít, vlny nenávisti a touhy, které se řítí a strhávají ho, a stále se snaží
upírat na Ginu neutrální dlouhý pohled, bez výzev a otázek, nicméně ona
pochopí, a poté co na umyvadlo položí džbán, který nad ně začala naklánět,
přistoupí k posteli a natáhne se na břicho. Její hýždě se nadouvají, temné a
pružné, hladké, zatímco jemňoučké chloupky na zadní části stehen se pomalu a
nepatrně ježí. S tváří přitisknutou k zeleným a bílým pruhům přehozu Gina
pozvedne zrak a vidí, že Bianco upírá oči na její hýždě. Spíše v očích než na
rtech se jí objeví namáhavý úsměv, který je zpočátku šprýmovný, ale který se
nakonec promění v jakousi směsici snivé a bolestné potměšilosti. „Můj zadek,“
řekne Gina a pokládá na každou slabiku důraz zlostného údivu, výčitky, neboť
považuje za nemyslitelné, že tato část jejího těla, jež je pro ni vzdálená,
lhostejná, takřka cizí, může v Biancovi vzbuzovat takový úžas, ale hned, a
takřka proti své vlastní vůli, přivře oči a začne rychle dýchat a zběsile
kmitat jazykem uvnitř svých úst, a to tak, že jí červenavá špice, která se
občas, letmo, vysune ven, nadouvá a splaskává tváře, zatímco její břicho,
přitisknuté k bílým a zeleným pruhům přehozu, začíná provádět kruhový pohyb,
který se jí šíří po celém těle a zejména po kulatých a lesklých hýždích. K
nenávisti, k touze se nyní přidává zděšení, přesvědčení, že Ginina touha je
svrchovaná, nezávislá na její vlastní vůli, jako jakési vlnění, jež přichází z
mnohem větší dáli než veškeré záměry, veškeré city a veškeré odhodlání. Uchopí
ji za ramena, otočí a položí na znak. Z jejího pupíku vychází svislý proužek
chloupků, táhne se po břiše a utváří s trojúhelníkem ohanbí černý šíp, který
podle všeho jednoznačně označuje cestu do červenavé propasti. Bianco do ní
vnikne. Zděšený se svalí na tělo, jež se chvěje, tepající a náhodný tvar, který
se neřídí ničím jiným než zákonem svých vlastních přeměn, svých chemických
chutí, svých lačných tkání a svých šťáv, hmota shluknutá v uzlinách, v nervech,
v kůži, ve vroucí krvi, a cítí se znovu poražen, bez chuti být naživu nebo
začít znovu, dech zajatý ve spárech druhořadé hmoty, až se nakonec poté, co ho
zbaví odporu a rozpaků a během nevypočitatelného časového úseku jej prožene
černým tunelem, dostaví orgasmus, prudký déšť spermatu, který osvobozuje,
oplodňuje a obdařuje věčností.
 |
Juan José Saer / FOTO: © Daniel Mordzinski |
Žádné komentáře:
Okomentovat