Renáta Fučiková: MOLIÈRE &

  

Kniha MOLIÈRE & propojuje tři komponenty: časem prověřený, atraktivní a moderní. Dlouhým časem jsou prověřena díla „velké trojky“ francouzských dramatiků 17. století. V knize Renáty Fučíkové to je pět dramat Molièrových a po jedné od Pierra Corneille a Jeana Racina. 17. století ve Francii je pro čtenáře a diváky obdobím velice atraktivním, a zdaleka nejde jen o královnu Margot, mušketýry či Krále Slunce. A do třetice – oním moderním prvkem v knize jsou současné vyprávěcí prostředky včetně komiksu, přitažlivé pro děti i rodiče. Navíc nechybí velmi bohatý a čtivě podaný historický kontext. MOLIÈRE & by se tak mohl stát přesně tou knihou, na niž se nezapomíná. A to mimo jiné proto, že se nesnaží poučovat, ale přesto výrazně poučí.  

Knihu otevírá drama Cid, příběh o rytířské cti, jehož autorem je Pierre Corneille. Doprovodný text nabízí pohled „za kulisy“ – seznamuje čtenáře s osudy krále Jindřicha IV., prvního panovníka z rodu Bourbonů. Dozvíme se též, jak se zrodila šlechta a jak se vyvíjela její hierarchie.

Pomyslné srdce knihy tvoří Molièrovy komedie Škola pro ženy, Tartuffe, Misantrop, Lakomec a Zdravý nemocný. Autorka a ilustrátorka Renáta Fučíková je pojala netradičně – jako rozverný komiks. Čtenář si tak může vychutnat rychlé výměny replik, jako by sám seděl v hledišti divadla. A aby dokázal hry zařadit do dobových souvislostí, předkládá mu kniha životopisy slavných králů Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV.

Jejich dobu – svět módy, kuchařské umění či zábavu vznešených dam – přibližuje autorka slovem i bohatými ilustracemi. Vypráví o střetech katolíků a hugenotů i o snech náboženských blouznivců. Popisuje velké královské ceremonie – křest, korunovaci, zásnuby, svatbu, pohřeb –, ale i prosté chvíle, které se však v oné době staly součástí bombastického dvorského divadla. Odhaluje svět peněžnictví a hospodaření, boj Francie o vládu nad Evropou a nad novými světadíly. Spolu s vědci a mysliteli nás Renáta Fučíková nechává nahlédnout do vesmírných dálek i pod povrch věcí.

Poslední kapitola přináší převyprávění tragédie Faidra z pera Jeana Racina. Doplňuje ji vyprávění o stáří a ztrátách Ludvíka XIV. Korunou celé knihy je pak oslnivý svět francouzského umění stavitelského, výtvarného, hudebního i divadelního, vyšperkovaný obrazy vznešené královské zábavy.

S použitím překladů Vladimíra Mikeše, Jiřího Zdeňka Nováka, Svatopluka Kadlece a Gustava Francla převyprávěla, historickými vstupy doplnila a ilustrovala Renáta Fučíková

Popisuje velké královské ceremonie – křest, korunovaci, zásnuby, svatbu, pohřeb –, ale i prosté chvíle, které se však v oné době staly součástí bombastického dvorského divadla. Odhaluje svět peněžnictví a hospodaření, boj Francie o vládu nad Evropou a nad novými světadíly. Spolu s vědci a mysliteli nás Renáta Fučíková nechává nahlédnout do vesmírných dálek i pod povrch věcí.

Poslední kapitola přináší převyprávění tragédie Faidra z pera Jeana Racina. Doplňuje ji vyprávění o stáří a ztrátách Ludvíka XIV. Korunou celé knihy je pak oslnivý svět francouzského umění stavitelského, výtvarného, hudebního i divadelního, vyšperkovaný obrazy vznešené královské zábavy.

Druhý svazek ediční řady Největší dramatici vydává Vyšehrad.

Ukázky z knihy:

Italové naučili Francouze vařit

Co vlastně večeřel král Ludvík XIII. a jeho manželka Anna Rakouská? Dnešní francouzská kuchyně je vyhlášená svou rafinovaností, ale jaká byla v 17. století? Určitě by nedosáhla svých kvalit, kdyby nebylo Kateřiny Medicejské: ta s sebou přivezla z Florencie zástup svých kuchařů.

Do té doby jedli francouzští králové husté kořeněné polévky, mnoho hovězího a telecího masa a drůbeže, efektně upravené pečené pávy, labutě. Zeleninu neměli čerstvou, ale vařila se ve víně s bylinkami a kořením, pak se pasírovala a smíchala s vnitřnostmi, až vznikla hustá kaše.

Královští kuchaři také přišli na to, že okurky a cibule naložené v octě s bylinkami vydrží mnohem déle než čerstvé. Rozvíjelo se i paštikářské umění, do těsta se zapékaly masové kořeněné směsi. Horkým koláčům plněným masem se začalo říkat „tarte“. Tento výraz se pak začal používat na všechny větší koláče, až se přenesl na náš „dort“.

Pro šlechtičnu z Florencie, zmlsanou toskánskými pochoutkami, byla však tehdejší francouzská kuchyně naprosto unylá. Kateřina milovala artyčoky, brokolici, drobný hrášek a chřest. Její kuchaři pro ni připravovali hlavně sladkosti, těstoviny či kachnu na pomerančích, ovocné zavařeniny a – zmrzlinu!

Za několik let se všechny tyto novinky ujaly. V Paříži se dokonce začala ve velkém vyrábět zmrzlina, i když se led musel dovážet až z Alp. Skladoval se v ulici, která po něm dostala jméno: Rue de la Glacière.

Žhavá Italka

Kardinál Mazarin byl původem Sicilan, a proto neváhal ani okamžik, když ho sestra požádala, aby se postaral o její děti. Nejdříve poslala do Paříže syna. Mohl časem dosáhnout vysokého postavení, zahynul však v bojích s frondou. Za ním do Francie dorazily tři Mazarinovy starší neteře a kardinál pro ně postupně našel ženichy královské krve.

Pak přijela z Říma sama Mazarinova sestra, paní Manciniová, a vzala s sebou tři další dcery. Všechny byly krásné a duchaplné, všechny se dostaly do královy blízkosti. Ludvíka zaujala prostřední z nich, Marie.

Chovala se pro Italku příznačně: byla hovorná, otevřená, veselá – ale hlavně okouzlující. Král okolo ní kroužil ve stále užších a užších kruzích, přesto si zatím Marii netroufal ani vzít za ruku. Kardinál jejich sbližování s napětím pozoroval: bylo by nádherné provdat neteř do králova rodu... ale takové manželství by bylo politicky nepřípustné.

Svérázná Seveřanka

Do nesmělých námluv Francouze a Jižanky však naprosto směle vstoupila Seveřanka: švédská královna Kristina, která tehdy pobývala u pařížského dvora. Doma se dobrovolně vzdala trůnu, aby mohla žít po svém. Toužila po cestování, po nezávislosti, milovala umění a milovala ženy. Dvořila se mnoha francouzským dámám, krása ji nenechávala lhostejnou.

Okouzlila ji i Marie Manciniová, ale Kristina ji nechtěla pro sebe. Snažila se oba zamilované, krále i Marii, pobídnout, aby svůj vztah naplnili. Život je tak krátký, i král přece smí – podle Kristiny – jít za hlasem svého srdce.

Mazarin švédskou volnomyšlenkářku z Paříže taktně vypudil. Nešlo jen o milostný vztah mladého krále, ale o všechny skandály, které Kristina dosud natropila.

A nejpodstatnější ze všeho byly vysoké náklady, které její pobyt francouzskou pokladnu stál. 

Strmý pád

S jídlem roste chuť. To platí i pro krále. Už jednou si vyzkoušel mít hned dvě milenky najednou, a později opakoval tento model ještě několikrát. Užíval si s neurozenou herečkou i s šlechtičnami mladšími, než byla paní de Montespan. Občas tyto vztahy nezůstaly bez následku a králi se narodili další levobočkové.

Athénais zuřila. Teď to byla ona, kdo byl na vedlejší koleji. Musela sledovat, jak se Ludvík dvoří mladším ženám. Nakonec si ale svým ostrým jazykem i milostným uměním dokázala krále udržet. Dokud...

Dokud nezačalo vyšetřování travičského případu. Bylo zatčeno několik žen, mezi nimi i jedna z Mazarinových neteří. Hlavní obviněnou osobou byla jakási Cathérine Monvoisinová, vyhledávaná vědma a kartářka. Údajně dokázala nápojem lásky přivolat milence. Zatímco kartářka propadla plamenům na hranici, Olympii Manciniové, kardinálově neteři, se podařilo uniknout a zmizet za hranicemi.

Soudní dvůr byl však nespokojen. Popravená toho prozradila jen málo. Proto dali mučit její dceru, a ta už byla hovornější. Mezi jiným vypovídala, že častou klientkou Monvoisinové zvané La Voisin byla i paní Athénais de Montespan... Tak proto dokázala krále očarovat! začalo se šeptat u dvora. Proto byl král tak často unavený a stěžoval si

na bolesti hlavy! Ta dračice ho trávila!

Soud se nezabýval pomluvami, ale zápisy výpovědí vymámených na nebohé kartářčině dceři se od klepů příliš nelišily. Dokonce obvinila paní de Montespan z čarodějnictví a z účasti na satanských mších...

Všechny soudní zápisy se ocitly na Ludvíkove stole. Co teď? Zdálo se, že dvanáct let miloval čarodějnici. Na čarodějnictví král příliš nevěřil, natož aby matku svých sedmi dětí nechal upálit. Ale podezření, že ho Athénais nějakými neznámými prostředkyod vědmy La Voisin tajně a dlouhodobě omamovala, mu v hlavě hlodala.

V listopadu roku 1680 daroval Ludvík paní de Montespan obnos padesáti tisíc livrů a přestal se s ní stýkat. Athénais směla ještě nějakou dobu pobývat u dvora a pak odešla do Paříže, kde dožila v kláštere Saint-Joseph.

Bohatství za oceánem

Na začátku 16. století se Francouzi připojili k první vlně horečného zaoceánského objevování. V budování zámořských kolonií však oproti jiným zemím – Španělsku a Portugalsku, a pak i Anglii a Nizozemí – nabrala Francie značné zpoždění.

Král František I. tehdy vyslal západním směrem rodáka z Bretaně, námořníka z přístavu Saint-Malo. Jacques Cartier měl už nějaké zkušenosti z cest do dnešní Brazílie. Na přání krále se nyní vydal na sever. Roku 1534 narazil na ostrovy a pak i na ústí velké řeky. Byl přesvědčen, že proti proudu řeky se dostane do Číny, a vrátil se domů oznámit to králi.

Po roce se k velké řece vydal už s větší výpravou. Cartierovi lidé postavili na břehu řeky Svatého Vavřince osadu, které dali jméno Stadacona. Vypravili se dál na jihozápad a tam našli indiánskou vesnici pod vysokou horou. Hora dostala jméno po králi – Mont Royal – a dala jméno budoucímu městu Montreal.

Cartier vyjednával s indiány, s kmenem Irokézů. Vyptával se jich na zlato a diamanty. Irokézové stále ukazovali na západ... Na zámořskou krajinu však udeřila krutá zima. Cartier se raději znovu vrátil a vzal s sebou nějaké minerály. Doma se ale ukázalo, že všechny vzorky jsou bezcenné. Francouzští králové přestali mít o zámoří zájem a vrhli se do náboženských válek.

Renáta Fučíková: William Shakespeare

Tucet her alžbětinského dramatika převyprávěla, ilustrovala a do historických souvislostí zasadila Renáta Fučíková v prvním svazku nové edice nakladatelství Vyšehrad nazvané Největší dramatici. Autorka hry převyprávěla tak, aby oslovily především starší školní děti. Kvůli nim jednotlivé hry doplnila o krátká vyprávění o životě v Shakespearově době: o královnách a králích, o šermířích i chůvách, o válkách, popravách, o výchově, o zábavě, o zámořských výpravách i o nemocech. Barvitý obraz evropské pozdní renesance zprostředkovaný nejen textem, ale také 400 originálními ilustracemi, potěší ale jistě nejen mladé čtenáře, ale i jejich rodiče či prarodiče.

„Shakespearovy hry nás oslovují především tím, že vyprávějí strhující příběhy,“ píše Fučíková v úvodu knihy, „jsou zrcadlem lidských vášní, proher i vítězství. Shakespeare ve svých hrách jen málokdy použil původní zápletku, většinou se opíral o zprostředkovaná vyprávění, o záznamy z kronik, nebo dokonce o cizí díla. Mistrovsky je však pospojoval, doplnil o nové podrobnosti a scény proložil zásadními monology. Myslel i na zábavu: humornými postavami dokázal pobavit obecenstvo i uprostřed tragédie.“

Jádro knihy tvoří převyprávění Shakespearových nejznámějších her, které autorka uspořádala podle data jejich vzniku. Díky tomu z nich můžeme vyčíst vývoj Shakespearova stylu i jisté zvraty v jeho životě. Stejně jako k mládí patří láska, knihu otevírají Shakespearovy rané hry – komedie o hubaté nevěstě Zkrocení zlé ženy a tragédie nešťastných milenců Romeo a Julie. Následuje série komedií, které psal oblíbený autor už na zakázku: Sen čarovné noci, Mnoho povyku pro nic a Jak se vám líbí. Mezi nimi se skví Benátský kupec, hra o půjčování peněz, o dluzích a lichvářích; Shakespeare musel ve zralém věku často řešit svou finanční situaci. Tragédii Hamlet napsal Shakespeare po smrti svého syna; zabývá se pomíjivostí života a konečností smrti. Následuje snad nejrozvernější komedie Večer tříkrálový a po ní už jen samé truchlohry – díla stárnoucího autora: Othello vypráví o žárlivosti, Macbeth o tyranovi, Král Lear o nevděku dětí. Poslední hra v tomto výběru je jakoby z jiného těsta: báchorka z tajemného ostrova nazvaná Bouře. Shakespeare se v ní loučí s divadlem i se svým pozemským bytím.

„Nejen hry, ale i povaha jejich postav nám cosi říkají o autorovi. Zdá se, že Shakespeare obdivoval výrazné ženské postavy. Většina her má totiž silné hrdinky, které se nebojí vzít osud do svých rukou. Rozhodují se rychle, svou situaci často řeší mužským převlekem, pro silné slovo nejdou daleko. Takové jsou Kateřina, Porcie, Beatricie, Rosalinda a Viola. Naopak dívky trpně odevzdané svému osudu, Ofélie a Desdemona, naleznou smrt. Zcela mimo tyto dvě polohy stojí lady Macbeth, ztělesnění manipulativního zla. Mužské postavy pak dávají představu o společenských pozicích, po nichž renesanční muži toužili: králové, vévodové, bohatí kupci, vítězní generálové, mocní čarodějové. A vedle nich defilují postavy zábavné: nemotorní strážní, hovorní ochmelkové, hubatí šašci,“ píše Fučíková.

Autorka při tvorbě knihy pracovala s vynikajícím překladem Jiřího Joska. V převyprávění každé hry nechává zaznít zásadní monolog nebo dialog právě v jeho překladu. 

Ukázka z knihy

Bouře – úvod

Země panenské královny

V Shakespearově době už angličtí mořeplavci nehledali bájné země. Spokojili se s prostšími cíli. Některé světadíly dosud čekaly na svoje objevení, zato mnohá pobřeží začala vydávat svoje bohatství, a to v míře víc než vrchovaté. Do Španělska a Portugalska mířily galeony napěchované jihoamerickým zlatem a stříbrem, moluckým kořením, indickým čajem, severoamerickým tabákem. Jak snadné bylo zkřížit jim odvážně cestu, jak nesnadné bylo doplout bezpečně s ukradeným nákladem domů do Anglie.

Královna Alžběta I. se nehodlala spokojit s rolí velitelky korzárů. Roku 1600 založila Východoindickou obchodní společnost. Náplní činnosti zámořských obchodníků, které sdružila, byl dovoz zboží z Indie. Na anglický trh se dostala měkká bavlna a začala soupeřit s hrubým lnem a drsným vlněným suknem. Obchodníci přiváželi také temně modré barvivo indigo – bez něj si dnes nedovedeme svět módy představit, je to barva džínsů. Výrobci střelného prachu potřebovali ledek. A do anglických kuchyní pronikl čaj, dnes nejtradičnější anglický nealkoholický nápoj. Na evropské trhy se z Asie dostalo i opium. Jeho účinky byly však záhy prozkoumány, a tak se později dováželo jen pro lékařské účely.

Pak tu ale byla nová komodita, která rozhýbala zámořský obchod: tabák. V Shakespearově době se mělo za to, že jeho kouření má léčivé účinky. Není divu, Evropu po staletí sužovala vlnobití opakujících se morových ran a jedním z oblíbených obranných prostředků bylo vykuřování. Angličané tudíž věřili, že preventivním vykouřením svých útrob předcházejí infekci. Horlivým vyznavačem kouření byl Alžbětin oblíbenec, sir Walter Raleigh. S královniným požehnáním se vypravil na druhý břeh Atlantského oceánu a tam založil kolonii. Z vděku ke své královně ji pojmenoval Virginie, protože panna se anglicky řekne „virgin“ a neprovdaná královna Alžběta byla považována za pannu.

V panenské přírodě Severní Ameriky vyrostly tabákové plantáže, neměl na nich však kdo pracovat. Šlechta se věnovala správě nových území, lodníci rozuměli jen lodím, domorodých Indiánů bylo málo. Evropané tehdy obnovili dávný systém otroctví. Z Afriky přiváželi tisíce porobených mužů a žen černé pleti. Transport otroků probíhal za nelidských podmínek, přežili ho jen ti nejsilnější a také jejich další život byl nelidský.