Ingrid Hedström: Vražedná diagnóza

Jedné listopadové neděle roku 1978 poslala matka svého třináctiletého syna přes dvůr do dřevníku pro koš dřeva, protože potřebovala rychle přiložit. Jenže Mikael se už nikdy nevrátil...

O třicet let později se diplomatka Astrid Sammilsová vrátila do venkovského domu svých předků, který zdědila po osamělém strýci Larsovi. V jeho věcech našla čepici, která podle toho, co jí utkvělo v paměti, patřila nezvěstnému chlapci. Okamžitě v ní vzklíčilo podezření, že dobrácký podivín Lars měl možná s Mikaelovým zmizením něco společného. Nebo by si to alespoň lidé i policie mohli myslet. Pustila se tedy do pátrání na vlastní pěst a kolem ní najednou začali umírat lidé. Objevila nepředstavitelné a hrozné zločiny, které se kdysi v okolí děly a jejichž součástí byl i její strýc. Zločiny, které sahají až k velice mocným lidem.

Ingrid Hedströmová se narodila roku 1949 a dlouhé roky pracovala jako zahraniční korespondentka švédského listu Dagens Nyheter, především v Bruselu, je ale zároveň kvalifikovanou psycholožkou. Napsala dosud šest detektivních románů, za které získala mnohá ocenění. Česky zatím vyšly Vraždy ve Villette (2011), Noc ve Villette (2012) a Úkryt ve Villette (2013).

Knihu Vražedná diagnóza vydává nakladatelství Motto. Přeložila Eva Nováčková.

Ukázka z knihy:

Sen byl vždycky stejný. Stála na terase a hleděla do zahrady, tmavé a tajemné mimo dosah světla z vysokých oken.  Teplo rumunských letních večerů jí hladilo paže, hedvábí červených šatů jemně šustilo a chladilo na kůži, když vyšla do tmy vonící růžemi. Trvalo jí půl vteřiny, než pochopila, na co se dívá, když je zahlédla v růžovém sadu na konci zahrady. Agnetu s úzkou sukní vytaženou k bokům a Gabriela s kalhotami od smokingu spuštěnými ke kotníkům. Ale když mozek konečně zaregistroval, co její oči viděly, nezaváhala. Vytáhla věc, kterou nosila ve večerní kabelce, zamířila a stiskla. Jednou, dvakrát, třikrát a pro jistotu ještě po čtvrté…

Pak se probudila. Daleko od diplomatických porad, daleko od falše, žalu a žárlivosti, probudila se ve své posteli v podkrovním pokoji na chalupě v Granåkers Hästbergu, s prkennou podlahou pod nohama a černozelenou stěnou jehličnatého lesa za oknem.

Zamyslela se nad tím, proč v tom snu má na sobě vždycky červené šaty, když ve skutečnosti byly černé, i když všechny ostatní detaily byly naprosto přesné, přestože by si je přála zapomenout. Nešlo to. Opakovaly se jí ve snu každou noc.

Postavila se na koberec spletený z různých hadříků a zvedla paže nad hlavu, natáhla se, až jí v těle lupalo. Přes to všechno si připadala líp vyspalá než za dlouho. Možná, že ten sen měl nějakou terapeutickou funkci, kterou nechápala. Popošla ke skříňce se zrcadlem, která kdysi patřila její matce, odhrnula za uši tmavé, po ramena dlouhé vlasy a zahleděla se na svůj obraz v oválném rámu zrcadla: vysoká silná žena s výraznými tahy a velkýma šedozelenýma očima, maličko šikmýma, pod hustým černým obočím. Nikdy krásná, tím méně půvabná, ale ve svých nejlepších chvílích a v očích někoho, kdo měl aspoň dobrou vůli, snad elegantní.

Une jolie laide, ošklivě hezká žena, řekl o ní jednou francouzský kolega, když si myslel, že ho neslyší. Astrid Sammilsová, 42 let, ještě před třemi měsíci šťastně vdaná kariérní diplomatka se slibnou budoucností, teď s manželstvím a nejspíš i kariérou v troskách.

Natáhla si staré džínsy a šedý svetřík a sešla dolů do koupelny. Po ranní toaletě se oblékla a šla si do kuchyně připravit snídani. Postavila na kávu a jako obvykle si zapnula počítač, aby se podívala na došlou elektronickou poštu, zatímco káva pomalu protékala starým kávovarem strýce Larse.

Tři maily vzbudily její zájem. První byl od Maji Danielssonové, lékařky, která jí pomáhala v Bukurešti po tom, na co vždycky myslela jako na UDÁLOST. Napjatá, přetížená Maja, jejíž manžel zemřel na rakovinu, která sedm dní v týdnu pracovala pro organizaci nabízející lékařskou péči Romům, ale přesto si našla čas, aby se mohla postarat o Astrid, poskytnout jí něco na uklidnění a vzít si ji do svého bytu, když se Astrid odmítla vrátit domů.

Teď chtěla vědět, jak se jí daří – „často na tebe myslím“ – a Astrid jí okamžitě odepsala.

Druhý mail podepsal „Stefan“, a ona hned nevěděla, o koho jde. Jeho záhadná zpáteční adresa jí neposkytla vodítko. Až za okamžik si uvědomila, že jí napsal Stefan Hallgrimsson, Islanďan, s nímž se setkala v Bukurešti a který ji vyhledal s odkazem na společné známé v Londýně. Teď jí napsal, že se na ambasádě dověděl, že je ve Švédsku, a protože tam právě míří, rád by se s ní setkal. Ona sama neměla nejmenší potřebu tuto známost prohloubit a mail nechala bez odpovědi.

Třetí mail jí zrychlil pulz. Přišel z osobního oddělení ministerstva, které žádalo o rozhovor ohledně jejích dalších pracovních úkolů, až ukončí svou současnou neschopenku. Chápala, oč jde. Chtějí ji odsunout do nějakého kumbálu, kde bude vykonávat podřadnou práci, daleko od všech možností další kariéry. Ale jestli si myslí, že se tomu podřídí, tak se přepočítali. Se suchem v ústech studenými prsty vytáhla mobil, připravená bojovat o svou budoucnost, ale hned si uvědomila, že na tak důležitý hovor je ještě příliš brzy. Odložila telefon a snažila se hluboce a dlouze nadechovat, aby uklidnila rozbouřené city. Na okamžik si pohrávala s myšlenkou, že by mohla začít znovu, najít si něco úplně jiného, co chce v životě dělat, ale to by znamenalo, že se vzdala bez boje, a to nemínila udělat. Jestli si po patnácti letech služby na ministerstvu zahraničí bude hledat jinou kariéru, nebude to proto, že k tomu byla donucena.

Kdysi měla jiné plány. Jako děvče byla Astrid zapálená pro divadlo a snila o tom, že bude herečkou, ale v dospívání tento nápad opustila. Po gymnáziu studovala v Uppsale zahraniční politiku, a končila právě v době pádu Berlínské zdi, který otřásl východní a střední Evropou. Jako dítě se naučila od maďarských sousedů mluvit maďarsky a znalost uplatnila ve své závěrečné práci o etnických konfliktech v maďarsky mluvící části Rumunska. Zážitek, jak stojí uprostřed historických změn a může ovlivňovat jejich děj, byl opojný, stejně silný jako pocit, že stojí na scéně a cítí kontakt s publikem. Po ukončení studia se vrátila na Balkán, několik let pracovala v dobrovolnických organizacích a potom nastartovala diplomatickou dráhu. Někdy si připadala hodně přidušená byrokratismem úřadu, ale víc než dobře to kompenzovalo vědomí, čeho se účastní. Sice jen malý zoubek v soukolí, ale přesto účastník změn ve východní a centrální Evropě.

Ne, pomyslela si znovu. Bez boje svou kariéru nevzdám.

Káva byla hotová. Připravila si chléb, sýr a začala si krájet rajské jablíčko. Najednou se řízla, hodně hluboce, a krev jí kapala na pracovní desku. Opláchla si krvácející prst studenou vodou a ovázala papírovým ubrouskem, hledala náplast, ale žádná nebyla ani v kuchyni, ani v koupelnové skříňce.

Někde ale přece být musí. Strýc Lars, pečlivý a opatrný muž, měl doma vždycky náplasti i léky proti bolesti. Když před čtyřmi měsíci zemřel, zdědila po něm tento venkovský dům po předcích, z něhož se stalo její útočiště a záchrana po UDÁLOSTI. Místo, kde nemusela nic předstírat, ve vsi byla od dětství známá a akceptovaná jako Astrid Sammilsová, jediné vnouče Sammilsů.

Zašla do pokojíku vedle kuchyně, který Lars používal jako svou ložnici a kde měl také televizi a křeslo s oblýskanými opěradly. Astrid sledovala zprávy na počítači a málokdy se dívala na televizi, proto do pokoje, v němž strýc trávil většinu svého času, sotva kdy vešla. Jeho duch ještě plnil pokojík, slabý pach zavřené místnosti spolu s vůní drahé vody po holení, kterou mu Astrid dávala k Vánocům. Jako by sem měl každou chvíli vejít, usadit se do křesla a sledovat zprávy. Připadalo jí málem jako svatokrádež hrabat se v jeho věcech jen kvůli kousku náplasti.

Začala v krásně malované rohové skříni, tak nepodobné ostatnímu nábytku ze sedmdesátých let. Otočila mohutným klíčem. Ve spodní polici okamžitě našla celou lékárničku, kterou si nezraněnou rukou vytáhla.

Vzadu v polici, hluboko ve tmě, leželo něco, co předtím zakrývala krabice s léky. Něco měkkého textilního, čepice nebo šála. To strýci nebylo vůbec podobné, pomyslela si zmateně, protože Lars byl vždycky velice pečlivý na to, aby věci ukládal na své místo. Vytáhla to na světlo.

V ruce držela doma pletenou čepici, červenou a modrou, s podivným losem, který čepici zdobil.

Okamžitě ji poznala.

Přesto jí trvalo půl vteřiny, než to přijala, půl vteřiny, kdy stála jako zkamenělá, stejně jako když došlo k UDÁLOSTI, okamžik, kdy mozek odmítal přijmout to, co oči vidí. Prst jí znovu začal krvácet, jako by se jí srdce rozbušilo silněji, pumpovalo krev rychleji a intenzivněji. Ubrousek byl krví celý polepený.

Hleděla na krvácející prst. Rudá krev a černé tajemství, rudé šaty a černé šaty, kde končí sen a začíná skutečnost?

To, co její milý, ohleduplný strýc ukryl do skříně ve své ložnici, byla čepice třináctiletého Mikaela Granberga, kterou si navlékl jedné neděle na podzim roku 1978, když šel pro dřevo, beze stopy zmizel a nikdy se už neobjevil.

Odnesla čepici do kuchyně, položila ji na stůl a hleděla na ni, jako by to byla škodná, která se vetřela do domu. Co bude dělat? V úzkosti a neklidu se zvedla ze židle a přecházela po kuchyni, kolem komínu, po předsíni, velkém pokoji a strýcově pokojíku. Musí zaujmout nějaké stanovisko k tomu, co našla, rozhodnout se, co udělá. Nebylo možné na to jen zapomenout a jít dál, to prostě nešlo.

Mikael Granberg chodil do stejné školy jako Astrid, v průmyslovém městečku Hammarås, dvacet kilometrů od chalupy jejích předků v Granåkers Hästbergu. Bylo jí deset let, když chlapec zmizel, a dobře si pamatovala, jaké drama to bylo. Napětí, když policisté přišli do školy, když četla o Mikaelovi v novinách, pocit temného děsu, když se svými přáteli šeptem probírala, co se mohlo stát, nebo když večer na událost myslela před spaním v posteli. Pamatovala se na tlumené hlasy dospělých a jejich neklidné postranní pohledy po dětech, i že tu zimu nesměla sama na lyžích lesem, když jela za babičkou a dědečkem. Dobře si vzpomínala na jeho fotografie v novinách v čepici, kterou mu upletla matka, se vzorem, jaký nešlo zapomenout a jaký si sama pamatovala ze školního dvora.

Rozhodně neuvažovala o tom, že by se svým nálezem šla na policii. Jestli byl Mikael zavražděn, jak si myslela většina lidí, byl už zločin promlčený. Naproti tomu by čepice mohla přinést vhodné vysvětlení a nevyhnutelné odsouzení mrtvého muže. Jako by to slyšela – starý mládenec, známý jako hodný, ale trochu podivínský, který nebydlel příliš daleko od rodiny Granbergových a často pobýval v lese. Její strýc Lars by byl nepochybně označen za vraha, aniž by se mohl obhájit, a to rozhodně nemínila dopustit.

Ale co jestli to skutečně byl on, kdo Mikaela odvedl a zavraždil? Nechtěla tomu věřit, nemohla něčemu takovému uvěřit, ale musela připustit, že i taková možnost existovala. Také si dříve nemyslela, že by ji Gabriel mohl podvést. Možná, že je faleš všude, dokonce i v takovém místě, jako je Granåkers Hästberg. Sedla si ke kuchyňskému stolu rodu Sammilsů, kde sedal Lars Matsson, a udělala si dva sloupce do svého poznámkového bloku. Jeden s argumenty případného žalobce a druhý pro obhájce.

První sloupec šlo vyplnit hodně rychle. Strýci Larsovi bylo třicet devět let, když Mikael zmizel. Byl to starý mládenec středního věku, který po celý dosavadní život bydlel u svých rodičů a pokud Astrid věděla, nikdy neměl žádnou ženu. V nepřátelských očích to byl klasický obraz muže s temnými a potlačovanými pudy, které jednoho dne explodovaly v násilí. Lars byl nesmělý a uzavřený, příliš úzkostlivý na to, aby se vzepřel tomu, co se od něho očekávalo, ale přátelský a ochotný. Děti, především malé děti, ho milovaly. Pamatovala si, jak si leštila kamínek, zatímco její strýc brousil sekery a nože, a jak milé bylo s ním jít do lesa. Zamrazilo ji v zádech, když ji napadlo, jak jinak to mohlo vypadat: Muž a malé děvče v lese, ona se ho důvěřivě drží za ruku, ve druhé ruce má však muž nabroušenou sekyru.

Jak by mohl strýc Lars získat Mikaelovu čepici, kdyby se s ním v ten poslední den nesetkal? A pokud ji někde pouze našel, proč o tom nikomu neřekl?

V odstavci pro obhajobu přitlačila na pero tak, až papír málem protrhla, a napsala jediný řádek: So what? Žádný důkaz neexistuje.

Ale pro vlastní klid musí dokázat, že její strýc byl nevinný. Věděla, že si vedl něco jako deník, malé poznámky do obyčejných kapesních kalendářů, které jistě nikdy nevyhodil. Možná by mohla najít ten z roku 1978, s poznámkou, že ten den, kdy Mikael zmizel, byl se svým otcem v lese nebo na návštěvě v Astridině rodině v Hammaråsu.

Ale kde by ty kalendáře mohl mít? Ve skříni, kde našla čepici, rozhodně nebyly, tím si byla jistá. Plná neklidu zašla do velkého pokoje a pohlédla na starý sekretář, o němž věděla, že ho Lars používal pro úřední věci, a vytahovala malé i velké zásuvky. Kalendáře nenašla, jen obálky, známky a bezpečnostní skříňku na účetní doklady, což jí připomnělo, že strýc Lars byl v posledních letech života překvapivě moderní. Skvěle mu vyhovoval internet – mohl se setkávat se světem a kojit svou zvědavost, aniž by musel opustit jistotu domova. Poprvé se zamyslela, kam se vlastně jeho počítač poděl. Měl laptop, jen asi dva roky starý, a platil si bezdrátový širokopásmový přístup, který Astrid zrušila, protože měla vlastní. Jeho

počítač ale nikde v domě nezahlédla.

To je podivné, říkala si a rozhlížela se pokojem. Vedle sekretáře stál proutěný koš na papír a z něho vyčnívala jediná bílá osamělá obálka. Lars nikdy nic nenechával ležet dlouho, aniž by to uklidil, takže to muselo být něco, co mu přišlo těsně před smrtí.

Astrid vytáhla tlustou obálku v barvě slonové kosti. Neměla žádnou zpáteční adresu. Adresa příjemce „Pan Lars Sammils“ byla napsaná ručně, pevnými tiskacími písmeny. Orazítkovaná na poště ve Falunu, jen asi dva dny před Larsovou smrtí. Na zadní stranu obálky bylo tužkou poznamenáno několik slov. Astrid okamžitě poznala Larsův rukopis. I napsaná slova jí byla dobře známá – „Bukurešť“ a „Kišiněv“, jména dvou měst, v nichž pracovala. Za slovem „Kišiněv“ si napsal otazník a pod něj dvě slova: Zeptat se Astrid.

Copyright text © 2014 Ingrid Hedström

Cover Photography © Suzanne Tucker/Shutterstock.com

ISBN 978-80-267-0826-1