James Aitcheson: Rozervané království

Anglie po normanském záboru počátkem 11. století, události, jež provždy a nevratně změnila dějiny této ostrovní země. Doba statečných rytířů, pro něž čest a věrnost lennímu pánovi není jen prázdné slovo. Doba boje o moc, o získaná i ztracená území, zápasu o holý život. Právě na pozadí všech těchto strhujících událostí se odehrává i druhý díl historické trilogie současného britského spisovatele Jamese Aitchesona Rozervané království.

Hrdinou a vypravěčem je opět normanský rytíř Tancred, kterého mohli čtenáři již potkat na stránkách románu Ve znamení meče. Příběh začíná na nepokojné hranici Anglie a Walesu, kde Tancred, známý hrdinskými válečnými činy, dostane půdu od svého nového pána Roberta Maleta na oplátku za své služby v bitvě o Eoferwic. Teď je tedy i on vlastním pánem, má malou družinu rytířů a sídlo, které může nazývat domovem. Jenže situace v celém království, a obzvlášť na hranici, je víc než neklidná a Tancred by mohl o své těžce vydobyté výsady brzy přijít. Normanské království se ocitá na všech stranách v obklíčení – staří i noví nepřátelé se spojí a chystají se zaútočit. Křehká vláda krále Guillauma v Anglii se tím dostává až na pokraj pádu. Tancred je vybrán, aby vedl výpravu do vnitrozemí Walesu. Ujímá se tak nejtěžšího úkolu, který ho buď proslaví, nebo přivede do záhuby. V celém svém životě ještě nikdy nečelil beznadějnější situaci

Český překlad Rozervaného království vydává nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy:

Přišli s prvním světlem, kdy byla obloha na východě ještě šedivá, a dřív, než někdo v usedlosti procitl. Zemi opano­valy stíny: síň na pahorku i pole, která ho obklopovala, řeku a lesy a také velký val s příkopem táhnoucí se od moře k moři. A právě z těch stínů se vrhla na Earnford tlupa tuctu, možná nanejvýš třiceti, mužů s meči, noži a sekerami. Popravdě to nikdo nevěděl, protože než se nás probudilo dost a než jsme se ozbrojili a společně se jim mohli postavit, už se otočili a utí­kali, vklouzli mezi stromy a vzali s sebou sedm dívek a žen z vesnice.

Za poslední měsíc to bylo třetí takové přepadení, které Vel­šané podnikli, a první, které se setkalo s úspěchem. Předtím se vždycky ozval varovný pokřik a my jsme se dokázali shro­máždit včas, abychom je odrazili. Navzdory svým barbarským způsobům to byli podlí zbabělci a zřídka se rozhodli bojovat, pokud si nebyli jistí, že mají velkou početní převahu. Každou noc jsem důsledně stavěl muže na hlídku, jenže tentokrát určitě usnul, protože se neozvalo žádné varování, dokud se nespustil vřískot.

Nechali za sebou tři mrtvé muže spolu s jejich dobytkem a hromadu kouřících ruin tam, kde kdysi stály domy. A jak se rozjasňovalo nebe nad sídlem Earnford, mým novým do­movem, byl jsem to já, Tancred z Dinantu, na koho se vesni­čané obrátili. Chtěli spravedlnost, chtěli pomstu, ale ze všeho nejvíc toužili po tom, aby se k nim v pořádku vrátily jejich ženy. Jako jejich pán jsem měl povinnost je chránit, tak jsem svolal své rytíře – své věrné stoupence, své přísežné meče – a tolik mužů z vesnice, kolik se jich ke mně rozhodlo připojit. K opaskům jsme si připjali pochvy s meči a noži, nasadili si přilby, navlékli drátěné košile a kožené vesty a ti z nás, kteří měli koně, je připravili na výjezd. A s prvními slunečními pa­prsky, co se na východě přehouply přes kopec, jsme vyrazili pronásledovat muže, kteří se té ohavnosti dopustili.

Teď se však stíny zase prodlužovaly; den se už chýlil k ve­čeru a my se nedostali o nic blíž k tomu, že bychom našli ná­jezdníky nebo ženy, které unesli. Pronásledovali jsme je přes klikatá údolí i lesy tak hustými a zarostlými křovinami, že bylo často obtížné najít jejich stopy, a navíc jsme zajeli mnoho mil do jejich země. Už jsem nepoznával obrysy kopců ani zá­kruty řek, dokonce jsem si byl jistý, že muži z vesnice, kteří byli se mnou, jsou na tom podobně. Většina z nich se nejspíš za celý život tak daleko od domova nikdy neodvážila.

„Jsou pryč,“ zamumlal Serlo, který jel po mém boku. „Za chvíli se setmí a pak už je nenajdeme.“

Byl to ten nejoddanější z mé družiny rytířů, jeden ze tří, kteří žili na mém sídle: postavu měl jako medvěd, paže mo­hutné a povahu prudkou. Rychlost neprojevoval ani v po­hybu, ani v důvtipu, ale jen málokdo se mu mohl rovnat v síle, byl tedy tím pravým mužem, jehož jsem si přál mít v bitvě po boku.

Zpražil jsem ho pohledem; myslel jsem totiž na ty, kteří byli těsně za námi: tucet mužů a chlapců, co na nás spoléhali a je­jichž ženám a sestrám hrozila ztráta cti, pokud ne dokonce i života, kdybychom neuspěli.

„Najdeme je,“ odpověděl jsem. „Nepronásledovali jsme ty zkurvysyny celý den, abychom to teď vzdali.“

Snažil jsem se, aby to znělo přesvědčivě, i když sám jsem pochyboval. Od rozbřesku jsme se nezastavili a celý den, který byl zatím z léta nejteplejší, jsme jeli a pochodovali. Přesto jsem stále neměl představu, jak blízko se nacházíme.

I takhle pozdě odpoledne slunce pálilo, vzduch byl horký a těžký jako před bouří. Ramena mě bolela pod tíhou zbroje, která se zdála spíš z olova než z ocele. To ráno jsme od sídla neujeli ještě ani míli a už jsem začal litovat, že jsem si ji vzal. Málem jsem se otočil, ale každá ztracená hodina byla hodina, ve které se nepřítel mohl dostat ještě dál, a tak jsem ji snášel, jak nejlépe jsem zvládal. Na kůži se mi lepila úplně propocená tunika i kabátec a pokaždé, když jsme zastavili, aby nás zby­tek skupiny dostihl, musel jsem odhánět dotírající mouchy.

Podíval jsem se vzhůru po stezce k nahrbené, bytelné po­stavě Æddy, který se zastavil asi tak dvacet kroků před námi. Byl to můj podkoní, nejschopnější stopař v Earnfordu a snad na celém pomezí Anglie a Walesu. Spoléhal jsem na něj. V těchto končinách žil déle než většina ostatních a jen on vě­děl, kde jsme. Nebo jsem v to alespoň doufal.

Nesláblo jen mé přesvědčení, ale i to vesničanů. Jejich ja­zykem jsem příliš nevládl, ale to jsem ani nemusel, protože jsem všechno nejen viděl v jejich unavených očích, které klopili k nohám a cestě před sebou, ale taky jsem to vycítil z ticha, jak míli za mílí postupovali namáhavě vpřed.

„Pane,“ zavolal Ædda. Skláněl se nad zemí a mával na mě.

Zamračil jsem se. Jestli ztratil stopu, nezbude nám nic jiného než se vrátit domů. Nejdřív se mi při tom pomyšlení ulevilo, ale hned jsem se za to sám před sebou zastyděl. Kdy­bychom se domů vrátili bez žen, přišel bych o veškerou úctu, kterou jsem tak těžce získal. Slíbil jsem, že je najdeme, což byla z mé strany nejspíš pošetilost, ale stalo se a teď jsem byl tím slibem vázán.

„Co je?“ zeptal jsem se a sklouzl ze sedla. Při dopadu na zem se mi boty zabořily do měkké půdy. Kolem poledne chvíli pr­šelo a pod stromy byla zem ještě vlhká, takže otisky kopyt, které zanechali koně nepřátel, byly dobře vidět.

Ale to mi nechtěl ukázat. Místo toho držel v dlani bělavý předmět, dlouhý asi jako jeho prostředníček: hřeben vyrobený z paroží, ozdobený křížky a trojúhelníky nabarvenými rudě a zeleně a na jednom konci malinké, sotva viditelné vyryté písmeno „H“.

Vzal jsem od něj hřebínek, převracel ho v prstech, abych ho prozkoumal, a nehtem jsem seškrábal trochu špíny z jeho zubů.

„Myslíš, že patří některé z žen?“ zeptal jsem se tiše.

„Komu jinému, pane?“ namítl Ædda. Ze všech anglických mužů a žen v Earnfordu byl jedním z mála, který uměl fran­couzsky. „Jsme hodinu od nejbližší vesnice.“

Zadíval se na mě svým jediným zdravým okem; to druhé prý před několika lety ztratil v bitvě. Tam, kde bývalo, zela jen ošklivá černá jizva. Pohled na něj opravdu vyváděl lidi z míry. Nejenže mu chybělo oko, na jedné straně obličeje byl ještě těžce popálený a kůži, která mu zbyla, měl bílou a zjizvenou. Navíc nebyl ani moc přátelský: snadno se nechal vyprovokovat, mí­val záchvaty vzteku a nebyl to typ člověka, kterého byste chtěli rozčílit. Ale zatímco se ho mnozí v Earnfordu báli, mně při­padal celkem důvěryhodný, hlavně v porovnání s některými muži, po jejichž boku jsem během let bojoval.

Vážně jsem přikývl a opatrně uložil hřeben do váčku s pe­nězi. Alespoň jsme byli na správné stopě. Ale jestli byl ztracený hřeben dobré, nebo špatné znamení, to jsem netušil.

„Jedeme dál!“ zavolal jsem na ostatní, když jsem se vrátil ke koni. Pocítil jsem nové odhodlání, vyhoupl jsem se do sedla a patami pobídl svého oře, aby se rozešel. „Jsme blízko.“

Stezka vedla vzhůru do prudkého svahu, a tak jsme museli sesednout a koně vést. Slunce bylo před námi, proto kdykoli vánek rozhrnul listy nad našimi hlavami, paprsky zlatého světla nás udeřily přímo do očí. V lese byl pořádný šum: ptáci štěbetali, jak se mezi stromy honili, a kolem obličeje mi po­letoval a bzučel hmyz. A přesto jako by vládlo podivné ticho, protože tam nebyl nikdo kromě nás. Svrběla mě ruka, kterou svírám meč, prsty se mi zkroutily, jako bych držel jílec své zbraně. Lesy jsem nikdy neměl moc rád. Všechny směry vypa­daly stejně, člověk se v nich snadno ztratil a mezi kapradím, nízkými větvemi a padlými stromy byla spousta míst, kde se mohl schovávat nepřítel.

„Dávejte pozor,“ přikázal jsem Serlovi a svým dvěma dal­ším rytířům. Mladému Turoldovi, dychtivému a snaživému, a Ponsovi, jehož pohled byl stejně ostrý a chladný jako ocel v jeho pochvě. Nebyli to zrovna ti nejobratnější rytíři s meči, s jakými jsem se kdy setkal, a rozhodně to nebyli rození jezdci, ale dohromady tvořili působivou skupinku válečníků. Ač­koli jsem je znal jen rok, svěřil jsem jim svůj život. Složili mi přísahu, slíbili, že mi budou sloužit, a tak jsme byli spojení a naše osudy nerozlučně provázané.

Slunce na nebi kleslo a stíny se prodloužily, jak se oran­žové světlo šikmo prodíralo mezi kmeny. Doma vesničané jistě přemýšleli, kde jsme a vrátíme-li se na noc. V dálce se ozvala sova, její lov právě začínal. V duchu jsem se začal ptát, jestli se dá něco získat tím, budeme-li pokračovat, když se Turold, který byl přede mnou, náhle zastavil.

„Co se děje?“ chtěl jsem vědět.

Nepodíval se mi do očí, ale upíral pohled do dálky, někam po naší pravici. „Přišlo mi, že něco slyším.“

„Zase se ti něco zdálo, štěně,“ odbyl ho Pons. „Nejspíš to byl jen vítr.“

„Nebo jelen,“ přidal se Serlo.

„Nebyl to žádný vítr…“ začal Turold.

„Ticho.“ Zvedl jsem ruku, abych ho přerušil. „Poslouchejte.“

Vždycky jsem měl za to, že mám dobrý sluch, ale Turold ho měl ještě lepší; když říkal, že něco slyšel, většinou měl pravdu. V pouhých osmnácti to byl jen o málo víc než chlapec, ale ač měl za sebou málo bitev, i tak byl obratný bojovník a co mu chybělo na zkušenosti, rozhodně doháněl ctižádostí.

Stál jsem strnule, ruku na boku koně, a ani jsem nedýchal. Nejdřív nebylo slyšet nic, jen ticho. Vzduch se ani nehnul a po­prvé ten den utichli ptáci. Chtěl jsem rozkázat, že půjdeme dál, když to přišlo: hlas, nebo možná víc než jeden, a taky smích, slabý, ale neklamný. Jak daleko a jakým směrem, bylo těžké odhadnout. Stromy zvuk podivně zkreslují. Ať jsem se snažil sebevíc, skrz podrost jsem neviděl nic, ačkoli jsem odhadoval, že to nemůže být víc než pár stovek kroků daleko.

„Slyšíte?“ zašeptal Turold.

Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Pochopitelně jsem ne­věděl, jestli to jsou opravdu ti muži, které pronásledujeme, ale poprvé po mnoha hodinách jsme zachytili nějakou známku jiných lidí. Hlasy se znovu ozvaly; kousek severně, pomyslel jsem si, na kopci.

„Zůstaň tu s ostatními, dokud nedám signál,“ přikázal jsem Æddovi.

Mlčky přikývl. Ujistil jsem se, že mám pás s mečem pořádně připevněný, mávl jsem na své rytíře, aby mě následovali, a se­šel ze stezky směrem k hlasům. Celý napjatý jsem se shýbl, abych se vyhnul nízkým větvím, a razil si cestu kapradím. Moc dobře jsem věděl, že nesmíme vydat žádný zvuk, a tak jsem si neustále připomínal, abych zpomalil, abych byl opa­trný a nešlápl na spadané větve nebo něco jiného, co by nás mohlo prozradit.

Pokračovali jsme vzhůru svahem. Postupně byly hlasy zře­telnější. Jejich řeč nepatřila k žádné, kterou bych znal: ani k francouzštině, ani bretonštině, ani latině. Ani to neznělo jako angličtina podle toho, co jsem se z toho jazyka naučil, pokud to nebylo nějaké nářečí, které jsem ještě neslyšel.

Konečně jsem zahlédl pohyb. Asi dvacet kroků před námi se stromy rozestupovaly a obklopovaly paseku, uprostřed níž kolem slabě kouřícího ohně seděla skupina mužů. Zasta­vil jsem se na místě, kde nám přes cestu ležel padlý strom, přikrčil jsem se za něj a dal znamení ostatním, aby udělali totéž. Položil jsem jednu ruku na jeho zvrásnělou, odlupující se kůru a druhou na jílec meče. Ucítil jsem pach vlhké půdy.

„Co teď?“ zašeptal Serlo.

Bylo jich víc, než jsem si myslel, přinejmenším tucet, a já nepochyboval, že tam jsou další, které jsem ze své výhodné pozice ještě nezahlédl. Většina mužů měla husté kníry stejně jako téměř všichni na tomhle ostrově, ačkoli brady nosili hladce oholené a vlasy kolem uší krátce zastřižené. Všichni chodili v kalhotách volného střihu, které měli Velšané rádi. Jeden, co stál, měl přes záda přehozenou sekeru a viděl jsem i jejich kulaté štíty opřené o stromy na okraji paseky. Byli to tedy válečníci. Jenže přes větve a se sluncem, co mi svítilo do očí, jsem sotva spatřil něco víc.

„Musíme se dostat blíž,“ řekl jsem.

„Blíž?“ ozval se Pons hlasitě. Zapomněl, že má mluvit tiše, ale okamžitě si chybu uvědomil a zatvářil se rozpačitě.

Probodl jsem ho pohledem a přiložil si prst na ústa. Beze slova jsem vstal a začal paseku obcházet. Pomaličku jsem se přibližoval k okraji stromů. Na vzdáleném konci jsem spatřil stany Velšanů postavené v hrubém kruhu, nedaleko se jim tiše pásli koně a uprostřed bylo sedm žen. Seděly na zemi, hlavy skloněné, zápěstí svázaná za zády provazem.

Našli jsme je. Trvalo to celý den – jako bychom je pronásle­dovali přes polovinu ostrova – ale dokázali jsme to.

Ještě jsme však nemohli slavit, protože nejtěžší část nás čekala. A srdce se mi sevřelo, protože když jsem se rozhlédl po mýtině, napočítal jsem ne méně než šestnáct Velšanů. Pří­liš mnoho na to, abychom riskovali otevřený boj, obzvlášť když jen hrstka z nás věděla, jak pořádně držet zbraň. A tak po­kud jsme je chtěli přemoci, zbývalo nám jediné – překvapit je.

Ohlédl jsem se na cestu, kterou jsme přišli, ale zbytek naší družiny nebyl vidět. Obrátil jsem se na Turolda. „Běž,“ přiká­zal jsem mu. „Řekni Æddovi, ať přivede ostatní.“

Přikývl, vydal se dolů svahem a brzy zmizel v podrostu.

„Teď počkáme,“ řekl jsem a přikrčil se k zemi. Snažil jsem se skoro nehýbat, i když se nezdálo, že by nějaký z Velšanů držel stráž. Někteří popíjeli z kožených lahví, zatímco jiní si čistili zuby zelenými výhonky lísky nebo si je drhli kousky vlněného hadru. Všichni Velšani pečlivě dbali o svůj vzhled a víc než čím jiným byli posedlí svými zuby. Tu a tam se ně­který z nich ohlédl přes rameno na ženy nebo vstal od ohně, aby zkontroloval koně. Většina si odepjala opasky s meči a po­ložila si kopí na zem: to bych svým mužům nikdy nedovolil, ale nám to mohlo poskytnout šanci, kterou jsme potřebovali. Jenže proč by si vlastně měli myslet, že budou mít potíže? Bezpochyby byli přesvědčení, že jsme pronásledování vzdali už dávno, a to byla jejich chyba.

Rozhlédl jsem se a pátral po muži, který by mohl být jejich vůdce. Nebylo to snadné, protože všichni byli oblečení po­dobně; žádný z nich neměl zbroj a jen u pár z nich se dalo od­hadnout, že vlastní přilby. Ale pak se ten se sekerou otočil a já zahlédl tlustý stříbrný řetěz kolem krku a zlatý prsten hrdě zářící na ruce, jíž se drží štít. Nějaká tekutina, asi pivo, mu kapala z potřísněného kníru. Ten bude první, kterého zabiju.

„Už jdou,“ zamumlal Serlo.

Vzhlédl jsem a viděl, že se Turold vrací. Za ním byl Ædda se zbytkem naší družiny, všichni pěkně v řadě za sebou. Za­ťal jsem zuby a modlil se, aby byli potichu, protože nás mohl prozradit i ten sebenepatrnější zvuk. Ale vzduch plnil smích Velšanů a zdálo se, že nic neslyší. Jeden po druhém se ves­ničané za mnou shromáždili: čtrnáct kopí k našim čtyřem mečům. Doufal jsem, že to bude dost.

Turold se přikrčil vedle mě. „Jaký máme plán?“

„Mohli bychom je napadnout ze dvou stran, lapit je upro­střed,“ navrhl Serlo.

Zavrtěl jsem hlavou. To by vyžadovalo víc mužů, než jsme měli, a navíc to chtělo čas. Čím déle se budeme připravovat, tím je pravděpodobnější, že se prozradíme.

„Půjdeme všichni najednou,“ řekl jsem tak, aby mě všichni moji muži slyšeli. „My čtyři útok povedeme a v první vlně jich zabijeme tolik, kolik zvládneme. Než si stihnou uvědomit, co se děje, s trochou štěstí už získáme převahu.“

Nebyl to příliš důmyslný plán, ale nic lepšího mě nenapadlo. A jak se zdálo, ani nikoho dalšího, protože nikdo nic nenamítl.

Tytéž příkazy jsem vydal i Æddovi, který je tlumočil svým krajanům jejich jazykem, jen co se kolem něj shlukli.

Na zádech mi na dlouhém popruhu visel štít. Přetáhl jsem si ho přes rameno a levou rukou pevně sevřel kožené úchyty, zá­roveň jsem si upravil přilbu, aby mi nánosník pohodlně seděl.

Mezi námi a nepřítelem bylo asi dvacet kroků: území, které budeme muset rychle přeběhnout, abychom neztratili výhodu překvapení. Nepochyboval jsem, že je to možné, protože oni budou muset vstát a popadnout zbraně, než budou moct začít bojovat. Ale musíme si vybrat ten pravý okamžik, kdy bude nepřítel nejméně ve střehu…

„Hild,“ ozval se za mnou jeden z vesničanů. Byl to Lyfing, syn mlynáře, asi patnáctiletý, obvykle nevrlý mladík s vlasy jako sláma. Vstal a zdálo se, že chce vyrazit kupředu, tak jsem ho popadl za rameno a zároveň mu druhou ruku přitiskl na pusu, aby přestal mluvit.

„Ticho,“ zasyčel jsem. „Ještě ne.“

Snažil se se mnou prát, ale byl jsem mnohem silnější, tak to brzy vzdal. Ædda klukovi zamumlal něco do ucha – asi pro něj překládá, odhadl jsem. Podíval jsem se na nepřátele a dou­fal, že nás žádný z nich nezaslechl, a právě tehdy jsem uvi­děl, co Lyfinga trápí. Rudovlasý Velšan vstal od ohně a vydal se ke kroužku žen. Chtěl z něj jednu z těch mladších vytáhnout na nohy. Tak to musela být Hild. Poznal jsem ji, protože ona a Lyfing spolu v Earnfordu často trávili čas, i když až do té chvíle jsem nedokázal říct, která z dívek to je. Rozpustily se jí vlasy a ječela, jak kolem sebe kopala. Násilník jako by si to užíval, protože se zubil od ucha k uchu. Padla na kolena, ale schytala za to políček, takže jsem znovu musel sevřít chlap­covo rameno, abych ho zadržel.

Jedna starší žena přispěchala Hild na pomoc, vrhla se na Velšana, i když měla svázané ruce, a zdálo se, že se ho snaží kousnout, ale on ji odstrčil, až padla obličejem na zem, což vy­volalo smích jeho přátel, kteří se teď obrátili, aby viděli, co se děje. Všichni se pošklebovali a pokřikovali jistě nějaké urážky na ženy, jako by to byla hra. Hild se po zádech snažila odpla­zit pryč. Rozesmátý zrzoun ji nakopl do boku, až se schoulila.

„Hild,“ ozval se znovu Lyfing, najednou se mi vytrhl a vrhl se vpřed. „Hild!“

„Lyfingu…“ začal jsem, ale bylo pozdě, abych ho zastavil. S nadávkami jsem vyskočil a tasil meč, až ocel zazvonila. „Teď!“ vykřikl jsem.

Jako jeden muž jsme vyletěli ze stínů lesa, horda Francouzů a Angličanů ve společné věci, s kopími, noži a všemi možnými ostřími zvednutými k nebi, jež zářila ve večerním slunci.

„Zabijte je,“ zařval jsem. „Zabijte je!“

Na obličejích nepřátel jsem spatřil překvapené výrazy a za­plavil mě příval radosti, protože jsem věděl, že tohle bude rychlé. Viděl jsem jejich vůdce, toho se sekerou, jak stojí proti mně, příliš zaskočený, aby tasil zbraň nebo se jen pohnul. V mžiku jsem byl u něj, proklál ho mečem a ještě jím v jeho břiše zakroutil. Byl mrtvý dřív, než mu došlo, co se stalo. Z rány se mu vyvalila krev a rudě zbarvila trávu. Sotva jsem vytáhl meč z mrtvého těla, už jsem se otáčel a dělal si místo na ruku se zbraní, a jak vstal další, aby mě napadl, ťal jsem ho ze strany do obličeje a on se s výkřikem skácel.

Copyright © James Aitcheson, 2012

Translation © Petra Pachlová, 2017

ISBN 978-80-7429-733-5