Vedle románu Léto v Baden-Badenu (česky Prostor 2015), jehož
tématem jsou výjevy ze života F. M. Dostojevského a jeho druhé ženy Anny
Grigorjevny, je Leonid Cypkin autorem dvou autobiografických novel Most přes
řeku Něroč (1973) a Norartakir (1976) a šestnácti povídek napsaných v
sedmdesátých letech minulého století. Světlo světa spatřil celý tento soubor
poprvé až v roce 2005, kdy vyšel v moskevském nakladatelství Novoje
litěraturnoje obozrenije.
Stylově je soubor rozmanitý, od krátkých bezsyžetových
povídek přes delší povídky se složitějším dějem až k rozsáhlým novelám, z nichž
zejména Norartakir se blíží proudem vyprávění autorovu románu Léto v
Baden-Badenu.
Leonid Cypkin (1926–1982) publikoval víc než sto vědeckých
prací z oboru patologické anatomie, jeho literární dílo však za jeho života
nemohlo v SSSR vyjít. Až v roce 1982, sedm dní před Cypkinovou smrtí, vyšel v
emigrantském týdeníku Novaja gazeta v New Yorku jeho román Léto v Baden-Badenu.
Knihu próz vydává nakladatelství Prostor v překladu Jakuba
Šedivého
Ukázka z knihy:
Únos Sabinky
Vběhli do vagonu, když jsem v něm už seděl. Řekl jí, že dělá
moc drobné krůčky nebo něco v tom smyslu, oba se usmáli a posadili se naproti
mně.
Utíkali nástupištěm podél celého vagonu a vlétli do
posledních dveří – nejspíš chtěli nastoupit do toho dalšího nebo chtěli
doběhnout ještě dál, ale lekli se, že to nestihnou, a tak vběhli sem. Ačkoli už
seděli, dveře byly ještě pořád otevřené, třebaže už bylo slyšet typické syčení
vzduchu. Najednou jsem jim zatoužil názorně předvést, jak jsem rychlý, dokonce
jsem se už nadzvedl, abych přeběhl do sousedního vagonu, když vtom se ozvalo
hrozivě výstražné hlášení: „Pozor, dveře se zavírají!“
Na rukou měli snubní prsteny, úplně nové a tak lesklé, že by
jimi mohli pouštět prasátka. On natáhl daleko před sebe dlouhé nohy v
semišových polobotkách a přidržoval si na kolenou aktovku, ona svírala v rukou
kabelku, co ale člověka vysloveně praštilo do očí, byly její nohy bez punčoch –
nastaly totiž první teplé dny, takže každá změna v oblečení žen, která
odhalovala jejich tělo, byla ohromující jako první jahody nebo první bouřka.
Když seděla, zpod krátkých bílých šatů jí vykukoval kousíček oslnivě bílého
spodního prádla, tak bělostného a lehounkého, že se vůbec nestyděla: můj
pohled, kterého si nemohla nevšimnout, ji ani trochu nepřiváděl do rozpaků.
Nosila brýle, snad proto vypadala starší než on, širokolící mladíček s
hloupoučkou tváří, z které sotva zmizely uhry. O čemsi si povídali, ale kvůli
hluku jedoucího vlaku nebylo slyšet co, ostatně jejich hovor byl stěží něčím
zajímavý, protože se nedívali jeden druhému do očí a jejich ruce s
nepravděpodobně zářivými snubními prsteny žily svým vlastním životem. Položil
jsem ruku na poniklovanou kliku od dveří – někdy těmi dveřmi prochází z vagonu
do vagonu pomocník strojvůdce nebo zkrátka nějaký pracovník metra – takže v mé
ruce byla skoro celá schovaná a rázem bylo vidět, jak velkou mám dlaň.
Lehce, jako bych si s ní jen tak pohrával, jsem tu kliku
stiskl – povolila a cvakla, až jsem se na okamžik lekl, že se ty dveře otevřou,
ale pár sedící naproti mně pokračoval v hovoru jakoby nic, což bylo tím
trapnější, že ji ten rozhovor absolutně nezajímal. Za měsíc či za dva pojedou v
tom největším horku na jih, kam já už jezdit nesmím, budou ležet na pláži v
poloze připomínající písmeno „T“ – on si stáhne přes oči lázeňskou čepičku a
zmalátnělý sluncem si položí hlavu na její stehno, jako by to byla opěrka
lehátka, a potom se vrátí do Moskvy a jí na tváři naskočí viditelné skvrny –
snad od opálení, nebo možná taky proto, že bude matkou. Přehodil jsem si nohu
přes nohu a malinko si povytáhl na kolenou nohavice, jak to dělají pečliví
muži, protože jsem chtěl, aby byl vidět úzký proužek nohy mezi manžetou a
ponožkou, jenže jako naschvál jsem měl černé polobotky, které vůbec neladily
nejen se světlými kalhotami, ale ani s ponožkami, a k tomu všemu jsem si všiml,
že jsou pokryté vrstvou šedého prachu, nehledě na to, že moje nohy jsou, abych
tak řekl, poněkud krátké. Večer bychom se procházeli po nábřeží řeky Moskvy,
vedl bych ji a objímal kolem ramen, protože jsem přece jen vyšší než ona, a
potom bychom dlouho hleděli na černou vodu, v níž by se odrážela světla lamp
jako nějaké sloupy ze samých mincí, a jeden den mého života by se proměnil v
rok a z roku by se stal den a já bych přestal myslet na smrt, možné ale taky
je, že bych se jí začal bát ještě víc. Seděl, dlouhé nohy měl před sebe
natažené tak daleko, že jimi zabral téměř celou uličku – s tou svou aktovkou a
širokou hloupoučkou tváří vypadal jako jejich žalostný doplněk. Ona diskrétně
zívla a dlaní si zakryla ústa, jak to tak ženy dělávají, a já jsem se najednou
dovtípil, že se ode mě nakazila, protože před chvilkou jsem také zívl. To
znamená, že si mě přece jen všimla a možná uhodla mé myšlenky.
Podvoluje se mi, teď je moje definitivně. Nesl jsem ji na
rukou – takhle pravděpodobně unášeli Sabinky nebo spící královnu nebo prostě
někoho takového – měla zakloněnou hlavu, pootevřená ústa, husté vlasy jí padaly
až k zemi, obnažené nohy bezmocně visely dolů, zároveň je však nezapomněla
jaksi teatrálně pokrčit, jako by se hodlala každým okamžikem postavit na
špičky. Abych si ověřil, že je v mé moci, znovu jsem zívl, teď už vůbec ne
přirozeně, a vzápětí zívla i ona, zrovna tak diskrétně jako dřív, zakrývajíc si
dlaní ústa. Nesl jsem ji na napřažených rukou a na vlhkém písku za sebou
nechával stopy, šel jsem s ní vstříc slunci – stálo nízko nad mořem – buď
stoupalo, nebo zapadalo a vlny se valily až k mým nohám; rukama objala mou
hlavu, přitáhla si ji k sobě, políbila mě a já se s ní zatočil a znovu jsme se
rozesmáli jako hrdinové nějakého filmu ze současnosti, kteří se dostali na
jediný den k moři a své nejmodernější bílé auto nechali bezstarostně stát kdesi
na silnici. Teď už jsem zíval proti své vůli – byl to nervózní tik, jaký se
nedal potlačit – nakazila se ode mě, měl jsem ji ve své moci, proto zívla
vždycky hned po mně. Moje moc nad ní byla neomezená, vzdávala se mi, na celém
světě jsme byli jenom my dva, on byl s tou svou venkovskou tváří a dlouhýma
nohama až kdesi na konci věta – provinilý hráč, vykázaný z hřiště; i on jednou
zívl, ale jenom tak trochu, jako by mi prokazoval laskavost – podřizoval se mi
neochotně, přenechal mi ji však – co mu ostatně taky zbývalo? Copak tenhle
rozumí ženám?
Běžel jsem ranními liduprázdnými ulicemi jakéhosi městečka
na jihu, nejspíš přímořského, bez závisti jsem klouzal pohledem po oknech se
zataženými závěsy, za kterými spali a milovali se lidé – už jsem nebyl
nešťastný – utíkal jsem, abych jí koupil mléko k snídani, a moje srdce tlouklo
pravidelně, jako když mi bylo dvacet, obchody byly pravda ještě zavřené, ale
když jsem odcházel, tak se už česala a teď na mě určitě čeká.
Ti dva vystoupili na stejné stanici jako já a v tu ránu se
ztratili v davu, za chvilku jsem je však znovu spatřil. Šli přede mnou,
bezstarostně si o něčem povídali, oba byli vysocí, štíhlí, letně oblečení –
jistě si jeli vyhlédnout do svého nového bytu nějakou stojací lampu – držela se
ho za ruku a on nepatrně ohnul paži v lokti, aby to bylo pro ni pohodlnější.
Vyjel jsem po eskalátoru nahoru. Skleněným stropem vestibulu
prosvítalo modré nebe a až pod samotnou kupolí se uprostřed vznášel balonek.
Protože neměl naději dostat se ven, celý se scvrkl – bezpochyby to byly jeho
poslední hodiny.
13. června 1971
Copyright © The Estate of Leonid Tsypkin, 2012
All rights reserved
Czech edition © PROSTOR, 2017
Translation © Jakub Šedivý, 2017
ISBN 978-80-7260-370-1
Žádné komentáře:
Okomentovat