pondělí 12. února 2018

Leonid Cypkin: Most přes řeku Něroč a jiné prózy



Vedle románu Léto v Baden-Badenu (česky Prostor 2015), jehož tématem jsou výjevy ze života F. M. Dostojevského a jeho druhé ženy Anny Grigorjevny, je Leonid Cypkin autorem dvou autobiografických novel Most přes řeku Něroč (1973) a Norartakir (1976) a šestnácti povídek napsaných v sedmdesátých letech minulého století. Světlo světa spatřil celý tento soubor poprvé až v roce 2005, kdy vyšel v moskevském nakladatelství Novoje litěraturnoje obozrenije.
Stylově je soubor rozmanitý, od krátkých bezsyžetových povídek přes delší povídky se složitějším dějem až k rozsáhlým novelám, z nichž zejména Norartakir se blíží proudem vyprávění autorovu románu Léto v Baden-Badenu. V nejrozsáhlejší novele Most přes řeku Něroč líčí Cypkin své dětství v předválečném Minsku a dramatický útěk stovek tisíc lidí v červnu roku 1941 z Minsku, který vzápětí padl do rukou německých okupantů. I v dalších textech čerpá Cypkin z často tragických osudů své rodiny; jeho otec lékař byl za stalinského teroru zatčen, ale vyvázl na přímluvu vlivných známých, strýc a dvě tety zahynuli v gulagu, babička a další příbuzní zemřeli v minském ghettu.
Leonid Cypkin (1926–1982) publikoval víc než sto vědeckých prací z oboru patologické anatomie, jeho literární dílo však za jeho života nemohlo v SSSR vyjít. Až v roce 1982, sedm dní před Cypkinovou smrtí, vyšel v emigrantském týdeníku Novaja gazeta v New Yorku jeho román Léto v Baden-Badenu.
Knihu próz vydává nakladatelství Prostor v překladu Jakuba Šedivého



Ukázka z knihy:

Únos Sabinky
Vběhli do vagonu, když jsem v něm už seděl. Řekl jí, že dělá moc drobné krůčky nebo něco v tom smyslu, oba se usmáli a posadili se naproti mně.
Utíkali nástupištěm podél celého vagonu a vlétli do posledních dveří – nejspíš chtěli nastoupit do toho dalšího nebo chtěli doběhnout ještě dál, ale lekli se, že to nestihnou, a tak vběhli sem. Ačkoli už seděli, dveře byly ještě pořád otevřené, třebaže už bylo slyšet typické syčení vzduchu. Najednou jsem jim zatoužil názorně předvést, jak jsem rychlý, dokonce jsem se už nadzvedl, abych přeběhl do sousedního vagonu, když vtom se ozvalo hrozivě výstražné hlášení: „Pozor, dveře se zavírají!“
Na rukou měli snubní prsteny, úplně nové a tak lesklé, že by jimi mohli pouštět prasátka. On natáhl daleko před sebe dlouhé nohy v semišových polobotkách a přidržoval si na kolenou aktovku, ona svírala v rukou kabelku, co ale člověka vysloveně praštilo do očí, byly její nohy bez punčoch – nastaly totiž první teplé dny, takže každá změna v oblečení žen, která odhalovala jejich tělo, byla ohromující jako první jahody nebo první bouřka. Když seděla, zpod krátkých bílých šatů jí vykukoval kousíček oslnivě bílého spodního prádla, tak bělostného a lehounkého, že se vůbec nestyděla: můj pohled, kterého si nemohla nevšimnout, ji ani trochu nepřiváděl do rozpaků. Nosila brýle, snad proto vypadala starší než on, širokolící mladíček s hloupoučkou tváří, z které sotva zmizely uhry. O čemsi si povídali, ale kvůli hluku jedoucího vlaku nebylo slyšet co, ostatně jejich hovor byl stěží něčím zajímavý, protože se nedívali jeden druhému do očí a jejich ruce s nepravděpodobně zářivými snubními prsteny žily svým vlastním životem. Položil jsem ruku na poniklovanou kliku od dveří – někdy těmi dveřmi prochází z vagonu do vagonu pomocník strojvůdce nebo zkrátka nějaký pracovník metra – takže v mé ruce byla skoro celá schovaná a rázem bylo vidět, jak velkou mám dlaň.
Lehce, jako bych si s ní jen tak pohrával, jsem tu kliku stiskl – povolila a cvakla, až jsem se na okamžik lekl, že se ty dveře otevřou, ale pár sedící naproti mně pokračoval v hovoru jakoby nic, což bylo tím trapnější, že ji ten rozhovor absolutně nezajímal. Za měsíc či za dva pojedou v tom největším horku na jih, kam já už jezdit nesmím, budou ležet na pláži v poloze připomínající písmeno „T“ – on si stáhne přes oči lázeňskou čepičku a zmalátnělý sluncem si položí hlavu na její stehno, jako by to byla opěrka lehátka, a potom se vrátí do Moskvy a jí na tváři naskočí viditelné skvrny – snad od opálení, nebo možná taky proto, že bude matkou. Přehodil jsem si nohu přes nohu a malinko si povytáhl na kolenou nohavice, jak to dělají pečliví muži, protože jsem chtěl, aby byl vidět úzký proužek nohy mezi manžetou a ponožkou, jenže jako naschvál jsem měl černé polobotky, které vůbec neladily nejen se světlými kalhotami, ale ani s ponožkami, a k tomu všemu jsem si všiml, že jsou pokryté vrstvou šedého prachu, nehledě na to, že moje nohy jsou, abych tak řekl, poněkud krátké. Večer bychom se procházeli po nábřeží řeky Moskvy, vedl bych ji a objímal kolem ramen, protože jsem přece jen vyšší než ona, a potom bychom dlouho hleděli na černou vodu, v níž by se odrážela světla lamp jako nějaké sloupy ze samých mincí, a jeden den mého života by se proměnil v rok a z roku by se stal den a já bych přestal myslet na smrt, možné ale taky je, že bych se jí začal bát ještě víc. Seděl, dlouhé nohy měl před sebe natažené tak daleko, že jimi zabral téměř celou uličku – s tou svou aktovkou a širokou hloupoučkou tváří vypadal jako jejich žalostný doplněk. Ona diskrétně zívla a dlaní si zakryla ústa, jak to tak ženy dělávají, a já jsem se najednou dovtípil, že se ode mě nakazila, protože před chvilkou jsem také zívl. To znamená, že si mě přece jen všimla a možná uhodla mé myšlenky.
Podvoluje se mi, teď je moje definitivně. Nesl jsem ji na rukou – takhle pravděpodobně unášeli Sabinky nebo spící královnu nebo prostě někoho takového – měla zakloněnou hlavu, pootevřená ústa, husté vlasy jí padaly až k zemi, obnažené nohy bezmocně visely dolů, zároveň je však nezapomněla jaksi teatrálně pokrčit, jako by se hodlala každým okamžikem postavit na špičky. Abych si ověřil, že je v mé moci, znovu jsem zívl, teď už vůbec ne přirozeně, a vzápětí zívla i ona, zrovna tak diskrétně jako dřív, zakrývajíc si dlaní ústa. Nesl jsem ji na napřažených rukou a na vlhkém písku za sebou nechával stopy, šel jsem s ní vstříc slunci – stálo nízko nad mořem – buď stoupalo, nebo zapadalo a vlny se valily až k mým nohám; rukama objala mou hlavu, přitáhla si ji k sobě, políbila mě a já se s ní zatočil a znovu jsme se rozesmáli jako hrdinové nějakého filmu ze současnosti, kteří se dostali na jediný den k moři a své nejmodernější bílé auto nechali bezstarostně stát kdesi na silnici. Teď už jsem zíval proti své vůli – byl to nervózní tik, jaký se nedal potlačit – nakazila se ode mě, měl jsem ji ve své moci, proto zívla vždycky hned po mně. Moje moc nad ní byla neomezená, vzdávala se mi, na celém světě jsme byli jenom my dva, on byl s tou svou venkovskou tváří a dlouhýma nohama až kdesi na konci věta – provinilý hráč, vykázaný z hřiště; i on jednou zívl, ale jenom tak trochu, jako by mi prokazoval laskavost – podřizoval se mi neochotně, přenechal mi ji však – co mu ostatně taky zbývalo? Copak tenhle rozumí ženám?
Běžel jsem ranními liduprázdnými ulicemi jakéhosi městečka na jihu, nejspíš přímořského, bez závisti jsem klouzal pohledem po oknech se zataženými závěsy, za kterými spali a milovali se lidé – už jsem nebyl nešťastný – utíkal jsem, abych jí koupil mléko k snídani, a moje srdce tlouklo pravidelně, jako když mi bylo dvacet, obchody byly pravda ještě zavřené, ale když jsem odcházel, tak se už česala a teď na mě určitě čeká.
Ti dva vystoupili na stejné stanici jako já a v tu ránu se ztratili v davu, za chvilku jsem je však znovu spatřil. Šli přede mnou, bezstarostně si o něčem povídali, oba byli vysocí, štíhlí, letně oblečení – jistě si jeli vyhlédnout do svého nového bytu nějakou stojací lampu – držela se ho za ruku a on nepatrně ohnul paži v lokti, aby to bylo pro ni pohodlnější.
Vyjel jsem po eskalátoru nahoru. Skleněným stropem vestibulu prosvítalo modré nebe a až pod samotnou kupolí se uprostřed vznášel balonek. Protože neměl naději dostat se ven, celý se scvrkl – bezpochyby to byly jeho poslední hodiny.

13. června 1971



Copyright © The Estate of Leonid Tsypkin, 2012
All rights reserved
Czech edition © PROSTOR, 2017
Translation © Jakub Šedivý, 2017

ISBN 978-80-7260-370-1

Žádné komentáře:

Okomentovat