Héctor Tizón: U kolejí

Popáté se český čtenář může setkat s dílem argentinského spisovatele Héctora Tizóna (1929 – 2012) – a počtvrté se tak děje díky překladateli a vydavateli Janu Machejovi. Tentokrát je to návrat až k samotným Tizónovým počátkům, k jeho první knize U trati (A un costado de los rieles). Jednotlivé povídky psal autor v letech 1958 a 1959. Kniha poprvé vyšla roku 1960 v Mexiku, kde mladý právník s literárními sklony začínal svoji krátkou diplomatickou kariéru. V roce 1962 se opět vrací do Argentiny a v rodném městě Yala na severovýchodě země si otevře advokátní kancelář. Do ciziny zamíří ještě jednou: v roce 1976, kdy moc v Argentině převzala armáda, odchází do exilu – žije převážně ve Španělsku a v Itálii –, v němž setrvá do roku 1982.

V předmluvě, kterou ke své prvotině později připojil, Tizón konstatuje, že se v těch šestnácti povídkách objevují zárodky celého jeho pozdějšího díla, „jež pojednává o čase, cestě, vyhnanství a návratu…“ Ale nejde jen o názvuky témat příštích knih, jde také o osobitý jazyk – lakonický, prostý, výstižný, díky němuž se Tizón zařadil k těm spisovatelům, kteří utvořili argentinské, ale i latinskoamerické písemnictví 20. století. I o hledání autorského jazyka se spisovatel zmiňuje v předmluvě: „Při psaní těchto povídek (…) jsem se musel vypořádat s jedním velice tíživým problémem. Spočíval ve sloučení dvou protikladných skutečností: na jedné straně tu byl jazyk, jejž jsem si osvojil četbou knih v otcově knihovně a pak řeč, jíž u nás doma hovořili naši sloužící. Musel jsem tak uvést v jednotu španělštinu Calderónovu, Quevedovu či Lope de Vegovu se sladce znějící řečí našich domorodých služebnic.“

Do češtiny byl Tizón poprvé uveden roku 2006, kdy v brněnském nakladatelství Julius Zirkus vyšla jeho kniha Krásy světa (v překladu Jana Mattúše). Všechny další přeložené knihy, prózy Dům a vítr, Muž odjinud a Starý voják – a nyní také povídkovou prvotinu U trati, vydalo v překladu Jana Macheje nakladatelství Runa, které se v jedné větvi svého působení soustavně věnuje vydávání kvalitní latinskoamerické literatury.

Ukázka z knihy:

Řeka

Řeka, řvoucí či tichá. V zimních měsících mezi balvany umdlévající, zesláblá, téměř zmírající. V létě zběsilá, neúprosná.

Vzpomínám si na ni, jako bych ji měl právě teď před očima. Shlížím na ni usazený na poslední traverze černého železného mostu. O siestách prosycených horkem a plných hadí havěti zblízka naslouchám, jak se šumivě prodírá hlubokou úžlabinou. Pozoruji ji za nocí pod hvězdami, napojenou silnými přívalovými dešti.

Její tlumené zurčení připomínající tající námrazu a řev jakoby vzešlý z mrazivého záblesku protínaly noc a volaly o pomoc. Vidím svého otce, jak s baterkou v ruce hledá provaz a revolver. „Buď opatrný.“ Marné matčino zvolání okamžitě přehlušené hučením řeky.

Šílený souboj jezdce a krutého vodního živlu.

Taková byla má vzpomínka. Nehnutě, vyděšeně, s úzkostným neklidem jsem ze své postele, skrze sebestřednou hru malého pavouka, který v temném koutě pokoje tkal vlákna své pavučiny a rozvěšoval ji po trámech, sledoval, jak plyne čas.

Srdceryvné nářky a má matka, která ne a ne ustat se svými litaniemi.

Řvoucí řeka, pod hvězdami, živená mohutnými dešti, které už čtyřicet dní bušily na střechu, zpod níž už odletěly sovy.

Nakonec hlas, promočená, potemnělá postava, vlastní mému otci. A záhy naše ztichlé hlasy.

„Nějaký jezdec. Odvážil se přes ni, ale marně. Přervalo se lano a strhl ho proud.“

Voda, tlumeně znějící, vtěsnaná do hluboké prolákliny a nemilosrdně bušící do střechy, a pak matčin hlas, který mě uklidňoval: „Spi. To nic není. Jen zlý sen.“

© Heirs to Héctor Tizón

© Guillermo Schavelzon & Asoc., Agencia Literaria

© Runa, 2019

Translation © Jan Machej, 2019

Cover and Design © Zuzana Ilavská, 2019

 

Héctor Tizón na fotografii  Pepe Mateose.

 

.

Mladá slovenská výtvarnice Zuzana Ilavská při práci na kresbě pro titulní stránku knihy U kolejí. Zdroj: facebookový profil Zuzana Ilavska, Graphic Design & Illustration

Héctor Tizón: Starý voják

Raúl žije v Madridu se svou ženou a malým synem. Navštěvuje bary ve své čtvrti a byty svých přátel – Argentinců, emigrantů bez práce stejně jako on – a se ženou jednoho z nich udržuje intimní poměr. Jeho dny oscilují mezi nudou a smutkem, dokud se neseznámí se „starým vojákem“. Don Luis Somoza y Alurralde, bývalý důstojník Frankovy armády, si vyžádá jeho služeb pro sepsání svých pamětí. Co dělá z člověka trýznitele a vraha, když se jeho vzpomínky neliší od vzpomínek kohokoli z nás?, ptá se v průběhu vojákova vyprávění Raúl.

Kniha Starý voják, napsaná v sedmdesátých letech, tedy v době vlády vojenské junty, a vydaná až v roce 2002, je srdcervoucí novelou o soucitu a nenávisti, oněch maskách, za nimiž lidé všude na světě a ve všech dobách ukrývají svou sebelítost a svůj vlastní nezdar.

Héctor Tizón (1929 – 2012) se dnes řadí mezi ty spisovatele, kteří utvořili argentinské, ale i latinskoamerické písemnictví 20. století. Psát začal už na střední škole. V roce 1953 dokončil studium práv na Univertitě v La Platě. Poté se vrátil do svého rodného města Yala na severovýchodě Argentiny, aby pracoval jako právník. Založil zde také literární časopis Tarja. Na konci padesátých let započal krátkou diplomatickou kariéru – do roku 1962 působil jako kulturní atašé v Mexiku, kde se mimo jiné spřátelil s mexickým prozaikem Juanem Rulfem a s chilským básníkem Ernestem Cardenalem, a jako konzul v Miláně. V roce 1962 se vrátil do Argentiny a v Yale si opět otevřel advokátní kancelář. V roce 1976, kdy moc v Argentině převzala armáda, odešel do evropského exilu – žil převážně ve Španělsku a v Itálii – , v němž setrval do roku 1982.

První prozaickou knihu vydal Tizón roku 1960, následovalo ji víc než dvacet dalších titulů. Čeští čtenáři se s jeho dílem poprvé setkali roku 2006, kdy v nakladatelství Julius Zirkus vyšla jeho kniha Krásy světa. Nakladatelství Runa vydala v překladu Jana Macheje další dvě Tizónovy prózy - Dům a vítr a Muž odjinud. Starý voják je tedy čtvrtou Tizónovou knihou přeloženou do češtiny – opět Janem Machejem. Vydává opět Runa.

Ukázka z knihy:

Déšť sice ustal, nikoli však vítr. Všichni tudíž zůstali doma. Zatopil v obývacím pokoji v kamnech a hrají karty nebo kostky. Prostorný pokoj je navzdory třem oknům dosti ponurý. Možná proto, že dům je orientovaný na špatnou světovou stranu. I tady se nachází spousta těžkého objemného nábytku.   

V koutě stojí malý, nicméně dost vysoký stolek sloužící jako stojan na květináče, jeden z těch, o něž se dřív lidé při focení opírali, aby na fotografiích vypadali rádoby přirozeně. Vzpomíná si na jednu momentku, na níž je v obdobné póze zachycen jeho otec: vysoký a krásný, statná postava napasovaná do kroje, který mu byl zřejmě příliš těsný, v dokonalých kamaších stojí jen na jedné noze a druhou, pokrčenou a zkříženou, opírá o špičku střevíce. Tu fotografii dlouho uchovával, v prvních letech ji dokonce ukazoval i v internátní škole, pak ji však po jedné z návštěv otce v léčebně roztrhal na malé kousky a ty hodil na ulici do kanálu.    

Avšak nyní, na tomto tak podobném kousku nábytku, spočívá jen jedna měděná váza s kyticí divokých květin rozličných barev. Vzpomene si na jiné květiny – květiny, které v obavě a tísni vyhodil do popelnice.    

Hodí na stůl kartu, která nemá očividně nic společného s hrou, kterou právě všichni tři

hrají.      

„Ale ne,“ zvolá Matilde. „Nedáváš pozor, Raúle.“     

„Náš mladý přítel má hlavu v oblacích,“ utrousí stařec.     

„Jsem unavený,“ prohlásil a vstal.     

„Tak už toho nechme.“     

„Ne, jen jdu na chvíli ven. Zůstaňte tady.“

Vstane, udělá pár kroků a zavadí o květináč, který s hlomozem dopadne na zem.     

„Omlouvám se,“ řekne. „Hned přinesu jiné.“          

„Ale co tě nemá. Nech je. Natrhal jsem je včera kousek odsud.“    

„To je ale od vás velice milé, viď, Matilde?“   

Matilde se květiny pokouší sebrat ze země. Zdá se být dotčená.    

„Řekla mi, že jako malé děvče je měla velmi ráda. Jsou to sasanky. Roste jich tu spousta,“ řekl stařec. „Dřív se dokonce vyskytovaly ve dvou či třech varietách.“    

„Sasanky,“ ucedí. „A pryskyřníky. A hyacinty. Nebo vlčí mák.“    

Znovu se posadil, v ruce stále držel karty.    

„Ano,“ souhlasí Matilde. Stále klečí a sbírá květiny s dlouhými povadlými stonky.

„Vyprávěla jsem, jak jsme je rádi trhali u vás za domem. Nikdo je tam zřejmě nevysadil ani o ně nepečoval, ale stejně se měly k světu.“    

„Hodně jsi mu toho napovídala, co? Taky jsi mu vyprávěla o tom, jak tě ve vězení znásilnili?“    

„Raúle, nech toho, prosím tě!“  

„Proč? Proč bych toho měl nechat? Bojíš se, že bych se dotkl jeho jemné vojenské dušičky?“

Stařec na ně ohromeně hleděl.

„Copak to nespáchali právě oni? Jaké to bylo...? Nechcete to slyšet, co? Byli dva, tři, nebo jich dokonce bylo pět...? Rozervali ti šaty, roztáhli  nohy, svázali je a pak ti ho tam jeden po druhém vráželi a jako nadržení psi se všichni do poslední kapky vyprázdnili a tobě po nohách stékalo to jejich odporné svinstvo.“    

„Raúle, proboha, to už stačí!“

„Stačí? Tímhle za tím uděláme tlustou čáru, co? Vždyť to všechno přeci spáchali vlastenci dávající lekci podvratné čubce. Jakými vznešenými slovy to budeme vyprávět, můj drahý plukovníku?“

ISBN: 978-80-87792-21-6

Héctor Tizón. FOTO: Diego Sanedsted