Graham Masterton: Výkupné pro krále

Čtvrtý díl ze série o komisařce Katie Maguirové.

Je slunná sobota a irská svatba je v plném proudu. Gaelská kapela vesele vyhrává. Svatební hostina však má už brzy hrozivě skončit. Ve spodním patře dortu totiž svatebčané najdou uříznutou hlavu místního cukráře.

Katie Maguirová nemá žádná vodítka — dokud za děsivých okolností nezmizí další místní podnikatel. Zdá se, že vraždy odkazují na Erinské velekrále, krutý gang mučitelů a vyděračů. Jsou to nebezpeční lidé. A aby Katie svedli ze stopy, nezastaví se před ničím. 

Graham Masterton se proslavil jako autor hororů — celkem jich napsal třicet pět. Série o komisařce Katie Maguirové je jeho prvním počinem na poli krimi literatury, ovšem ani v ní nezapře Masterton nezapře svou minulost.

Český překlad románu vydává, stejně jako předchozí části série (Bílé kosti, Rozbití andělé a Červená lucerna) nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Zastupující vrchní inspektor Molloy poslal Katie na mobil zprávu, aby se zastavila v jeho kanceláři, jakmile dorazí na Anglesea Street. Bylo jí jasné, že ať už chce nadřízený cokoli, pravděpodobně jí to na zbytek dne zkazí náladu, a tak se rozhodla, že zajde nejprve do laboratoře.

Hlavní technik Bill Phinner a jeho dva asistenti stáli ve svých dlouhých bílých pláštích kolem jednoho konce nerezového pitevního stolu. Okny se do laboratoře draly sluneční paprsky a osvěcovaly ty tři jako anděly z nějaké středověké malby zobrazující popraveného mučedníka. Na stole před sebou měli velké plastové nádoby s kusy odkrojeného svatebního dortu, každý s popiskem, z jaké části byl odebrán.

Uříznutá hlava stále spočívala na stříbrném kulatém podnose, na němž byl dort na svatební hostinu přinesen. Muž měl jemné šedé vlasy, z nichž byly pečlivě vymyty všechny zbytky dortu, a huňatý šedý knír. Bledý obličej chytal nažloutlý odstín kvalitní uzené tresky, jen špičku nosu a ušní lalůčky měl začernalé. Oči byly zavřené, jako by klidně spal, i když mu chybělo celé tělo. Bill Phinner měl pravdu: hlava byla v místě krku odříznuta tak hrubě, jako by k tomu pachatel použil velkou ruční pilu.

„Tak tohle je vaše oběť,“ otočil se ke Katie Bill Phinner. „Už jsme si jistí, že se jedná o Mickyho Crounana. Na Googlu jsme našli spoustu jeho fotek z různých charitativních aukcí. Je to rozhodně on.“

„Má takovou divnou barvu,“ poznamenala Katie.

„Taky byste takovou měla, kdybyste byla týden po smrti a pak vás hodinu a půl pekli v troubě na sto šedesát stupňů.“

„To je mrtvý už tak dlouho?“

„Státní patolog nám určitě řekne přesnější odhad času smrti, ale tipnul bych si, že to bylo minimálně před šesti až sedmi dny.“

„Jak to, že ho nikdo nenahlásil jako pohřešovaného?“

„Na to se mě neptejte, komisařko. Nebyl to přece žádný bezdomovec nebo tulák, který nikomu nechybí! Měl ženu a rodinu a vlastní podnik, navíc byl členem všech možných komisí na magistrátu.“

„Přesto ho zavraždili před víc než týdnem a nikdo se po něm nesháněl.“

Bill Phinner pokrčil rameny. „Musí pro to být nějaký důvod. Jsem rád, že není na mně, abych to zjišťoval. Ale podívejte se tady na tuhle fotku.“

Zavedl Katie k pracovnímu stolu pod okny v protější polovině místnosti a ukázal jí ultrazvukový snímek hlavy Mickyho Crounana, dokud byla ještě v dortu. Katie se podívala na obrázek tmavého obličeje se zavřenýma očima, zahaleného jakoby ve stínech. Vypadal jako přízrak z televizního pořadu Hledači duchů. Potom před ní Bill rozložil fotografie piškotového dortu, jak jej postupně odstraňovali.

Nakonec jí ukázal deset či jedenáct fotografií stažených z Googlu, na nichž si usmívající Micky Crounan potřásal rukou s mnoha corkskými hodnostáři, snímek z výroční večeře golfového klubu Fota a obrázek, kde předváděl své pečivo pro článek do Echa.

„Je opravdu těžké pochopit, proč by někdo chtěl někoho zabít právě takhle,“ přemítala Katie. „Navíc se nám ani médiím nikdo neozval, aby se k tomu přihlásil. Něco jako: ‚Zabili jsme Mickyho Crounana z toho a toho důvodu, zasloužil si to.‘ “

Katie poodešla zpět k pitevnímu stolu a dlouze se zadívala na Crounanovu hlavu. Potom se otočila k Billu Phinnerovi. „Děkuji,“ řekla a odešla z laboratoře. Teď už byla na setkání se zastupujícím vrchním inspektorem Molloyem připravená.

—

„Je to Micky Crounan,“ pronesla, jakmile vstoupila k němu do kanceláře. Bryan Molloy seděl za psacím stolem a omotával pásku kolem rukojeti jedné ze svých golfových holí. Jeden konec pásky už měl kolem pětky železa obtočený a druhý držel mezi zuby.

„Dobré ráno i vám, komisařko Maguirová,“ řekl, aniž by pásku pustil ze zubů. „Měl jsem dojem, že jsem vás žádal, abyste dnes přišla nejdřív za mnou.“

Katie mu neodpověděla, ale sedla si naproti němu a položila mu na stůl složku o osvobozujícím rozsudku pro Michaela Gerretyho, kterou dostala od Finoly McFerrenové. Na ní pak otevřela složku s fotografiemi z laboratoře a ultrazvukovými snímky hlavy Mickyho Crounana.

„Micky Crounan? Kdo by pro Boha chtěl zabíjet Mickyho Crounana?“ zeptal se zastupující vrchní inspektor Molloy překvapeně. „Znal jsem ho osobně. Tedy nijak dobře, ale občas jsme si popovídali.“

„Na to teprve musím přijít, že,“ odtušila Katie. „V tuhle chvíli je Crounanovo pekařství na Maylor Street zavřené, a když jsme naposledy byli u Crounanových doma, nikdo tam nebyl. Bill Phinner odhaduje, že je Micky Crounan po smrti přibližně týden.“

Bryan Molloy rozvážně dokončil úpravu golfové hole a opřel ji z boku o svůj stůl. „Někdo se nám tím snaží něco říct, řekl bych. V Limericku jsme jednou měli podobný případ — majitel restaurace včas neplatil úroky z půjčky od jednoho z místních lichvářů. Hlavu toho nešťastníka našli v kuchyni ve vývaru, kde se dusila s mrkví a cibulí. Můžete mi věřit, že všichni, kdo tomu lichváři dlužili nějaké peníze, potom platili vždycky včas.“

„Ještě nevím, jestli Micky Crounan někoho popudil nebo jestli měl velké dluhy,“ řekla Katie. „Nejdřív budeme muset najít jeho manželku Mary. Jeden z našich lidí sleduje jejich dům pro případ, že by se tam vrátila.“

„Dobře,“ kývl Bryan Molloy. „Tohle nechám na vás. Jsou tu ale ještě dvě věci, které s vámi chci probrat, než půjdete.“

„Předpokládám, že jedna z nich je Michael Gerrety.“

„Ano, to je,“ odvětil Bryan Molloy. Na chvíli se odmlčel, zamračil se a pokračoval. „Michael Gerrety byl včera zproštěn všech sedmatřiceti obvinění z obchodování s bílým masem, z obecného ohrožení a z provozování veřejných domů. Pro mě je to vyřízeno. Konec. Už nebudete Michaela Gerretyho stíhat. Také ho přestanete sledovat, Gerretyho i jeho zaměstnance a podniky. Jakékoli další vyšetřování tohoto muže bude vypadat jako policejní šikana a já nechci, aby nás obviňovali z nahánění nevinného místního podnikatele jenom kvůli utkvělé představě jedné komisařky, že Gerrety vykořisťuje ženy. Já tomu rozumím tak, že nic takového nedělá. Ty ženy dělají všechno dobrovolně a baví je to, navíc jim to zajišťuje slušný příjem. Daleko lepší, než na který by si přišly v nějaké práci za minimální mzdu, třeba kdyby doplňovaly regály v Tesku.“

„Aha,“ odfrkla si Katie. „A ta další věc, nad kterou jste se chtěl rozčilovat?“

„Nemluvte se mnou takhle, komisařko Maguirová,“ vyštěkl Bryan Molloy. Vykulil oči a na obličeji se mu začaly objevovat červené skvrny. „Dermot O’Driscoll už tu není a na téhle stanici bude disciplína. Všichni budou poslouchat svoje nadřízené.“

„Omlouvám se,“ řekla Katie. „Měla jsem říct ‚na kterou jste si chtěl postěžovat‘, viďte? Ne ‚rozčilovat se‘.“

Bryan Molloy se zhluboka nadechl a několikrát se zhoupl na židli. Katie si u něho takového počínání všimla už dříve a uvědomila si, že to musí být jeho technika, jak se uklidnit. Nakonec Molloy řekl: „Jeden z vašich týmů se na mě vyptával. Něco o finančních transakcích.“

„Á, vy myslíte jako úplatky? Platby za poskytnuté služby?“

„Řeknu vám to jasně, Katie. Nikdy jsem nepřijal žádnou finanční odměnu za to, že bych přivřel oko nad něčím proviněním.“

„Takže jste to udělal jako laskavost zadarmo?“

„Chodíte po tenkém ledě, holčičko. Nevím, co jste slyšela nebo co vám kdo řekl, ale já jsem nikdy žádný úplatek nevzal, a jestli nepřestanete naznačovat, že ano, nebo jestli se bude některý z vašich detektivů dál vrtat v mých soukromých věcech, podám na vás oficiální stížnost.“

„Klidně do toho,“ vyzvala ho Katie. „Aspoň budu mít skvělou příležitost předložit všechny důkazy, které jsme sesbírali.“

„Jaké důkazy? Žádné důkazy nemáte. Důkazy čeho?“

Katie vstala a zavřela složku s fotografiemi Mickyho Crounana. „Jen si podejte tu svou oficiální stížnost, Bryane. Potom to zjistíte.“

Bryan Molloy také vstal, masitý krk mu přetékal přes těsný límec bílé košile. „Chcete tím říct, co si myslím, že chcete říct?“ zeptal se ostražitě.

„To já nevím,“ odvětila Katie. „Neumím číst myšlenky. A navíc, kdybych chtěla číst v hlavě vám, musela bych se naučit Braillovo písmo.“

„Vyhrožujete mi, že ano? Snažíte se podkopat mou autoritu od té doby, co jsem sem přijel, a vyhrožujete mi.“

Katie se na něj klidně dívala. Pod svetrem jí srdce bušilo závratným tempem, ale nechtěla se Bryanem Molloyem nechat zastrašit.

„Ano, vyhrožuju,“ řekla. „Vyhrožuju vám. A vy zase vyhrožujete mně a snažíte se mi bránit v tom, abych dělala svoji práci. Jen se na sebe podívejte. Vypadáte, že každou chvíli vybouchnete.“

Složku s fotografiemi si vsunula pod paži, otočila se a zamířila pryč z kanceláře.

„Katie,“ zavolal na ni Bryan Molloy, když položila ruku na kliku. Zarazila se a čekala, co přijde.

„Budete toho litovat, Katie. To je moje rada zdarma.“

„Tak to je dobře,“ odsekla, aniž se na něj otočila. „Aspoň vám za ni nebudu muset platit jako všichni ostatní.“

Taken for Dead

Copyright © 2014 by Graham Masterton

Translation © Radka Klimičková, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7491-571-0