Soubor povídek Montevidejci (Montevideanos)
poprvé vyšel v roce 1959 a byl první literární prací autora, jež obdržela
jednohlasné uznání kritiky i čtenářského publika. Na jevišti hlavního města
Uruguaye rozvíjí Benedetti svá oblíbená témata (zejména rodinné a milenecké
vztahy) a činí tak s jemným humorem a velkým porozuměním. Živé, emočně
důvěryhodné postavy zde zakoušejí univerzální lidské pocity jako je radost,
samota, bolest či nenávist. Třebaže jsou Montevidejci v jádru uruguayské,
montevidejské příběhy, svou lidskostí a intimností rezonují u čtenářů na celém
světě a navzdory době, jež uběhla od jejich napsání, zůstávají stále svěží.
Po románech Jaro s rozbitou tváří a Lešení se
jedná již o třetí Benedettiho knihu, kterou v českém překladu vydává
nakladatelství Runa. Tentokrát je překlad dílem Hany Bortlové-Vondrákové.
Ukázka z knihy:
Vojna a mír
Když jsem otevřel dveře
pracovny, uviděl jsem jako vždy otevřená okna a odkrytý psací stroj,
a přece jsem se zarazil: „Co se děje?“ Otec se tvářil autoritativně, ale jinak, než když neudělám zkoušku. Matkou cloumal
záchvat vzteku a činil z ní malou nepotřebnou věc. Poodešel jsem ke
knihovně a svezl se do zeleného křesla. Cítil jsem se nesvůj, zároveň mě
však jejich nehezká přítomnost podivně přitahovala. Neodpověděli mi, a dál
si navzájem odsekávali. Odpovědi, které nečekaly na otázky, prorážely vzduch
a tříštily se, vybuchovaly mi před očima, těsně u uší. Cítil jsem se
jako válečný dopisovatel. Matka mluvila o tom, jak nesnáší Tamtu, tu
nepřítomnou osobu. Nejde o to, že otec je takový ubožák a peleší se
s courou, že zapomíná na své nefunkční manželství, na to, co se sluší
a patří, že zanedbává nezbytný rodinný rituál. Jde o to, jak
nestydatě se s ní předvádí, vodí ji za rámě po botanické zahradě, schází
se s ní v biografu, v kavárnách. Aby pak Amelia mohla matce
s jízlivým soucitem radit (zrovna ona, takové kvítko), že i jistá
volnost mezi manžely má své meze. Nebo aby jí bratr se zadostiučiněním
připomněl (právě on, takový paroháč), co před svatbou říkal o naprosto
nedůstojném chování mého otce. V tomto bodě získalo téma přesnější obrysy
a já jsem více méně věděl, o čem je řeč. Mé dospívající já bylo náhle
zaskočeno pocitem jistého znepokojení a chtěl jsem se zvednout. Myslím, že
jsem už vstával z křesla, když mi otec bez jediného pohledu přikázal:
„Zůstaň.“ Pochopitelně jsem zůstal. Ještě hlouběji jsem se zabořil do zeleného
potahu. Při pohledu napravo jsem rozeznával ozdobné peří matčina klobouku.
Nalevo otcovo široké čelo a pleš. Ta se střídavě svrašťovala
a vyhlazovala, bledla nebo brunátněla v závislosti na kalibru
vypálené odpovědi, další a další, odpovědi bez otázky. Ať není směšná.
Pokud neřekl ani slovo, když flirtovala s Ricardem, nebylo to proto, že by
si nechal nasazovat parohy, ale z diskrétnosti, protože manželství konec
konců stojí nade vším a aby přežilo, je třeba leccos spolknout a oboustranně
se tolerovat. Matka odpověděla, aby nemluvil hlouposti, ona že moc dobře ví,
odkud plyne jeho tolerance. Odkud, zeptal se otec. Z nevědomosti, řekla
matka; domníval se, že s Ricardem jen koketuje, ve skutečnosti s ním
spí. Peří se významně zavlnilo, měl to být přesně mířený úder. Otec se však jen
uchechtl a čelo se mu takřka radostně vyhladilo. V tu chvíli si matka
uvědomila, že minula, že ve skutečnosti na tento okamžik čekal, jen aby získal
jistotu, že to patrně celou dobu věděl, načež se jí zmocnily hysterické vzlyky
a peří mi zmizelo ze zorného pole. Pomalu nastával mír. Řekl, že souhlasí
s rozvodem, teď už ano. Ona že ne. Že jí to nedovoluje náboženství. Že by
raději neoficiální odluku těl a rozdělení majetku, v přátelském
duchu. Otec namítl, že náboženství nedovoluje i jiné věci, ale nakonec
ustoupil. O Richardovi ani o Tamté se už nemluvilo. Pouze
o odluce těl a dělení majetku. Zejména o majetku. Matka řekla,
že chce dům v Pradu. Otec odpověděl, že chápe její volbu, ale že dům chce
i on. Mně se líbí víc ten v Pocitos. Všem se líbí víc ten
v Pocitos. Ale chtěli se hádat a mít záminku k urážkám. Za
dvacet minut změnil dům v Pradu majitele šestkrát nebo sedmkrát. Nakonec
se prosadila matčina volba. Dům v Pocitos tak automaticky připadl otci. Pak
přišly na řadu oba automobily. Otec chtěl raději chryslera. Ona přirozeně také.
I tady zvítězila matka. Zdálo se, že mu to nevadí; jednalo se však
o taktický ústup. Znovu se pustili do boje, o statek na venkově,
o akcie, o dluhopisy, o kůlnu na dříví. Pracovnu pomalu
zaplavovalo šero. Z peří matčina klobouku, jež se znovu objevilo, zbyl jen
obrys na pozadí okna. Otcova pleš se už neleskla. Ochraptělé, soubojem znavené
hlasy do sebe dál narážely; urážky a útočné poznámky se stupňovaly, ovšem
bez zápalu, spíš jako by neměla být porušena kýmsi daná pravidla. Ve vzduchu
ulpívaly už jen čísla, účty, příkazy. Oba vstali, zcela vyčerpaní, skoro
usměvaví. Viděl jsem je teď v celé kráse. Vtom si mě všimli – zmořené věci
v křesle. Uvědomili si, že zapomněli na mou přítomnost, a otec bez
valného nadšení zamumlal: „Ještě zbývá tenhle.“ Ale já jsem dál zůstával
nehybný, cizí, bez zájmu, jako ostatní společně nabytý majetek.
Žádné komentáře:
Okomentovat