Heine Bakkeid: Až mi zítra budeš chybět

Temný příběh, kde nechybí syrovost, záhady ani pokřivená minulost: První kniha s vyšetřovatelem Thorkildem Askem

Thorkild Aske býval elitní policejní důstojník, než v jediném okamžiku přišel o vše a skončil ve vězení. Teď je po třech letech zpátky na svobodě, sužován výčitkami a úpornými bolestmi, a zdá se, že na svůj minulý život může leda zapomenout. Jenže pak ho požádají o pomoc lidé, kteří by ho měli nenávidět, a Thorkild se vydá na opuštěný ostrov s majákem pátrat po jejich ztraceném synovi. Zprvu nepochybuje o tom, že mladík zahynul nešťastnou náhodou při potápění, ale dost záhy se začne ukazovat, že zmizel, protože se nejspíš připletl k něčemu mnohem zlověstnějšímu. Detektivní román s charismatickým vyšetřovatelem a vyváženou zápletkou zároveň s neuvěřitelnou bravurou vystihuje divokou krásu severního Norska.

Heine Bakkeid (* 1974) vyrůstal v drsném prostředí severního Norska, kde se u břehů moře pod příkrovem ledové mlhy tříští o rozeklaná skaliska. Svou první knihu, špionský příběh pro mládež, vydal v roce 2005 a následovala řádka dalších knih pro mladší čtenáře. Detektivka Až mi zítra budeš chybět z roku 2016 je jeho první výpravou do literatury pro dospělé a rázem mu vynesla uznání kritiky především díky mistrnému zachycení tajuplné atmosféry odlehlých ostrovů, kam se jeho hrdina Thorkild Aske vydá pátrat po pohřešovaném mladíkovi. Temné podtóny a uhrančivé popisy krajiny bičované ledovými vichřicemi prozrazují důvěrnou znalost země, kde autor strávil dětství.

Ukázka z knihy:

Cesta do vnitrozemí ostrova vede údolím z obou stran ohraničeným vysokými vrcholky strmých hor. Pak nás silnice plná výmolů přivádí znovu k moři. Cestou míjíme poválečnou výstavbu. Pár domů pokrytých zelenými, bílými nebo žlutými eternitovými deskami s vlnitou střešní krytinou. V několika z nich se ještě svítí. U těchto domů jsou také zdálky patrné skvrny obdělávané půdy a k vidění jsou i válce sena ve fóliích postavené na okraji využívaných ploch. Většina domů je ale opuštěná a dávno ponechaná napospas větru a dešti.

Ze silnice postupně mizí asfalt, ustupuje štěrku. Nakonec vyjedeme na vrcholek kopce s výhledem na velký záliv, který je obydlený jen sporadicky.

„Potápíte se?“ objeví se v zrcátku komisařův obličej.

„Cože?“

„Ptal jsem se, jestli se potápíte?“

Bjorkang si odfrkne a zavrtí hlavou.

„Co jsem řekl?“ podiví se komisař dotčeným hlasem.

„Sakra, vždyť tohohle chlapa zrovna pustili z basy. Jak tě napadlo, že by se mohl potápět?“ Bjorkang si sundá policejní čepici a uhladí si rozježené vlasy. „Zatracená práce u policie, co?“

„Na Haakonsvernu,“ řeknu po chvíli. „A pak ještě párkrát.“

Komisařovy oči si mě opět najdou ve zpětném zrcátku.

„No,“ ptá se dychtivě, „a jak se vám to zamlouvalo?“

„Ani trochu,“ odpovím a pozoruju, jak mu v očích podruhé v průběhu několika minut vyhasíná zaujetí.

Na vrcholku kopce stojí tmavě hnědá budova s vyasfaltovaným parkovištěm a plošinou pro vozíčkáře vedoucí ke vchodu. Vedle ní se táhne menší, podlouhlé stavení, rozdělené na tři části.

„Centrum sociálních služeb Skjellviktunet,“ oznamuje mi policejní šéf Bjorkang, když projíždíme kolem, „stojí tu od války. Skopčáci tu měli kasárna.“

„Skopčáci?“

„Němci,“ vloží se komisař rázně do hovoru a znovu se na mě podívá ve zpětném zrcátku. „Účastnila se vaše rodina bojů za války?“

„Vůbec ne,“ odpovím a dívám se, jak se moře noří do okolní krajiny. Na jednom z ostrovů v dálce zahlédnu bílou budovu a na vyvýšenině těsně u budovy osmihrannou věž.

„Maják Rasmuse Moritzena.“ Policejní šéf Bjorkang ukazuje směrem k několika přístřeškům pro lodě uvnitř zátoky. „Jeho člun je tam pod jedním z těch přístřešků.“

Vítr mi profukuje skrz oblečení. Vlny na moři do sebe líně narážejí a zpěněné přepadávají do hlubiny. Obrovské trsy chaluh roztahují chapadla ve své typicky zelené barvě nad kamínky, se kterými si pohrává příliv. Vyrážíme směrem k lodnímu přístřešku s rukama pevně přimknutýma k límcům, hlavy skloněné před deštěm. Není snadné přejít po mokrých, kluzkých kamenech. Cítím, jak se mi námahou napínají svaly v nohou a v dolní části zad.

„Nafukovací člun narazil na břeh v úterý ráno. Předpokládáme, že se o víkendu potápěl kolem Oyet. Jeho matka nám řekla, když tu byla, že s ním mluvila v pátek, ale v neděli odpoledne jí už mobil nevzal.“ Když dojdeme k přístřeškům, policejní náčelník Bjorkang potřese hlavou. U dveří tam na nás čeká muž o něco mladší než já.

„Dali jste si načas,“ prohlásí se silným americkým přízvukem a dýchne si na ruce. Je oblečený ve hnědé kožené bundě s vlněným límcem. Podobnou nosili britští piloti za druhé světové války. Na hlavě má pletenou čepici s textem Proti šikaně a v podpaží černé kožené rukavice. „Hádám, že řídil Arnt?“

„Harvey, tohle je Thorkild Aske. Poslali ho sem rodiče toho Dána,“ otočí se ke mně Bjorkang. „A tohle je Harvey Nielsen. Dánův člun jsme museli umístit do jeho přístřešku.“

Harvey Nilsen napřáhne dlaň. Je vysoký, tmavý, a když se usmívá, ve tvářích má dolíčky. „Pověděli jste mu něco o majáku?“

„Ne,“ Arnt se krotce podívá na Harveyho, který je o celou hlavu vyšší než on. „Neříkali jsme mu nic.“

Harvey Nielsen mi položí svoji mohutnou pěst na zátylek a otočí mě napravo. Přitom ukazuje na ploché skály u majáku.

„No dobře, tak vám prostě všechno povím já, když tak pěkně prosíte.“ Odhalí zuby a rukou mě pevně stiskne kolem krku.

„No jasně.“

„Má se to tak, že sem na sever přišlo v osmdesátých letech pár pracháčů z jihu. Chtěli na ostrově vybudovat hotel a konferenční centrum pro kravaťáky. Nechali přestavět starou budovu správce majáku, udělali v ní bar a restauraci, místnosti pro IT a taky tělocvičnu. Jo, a ve sklepě nechali postavit velkou diskotéku.“

„Pak jim ale došly prachy, takže to provozovali sotva rok,“ vloží se do řeči policejní náčelník Bjorkang. Komisař si přitom pohrává s knírem, jako by se potřeboval ujistit, že mu ho vítr neodfoukl.

„Když se jim to nepodařilo prodat, jeden z majitelů zapálil hlavní budovu. Doufal, že je požár zachrání před krachem.“

„A od té doby to bylo opuštěné,“ pokračuje Harvey. „Dokud sem nepřijel ten Dán a nezačal to tady v létě rekonstruovat.“

„Zážitkový hotel,“ vpadne do vyprávění policejní šéf. „Co to má jako být?“

„Byl schopnej. Byl jsem u toho, viděl jsem to na vlastní oči. Vzal starou dřevěnou bárku a udělal z ní stůl a barový pult.“

Harvey se doširoka zazubí. „Ten pult je fantastickej!“

„Já bych tam nikdy nevyrazil sám,“ zamumlá komisař Arnt. Má vyšší hlas a mluví nářečím, u kterého je patrné ráčkování. Dívá se přitom na maják.

„No, pojďme se podívat na člun, než se setmí.“ Bjorkang poplácá komisaře po zádech a jde do přístřešku. V závěsu za ním jdeme my – Harvey a já.

Vítr s deštěm se rvou o vlnitý plech na střeše. Bjorkang a Harvey odtáhnou plachtovinu a složí ji na hliněné podlaze podél jedné z delších stěn.

„Tak tady je člun,“ ukáže policejní náčelník a poklepe na něj.

Vyšplhám na modrobílý nafukovací člun s laminátovým trupem značky Zodiac Pro. Je zhruba šest metrů dlouhý a vybavený motorem Evinrude 150 hk. Ve člunu je provaz a tlaková lahev s dýchací směsí. Leží tam i dřevěná bedýnka naplněná starým šrotem z mořského dna.

„To je plavidlo, co?“ Harvey vytáhne čtverhrannou krabici pokrytou uschlými vodními řasami a drobnými světlými mušlemi a podává mi ji.

„Ten Dán evidentně sbíral starý šrot,“ zamumlá policejní šéf Bjorkang a kývne směrem ke starému tranzistoru, který držím v rukou. Kdysi býval bílý s modrými hranami a ještě pořád se dala přečíst číslice 3 a písmena P b K A v levém horním rohu přístroje, uvězněného v chaluhách a obsazeného mušlemi.

„GPS tam není?“ ptám se a kývnu směrem k prázdnému pouzdru vedle kormidla.

„Musela vypadnout při plavbě,“ odpoví Bjorkang lhostejně.

„A proč tedy nevypadlo tohle?“ zajímám se a zdvihnu před sebe tranzistor. „Předpokládám, že byl v lodi jenom položený, ale džípíeska byla upevněná na středové konzole.“

„Kdoví,“ pokrčí rameny Bjorkang a povzdechne si.

„Dobře.“ Položím tranzistor zpátky do lodi. „Říkali jste, že se nejspíš potápěl na místě zvaném Oyet. Kde to je?“

„Oyet čili Oko je podmořská skála uprostřed trasy mezi majákem a ostrovy na druhé straně fjordu,“ vysvětluje mi Bjorkang a podívá se na hodinky. Pak poodejde ke dveřím přístřešku a ukáže na černou tyč umístěnou na skalnatém ostrůvku v moři.

Na jejím vrcholku bliká světlo. „Kdysi to tam umístili na pomoc lodím, co proplouvají mezi ostrůvky v oblasti Grotsundet.“

„Říká se tomu Oko, protože když je moře klidné, vypadá to, jako by se z hlubiny někdo díval na oblohu. V místech, kde jsou pod hladinou skály, ztroskotala už spousta lodí,“ doplní Harvey. Bjorkang i Arnt svorně přikyvují a tupě hledí do deště.

„Předpokládám, že proto se potápěl právě tam. Kvůli vrakům?“

Všichni tři souhlasně přitakají jako jeden muž. „Poslali jsme tam policejní potápěče, ale nic neobjevili,“ dodá policejní šéf po krátké odmlce. „Musíme prostě čekat,“ pokračuje. „Nechat to na přírodě. Však se objeví, uvidíte.“

„Až ho ohlodají krabi,“ vloží se do hovoru Harvey.

Začíná se stmívat. Obloha pomalu mizí za černými mraky.

„Musím tam,“ prohlásím. „K majáku.“

Bjorkang se znovu podívá na hodinky. „No, myslím, že s tímhle nesmyslem tady skončíme,“ odplivne si. „Na víkend hlásí další bouřky. Vraťte se domů do Stavangeru, pane Aske. Totéž jsem říkal i matce toho Dána, když tady na nás ječela a vykřikovala, že ji tam musíme dopravit i v té příšerné bouřce, co tenkrát byla. To bych ale dával v sázku životy našich chlapů. Zavoláme vám, až ho moře vyplaví. Moře vždycky vyplaví ty, co se v něm utopí. Může to ale chvilku trvat.“

„Jeho rodiče si přejí, abych tam zajel. Udělám to, pokud mi v tom ovšem nemůžete z nějakých zákonných důvodů zabránit.“

„Dobře, dobře,“ rozhodí Bjorkang odevzdaně rukama. „Jestli chcete být přímo tady a čekat, v pohodě. V tom vám bránit nemůžeme. Žádám vás jen o to, abyste si dal pozor. Už nejste policista.“

„Chci jim jenom pomoct,“ odpovím. „Jako vy.“

„Fajn,“ zasupí Bjorkang. „Ale pamatujte si: Jestli máte ještě něco, s čím bychom podle vás měli ztrácet čas, počká to do pondělka. Jasný?“

Přikývnu a Bjorkang mrknutím na hodinky naposledy přehodnotí situaci, pak mávne na Arnta a naznačí mu, že jedou.

„Koňak a harmonika,“ zasměje se Harvey, když se oba policisté posadí do auta. Sedí tam, dívají se na nás skrz přední sklo a mluví spolu krátkými větami a jednoslabičnými slovy.

„Co jste říkal?“

„Bjorkang je vdovec,“ pokračuje Harvey. „O víkendech pije koňak a hraje na harmoniku s dalšími staříky tady na ostrovech. To víte, služba veřejnosti,“ rozesměje se. „Ke zločinům tady na severu dochází výhradně ve všední dny od osmi do čtyř. To jste nevěděl?“

„Chápu,“ odpovím a povzdechnu si, když mi dojde, že moje auto stojí zaparkované před policejní stanicí.

„Proč vlastně chcete na maják?“ ptá se Harvey poté, co zavře dveře do přístřešku a nasadí na ně visací zámek. „Byl jsem tam s Bjorkangem, když jsme člun objevili. Není tam vůbec nic.“

„Jeho matka si to přeje. Já si zase přeju, aby to už bylo vyřízené. Za chvíli nejspíš zmrznu.“

„Dobře.“ Harvey zlehka zabubnuje prsty na dveře od přístřešku. „No, jestli chcete, můžeme se tam zítra ráno podívat. Popluju kolem cestou na farmu.“

„Na farmu?“

„Slávky,“ znovu se usměje. „Tak se vydělávají peníze.“

Copyright © Heine Bakkeid 2016

Translation © Daniela Krolupperová, 2017

ISBN 978-80-259-0613-2