Juan José Saer: Nikdo nic nikdy

Jakým způsobem lze ztvárnit zdánlivě nevypověditelnou složitost skutečnosti? Kolik verzí může mít jeden příběh? V době mezi dusivým soumrakem a jitrem, jež nepřichází, splétá několik lidí v jednom koutě u řeky své představy a vzpomínky. Rozpomínání se a předtuchu zločinu zpříjemňují každodenní rituály, v jejichž opakování se skrývá krutost a děs. Vražedná hrozba zamořuje kraj hrůzou a úzkostí. Příběh se větví a plyne tam a zase zpět jako proud řeky, času a paměti, mezi mýtem a skutečností, smyslností a politikou, napětím a reflexí...

Argentinec Juan José Saer (Serodino, 1937 – Paříž, 2005) platí za jednoho z nejvýznamnějších a nejpozoruhodnějších španělsky píšících autorů. Jeho rozsáhlé prozaické dílo čítá šest povídkových souborů a dvanáct románů, mezi nimiž vynikají El limonero real (Citronovník královský, 1974), El entenado (1983, česky: Pastorek, 2012), Glosa (1985), La pesquisa (1994, česky: Pátrání, 2014) a posmrtně vydaný La grande (Velká, 2005). Je rovněž autorem esejů. Jeho básnická tvorba je obsažena v knize El arte de narrar (Umění vyprávět, 1977). Tituly Juana Josého Saera jsou překládány do hlavních světových jazyků. V češtině kromě již zmiňovaných románů vyšla ještě Oblaka (2015), Příležitost (2018) a sbírka povídek Místo (2016).

U nás se překladů Saerových knih ujal Jan Machej. Všechny vyšly v nakladatelství Runa.

Ukázka z knihy:

Pohled se odráží, znovu ulpí a znovu se odráží v modrém prostoru února, neskutečného měsíce, který přichází, aby jako symbol veškerého času položil na stůl důkaz.

„Kam až jsi jel?“ zeptá se Elisa.

„Ne moc daleko. Podél řeky,“ odvětím.

Elisa zavrtí hlavou a mlčky přemýšlí.

„A trochu jsem pěšky zabrousil i na pole,“ dodám. Elisa udělá gesto spočívající v prudkém škubnutí ramen a hlavy a v zatnutí čelisti, přičemž se nadechne a vyloudí ze sebe protáhlé a vlhké písknutí, postoj, jímž chce dát najevo svůj odpor a své zděšení. Pole, říká, a obzvláště pak ve dne a ve slunečním světle, v ní vyvolává hrůzu. Vždy má dojem, že se v houští něco schovává, něco, co nečeká na nic jiného než na příchod nějakého pocestného, aby se ukázalo.

„Něco?“ říkám. „Jak něco? Něco, ale co?“ Něco, ano, řekne Elisa: něco, co se náhle objeví, něco živého nebo mrtvého, v houští, nebo v dáli, ve slunečním světle, a především něco v rozkladu, toho je na poli nadbytek, ne? Říká Elisa. Na poli, v houští, spousta věcí, co?, ne?, dokonce i zmije, kosti, havěť všeho druhu, ne?, a především, především mršiny, těla v rozkladu, z nichž najednou stoupá jakýsi šelest. Jako by něco, nevím, říká, něco vystoupalo ze zemských hlubin na povrch.

Můj nedůvěřivý úsměv ji přiměje pokrčit rameny, a když zmlkne, dá si dlouhý doušek bílého vína. Dívá se do prázdna, s doširoka otevřenýma očima, horní ret zakrytý spodním, který se nadouvá a mírně přečnívá, odhaluje svůj temně rudý okraj. Na čelo se jí posadí komár, vzlétne a znovu si jí sedne na tvář, na níž znehybní. Po uplynutí zlomku vteřiny se volná Elisina ruka, která spočívá na opěradle lehátka, náhle zvedne a rozevřenou dlaní udeří do tváře. Příliš pozdě: komár, bůhvíjak a kdy, znovu vzlétl, o zlomek vteřiny dříve, než ruka dopadla na tvář, a zmizel. Elisina ruka znovu klesne. Všechny věci jsou již černé, jasně se odrážejí proti tmavě modrému, jednotvárnému vzduchu, v němž se nic netřpytí ani se nehýbe, vyjma žlutavé postavy, z níž vychází matná záře jako ze rzi, a mezi jejímiž ojedinělými, opatrnými pohyby lze vytušit zvlhlé, takřka fialové oči, které znovu a znovu utkvívají na bodě verandy, kde stojím otočený k Elise. Dám si doušek vína. Ledová, kyselá, zelenavě žlutá tekutina mizí ze sklenice tou měrou, jakou prochází mým hrdlem, až je nakonec zcela pryč. Sklenici si na rtech nahnu o trochu víc a kousek ledu, který zůstal na dně, sklouzne po studeném skle a mezi mými pootevřenými rty se přesune do úst. Odsunu sklenici od úst a cucám kousek ledu, jazykem ho přemísťuji z jedné strany úst na druhou, ťukám s ním do zubů a znovu ho na okamžik vysunu v sevřených zubech mezi pootevřenými rty. Nakonec ho teď vyplivuji na hliněný dvůr. Odkud se bere, ptám se Elisy, aniž se na ni dívám, obrácený do dvora, odkud se bere ten strach, že na poli, zrovna na poli, najdeš ta zapomenutá těla, která se rozkládají pod širým nebem? Neví. Neví, říká, ale je to tak. A už začíná být obtížné v šeru zřetelně rozeznat její gesta. Ještě vidím její rysy a zejména její šaty z hrubé látky, které v modrém vzduchu, který již černá, jakoby světélkují. Naše hlasy teď zaznívají na pozadí nejasného, přerývaného šelestu, který za soumraku vychází ze vsi, šelestu, v němž vyniká bzukot komárů, kteří zatvrzele létají kolem nás, a pronikavý cvrkot cikád, vytrvalejší a hlučnější, ale který je méně rušivý, zcela jistě díky své jednotvárné vytrvalosti. Neví, říká Elisa. Neví, ale je to tak. Pokud by se nějaký vrah, argumentuje, chtěl zbavit mrtvoly, kam by ho asi napadlo ji skrýt? Na pole.

„Nebo do řeky,“ říkám já. „Dvě pořádné betonové tvárnice, jedna na každé noze, a sbohem.“

Elisa mou poznámku podle všeho neslyšela. A říká, že ne, že pro ni je vhodným místem pole, houští. A vysvětluje své důvody s posedlou zevrubností. Člověk z města zahrabe důkaz v poli, v noci, neboť si myslí, že se jej navždy

zbaví – do hloubi, na dno země, jež je místem, v němž, jak už dobře víme, dlí minulost. Druhý den však, pokračuje Elisa a přitom otáčí svou sklenicí v dlaních, bílé šaty, které září, a sotva rozpoznatelná zpocená tvář v rostoucím šeru, druhý den však přitáhnou psi z okolí, objeví rozrytou zem a začnou hrabat, až nakonec vytáhnou na boží světlo důkaz. Ne, vždyť ona to dobře ví: raději se na pole neodvažovat, abych to nebyla já, komu osud ve jménu všech určí, aby objevil tu strašnou věc. Elisa zmlkne. Šero je teď úplné a ze vsi sem, ač tlumeně, doléhá šum, který je jako horečnaté hučení. Z místa, kde sedí, určitě nevidí můj nedůvěřivý úsměv ani mé vrtění hlavou. Prázdná sklenice se mi ohřívá v ruce. Nalijeme si ještě trochu vína? Ano. Elisa mi podává svou prázdnou sklenici, kterou sotva rozeznám, nicméně vytuším její gesto díky zavrzání lehátka a náhle vyslovené slabice, jíž odpovídá na můj návrh, vyslovené lehce vzrušeným hlasem, jako když někdo provádí prudký pohyb v okamžiku promluvy.

Mé prsty se otřou o její, když uchopím teplou sklenici. Vejdu do kuchyně a rozsvítím světlo. Když otevřu dveře lednice a sehnu se, abych vytáhl láhev, která je uložena v nejspodnější přihrádce vnitřní strany dvířek, zazní za mými zády Elisin hlas. S láhví v ruce se napřímím, zavřu dvířka, a zatímco se otáčím, začnu pozorovat Elisu, která stojí před závěsem z modré látky; bílé křehké šaty, na úrovni břicha plné vodorovných záhybů, se na modrém pozadí závěsu vyjímají výrazněji než opálená, hladká a zpocená kůže a černé vlasy. Hele, Gato, řekl její hlas. Zněl podivně, jako by byl vysloven po dlouhém váhání, nebo jako by předcházel jakési dlouhou dobu odkládané otázce nebo proslovu plnému rozhodnutí a argumentů, jež uzrály po dlouhé úvaze. Ale teď, kdy ji se studenou láhví v ruce, stojící u lednice, pozoruji, a přitom čekám a tážu se jí pohledem, Elisa, nehybná na nehybném pozadí modrého závěsu, sklopí hlavu a zamumlá: ne, nic. Naliju tedy bílé víno do sklenic, naplním je do poloviny, a potom vytáhnu led z bílého šálku plného kostek, který Elisa uložila do mrazáku, a vhodím ho do sklenic. Když se otočím, se sklenicí v každé ruce, Elisa již v kuchyni není: modrý závěs se zůstal chvět v černém rámu dveří. Když jej překročím, najdu Elisu, jak stojí na okraji verandy a dívá se do hloubi dvora, který je zahalen hustým a již černým příšeřím. Mé oči, navyklé světlu kuchyně, nic – nebo téměř nic – nerozpoznávají v jednotvárné černotě panující na konci dvora; ale světlo, vycházející z kuchyně a prosvítající modrým závěsem, lehce ozařuje obrysy předmětů a především lichoběžníkovitý kus podlahy z červených dlaždic. Právě na tomto ozářeném kusu stojím, když podávám Elise její sklenici s bílým vínem. Elisa se otočí, uchopí ji a jde si sednout na jedno z lehátek. Já zaujmu to druhé. Chvíli mlčky popíjíme bílé víno. Občas je slyšet zacinkání ledu. S temnotou se komáři znovu usadili, i když někteří ještě bzučí kolem nás. Těžké, rozpačité pohyby, takřka kovový řinkot jeho ocasu, který se tu a tam chvěje, sem doléhají z bodu temnoty pod již neviditelnými stromy, kde neúnavně přežvykuje plavák. To, co nechápu – slyším, jak říkám –, je její strach z pole, když jsem ji přitom už tolikrát viděl, jak se v naprostém klidu noří, dokonce i v noci, do řeky. Do té černé vody, z jejíhož samotného dotyku jde strach a v níž je každou chvíli cítit přítomnost živých tvorů, kteří se otírají o kůži, píchají, a dokonce i koušou. Ta černá voda, opakuji, do níž se vstupuje poslepu. A přesto, ne, s vodou není, odpovídá mi, žádný problém. Žádný problém.

Michal Zourek: Československo očima latinskoamerických intelektuálů 1947–1959

V období studené války bylo Československo cílem mnoha latinskoamerických levicových intelektuálů, z nichž někteří o svém pobytu zanechali písemná svědectví. Kniha prezentuje a analyzuje texty z období let 1947–1959, mezi jejichž autory nalezneme i velká jména světové literatury jako Gabriel García Márquez, Pablo Neruda, Jorge Amado či Nicolás Guillén. Tito návštěvníci nebyli obyčejnými turisty. Jako mnozí jiní i oni věnovali pozornost architektonickým krásám, místní kuchyni a kouzlu slovanských žen. V centru jejich zájmu však stálo jiné téma: budování nové komunistické společnosti. Prezentované texty, z nichž výrazná většina vychází vůbec poprvé v českém jazyce, přinášejí množství cenných informací o tehdejším Československu. Zároveň se jedná o významný pramen pro studium vztahů mezi střední a východní Evropou a latinskoamerickým světem. Součástí knihy je stovka dobových fotografií.

Michal Zourek (1985) se dlouhodobě zabývá moderními dějinami Latinské Ameriky a kontakty tohoto regionu se střední a východní Evropou. Působí na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích a zároveň jako postdoktorand na Instituto de Historia Argentina y Americana Dr. Emilio Ravignani v Buenos Aires.

Knihu vydává nakladatelství Runa, které se mj. soustavně věnuje vydávání překladů latinskoamerických autorů (ISBN 978-80-877-9225-4).

Ukázka z díla Cesta (Viagem, 1954) od brazilského spisovatele Graciliana Ramose, který do Československa zavítal na jaře roku 1952.

Kolem poledne hodinový odpočinek, oběd v Písku, starém městě, kde před časem objevili v písku zlaté nugety. Ostatně, jak mi bylo řečeno, název města znamená písek. V sále restaurace se to hemžilo exotickými postavami různých barev, delegáty ekonomické konference z Pákistánu a Indie. Postarší z nich mne při odchodu oslovil, chtěl znát, odkud jsem a co dělám. Uspokojil jsem jeho zvědavost a poté se sám optal:

– Novinář?

– Ne, obchodník.

Mladý, rázný člověk s upřímnou a milou tváří se mi představil: Armén, obchodník v Bombaji. Byly tam dvě nebo tři ženy olivové pleti a jedna zvláštní temně bledá postava s posměšnou maskou, chladným pohledem, hrubými vráskami a stálým úsměvem na rtech. Tato podivná fyziognomie připomínala satyra nebo ďábla. 

Tvorové oddaní ekonomii zmizeli. Automobil s dobrým odpružením tlumícím nárazy znovu vyjel na asfalt a brzy po poledni jsme dorazili k prvnímu hradu z 12. století. Ve skutečnosti byl ještě starší, jak nám vysvětlila kastelánka: existoval již ve dvanáctém století, avšak v době, kdy byl vystavěn, se o něm nevědělo. Nenalezneme stopy příkopu, padacího mostu, hradby byly strženy. Spatřil jsem jedny otevřené nízké dveře, vstoupil jsem do tmavých a děsivých podzemních žalářů, dlažba z hrubých nerovnoměrně nakloněných desek. Jsou tři a spojení mezi nimi je nyní volné: snadno jdeme od jednoho k druhému, ukládáme se jako krysy do otevřených děr na stěnách, které jsou ve tmě takřka neviditelné. Nedostatečné světlo směřuje ze shora z nepatrných štěrbin: člověk by jimi neprostrčil hlavu, útěk by byl nemožný. Hledal jsem řetězy, mříže, šroubové lisy, dřevěného koně, drtící kolo. Marně. Zkoumal jsem zdi v naději, že uvidím rýhy od drtícího kola. Žádná stopa po mučicích nástrojích.

Poté, co jsme opustili ponurou jeskyni, vystoupali jsme a slezli po poněkud zetlelých schodech, vrazili jsme do barbarské rezidence pana feudála. Stál tam drsný, nepohodlný nábytek, stojany, do nichž se vkládají zakouřené louče. Ve vitrínách jsou vystaveny železné výrobky, zrezivělé a rozložené staletou vlhkostí: zbraně, podkovy, hroty kopí, ostruhy, nažloutlé zbytky naznačují sílu, která se nám zdá nesmyslná. Truhly, v nichž byl uložen poklad získaný důmyslným mučením, se nám zdály velmi křehké. V jedné skříni talíře z mizerného kovu, malé a pomačkané, nám dají vzpomenout na hostiny, při nichž starobylá šlechta místo příborů jedla rukama, olizovala si prsty a špinila si pláště tukem z divokého prasete. Deset nebo dvanáct fušérských židlí nestejné výšky umístěných podivným způsobem, opěrky zad obráceny ke stolu značně skoupých rozměrů. Takovéto rozvržení bylo nezbytné: jinak by se rytíři zahákovali meči. Takto, v pozici jízdy na koni, s rukama kolem opěrátek, se mohli volně pohybovat. Rozdílná výška židlí souvisela s velikostí osob, které na nich seděly. Nejednalo se přitom pravděpodobně o velikost fyzickou, nýbrž o velikost sociální.

Špiníce si oblečení o suť, s obtížemi jsme lezli po početných schodech s dírami od červotoče, až jsme dorazili na terasu hlavní věže, kde jsme v nížině spatřili dvě blízké, takřka stékající se řeky. V minulých dobách poskytovaly obranu zašlé pevnosti, která se tyčila mezi nimi. V sousedství se před tisíci lety rozprostřely chudinské chatrče služebnictva, které se v těžkých chvílích tlačilo jako stádo na maličkém dvoře, aby žebralo o předraženou ochranu. Pokud by snad odtamtud uprchli, zemřeli by otrockou dřinou.  

Sešli jsme dolů. Za nějakou dobu jsme byli na hradě Orlík z 13. století, pohodlném, plném drahocenných předmětů, které byly bezpochyby prezentovány v odborném katalogu. Dvě knihovny, sál, kde se vystavují trofeje, obrovské zuby různých tvorů, rozsáhlá a složitá výzbroj, velká numismatická sbírka, kde je možné vidět mince z doby vlády Augustovi. Hrabě Schwarzenberg, majitel těchto krás, měl zalíbení ve válce, honech a četbě. Ve studijních sálech byly četné police zaplněny dozajista vzácnými knihami s obdivuhodnými vazbami. Trofeje vystavené v dlouhé chodbě, na zdech a na stropě, nám sdělují, že skvělý šlechtic, místo toho, aby stínal Saracény a svrhával křesťany, což byl závazek jeho dědů, spokojil se pouze se zkázou tvorů postrádajících duši. Mezi výzbrojí nalezneme zbraně sečné, bodné, úderné, vrhací a střelné, avšak můžeme předpokládat, že nikdy nesloužily k tomu, aby někoho zabily. Řady velkolepých pušek, opravdových klenotů, hlavně osazené zlatem. Naše bratry bychom nepotlačili s tak drahými nástroji. Jeden výstřel by zničil drahocenný musejní předmět. Jak mi pověděl milý řidič, hrabě Schwarzenberg využil hladu obyvatelstva, získal pšenici z vnitrozemí, prodal jim drahou mouku a sedřel tak kůži z vyčerpaných lidí. Obrovský obraz nám nabízí pohled na postavu urozeného šlechtice. Důstojnost a inteligence. Druhotná plátna nám ukazují jeho děti, samozřejmě méně inteligentní a méně důstojné. Malíři nezapomněli zachytit rozměry.     

Třetí hrad, který vidíme již po setmění, je moderní stavení a ani nevím, proč mu dali nabubřelé označení hrad. Byl zabraný vládou, pravděpodobně nějakému narychlo ustavenému šlechtici, jednomu z těch buržoustů, co si penězi kupují předky a slávu. Pochopitelně jsme neočekávali, že tam najdeme strašlivé věznice, nebezpečná schodiště, zbraně zkorodované rzí; spíše bychom mohli spatřit sbírky mincí, knihovnu, nevinnou výzbroj. Nic z toho. Je to soudobá stavba, jednoduše neslaná a nemastná, kde jsou dnes, podle toho, co mi řekli na letišti, ubytováni význačné osobnosti. Nabídli nám tam čaj. U stolů blízkých našemu jako by nám vážní a šedivý muži v tichosti říkali, že se jednalo o meditační zákoutí.

Vrátili jsme se do města. Den strávený přemýšlením o věcech, které uvidím, o věcech, které byly. Budoucnost a minulost. A přítomnost? Přítomnost je strašlivá mezera: nahromaďují se v ní odporné obtíže.

Juan José Saer: Příležitost

Fascinující příběh, odehrávající se v polovině devatenáctého století, vypráví o Biancovi, muži se záhadným původem a nadpřirozenými schopnostmi, který je kvůli spiknutí pařížských pozitivistů nucen opustit Evropu, aby se nakonec usadil v nekonečné pustině argentinských pamp, kde naváže přátelství s tamním lékařem a ožení se s krásnou dívkou. Mezi těmito třemi postavami se utvoří domnělý, nikdy neprokázaný milostný trojúhelník, vůči němuž se Bianco cítí stále bezbrannější, a posedlý nevěrou své ženy zjišťuje, že s nabýváním hmotného bohatství postupně ztrácí své schopnosti a propadá se do čím dál hlubší samoty.

Juan José Saer (Serodino, 1937 – Paříž, 2005) - jeden z nejvýznamnějších a nejpozoruhodnějších španělsky píšících autorů. Jeho rozsáhlé prozaické dílo čítá šest povídkových souborů a jedenáct románů, mezi nimiž vynikají El limonero real (Citronovník královský, 1974), Nadie nada nunca (Nikdo nic nikdy, 1980), El entenado (1983, č. Pastorek, 2012), Glosa (1985), La pesquisa (1994, č. Pátrání, 2014) a posmrtně vydaný La grande (Velká, 2005). Je rovněž autorem esejů. Jeho básnická tvorba je obsažena v knize El arte de narrar (Umění vyprávět, 1977). Tituly Juana Josého Saera jsou překládány do hlavních světových jazyků. V češtině doposud vyšly jeho romány Pastorek (2012), Pátrání (2014), Oblaka (2015) a sbírka povídek Místo (2016).

Román Příležitost (La ocasión, 1986), spolu s Pastorkem (El entenado, č. 2012) a Oblaky (Las nubes, č. 2015) náležející do trilogie „historických románů“, získal v roce 1987 prestižní španělskou Nadalovu cenu a je zřejmě autorovým nejodvážnějším, nejironičtějším a snad i nejpřívětivějším románem. Česky jej v překladu Jana Macheje vydává nakladatelství Runa, v němž vyšly i všechny dosavadní překlady Saerových knih.

Ukázka z knihy:

Bianco vejde potmě do salonu a po několika minutách čekání na to, až jeho oči přivyknou temnotě, proklouzne bez jediného zavrávorání mezi nábytkem a posadí se do křesla. Ještě několik okamžiků provádí řadu tělesných cvičení: krouží lopatkami, kroutí hlavou, aby uvolnil krční svaly, protahuje si prsty na rukou, až mu v nich zakřupou klouby, pomalu si mne oči, a poté co si zakryje tvář rukama a záhy je v klíně zlehka překříží, zavře oči a znehybní. V následujících čtyřech či pěti minutách není v domě vyjma takřka neslyšného Biancova dechu slyšet žádný lidský zvuk. Se značně nepochopitelnou zřetelností se tu a tam ozývá jen skřípot dřevěné podlahy, nějakého nábytku, a nikoli šelest deště, jenž padá a zahaluje celou nížinu svou hutnou a tichou bělostí, nýbrž voda, nahromaděná na příčných trámech, na stromech, v odtokových kanálech, která již před drahnou chvílí začala kapat či téct ve váhavých a přerušovaných pramíncích. Nakonec Bianco vstane, pevně a odhodlaně, a zatímco si bělostnou rukou, která září v příšeří, prohrabuje vlasy cihlové barvy, bez jakéhokoli zavrávorání projde salonem a vstoupí do jídelny. Gina sedí u stolu s prsty opřenými o spánky a se zavřenýma očima, které se otevřou, když zaslechne, jak se dveře salonu otevírají. Na stole leží jeden z obrázků lícem dolů, tudíž lze vidět jen jeho nerozlišitelný modrý rub. Bianco se u něj zastaví.

„Hrozen,“ řekne. Gina zavrtí hlavou.

„Ořech,“ prohlásí a dvěma dlouhými a jemnými prsty otočí kartu a na stole se objeví světle hnědý ovál plný souměrných nerovností vyjímající se na bílém pozadí.

Když vstoupí do ložnice, všimne si, že Gina před večeří ustlala. Hedvábný, zelenobílý pruhovaný přehoz září ve světle lampy, a ona, která vešla druhými dveřmi, je již v noční košili, a poté co zívne a protáhne se, zvedne přehoz a vleze pod deku. Bianco se klidně, pomalu a pečlivě vysvléká a přitom myslí na mladé tělo plné temných křivek, nepochybně již trochu vlahé, které se k tomu jeho bude o několik minut později tisknout. Když však vleze do postele, Gina spí. Bianco si ji prohlíží: tělo Giny, ten nesmyslný shluk hmoty, má před sebou, může ho ohmatávat svýma bílýma, na hřbetu již poněkud vrásčitýma rukama, vtáhnout ho do sebe bříšky prstů, rty, špičkou jazyka, ve změti zmatených a slastných smyslů, ale to nehmatatelné uvnitř mu uniká, ten nepostižitelný dech, v němž se možná nyní ve svém novém stavu pohupují nesdělitelné a jedinečné vzpomínky, vlastní pocity, které Gina vyrvává svým tělem lačnému a tíživému světu. Bianco zhasne světlo a zachumlá se do prostěradel. Když se probudí, šedé jitřní světlo proniká vikýřem dovnitř. Gina se v noční košili upravuje před zrcadlem, a když si všimne, že má oči otevřené, skrze zrcadlo do nich zabodne ty své a přesvědčivě a přirozeně mu řekne: „Vnikl do mě a dvakrát, aniž ho vyndal, mě přivedl k orgasmu.“

Bianco vyskočí s křikem z postele a Gina se probudí. „Co se děje?“ ptá se.

Bianco jí neodpovídá a znovu se zachumlá do prostěradel. Gina, zatímco si brumlá nesrozumitelná slova, vstane a bosky se začne šourat po ložnici. S tváří zabořenou do polštáře a pevně zavřenýma očima Bianco naslouchá, jak se nerozhodně prochází po místnosti. Sen, který se mu právě zdál a který by ho býval měl naplnit odporem a nenávistí, v něm vyvolává nečekané a natolik silné vzrušení, že uchopí své pohlaví, stiskne je a zapíraje se lokty o pelest se otočí, aby se podíval na Ginu, která se nyní, navýsost skutečná, svlékla před zrcadlem nad umyvadlem, aby se opláchla. Zachytí jeho pohled a ospalá se na něj, stejně jako ve snu, skrze zrcadlo usměje. Bianco ještě stihne ve svém nitru ucítit, jako dva vodní toky, které se chystají spojit a do sebe se slít, vlny nenávisti a touhy, které se řítí a strhávají ho, a stále se snaží upírat na Ginu neutrální dlouhý pohled, bez výzev a otázek, nicméně ona pochopí, a poté co na umyvadlo položí džbán, který nad ně začala naklánět, přistoupí k posteli a natáhne se na břicho. Její hýždě se nadouvají, temné a pružné, hladké, zatímco jemňoučké chloupky na zadní části stehen se pomalu a nepatrně ježí. S tváří přitisknutou k zeleným a bílým pruhům přehozu Gina pozvedne zrak a vidí, že Bianco upírá oči na její hýždě. Spíše v očích než na rtech se jí objeví namáhavý úsměv, který je zpočátku šprýmovný, ale který se nakonec promění v jakousi směsici snivé a bolestné potměšilosti. „Můj zadek,“ řekne Gina a pokládá na každou slabiku důraz zlostného údivu, výčitky, neboť považuje za nemyslitelné, že tato část jejího těla, jež je pro ni vzdálená, lhostejná, takřka cizí, může v Biancovi vzbuzovat takový úžas, ale hned, a takřka proti své vlastní vůli, přivře oči a začne rychle dýchat a zběsile kmitat jazykem uvnitř svých úst, a to tak, že jí červenavá špice, která se občas, letmo, vysune ven, nadouvá a splaskává tváře, zatímco její břicho, přitisknuté k bílým a zeleným pruhům přehozu, začíná provádět kruhový pohyb, který se jí šíří po celém těle a zejména po kulatých a lesklých hýždích. K nenávisti, k touze se nyní přidává zděšení, přesvědčení, že Ginina touha je svrchovaná, nezávislá na její vlastní vůli, jako jakési vlnění, jež přichází z mnohem větší dáli než veškeré záměry, veškeré city a veškeré odhodlání. Uchopí ji za ramena, otočí a položí na znak. Z jejího pupíku vychází svislý proužek chloupků, táhne se po břiše a utváří s trojúhelníkem ohanbí černý šíp, který podle všeho jednoznačně označuje cestu do červenavé propasti. Bianco do ní vnikne. Zděšený se svalí na tělo, jež se chvěje, tepající a náhodný tvar, který se neřídí ničím jiným než zákonem svých vlastních přeměn, svých chemických chutí, svých lačných tkání a svých šťáv, hmota shluknutá v uzlinách, v nervech, v kůži, ve vroucí krvi, a cítí se znovu poražen, bez chuti být naživu nebo začít znovu, dech zajatý ve spárech druhořadé hmoty, až se nakonec poté, co ho zbaví odporu a rozpaků a během nevypočitatelného časového úseku jej prožene černým tunelem, dostaví orgasmus, prudký déšť spermatu, který osvobozuje, oplodňuje a obdařuje věčností.

Juan José Saer / FOTO: © Daniel Mordzinski

Héctor Tizón: Starý voják

Raúl žije v Madridu se svou ženou a malým synem. Navštěvuje bary ve své čtvrti a byty svých přátel – Argentinců, emigrantů bez práce stejně jako on – a se ženou jednoho z nich udržuje intimní poměr. Jeho dny oscilují mezi nudou a smutkem, dokud se neseznámí se „starým vojákem“. Don Luis Somoza y Alurralde, bývalý důstojník Frankovy armády, si vyžádá jeho služeb pro sepsání svých pamětí. Co dělá z člověka trýznitele a vraha, když se jeho vzpomínky neliší od vzpomínek kohokoli z nás?, ptá se v průběhu vojákova vyprávění Raúl.

Kniha Starý voják, napsaná v sedmdesátých letech, tedy v době vlády vojenské junty, a vydaná až v roce 2002, je srdcervoucí novelou o soucitu a nenávisti, oněch maskách, za nimiž lidé všude na světě a ve všech dobách ukrývají svou sebelítost a svůj vlastní nezdar.

Héctor Tizón (1929 – 2012) se dnes řadí mezi ty spisovatele, kteří utvořili argentinské, ale i latinskoamerické písemnictví 20. století. Psát začal už na střední škole. V roce 1953 dokončil studium práv na Univertitě v La Platě. Poté se vrátil do svého rodného města Yala na severovýchodě Argentiny, aby pracoval jako právník. Založil zde také literární časopis Tarja. Na konci padesátých let započal krátkou diplomatickou kariéru – do roku 1962 působil jako kulturní atašé v Mexiku, kde se mimo jiné spřátelil s mexickým prozaikem Juanem Rulfem a s chilským básníkem Ernestem Cardenalem, a jako konzul v Miláně. V roce 1962 se vrátil do Argentiny a v Yale si opět otevřel advokátní kancelář. V roce 1976, kdy moc v Argentině převzala armáda, odešel do evropského exilu – žil převážně ve Španělsku a v Itálii – , v němž setrval do roku 1982.

První prozaickou knihu vydal Tizón roku 1960, následovalo ji víc než dvacet dalších titulů. Čeští čtenáři se s jeho dílem poprvé setkali roku 2006, kdy v nakladatelství Julius Zirkus vyšla jeho kniha Krásy světa. Nakladatelství Runa vydala v překladu Jana Macheje další dvě Tizónovy prózy - Dům a vítr a Muž odjinud. Starý voják je tedy čtvrtou Tizónovou knihou přeloženou do češtiny – opět Janem Machejem. Vydává opět Runa.

Ukázka z knihy:

Déšť sice ustal, nikoli však vítr. Všichni tudíž zůstali doma. Zatopil v obývacím pokoji v kamnech a hrají karty nebo kostky. Prostorný pokoj je navzdory třem oknům dosti ponurý. Možná proto, že dům je orientovaný na špatnou světovou stranu. I tady se nachází spousta těžkého objemného nábytku.   

V koutě stojí malý, nicméně dost vysoký stolek sloužící jako stojan na květináče, jeden z těch, o něž se dřív lidé při focení opírali, aby na fotografiích vypadali rádoby přirozeně. Vzpomíná si na jednu momentku, na níž je v obdobné póze zachycen jeho otec: vysoký a krásný, statná postava napasovaná do kroje, který mu byl zřejmě příliš těsný, v dokonalých kamaších stojí jen na jedné noze a druhou, pokrčenou a zkříženou, opírá o špičku střevíce. Tu fotografii dlouho uchovával, v prvních letech ji dokonce ukazoval i v internátní škole, pak ji však po jedné z návštěv otce v léčebně roztrhal na malé kousky a ty hodil na ulici do kanálu.    

Avšak nyní, na tomto tak podobném kousku nábytku, spočívá jen jedna měděná váza s kyticí divokých květin rozličných barev. Vzpomene si na jiné květiny – květiny, které v obavě a tísni vyhodil do popelnice.    

Hodí na stůl kartu, která nemá očividně nic společného s hrou, kterou právě všichni tři

hrají.      

„Ale ne,“ zvolá Matilde. „Nedáváš pozor, Raúle.“     

„Náš mladý přítel má hlavu v oblacích,“ utrousí stařec.     

„Jsem unavený,“ prohlásil a vstal.     

„Tak už toho nechme.“     

„Ne, jen jdu na chvíli ven. Zůstaňte tady.“

Vstane, udělá pár kroků a zavadí o květináč, který s hlomozem dopadne na zem.     

„Omlouvám se,“ řekne. „Hned přinesu jiné.“          

„Ale co tě nemá. Nech je. Natrhal jsem je včera kousek odsud.“    

„To je ale od vás velice milé, viď, Matilde?“   

Matilde se květiny pokouší sebrat ze země. Zdá se být dotčená.    

„Řekla mi, že jako malé děvče je měla velmi ráda. Jsou to sasanky. Roste jich tu spousta,“ řekl stařec. „Dřív se dokonce vyskytovaly ve dvou či třech varietách.“    

„Sasanky,“ ucedí. „A pryskyřníky. A hyacinty. Nebo vlčí mák.“    

Znovu se posadil, v ruce stále držel karty.    

„Ano,“ souhlasí Matilde. Stále klečí a sbírá květiny s dlouhými povadlými stonky.

„Vyprávěla jsem, jak jsme je rádi trhali u vás za domem. Nikdo je tam zřejmě nevysadil ani o ně nepečoval, ale stejně se měly k světu.“    

„Hodně jsi mu toho napovídala, co? Taky jsi mu vyprávěla o tom, jak tě ve vězení znásilnili?“    

„Raúle, nech toho, prosím tě!“  

„Proč? Proč bych toho měl nechat? Bojíš se, že bych se dotkl jeho jemné vojenské dušičky?“

Stařec na ně ohromeně hleděl.

„Copak to nespáchali právě oni? Jaké to bylo...? Nechcete to slyšet, co? Byli dva, tři, nebo jich dokonce bylo pět...? Rozervali ti šaty, roztáhli  nohy, svázali je a pak ti ho tam jeden po druhém vráželi a jako nadržení psi se všichni do poslední kapky vyprázdnili a tobě po nohách stékalo to jejich odporné svinstvo.“    

„Raúle, proboha, to už stačí!“

„Stačí? Tímhle za tím uděláme tlustou čáru, co? Vždyť to všechno přeci spáchali vlastenci dávající lekci podvratné čubce. Jakými vznešenými slovy to budeme vyprávět, můj drahý plukovníku?“

ISBN: 978-80-87792-21-6

Héctor Tizón. FOTO: Diego Sanedsted

Mario Benedetti: Montevidejci

Soubor povídek Montevidejci (Montevideanos) poprvé vyšel v roce 1959 a byl první literární prací autora, jež obdržela jednohlasné uznání kritiky i čtenářského publika. Na jevišti hlavního města Uruguaye rozvíjí Benedetti svá oblíbená témata (zejména rodinné a milenecké vztahy) a činí tak s jemným humorem a velkým porozuměním. Živé, emočně důvěryhodné postavy zde zakoušejí univerzální lidské pocity jako je radost, samota, bolest či nenávist. Třebaže jsou Montevidejci v jádru uruguayské, montevidejské příběhy, svou lidskostí a intimností rezonují u čtenářů na celém světě a navzdory době, jež uběhla od jejich napsání, zůstávají stále svěží.

Po románech Jaro s rozbitou tváří a Lešení se jedná již o třetí Benedettiho knihu, kterou v českém překladu vydává nakladatelství Runa. Tentokrát je překlad dílem Hany Bortlové-Vondrákové.

Ukázka z knihy:

Vojna a mír

Když jsem otevřel dveře pracovny, uviděl jsem jako vždy otevřená okna a odkrytý psací stroj, a přece jsem se zarazil: „Co se děje?“ Otec se tvářil autoritativně, ale jinak, než když neudělám zkoušku. Matkou cloumal záchvat vzteku a činil z ní malou nepotřebnou věc. Poodešel jsem ke knihovně a svezl se do zeleného křesla. Cítil jsem se nesvůj, zároveň mě však jejich nehezká přítomnost podivně přitahovala. Neodpověděli mi, a dál si navzájem odsekávali. Odpovědi, které nečekaly na otázky, prorážely vzduch a tříštily se, vybuchovaly mi před očima, těsně u uší. Cítil jsem se jako válečný dopisovatel. Matka mluvila o tom, jak nesnáší Tamtu, tu nepřítomnou osobu. Nejde o to, že otec je takový ubožák a peleší se s courou, že zapomíná na své nefunkční manželství, na to, co se sluší a patří, že zanedbává nezbytný rodinný rituál. Jde o to, jak nestydatě se s ní předvádí, vodí ji za rámě po botanické zahradě, schází se s ní v biografu, v kavárnách. Aby pak Amelia mohla matce s jízlivým soucitem radit (zrovna ona, takové kvítko), že i jistá volnost mezi manžely má své meze. Nebo aby jí bratr se zadostiučiněním připomněl (právě on, takový paroháč), co před svatbou říkal o naprosto nedůstojném chování mého otce. V tomto bodě získalo téma přesnější obrysy a já jsem více méně věděl, o čem je řeč. Mé dospívající já bylo náhle zaskočeno pocitem jistého znepokojení a chtěl jsem se zvednout. Myslím, že jsem už vstával z křesla, když mi otec bez jediného pohledu přikázal: „Zůstaň.“ Pochopitelně jsem zůstal. Ještě hlouběji jsem se zabořil do zeleného potahu. Při pohledu napravo jsem rozeznával ozdobné peří matčina klobouku. Nalevo otcovo široké čelo a pleš. Ta se střídavě svrašťovala a vyhlazovala, bledla nebo brunátněla v závislosti na kalibru vypálené odpovědi, další a další, odpovědi bez otázky. Ať není směšná. Pokud neřekl ani slovo, když flirtovala s Ricardem, nebylo to proto, že by si nechal nasazovat parohy, ale z diskrétnosti, protože manželství konec konců stojí nade vším a aby přežilo, je třeba leccos spolknout a oboustranně se tolerovat. Matka odpověděla, aby nemluvil hlouposti, ona že moc dobře ví, odkud plyne jeho tolerance. Odkud, zeptal se otec. Z nevědomosti, řekla matka; domníval se, že s Ricardem jen koketuje, ve skutečnosti s ním spí. Peří se významně zavlnilo, měl to být přesně mířený úder. Otec se však jen uchechtl a čelo se mu takřka radostně vyhladilo. V tu chvíli si matka uvědomila, že minula, že ve skutečnosti na tento okamžik čekal, jen aby získal jistotu, že to patrně celou dobu věděl, načež se jí zmocnily hysterické vzlyky a peří mi zmizelo ze zorného pole. Pomalu nastával mír. Řekl, že souhlasí s rozvodem, teď už ano. Ona že ne. Že jí to nedovoluje náboženství. Že by raději neoficiální odluku těl a rozdělení majetku, v přátelském duchu. Otec namítl, že náboženství nedovoluje i jiné věci, ale nakonec ustoupil. O Richardovi ani o Tamté se už nemluvilo. Pouze o odluce těl a dělení majetku. Zejména o majetku. Matka řekla, že chce dům v Pradu. Otec odpověděl, že chápe její volbu, ale že dům chce i on. Mně se líbí víc ten v Pocitos. Všem se líbí víc ten v Pocitos. Ale chtěli se hádat a mít záminku k urážkám. Za dvacet minut změnil dům v Pradu majitele šestkrát nebo sedmkrát. Nakonec se prosadila matčina volba. Dům v Pocitos tak automaticky připadl otci. Pak přišly na řadu oba automobily. Otec chtěl raději chryslera. Ona přirozeně také. I tady zvítězila matka. Zdálo se, že mu to nevadí; jednalo se však o taktický ústup. Znovu se pustili do boje, o statek na venkově, o akcie, o dluhopisy, o kůlnu na dříví. Pracovnu pomalu zaplavovalo šero. Z peří matčina klobouku, jež se znovu objevilo, zbyl jen obrys na pozadí okna. Otcova pleš se už neleskla. Ochraptělé, soubojem znavené hlasy do sebe dál narážely; urážky a útočné poznámky se stupňovaly, ovšem bez zápalu, spíš jako by neměla být porušena kýmsi daná pravidla. Ve vzduchu ulpívaly už jen čísla, účty, příkazy. Oba vstali, zcela vyčerpaní, skoro usměvaví. Viděl jsem je teď v celé kráse. Vtom si mě všimli – zmořené věci v křesle. Uvědomili si, že zapomněli na mou přítomnost, a otec bez valného nadšení zamumlal: „Ještě zbývá tenhle.“ Ale já jsem dál zůstával nehybný, cizí, bez zájmu, jako ostatní společně nabytý majetek.

Juan José Saer: Místo

Sbírka povídek argentinského spisovatele Juana Josého Saera, tato óda na lidskou imaginaci vzdávající hold čarovné a spásné moci literatury, okouzlí čtenáře odvahou vyprávět v krátkých útvarech o nekonečných „místech“ času a prostoru, představivosti a paměti.

Co je místo? Kde se nachází místo každého z nás? Kolika napodobeninami místa v životě procházíme? Jsou místem bříška našich prstů, povrch Měsíce nebo vůně šeříku? Jaké místo si volí paměť, psaní, štěstí či zjevení?

Bílá dřevěná lavice na konci dvora, Sherlock Holmes na stopě sériového vraha, barvitý ruch vídeňské tržnice uprostřed zasněženého sobotního jitra, zrození filosofie z ducha řecké taverny, tajemné letiště v Dakaru či Abidžanu, záhada vesmíru v hlasu kejklíře; výsadní a zároveň strašlivý úhel pohledu: konspirující náhoda v jediné kopii pornografického filmu, poprava prezidenta Spojených států v přímém přenosu, sodomie nejvyšší hlavy církve, život po výbuchu jaderné elektrárny, utkvělé vzpomínky na masové vraždy, trojská Helena proniknutá paprskem a proměněná v čiročirý svit.

Pokud se velký umělec chopí ztvárnění velkých univerzálních a navýsost aktuálních témat globální civilizace, nemůže vzniknout nic jiného než skutečně velké dílo. A pokud, jak říká postava jedné povídky, „takřka všechna velká osvícení, vytržení, konverze či zjevení, která v novověku lidé zakusili, pramení z četby“, tyto stránky jsou toho neotřesitelným důkazem, napsal o knize recenzent argentinského deníku Clarín. 

Prozaik, básník a esejista Juan José Saer (Serodino, Argentina, 1937 – Paříž, Francie, 2005) je považovaný za jednoho z nejvýznamnějších a nejpozoruhodnějších španělsky píšících autorů. V češtině doposud vyšly tři jeho romány, Pastorek (2012), Pátrání (2014) a Oblaka (2015). Všechny vydalo v překladu Jana Macheje nakladatelství Runa, jež se ujalo i vydání povídkového souboru Místo.

Ukázka z knihy:

PYRAMIDY

Ačkoli muž již zcela procitl, nadále se zmítá v tenatech hrůzného snu, který se mu právě zdál, a jen tiše vzlyká vedle své ženy, aby ji neprobudil. Ve tmě cítí, jak mu po tvářích stékají horké slzy. Zmocňuje se jej děsivý pocit hnusu, viny a zoufalství a otřásá jím. Za svůj sen se stydí a přitom má pocit, jako by se touto neskonalou hanbou zamořil celý vesmír. Od této chvíle svět již nikdy nebude tentýž.

Je úspěšným egyptským obchodníkem, který z Evropy dováží jisté přístroje. Ačkoli vystudoval (londýnskou) fakultu elektrotechniky a stal se z něj inženýr, držel se rodinné tradice a raději vložil své znalosti do podnikání, při němž prokázal vynikající intuici, jež mu velela obchodovat spíše s podnikateli z Francie než z Anglie. Díky této strategii se vyhnul vážnější konkurenci a za deset let podnikání se mu podařilo nejen upevnit, ale především navýšit rodinný kapitál. Spolu se svým starším bratrem a svým švagrem, manželem své sestry, dokázal vybudovat nejvýznamnější firmu v daném odvětví, a to nejen v celé své vlasti, nýbrž možná i ve všech zemích regionu. A nyní se v ložnici svého neokázale přepychového domu nacházejícího se v jednom z káhirských sídlišť snaží zadržet pláč, aby nevzbudil svou ženu, která spí vedle něj.

Před měsícem měl sedmačtyřicáté narozeniny. Při této příležitosti uspořádal velkou rodinnou oslavu, jíž se zúčastnilo také mnoho přátel. Jeho dva společníci mu darovali nový, francouzský vůz, který sehnali za výhodnou cenu díky svým stykům s pařížskými průmyslníky a podnikateli. Poté co hosté odešli a jeho dva synové šli spát, pomiloval se se svou ženou – měli se velice rádi, a třebaže se milostným hrátkám již neoddávali tak často jako dřív, byl jí zcela věrný – a pak, krátce před usnutím, chvíli přemýšlel sám o sobě, o svých předcích, o své současné rodině, o svém podnikání, a během několika zvláštních minut střídmého nadšení si řekl, že svůj život snad prožil naplno.

A dnes v noci, o měsíc později, měl on, jemuž se nikdy nic nezdá, právě tento hrůzný sen, který byl jakýmsi vyvrcholením nepříjemných událostí, k nimž v poslední době došlo. Strašlivý sen, který jej naplnil hanbou, bolestí, vlastním opovržením. Právě se mu zdálo o tom, jak svého staršího syna, sedmnáctiletého Jussefa, ohavným způsobem sexuálně przní. Nejenže své činy páchal, nýbrž o nich na veřejnosti i cynicky vyprávěl, i když se za ně ve skrytu duše již začínal stydět a každého setkání s chlapcem, jemuž, jak ve snu cítil, způsobil nenapravitelnou újmu, se děsil. Jeho chování nemělo zjevný sexuální motiv, nýbrž pramenilo z hluboké, mrazivé nenávisti. A možná to byla právě ona, která jej spolu s oněmi ohavnými obrazy před několika minutami vytrhla ze snu a kvůli níž se chvěje hrůzou a hluboce vzlyká, aniž by se poté, co si uvědomil, že ony bolestné výjevy jsou jen noční můrou, dostavil milosrdný pocit úlevy. Naopak: při postupném procitání z děsivého snu se jej zmocňuje dojem, že stejnou trhlinou, jakou se vrátil do reality on, do ní pronikl i sen a nyní jako zhoubná nákaza zamořuje celý vesmír.

Muž se domnívá, že příčinu této nenávisti zná. Právě tím se však jeho strast a rozpaky prohlubují. Jak je možné – přemýšlí –, že někdo dokáže zakoušet takovéto pocity a přitom neví, co na něj číhá v nejtemnějších koutech jeho vlastní bytosti? Všechno začalo tři nebo čtyři dny po oslavě narozenin, když našli v příkopě jeho nový vůz. Zmizel jednou v noci a policie, jíž to okamžitě nahlásili, ho o několik hodin později našla v hluboké škarpě s rozbitými předními světly, promáčklou karoserií a porouchaným řízením. Té noci jej neuložil do garáže, neboť nazítří chtěl co nejrychleji odjet na letiště pro několik klientů, kteří měli přiletět časně ráno z ciziny, a jelikož čtvrť byla střežena soukromými hlídači, šel klidně spát. Když si však vůz chtěl ráno vzít, už tam nestál, a tak zavolal policii a vydal se na letiště.

Kolem šesté večer se s ním policie spojila a oznámila mu, že auto našli, a zároveň ho požádali, aby se kvůli vyřízení několika drobných formalit zastavil na stanici. Když tam přijel a viděl, v jakém stavu se nachází auto zaparkované přede dveřmi, mysl mu na několik vteřin doběla rozpálil žhoucí hněv, jako by mu do mozku lopatou naházeli hromadu nehašeného vápna, takže když trval na tom, aby policie v pátrání po dopadení pachatelů pokračovala, nepřisoudil žádný zvláštní smysl poněkud záhadnému výrazu policisty, který jej vyslýchal a který, ačkoli se mu zjevně neodvážil odporovat, ho před podepsáním protokolu, jejž sepsal ve vedlejší místnosti zapisovatel, nechal několik minut čekat.

Nazítří mu policista zavolal do práce a zeptal se jej, zdali by byl tak laskav a dostavil se na služebnu, neboť to, co se zjistilo, je natolik vážné, že není vhodné to probírat po telefonu. Takže o půl hodiny později již policista seděl naproti němu a hovořil s ním, aniž by se mu díval do očí. Sdělil mu, že tu noc, kdy došlo ke krádeži, jeden soukromý hlídač spatřil za volantem automobilu jeho syna Jussefa. Musel se poté dostavit i se synem, ale Jussef při své výpovědi tak zatvrzele zapíral, že se otec nakonec přiklonil na jeho stranu, přičemž prohlásil, že se postará o to, aby hlídač, který jej udal, dostal výpověď. Onen záhadný výraz během tohoto vytrvalého zapírání z policistovy tváře nezmizel, a po dlouhém, úporném výslechu plném vzdoru, napětí a hrozeb policista prohlásil, že spravedlnost se svými neomylnými vědeckými metodami už sama dobere pravdy, načež se mladík silně vyděsil, propukl v pláč a ke krádeži se přiznal.

V téže chvíli se otci zhroutil prostý a jasný svět, v němž doposud žil. Krátce po oné narozeninové noci, kdy se mu na okamžik zdálo, že naplnil smysl svého života, ho s nesmiřitelnou krutostí zasáhly záhadné síly, na něž již dávno zapomněl. V následujících týdnech se bezvýsledně snažil z Jussefa dostat nějaké vysvětlení. Byl to jeho nejmilejší syn: ač hodně mlčel a uzavíral se do sebe, svá studia bral vážně (což bylo pro jeho otce důkazem toho, že je hodnotným člověkem), a ačkoli nedával příliš najevo své city, v rodinných vztazích si počínal čestně a rozvážně. Otec jej připravoval na to, aby se ve firmě stal jeho nástupcem, a rovněž měl v úmyslu poslat jej do Paříže, aby tam dokončil svá studia. Před sebou samým se musel velice ponížit, když se šel omluvit soukromému hlídači, kterého chtěl vyhodit z práce.

A teď, právě před několika minutami, se mu zdál ten strašlivý sen. Zatímco se pokouší zadržet nebo utlumit svůj vzlykot, pomyslí si, že nenávist, kterou sen odhalil, je ve vztahu s mladíkovým prohřeškem neúměrná. I když v něm krádež auta, k níž došlo před několika týdny, vzbudila nemálo pochybností, tento sen mu jednoznačně potvrdil, že není nebo možná nikdy nebyl tím, za koho se dlouhé roky pokládal. S postupným procitáním ještě více vzroste jeho zoufalství, neboť si uvědomí, že Jussef odcestoval. Se syny několika podnikatelů se vydal na výpravu po Nilu, při níž se plaví po proudu na sever vstříc antickým památkám. Začíná na něj dotírat tato představa: tři malinkatí, bezbranní chlapci pod ohromnou masou starověké pyramidy, jejíž starobylé kameny, rozežrané pouštní erozí, se vznášejí v přítomnosti jako záhadní svědkové minulosti, kterou pokládáme za důvěrně známou, neboť ji v našich představách vždy znázorňují stejné, zjednodušené obrazy, ale která je nám ve skutečnosti neznámá a vzdálená.

Po tvářích mu stékají horké slzy, dotýkají se okrajů chřípí, smáčejí mu rty, sklouzávají po čelistech. V přítmí jím otřásají němé vzlyky. Obrazy ze snu, jasnější než planoucí, dmoucí se slunce, a stejně tak pohlcující a neodbytné, že se v jejich přítomnosti rozplývá celý vesmír, mu působí bezmeznou bolest, a když po několika minutách bolest ochabne, přepadne ho zvláštní myšlenka, jež mu říká, že to, co se mu zdálo, je jedinou pravdou o jeho vlastní bytosti, a že již nesmí znovu usnout, aby bolest udržel při životě, a tak se v bdělosti za svůj sen potrestal.

Přeložil Jan Machej