Šúsaku Endó: Mlčení

Mlčení japonského spisovatele Šúsakua Endóa (1923–1996) je drsný a zároveň poetický i

myšlenkově bohatý příběh o zániku křesťanské misie v Japonsku v 17. století. Téma, které o něco dříve zpracoval i český spisovatel Jaroslav Durych v rozsáhlé epopeji Služebníci neužiteční, Endó pojal z neobvyklé perspektivy japonského katolického křesťana. Kniha sleduje cestu evropského jezuitského kněze, který se se svým spolubratrem vydává na beznadějnou misijní výpravu, je zajat, vězněn, nakonec veřejně odpadne od víry, když tak jako mnozí další šlápne na Kristův obraz. Učiní to ani ne tak z vlastní slabosti, byť tu si stále bolestněji uvědomuje, ale hlavně proto, že kvůli němu jsou mučeni a zabíjeni japonští věřící, ti pevní i ti, kteří již podlehli slabosti a Krista zapřeli...

Mlčení je považováno za nejzávažnější Endóovo dílo, vyšlo poprvé v roce 1966 a bylo hned poctěno významnou literární cenou, jež nese jméno klasika japonské moderní prózy Džuničiróa Tanizakiho. 

Kniha se stala předlohou nového filmu Martina Scorseseho, který právě přichází do kin. Scorsese ovšem není první, kdo se pokusil o filmový přepis knihy – poprvé tak učinil již Masahiro Šinoda, představitel japonské „nové vlny“ v roce 1971. K jeho filmu napsal scénář sám Endó.

Do češtiny knihu přeložila Libuše Boháčková. Vydává ji Vyšehrad (je to už druhé vydání, to první pochází z roku 1987).

Ukázka z knihy:

Chvíli jsem uvažoval, zda se mám obrátit zpátky, nebo pokračovat v cestě. Trvalo to sice jen jeden den, co jsem bloumal vylidněnou vesnicí a hnědými horami, aniž jsem kohokoli potkal, ale pomalu jako bych začal ztrácet sílu k životu. Zatoužil jsem po jakékoli lidské bytosti, k níž bych se mohl přimknout. Chvíli mě sužoval strach z pomyšlení, že to je nebezpečné, ale pak nade mnou pokušení zvítězilo. Ani Kristus mu nemohl odolat. Vždyť přece sestoupil z hory a vyhledával lidi, přesvědčoval jsem sám sebe.

Zjistit, kterým směrem odešel muž, který si tu udělal oheň, bylo snadné. Cesta tady totiž byla jen jedna. Musel proto nutně směřovat k cíli, který byl na opačné straně, než odkud jsem přicházel já. Vzhlédl jsem k nebi – mezi šedými mraky zářilo bílé slunce a v jeho paprscích krákalo hejno nějakých jiných ptáků, než byli ti předchozí. Na travnaté planině stály jednotlivé pasanie, divoké duby a kafrovníky a některé z nich mi náhle připadaly jako lidská postava. V takových okamžicích jsem se ve zmatku zastavil. K tomu ještě ten ošklivý hlas ptáků ve mně budil jakousi neblahou, zlou předtuchu. Abych se rozptýlil, odhadoval jsem druhy stromů, které jsem při chůzi stačil postřehnout. Od dětství jsem měl rád botaniku, a tak bych býval měl ihned poznat známé stromy i tady v Japonsku. Byly tu stromy, které dal Bůh každé zemi, jako dříny nebo jilmy, ostatní však patřily k druhům, které jsem jakživ neviděl.

Odpoledne se obloha trochu vyjasnila. V louži po dešti se odráželo blankytné nebe a bílé mráčky. Sedl jsem si na bobek a v touze svlažit svůj zpocený obličej jsem hrábl do těch bílých mraků. Zmizely a namísto nich se vynořila tvář muže, vyhublá, propadlá tvář. Proč jsem si při tom vzpomněl na jinou tvář? Po staletí ruce nesčetných malířů malovaly znovu a znovu tvář Ukřižovaného. Nikdo z nich ho neviděl, vkládali však do svých obrazů modlitby a sny celého lidstva a vytvářeli tak tvář nad jiné krásnou a svatou. Jeho skutečná tvář vypadala jistě ještě vznešeněji. Ale to, co se teď odráželo v dešťové vodě, byl obličej zarostlý vousy a potřísněný blátem, zrůzněný neklidem a únavou pronásledovaného. Věřil byste, že v takovém okamžiku může být člověku zničehonic do smíchu? Natáhl jsem ruku po tváři ve vodě a jako blázen špulil rty, kroutil očima a dělal jednu grimasu za druhou.

Co to tu provádím za nesmysly? Proč?

Z lesa se náhle ozvala cikáda. Jinak bylo ticho.

Slunce postupně sláblo, obloha se znovu zatáhla, a když pláň začala temnět, vzdal jsem se pronásledování muže od ohniště. Napadla mě jen slova žalmu. „Jati žádostí na poušti, pokoušeli Boha silného na pustinách“, říkal jsem si ho na půl úst a vlekl nohy dál. „Vychází slunce i zapadá a vrací se k místu, odkud opět vzejde. Vítr vane k jihu, obrací se k severu, točí se znovu a znovu, až se zas oklikou vrátí. Všechny řeky vcházejí do moře, avšak moře se nepřeplňuje. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat.“

Náhle mi vytanula vzpomínka na hukot moře, který k nám někdy večer doléhal, když jsme se s Garrpem skrývali v horách. Zvuk vln tam ve tmě zazníval jak dunění bubnu. Celou noc vlny nesmyslně narážely na břeh a zase se vracely, stáhly se a znovu udeřily. Vlny moře, které lhostejně umývalo mrtvá těla Mokičiho a Ičizóa, pak je pohltilo a i teď po jejich smrti se tu táhne do dáli se stále stejným výrazem. A Bůh mlčí jako to moře. Stále mlčí.

Tak to není, zavrtěl jsem hlavou. Kdyby Bůh nebyl, člověk by určitě nemohl unést tu jednotvárnost moře, tu zlověstnou netečnost –

Ale co kdyby – co kdyby –, šeptal mi v koutku duše nějaký jiný hlas. Kdyby snad Bůh nebyl –

Bylo to hrozné pomyšlení. Jak strašný žert, kdyby Bůh nebyl! Jak absurdním dramatem by byla oběť Mokičiho a Ičizóa připoutaných ke kůlu a odplavených vlnami. Jak směšná iluze, za níž šli misionáři, kteří potřebovali tři roky k tomu, aby se sem přes daleká moře dostali. A nakonec já – jaký nesmysl to provádím, když se tu teď ploužím horami, kde není živé duše?

Utrhl jsem trávu a usilovně ji žvýkal. Snažil jsem se potlačit tyto myšlenky, jako když člověk bojuje s nutkáním zvracet. Věděl jsem, že největší hřích vůči Bohu je zoufalství, ale nemohl jsem pochopit Boží mlčení. „Hospodin zachraňuje spravedlivého z plamenů, které zachvátí pět měst.“ A když tedy tato neplodná země je neustále pustošena ohněm a na stromech plody nedozrávají, měl by se aspoň slovíčkem zastat svých věrných.

Rozeběhl jsem se po svahu a klouzal po něm dolů. Bál jsem se, že při pomalé chůzi by do mého vědomí pronikly nečisté myšlenky. Kdybych je přijal, bylo by se to, v čem jsem až dodneška viděl smysl svého života, beznadějně rozpadlo.

Copyright © Shusaku Endo, 1996

Translation © Libuše Boháčková – heirs c/o DILIA z. s.

ISBN 978-80-7429-822-6