Robert Ryan: Záhada mrtvých mužů

Zajatecký tábor. Místo plné lží, intrik, nemocí, hladu a vší. Dokáže odtud doktor Watson uniknout a navíc rozluštit záhadu mrtvých mužů? Nakladatelství Plus vydává v pořadí už třetí případ doktora Watsona.

Píše se rok 1917 a doktora Johna Watsona, přítele a spolupracovníka Sherlocka Holmese, stále drží v německém zajateckém táboře, kde major pomáhá ošetřovat britské zajatce. Jelikož Spojenci blokují dodávky do Německa, v táboře se stále nedostává jídla, a když je zavražděn jeden z nově příchozích vězňů, všichni se domnívají, že to bylo právě kvůli jeho přídělům od Červeného kříže. Watson si tím už tak jistý není. Ne vždy je všechno takové, jak to na první pohled vypadá, a Watsonovi se do mysli pomalu vkrádá podezření, že vražda má kořeny jinde. Jakmile je odhalen plán útěku v majorově okolí, je Watson držen v izolaci. Dojde mu, že uhodil svým podezřením hřebíček na hlavičku. Jestliže má Watson rozkrýt ohavný zločin, který se v táboře odehrál, musí z něj utéci dříve, než bude umlčen navždy. Potřebuje jen pomoc svého přítele Holmese…

Anglický autor Robert Ryan (* 1963; známý též pod pseudonymem Tom Neale) se narodil v Liverpoolu. Po studiu přírodních věd se chtěl stát učitelem, ale místo toho nastoupil jako mechanik závodních aut. Aby závislosti na vůni závodního oleje nepropadl nadobro, odešel po dvou letech přednášet přírodní vědy do Kentu, a tehdy také začal koketovat se žurnalistikou. Jeho články o Alanu Moorovi a Franku Millerovi otiskl magazín The Face a zanedlouho už Ryan psal pro GQ, Guardian, Sunday Times nebo Telegraph. Později přijal stálé místo v Sunday Times, kde měl na starosti články o cestování. Jeho první román Underdogs vyšel roku 1999 a po něm následovala celá řada knih, v nichž Ryan nezapře svou vášeň pro historii a dobrodružství. Od roku 2013 vydal již čtyři detektivky s doktorem Watsonem v hlavní roli.

První díl série nazvaný Krajinou mrtvých mužů (Dead Man’s Land) vyšel česky v Plusu v roce 2015, druhý díl Mrtví nikam neutečou (Dead Can’t Wait) potěšil české čtenáře o rok později. 

Ukázka z knihy:

1917 / Prolog

Zajatecký tábor Harzgrund, Německo

Někdy mrtví mluvili příliš. Když si proklestili cestu, stala se z nich změť hlasů – spousta úst se překřikovala v touze, aby je vy-slechl. Což samozřejmě znamenalo, že ani jednomu nerozuměl; on, malý, bezvýznamný prostředník stále uvězněný ve smrtel­ném těle. Ten hluk mu připomínal řev vichřice nad Atlantikem, která potopila parník Naronic – vyplul z Liverpoolu a mířil do New Yorku – a zabila všech čtyřiasedmdesát pasažérů včetně jeho otce. Právě tatínek se k němu vrátil jako první, když mu bylo sotva šest, aby zpravil svého syna o tom, že má dar a může fungovat jako brána do sféry mrtvých. Ale v poslední době se brána ucpala a začal kolem ní vládnout chaos.

Předpokládal, že za to může čistě počet nově zesnulých, kteří jí každý den procházejí. Často si představoval vstup do posmrt­ného života, dlouhou řadu stříbrných duší očekávajících, až bu­dou vpuštěny. Hotové armády. Spousta z nich je stále bezradná a zmatená a nechce si připustit, že překročila práh a již nikdy ne­bude čelit strádání a utrpení války. Avšak smrt, když ji přijmete, znamená naprostou svobodu. O tom nepochyboval. Nelitoval mrtvé. Někdy jim záviděl.

Zjistil, že naprostá izolace od okolí zvyšuje šance úspěšného spojení. Takže v místnosti osvětlené jedinou svíčkou začal no­sit černou kápi, kterou mu jeden sluha ušil ze silného hedvábí. Bůh ví, kde ho ten muž sehnal, ale dotyk látky na kůži ho uklid­ňuje a pomáhá mu uvolnit se, když kolem něj drmolí hlasy, až jeden z nich zjistí, co je zač – pozemský přítel –, a uvolí se skrze něj promluvit.

Dnes večer s médiem seděli kolem stolu tři další muži, dva přesvědčení a jeden skeptik. Toho posledního přiměla k tomu, aby se rozloučil s deseti táborovými markami, možnost slyšet svého bratra, kterého zabili na Sommě. Věděl, že ať už s ním naváže spo­jení kdokoliv, bude se jednat o obyčejného člověka, zástupce masy bez tváře. S ním se nebude bavit nějaký vůdce divochů ze Severní Ameriky, Petr Veliký, Napoleon nebo Nefertiti. On jedná s Kdož­kolvěkem, s lidem prostým a tvrdě pracujícím, s vojáky a sluhy.

Napínal uši ve snaze něco rozpoznat v kakofonii vířící kolem jeho hlavy. Tu a tam útržky smíchu, ne veselého, ale s nádechem krutosti. Možná si ho dobírají. Vysmívají se mu za jeho chabé po­kusy proniknout do světa, kde pro živé není místo.

Povytáhl si kápi, otevřel jedno oko a díval se dolů na stůl, kde se stékala krev. Bylo zde dost i pro toho nejhladovějšího ducha. Sáhl po sklenici čiré tekutiny před sebou a otřásl se při představě, jak bude chutnat a pálit. Jako by pil petrolej. Ale patří k rituálu, který si vytvořili.

„Připíjím na zdraví těm na druhé straně, kteří se s námi spojí!“

Tři muži se napili. Jednomu se udělalo zle. Poté se kolem stolu rozhostilo ticho a každý se hluboce ponořil do vlastních před­stav a nadějí. Médium si znovu stáhlo kápi.

Potom ten pach.

Cukalo mu z něj v nosních dírkách. Páchl pronikavě a rozhod­ně ne příjemně. Čišely z něj jeskyně hluboko pod zemí, lávové příkrovy a horké plyny. Vždy představoval první znamení, že se dostal na druhou stranu.

„Kruci, co je to za smrad?“ zeptal se skeptik.

„Pst,“ okřikl ho další. „To jsou pekelný ohně.“

Neexistuje žádné peklo ani věčné zatracení; na tom mrtví ne­ochvějně trvali. Tudíž neměl tušení, kde se ty výpary berou. Ale skutečnost, že i jeho společníci výrazný pach vnímají, je dobré znamení.

„Portýr,“ řekl hlas a on z toho trochu poskočil.

„Budete muset mluvit hlasitěji,“ dovolil si. „Jsme tu všichni přátelé a přesvědčení.“

„Portýr!“

„Říkáte, že jste byl portýr? Myslím v tomto životě.“

„Perapear.“

„Perapear? A jak jste se jmenoval křestním jménem, pane Pe­rapeare?“

Odfrknutí. Ano, opovržlivé odfrknutí.

„Ne.“

Hned věděl, že ten muž – protože to byl jednoznačně muž – se nějak vrátil do víru duší, jako větvička, kterou vítr sebral z břehu a svál do řeky. Požádal své souputníky o trpělivost.

„Papír.“ Jednalo se o tentýž hlas, ale tentokrát zněl jasněji, jako by jeho nositel přišel blíž. Mohl by mu stát za zády a důvěrně se k němu naklánět.

„Papír?“

„Pero a papír.“

„Chcete, abych si vzal pero a papír?“

„Ano.“

Vždy je měl po ruce a cítil, jak mu je pomocníci přisunuli. Měl zkušenost s automatickým psaním, ale obvykle touto metodou nekomunikoval. Napadlo ho, že mu ten muž chce sdělit něco, co nehodlá svěřit pouhým – a často špatně slyšeným či pocho­peným – slovům.

„Jste voják? Britský voják?“

„Ano.“

„Jak se jmenujete?“

Ticho. I to se někdy stávalo. Jako by tam, kde jsou, na starých jménech už nezáleželo. Nebo je prostě zapomněli. Zkusil to jinak.

„Kdy jste přešel?“

Odpovědi nerozuměl. Zachvátil ho pocit paniky, že ho znovu ztratí. Vzal kratičký špaček tužky a opatrně ho přiložil na horní okraj první strany zápisníku. „Mám psací potřeby.“

Cítil, jak jím jako horečka projela vlna tepla, a uvědomoval si, že někdo či něco vtrhlo do jeho těla. Snažil se uvolnit a nechat návštěvníka konat dle libosti. Věděl, že mu nechce ublížit. Svět duchů je někdy rozpustilý či uštěpačný, ale nikdy doopravdy podlý.

Ruka mu samovolně cukla a kolem stolu slyšel lapání po de­chu. Uvědomil si, jak tužka začala jezdit po papíře, trhaně, jako by ji vedlo dítě. Písmo bude bezpochyby roztřesené, ale tady nejde o krasopis. Jak často člověk dostane vzkaz od mrtvého? pomyslel si. Médium se upřeně soustředilo na to, aby udrželo dech v klidu a srdce mu nebilo jak splašené, byť cítilo, jak v něm narůstá vzrušení. Během pár minut naškrábalo pět stránek a po­tom náhle přestalo. Zvuky v uších ustaly a následovalo hučení hlasitého ticha.

„Haló?“

Žádná odpověď. Brána do říše mrtvých se pro dnešní noc uzavřela.

Ještě chvíli vydržel, sundal si kápi a čekal, až oči přivyknoumihotání slabého světla svíčky, a potom se pokusil rozluštit, co duch napsal svou chvějící se rukou. Jednalo se o sled patrně ná­hodných slov bez jediné věty, která by dávala smysl, což neby­lo neobvyklé; kanály z onoho světa někdy potřebovaly čas, aby spojení běželo hladce. Jenže se ani nepodepsal. Kdo to byl, ten­hle neznámý voják? Tam jména možná důležitá nejsou, ale na téhle straně propasti na nich pořád záleží. No dobře, pomyslelo si médium, dostane ho z něj příště.

Sice to ještě nevědělo, ale to jméno mu přinese smrt.

Právě řinčení řetězů a skřípání pantů onoho lednového rána přitáhlo majora Johna Watsona k oknu ošetřovny. Kovová brá­na Offizierlageru Krefeld II se otevřela a Watson sledoval, jak jí v doprovodu prošedivělého Feldwebela Krebse prochází další přírůstek. V táboře se noví vězni tak brzy po začátku roku ob­vykle neobjevovali. S tím, jak se vojska na západní frontě stáhla, měly dodávky nových tváří – a s nimi poslední novinky o válce a domově – tendenci vyschnout až do nevyhnutelných jarních ofenziv, které vždy přinesly značný nával v zajateckých tábo­rech na obou stranách.

Nováček za sebou tahal nohy, i když měl pevné boty – mno­ho vězňů donutili nosit dřeváky –, a ramena měl svěšená. Tašku s osobními věcmi tiskl pevně k hrudi a beze slova se řídil poky­ny Feldwebela, aniž se porozhlédl či si vůbec všímal svého nového domova. Jeho tvář vypadala podivně nehybná, jakoby ochrnutá nebo potažená tělovou maskou. Člověk nemusel být doktor ani detektiv, aby poznal, že před ním kráčí zlomený muž. Krebs ho odvedl do bloku 2, který tvořilo spodní patro budovy ve tvaru U s ubikacemi důstojníků, a hnal ho jako ovčácký pes své stádeč­ko, dokud nezmizeli uvnitř.

Watson se otočil zpět na oddělení. V ranních ordinačních ho­dinách prohlédl nespočet vězňů s drobnými obtížemi, ale toho dne u něj leželi jen čtyři hospitalizovaní pacienti: jeden s oškli­vým vředem, další s podezřením na tuberkulózu, jeden s omrz­linami od snahy podhrabat se pod plotem za nejchladnější noci v roce a vojín Martins, kterého ostatní podezřívají, že simuluje. Koneckonců ošetřovna představuje v zajateckém táboře jedi­nou místnost, v níž se nepřetržitě topí a vždy má připravenou zásobu dřeva. Takže působí jako magnet na ty, kdo chtějí strá­vit chvilku v teple.

V hlavních kasárnách – přebudovaných stájích kdysi velkého statku – muži začali v novoročních mrazivých dnech pálit své kavalce. Od té doby bylo lednové počasí většinou vlídné, přes­to však muži toužili po pár hodinách na ošetřovně. Nicméně Watson dospěl k závěru, že Martinsovy příznaky jsou rozhodně skutečné, protože zmeškal nedělní fotbalový západ proti Něm­cům. Neuměl moc dobře hrát, ale dozorci, který byl tak hloupý, že se dostal k míči, dokázal obratně dupnout na kotník nebo ho nakopnout do holeně. To pro něj byl zlatý hřeb týdne.

„Nuže, Martinsi,“ zeptal se Watson, „nějaké zlepšení?“

Martins, chlapík mezi třiceti a čtyřiceti s ostře řezanými rysy, byl vojenský sluha, náležel tedy k nedůstojnickým hodnostem, které tu drží, aby se staraly o důstojníky. Sluhové měli svá vlastní kasárna a nebyli o moc víc než lokajové, jen s většími zásluhami. Jinou možnost pro nižší hodnosti představovaly nucené práce v německých továrnách, kamenolomech nebo solných dolech. Stížnosti se tudíž moc nevyskytovaly.

„Pořád se nemůžu postavit, majore. Místnost se se mnou za­točí a spadnu. Jako bych zrovna slezl z kolotoče. A vidím ty zá­blesky.“ Prsty naznačil přerušované návaly barevného světla, které ho sužovaly.

„To dělá ta migréna.“ Watson určil, že trpí Ménièrovou ne­mocí, pravděpodobně způsobenou granátem, který Martinse vyhodil z jeho zákopu do krajiny nikoho, kde ho zajali Němci. Ne že by tato diagnóza jednomu či druhému pomohla. Pro ná­hlé vysilující ataky závratě, nevolnosti a s tím spojené zrakové problémy neexistovala léčba.

„Nic mu není, majore,“ řekl kapitán Tyrell, muž s hroznem ošklivých boláků, které mu na zadku zářily tak jasně, že moh­ly sloužit jako veřejné osvětlení. „Než jste přišel na vizitu, lítal tu jako blázen.“

Watson na Martinse tázavě zdvihl obočí.

„Přichází to a odchází.“ Vojín ztišil hlas. „Pravda je taková, že se jim nelíbí ležet na oddělení s řadovým vojákem, pane. Myslí si, že by měli mít oddělení jen pro důstojníky.“

„Štěstí, že vůbec nějakou ošetřovnu máme.“

Tohle byl Watsonův třetí zajatecký tábor. Chytili ho v krajině nikoho ve Francii poté, co ho u Flers výbuch vymrštil z tanku. Od-tud ho převezli do polní nemocnice za německou frontou, po­tom do obrovského sběrného a přechodného zařízení na belgic­ké hranici, pak do převážně francouzského tábora u Kolína nad Rýnem a nakonec se připojil ke svým krajanům v Krefeldu II. Ten byl ze všech tří zdaleka nejpřívětivější a nejlépe vybavený. Velitel Halbricht dokonce nechal vězně postavit divadlo, a ač­koliv přídělů dostávali zoufale málo, zařídil, že alespoň jedno jídlo denně obsahuje něco víc než vodu z brambor a slupky tu­řínu. Stejně však bylo lepší neptat se na původ masa, které ku­chyň vydávala.

„Hrajete tenis, Martinsi?“ zeptal se Watson.

„Tenis?“ odpověděl s jistou dávkou nedůvěry. „Pocházím z Bermondsey, pane.“

„Myslím, že můžeme natáhnout síť tam, kde ten Kanaďan tré­nuje trojskoky. Vyzkoušíme koordinaci oka a míčku. Znovu vám vytrénujeme mozek.“

„Tak to hodně štěstí,“ zamumlal Tyrell.

Watson se přes prázdné postele podíval na důstojníka, ale vyřčená slova mu ze rtů odnesl poryv větru, který se spolu se suchým listím vehnal dovnitř otevřenými dveřmi. V nich stál Feldwebel Krebs spolu s nadporučíkem Barnesem z bloku 2. Na ramenou jim visel ten nový vězeň. A podle toho, jak vypadal, zrovna smrtelně krvácel.

Copyright © Robert Ryan 2015

Translation © Kateřina Bártová, 2017

Cover Design © Tomáš Cikán, 2017

ISBN 978-80-259-0617-0