Juan José Saer: Nikdo nic nikdy

Jakým způsobem lze ztvárnit zdánlivě nevypověditelnou složitost skutečnosti? Kolik verzí může mít jeden příběh? V době mezi dusivým soumrakem a jitrem, jež nepřichází, splétá několik lidí v jednom koutě u řeky své představy a vzpomínky. Rozpomínání se a předtuchu zločinu zpříjemňují každodenní rituály, v jejichž opakování se skrývá krutost a děs. Vražedná hrozba zamořuje kraj hrůzou a úzkostí. Příběh se větví a plyne tam a zase zpět jako proud řeky, času a paměti, mezi mýtem a skutečností, smyslností a politikou, napětím a reflexí...

Argentinec Juan José Saer (Serodino, 1937 – Paříž, 2005) platí za jednoho z nejvýznamnějších a nejpozoruhodnějších španělsky píšících autorů. Jeho rozsáhlé prozaické dílo čítá šest povídkových souborů a dvanáct románů, mezi nimiž vynikají El limonero real (Citronovník královský, 1974), El entenado (1983, česky: Pastorek, 2012), Glosa (1985), La pesquisa (1994, česky: Pátrání, 2014) a posmrtně vydaný La grande (Velká, 2005). Je rovněž autorem esejů. Jeho básnická tvorba je obsažena v knize El arte de narrar (Umění vyprávět, 1977). Tituly Juana Josého Saera jsou překládány do hlavních světových jazyků. V češtině kromě již zmiňovaných románů vyšla ještě Oblaka (2015), Příležitost (2018) a sbírka povídek Místo (2016).

U nás se překladů Saerových knih ujal Jan Machej. Všechny vyšly v nakladatelství Runa.

Ukázka z knihy:

Pohled se odráží, znovu ulpí a znovu se odráží v modrém prostoru února, neskutečného měsíce, který přichází, aby jako symbol veškerého času položil na stůl důkaz.

„Kam až jsi jel?“ zeptá se Elisa.

„Ne moc daleko. Podél řeky,“ odvětím.

Elisa zavrtí hlavou a mlčky přemýšlí.

„A trochu jsem pěšky zabrousil i na pole,“ dodám. Elisa udělá gesto spočívající v prudkém škubnutí ramen a hlavy a v zatnutí čelisti, přičemž se nadechne a vyloudí ze sebe protáhlé a vlhké písknutí, postoj, jímž chce dát najevo svůj odpor a své zděšení. Pole, říká, a obzvláště pak ve dne a ve slunečním světle, v ní vyvolává hrůzu. Vždy má dojem, že se v houští něco schovává, něco, co nečeká na nic jiného než na příchod nějakého pocestného, aby se ukázalo.

„Něco?“ říkám. „Jak něco? Něco, ale co?“ Něco, ano, řekne Elisa: něco, co se náhle objeví, něco živého nebo mrtvého, v houští, nebo v dáli, ve slunečním světle, a především něco v rozkladu, toho je na poli nadbytek, ne? Říká Elisa. Na poli, v houští, spousta věcí, co?, ne?, dokonce i zmije, kosti, havěť všeho druhu, ne?, a především, především mršiny, těla v rozkladu, z nichž najednou stoupá jakýsi šelest. Jako by něco, nevím, říká, něco vystoupalo ze zemských hlubin na povrch.

Můj nedůvěřivý úsměv ji přiměje pokrčit rameny, a když zmlkne, dá si dlouhý doušek bílého vína. Dívá se do prázdna, s doširoka otevřenýma očima, horní ret zakrytý spodním, který se nadouvá a mírně přečnívá, odhaluje svůj temně rudý okraj. Na čelo se jí posadí komár, vzlétne a znovu si jí sedne na tvář, na níž znehybní. Po uplynutí zlomku vteřiny se volná Elisina ruka, která spočívá na opěradle lehátka, náhle zvedne a rozevřenou dlaní udeří do tváře. Příliš pozdě: komár, bůhvíjak a kdy, znovu vzlétl, o zlomek vteřiny dříve, než ruka dopadla na tvář, a zmizel. Elisina ruka znovu klesne. Všechny věci jsou již černé, jasně se odrážejí proti tmavě modrému, jednotvárnému vzduchu, v němž se nic netřpytí ani se nehýbe, vyjma žlutavé postavy, z níž vychází matná záře jako ze rzi, a mezi jejímiž ojedinělými, opatrnými pohyby lze vytušit zvlhlé, takřka fialové oči, které znovu a znovu utkvívají na bodě verandy, kde stojím otočený k Elise. Dám si doušek vína. Ledová, kyselá, zelenavě žlutá tekutina mizí ze sklenice tou měrou, jakou prochází mým hrdlem, až je nakonec zcela pryč. Sklenici si na rtech nahnu o trochu víc a kousek ledu, který zůstal na dně, sklouzne po studeném skle a mezi mými pootevřenými rty se přesune do úst. Odsunu sklenici od úst a cucám kousek ledu, jazykem ho přemísťuji z jedné strany úst na druhou, ťukám s ním do zubů a znovu ho na okamžik vysunu v sevřených zubech mezi pootevřenými rty. Nakonec ho teď vyplivuji na hliněný dvůr. Odkud se bere, ptám se Elisy, aniž se na ni dívám, obrácený do dvora, odkud se bere ten strach, že na poli, zrovna na poli, najdeš ta zapomenutá těla, která se rozkládají pod širým nebem? Neví. Neví, říká, ale je to tak. A už začíná být obtížné v šeru zřetelně rozeznat její gesta. Ještě vidím její rysy a zejména její šaty z hrubé látky, které v modrém vzduchu, který již černá, jakoby světélkují. Naše hlasy teď zaznívají na pozadí nejasného, přerývaného šelestu, který za soumraku vychází ze vsi, šelestu, v němž vyniká bzukot komárů, kteří zatvrzele létají kolem nás, a pronikavý cvrkot cikád, vytrvalejší a hlučnější, ale který je méně rušivý, zcela jistě díky své jednotvárné vytrvalosti. Neví, říká Elisa. Neví, ale je to tak. Pokud by se nějaký vrah, argumentuje, chtěl zbavit mrtvoly, kam by ho asi napadlo ji skrýt? Na pole.

„Nebo do řeky,“ říkám já. „Dvě pořádné betonové tvárnice, jedna na každé noze, a sbohem.“

Elisa mou poznámku podle všeho neslyšela. A říká, že ne, že pro ni je vhodným místem pole, houští. A vysvětluje své důvody s posedlou zevrubností. Člověk z města zahrabe důkaz v poli, v noci, neboť si myslí, že se jej navždy

zbaví – do hloubi, na dno země, jež je místem, v němž, jak už dobře víme, dlí minulost. Druhý den však, pokračuje Elisa a přitom otáčí svou sklenicí v dlaních, bílé šaty, které září, a sotva rozpoznatelná zpocená tvář v rostoucím šeru, druhý den však přitáhnou psi z okolí, objeví rozrytou zem a začnou hrabat, až nakonec vytáhnou na boží světlo důkaz. Ne, vždyť ona to dobře ví: raději se na pole neodvažovat, abych to nebyla já, komu osud ve jménu všech určí, aby objevil tu strašnou věc. Elisa zmlkne. Šero je teď úplné a ze vsi sem, ač tlumeně, doléhá šum, který je jako horečnaté hučení. Z místa, kde sedí, určitě nevidí můj nedůvěřivý úsměv ani mé vrtění hlavou. Prázdná sklenice se mi ohřívá v ruce. Nalijeme si ještě trochu vína? Ano. Elisa mi podává svou prázdnou sklenici, kterou sotva rozeznám, nicméně vytuším její gesto díky zavrzání lehátka a náhle vyslovené slabice, jíž odpovídá na můj návrh, vyslovené lehce vzrušeným hlasem, jako když někdo provádí prudký pohyb v okamžiku promluvy.

Mé prsty se otřou o její, když uchopím teplou sklenici. Vejdu do kuchyně a rozsvítím světlo. Když otevřu dveře lednice a sehnu se, abych vytáhl láhev, která je uložena v nejspodnější přihrádce vnitřní strany dvířek, zazní za mými zády Elisin hlas. S láhví v ruce se napřímím, zavřu dvířka, a zatímco se otáčím, začnu pozorovat Elisu, která stojí před závěsem z modré látky; bílé křehké šaty, na úrovni břicha plné vodorovných záhybů, se na modrém pozadí závěsu vyjímají výrazněji než opálená, hladká a zpocená kůže a černé vlasy. Hele, Gato, řekl její hlas. Zněl podivně, jako by byl vysloven po dlouhém váhání, nebo jako by předcházel jakési dlouhou dobu odkládané otázce nebo proslovu plnému rozhodnutí a argumentů, jež uzrály po dlouhé úvaze. Ale teď, kdy ji se studenou láhví v ruce, stojící u lednice, pozoruji, a přitom čekám a tážu se jí pohledem, Elisa, nehybná na nehybném pozadí modrého závěsu, sklopí hlavu a zamumlá: ne, nic. Naliju tedy bílé víno do sklenic, naplním je do poloviny, a potom vytáhnu led z bílého šálku plného kostek, který Elisa uložila do mrazáku, a vhodím ho do sklenic. Když se otočím, se sklenicí v každé ruce, Elisa již v kuchyni není: modrý závěs se zůstal chvět v černém rámu dveří. Když jej překročím, najdu Elisu, jak stojí na okraji verandy a dívá se do hloubi dvora, který je zahalen hustým a již černým příšeřím. Mé oči, navyklé světlu kuchyně, nic – nebo téměř nic – nerozpoznávají v jednotvárné černotě panující na konci dvora; ale světlo, vycházející z kuchyně a prosvítající modrým závěsem, lehce ozařuje obrysy předmětů a především lichoběžníkovitý kus podlahy z červených dlaždic. Právě na tomto ozářeném kusu stojím, když podávám Elise její sklenici s bílým vínem. Elisa se otočí, uchopí ji a jde si sednout na jedno z lehátek. Já zaujmu to druhé. Chvíli mlčky popíjíme bílé víno. Občas je slyšet zacinkání ledu. S temnotou se komáři znovu usadili, i když někteří ještě bzučí kolem nás. Těžké, rozpačité pohyby, takřka kovový řinkot jeho ocasu, který se tu a tam chvěje, sem doléhají z bodu temnoty pod již neviditelnými stromy, kde neúnavně přežvykuje plavák. To, co nechápu – slyším, jak říkám –, je její strach z pole, když jsem ji přitom už tolikrát viděl, jak se v naprostém klidu noří, dokonce i v noci, do řeky. Do té černé vody, z jejíhož samotného dotyku jde strach a v níž je každou chvíli cítit přítomnost živých tvorů, kteří se otírají o kůži, píchají, a dokonce i koušou. Ta černá voda, opakuji, do níž se vstupuje poslepu. A přesto, ne, s vodou není, odpovídá mi, žádný problém. Žádný problém.

Juan José Saer: Příležitost

Fascinující příběh, odehrávající se v polovině devatenáctého století, vypráví o Biancovi, muži se záhadným původem a nadpřirozenými schopnostmi, který je kvůli spiknutí pařížských pozitivistů nucen opustit Evropu, aby se nakonec usadil v nekonečné pustině argentinských pamp, kde naváže přátelství s tamním lékařem a ožení se s krásnou dívkou. Mezi těmito třemi postavami se utvoří domnělý, nikdy neprokázaný milostný trojúhelník, vůči němuž se Bianco cítí stále bezbrannější, a posedlý nevěrou své ženy zjišťuje, že s nabýváním hmotného bohatství postupně ztrácí své schopnosti a propadá se do čím dál hlubší samoty.

Juan José Saer (Serodino, 1937 – Paříž, 2005) - jeden z nejvýznamnějších a nejpozoruhodnějších španělsky píšících autorů. Jeho rozsáhlé prozaické dílo čítá šest povídkových souborů a jedenáct románů, mezi nimiž vynikají El limonero real (Citronovník královský, 1974), Nadie nada nunca (Nikdo nic nikdy, 1980), El entenado (1983, č. Pastorek, 2012), Glosa (1985), La pesquisa (1994, č. Pátrání, 2014) a posmrtně vydaný La grande (Velká, 2005). Je rovněž autorem esejů. Jeho básnická tvorba je obsažena v knize El arte de narrar (Umění vyprávět, 1977). Tituly Juana Josého Saera jsou překládány do hlavních světových jazyků. V češtině doposud vyšly jeho romány Pastorek (2012), Pátrání (2014), Oblaka (2015) a sbírka povídek Místo (2016).

Román Příležitost (La ocasión, 1986), spolu s Pastorkem (El entenado, č. 2012) a Oblaky (Las nubes, č. 2015) náležející do trilogie „historických románů“, získal v roce 1987 prestižní španělskou Nadalovu cenu a je zřejmě autorovým nejodvážnějším, nejironičtějším a snad i nejpřívětivějším románem. Česky jej v překladu Jana Macheje vydává nakladatelství Runa, v němž vyšly i všechny dosavadní překlady Saerových knih.

Ukázka z knihy:

Bianco vejde potmě do salonu a po několika minutách čekání na to, až jeho oči přivyknou temnotě, proklouzne bez jediného zavrávorání mezi nábytkem a posadí se do křesla. Ještě několik okamžiků provádí řadu tělesných cvičení: krouží lopatkami, kroutí hlavou, aby uvolnil krční svaly, protahuje si prsty na rukou, až mu v nich zakřupou klouby, pomalu si mne oči, a poté co si zakryje tvář rukama a záhy je v klíně zlehka překříží, zavře oči a znehybní. V následujících čtyřech či pěti minutách není v domě vyjma takřka neslyšného Biancova dechu slyšet žádný lidský zvuk. Se značně nepochopitelnou zřetelností se tu a tam ozývá jen skřípot dřevěné podlahy, nějakého nábytku, a nikoli šelest deště, jenž padá a zahaluje celou nížinu svou hutnou a tichou bělostí, nýbrž voda, nahromaděná na příčných trámech, na stromech, v odtokových kanálech, která již před drahnou chvílí začala kapat či téct ve váhavých a přerušovaných pramíncích. Nakonec Bianco vstane, pevně a odhodlaně, a zatímco si bělostnou rukou, která září v příšeří, prohrabuje vlasy cihlové barvy, bez jakéhokoli zavrávorání projde salonem a vstoupí do jídelny. Gina sedí u stolu s prsty opřenými o spánky a se zavřenýma očima, které se otevřou, když zaslechne, jak se dveře salonu otevírají. Na stole leží jeden z obrázků lícem dolů, tudíž lze vidět jen jeho nerozlišitelný modrý rub. Bianco se u něj zastaví.

„Hrozen,“ řekne. Gina zavrtí hlavou.

„Ořech,“ prohlásí a dvěma dlouhými a jemnými prsty otočí kartu a na stole se objeví světle hnědý ovál plný souměrných nerovností vyjímající se na bílém pozadí.

Když vstoupí do ložnice, všimne si, že Gina před večeří ustlala. Hedvábný, zelenobílý pruhovaný přehoz září ve světle lampy, a ona, která vešla druhými dveřmi, je již v noční košili, a poté co zívne a protáhne se, zvedne přehoz a vleze pod deku. Bianco se klidně, pomalu a pečlivě vysvléká a přitom myslí na mladé tělo plné temných křivek, nepochybně již trochu vlahé, které se k tomu jeho bude o několik minut později tisknout. Když však vleze do postele, Gina spí. Bianco si ji prohlíží: tělo Giny, ten nesmyslný shluk hmoty, má před sebou, může ho ohmatávat svýma bílýma, na hřbetu již poněkud vrásčitýma rukama, vtáhnout ho do sebe bříšky prstů, rty, špičkou jazyka, ve změti zmatených a slastných smyslů, ale to nehmatatelné uvnitř mu uniká, ten nepostižitelný dech, v němž se možná nyní ve svém novém stavu pohupují nesdělitelné a jedinečné vzpomínky, vlastní pocity, které Gina vyrvává svým tělem lačnému a tíživému světu. Bianco zhasne světlo a zachumlá se do prostěradel. Když se probudí, šedé jitřní světlo proniká vikýřem dovnitř. Gina se v noční košili upravuje před zrcadlem, a když si všimne, že má oči otevřené, skrze zrcadlo do nich zabodne ty své a přesvědčivě a přirozeně mu řekne: „Vnikl do mě a dvakrát, aniž ho vyndal, mě přivedl k orgasmu.“

Bianco vyskočí s křikem z postele a Gina se probudí. „Co se děje?“ ptá se.

Bianco jí neodpovídá a znovu se zachumlá do prostěradel. Gina, zatímco si brumlá nesrozumitelná slova, vstane a bosky se začne šourat po ložnici. S tváří zabořenou do polštáře a pevně zavřenýma očima Bianco naslouchá, jak se nerozhodně prochází po místnosti. Sen, který se mu právě zdál a který by ho býval měl naplnit odporem a nenávistí, v něm vyvolává nečekané a natolik silné vzrušení, že uchopí své pohlaví, stiskne je a zapíraje se lokty o pelest se otočí, aby se podíval na Ginu, která se nyní, navýsost skutečná, svlékla před zrcadlem nad umyvadlem, aby se opláchla. Zachytí jeho pohled a ospalá se na něj, stejně jako ve snu, skrze zrcadlo usměje. Bianco ještě stihne ve svém nitru ucítit, jako dva vodní toky, které se chystají spojit a do sebe se slít, vlny nenávisti a touhy, které se řítí a strhávají ho, a stále se snaží upírat na Ginu neutrální dlouhý pohled, bez výzev a otázek, nicméně ona pochopí, a poté co na umyvadlo položí džbán, který nad ně začala naklánět, přistoupí k posteli a natáhne se na břicho. Její hýždě se nadouvají, temné a pružné, hladké, zatímco jemňoučké chloupky na zadní části stehen se pomalu a nepatrně ježí. S tváří přitisknutou k zeleným a bílým pruhům přehozu Gina pozvedne zrak a vidí, že Bianco upírá oči na její hýždě. Spíše v očích než na rtech se jí objeví namáhavý úsměv, který je zpočátku šprýmovný, ale který se nakonec promění v jakousi směsici snivé a bolestné potměšilosti. „Můj zadek,“ řekne Gina a pokládá na každou slabiku důraz zlostného údivu, výčitky, neboť považuje za nemyslitelné, že tato část jejího těla, jež je pro ni vzdálená, lhostejná, takřka cizí, může v Biancovi vzbuzovat takový úžas, ale hned, a takřka proti své vlastní vůli, přivře oči a začne rychle dýchat a zběsile kmitat jazykem uvnitř svých úst, a to tak, že jí červenavá špice, která se občas, letmo, vysune ven, nadouvá a splaskává tváře, zatímco její břicho, přitisknuté k bílým a zeleným pruhům přehozu, začíná provádět kruhový pohyb, který se jí šíří po celém těle a zejména po kulatých a lesklých hýždích. K nenávisti, k touze se nyní přidává zděšení, přesvědčení, že Ginina touha je svrchovaná, nezávislá na její vlastní vůli, jako jakési vlnění, jež přichází z mnohem větší dáli než veškeré záměry, veškeré city a veškeré odhodlání. Uchopí ji za ramena, otočí a položí na znak. Z jejího pupíku vychází svislý proužek chloupků, táhne se po břiše a utváří s trojúhelníkem ohanbí černý šíp, který podle všeho jednoznačně označuje cestu do červenavé propasti. Bianco do ní vnikne. Zděšený se svalí na tělo, jež se chvěje, tepající a náhodný tvar, který se neřídí ničím jiným než zákonem svých vlastních přeměn, svých chemických chutí, svých lačných tkání a svých šťáv, hmota shluknutá v uzlinách, v nervech, v kůži, ve vroucí krvi, a cítí se znovu poražen, bez chuti být naživu nebo začít znovu, dech zajatý ve spárech druhořadé hmoty, až se nakonec poté, co ho zbaví odporu a rozpaků a během nevypočitatelného časového úseku jej prožene černým tunelem, dostaví orgasmus, prudký déšť spermatu, který osvobozuje, oplodňuje a obdařuje věčností.

Juan José Saer / FOTO: © Daniel Mordzinski