Renáta Fučiková: MOLIÈRE &

  

Kniha MOLIÈRE & propojuje tři komponenty: časem prověřený, atraktivní a moderní. Dlouhým časem jsou prověřena díla „velké trojky“ francouzských dramatiků 17. století. V knize Renáty Fučíkové to je pět dramat Molièrových a po jedné od Pierra Corneille a Jeana Racina. 17. století ve Francii je pro čtenáře a diváky obdobím velice atraktivním, a zdaleka nejde jen o královnu Margot, mušketýry či Krále Slunce. A do třetice – oním moderním prvkem v knize jsou současné vyprávěcí prostředky včetně komiksu, přitažlivé pro děti i rodiče. Navíc nechybí velmi bohatý a čtivě podaný historický kontext. MOLIÈRE & by se tak mohl stát přesně tou knihou, na niž se nezapomíná. A to mimo jiné proto, že se nesnaží poučovat, ale přesto výrazně poučí.  

Knihu otevírá drama Cid, příběh o rytířské cti, jehož autorem je Pierre Corneille. Doprovodný text nabízí pohled „za kulisy“ – seznamuje čtenáře s osudy krále Jindřicha IV., prvního panovníka z rodu Bourbonů. Dozvíme se též, jak se zrodila šlechta a jak se vyvíjela její hierarchie.

Pomyslné srdce knihy tvoří Molièrovy komedie Škola pro ženy, Tartuffe, Misantrop, Lakomec a Zdravý nemocný. Autorka a ilustrátorka Renáta Fučíková je pojala netradičně – jako rozverný komiks. Čtenář si tak může vychutnat rychlé výměny replik, jako by sám seděl v hledišti divadla. A aby dokázal hry zařadit do dobových souvislostí, předkládá mu kniha životopisy slavných králů Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV.

Jejich dobu – svět módy, kuchařské umění či zábavu vznešených dam – přibližuje autorka slovem i bohatými ilustracemi. Vypráví o střetech katolíků a hugenotů i o snech náboženských blouznivců. Popisuje velké královské ceremonie – křest, korunovaci, zásnuby, svatbu, pohřeb –, ale i prosté chvíle, které se však v oné době staly součástí bombastického dvorského divadla. Odhaluje svět peněžnictví a hospodaření, boj Francie o vládu nad Evropou a nad novými světadíly. Spolu s vědci a mysliteli nás Renáta Fučíková nechává nahlédnout do vesmírných dálek i pod povrch věcí.

Poslední kapitola přináší převyprávění tragédie Faidra z pera Jeana Racina. Doplňuje ji vyprávění o stáří a ztrátách Ludvíka XIV. Korunou celé knihy je pak oslnivý svět francouzského umění stavitelského, výtvarného, hudebního i divadelního, vyšperkovaný obrazy vznešené královské zábavy.

S použitím překladů Vladimíra Mikeše, Jiřího Zdeňka Nováka, Svatopluka Kadlece a Gustava Francla převyprávěla, historickými vstupy doplnila a ilustrovala Renáta Fučíková

Popisuje velké královské ceremonie – křest, korunovaci, zásnuby, svatbu, pohřeb –, ale i prosté chvíle, které se však v oné době staly součástí bombastického dvorského divadla. Odhaluje svět peněžnictví a hospodaření, boj Francie o vládu nad Evropou a nad novými světadíly. Spolu s vědci a mysliteli nás Renáta Fučíková nechává nahlédnout do vesmírných dálek i pod povrch věcí.

Poslední kapitola přináší převyprávění tragédie Faidra z pera Jeana Racina. Doplňuje ji vyprávění o stáří a ztrátách Ludvíka XIV. Korunou celé knihy je pak oslnivý svět francouzského umění stavitelského, výtvarného, hudebního i divadelního, vyšperkovaný obrazy vznešené královské zábavy.

Druhý svazek ediční řady Největší dramatici vydává Vyšehrad.

Ukázky z knihy:

Italové naučili Francouze vařit

Co vlastně večeřel král Ludvík XIII. a jeho manželka Anna Rakouská? Dnešní francouzská kuchyně je vyhlášená svou rafinovaností, ale jaká byla v 17. století? Určitě by nedosáhla svých kvalit, kdyby nebylo Kateřiny Medicejské: ta s sebou přivezla z Florencie zástup svých kuchařů.

Do té doby jedli francouzští králové husté kořeněné polévky, mnoho hovězího a telecího masa a drůbeže, efektně upravené pečené pávy, labutě. Zeleninu neměli čerstvou, ale vařila se ve víně s bylinkami a kořením, pak se pasírovala a smíchala s vnitřnostmi, až vznikla hustá kaše.

Královští kuchaři také přišli na to, že okurky a cibule naložené v octě s bylinkami vydrží mnohem déle než čerstvé. Rozvíjelo se i paštikářské umění, do těsta se zapékaly masové kořeněné směsi. Horkým koláčům plněným masem se začalo říkat „tarte“. Tento výraz se pak začal používat na všechny větší koláče, až se přenesl na náš „dort“.

Pro šlechtičnu z Florencie, zmlsanou toskánskými pochoutkami, byla však tehdejší francouzská kuchyně naprosto unylá. Kateřina milovala artyčoky, brokolici, drobný hrášek a chřest. Její kuchaři pro ni připravovali hlavně sladkosti, těstoviny či kachnu na pomerančích, ovocné zavařeniny a – zmrzlinu!

Za několik let se všechny tyto novinky ujaly. V Paříži se dokonce začala ve velkém vyrábět zmrzlina, i když se led musel dovážet až z Alp. Skladoval se v ulici, která po něm dostala jméno: Rue de la Glacière.

Žhavá Italka

Kardinál Mazarin byl původem Sicilan, a proto neváhal ani okamžik, když ho sestra požádala, aby se postaral o její děti. Nejdříve poslala do Paříže syna. Mohl časem dosáhnout vysokého postavení, zahynul však v bojích s frondou. Za ním do Francie dorazily tři Mazarinovy starší neteře a kardinál pro ně postupně našel ženichy královské krve.

Pak přijela z Říma sama Mazarinova sestra, paní Manciniová, a vzala s sebou tři další dcery. Všechny byly krásné a duchaplné, všechny se dostaly do královy blízkosti. Ludvíka zaujala prostřední z nich, Marie.

Chovala se pro Italku příznačně: byla hovorná, otevřená, veselá – ale hlavně okouzlující. Král okolo ní kroužil ve stále užších a užších kruzích, přesto si zatím Marii netroufal ani vzít za ruku. Kardinál jejich sbližování s napětím pozoroval: bylo by nádherné provdat neteř do králova rodu... ale takové manželství by bylo politicky nepřípustné.

Svérázná Seveřanka

Do nesmělých námluv Francouze a Jižanky však naprosto směle vstoupila Seveřanka: švédská královna Kristina, která tehdy pobývala u pařížského dvora. Doma se dobrovolně vzdala trůnu, aby mohla žít po svém. Toužila po cestování, po nezávislosti, milovala umění a milovala ženy. Dvořila se mnoha francouzským dámám, krása ji nenechávala lhostejnou.

Okouzlila ji i Marie Manciniová, ale Kristina ji nechtěla pro sebe. Snažila se oba zamilované, krále i Marii, pobídnout, aby svůj vztah naplnili. Život je tak krátký, i král přece smí – podle Kristiny – jít za hlasem svého srdce.

Mazarin švédskou volnomyšlenkářku z Paříže taktně vypudil. Nešlo jen o milostný vztah mladého krále, ale o všechny skandály, které Kristina dosud natropila.

A nejpodstatnější ze všeho byly vysoké náklady, které její pobyt francouzskou pokladnu stál. 

Strmý pád

S jídlem roste chuť. To platí i pro krále. Už jednou si vyzkoušel mít hned dvě milenky najednou, a později opakoval tento model ještě několikrát. Užíval si s neurozenou herečkou i s šlechtičnami mladšími, než byla paní de Montespan. Občas tyto vztahy nezůstaly bez následku a králi se narodili další levobočkové.

Athénais zuřila. Teď to byla ona, kdo byl na vedlejší koleji. Musela sledovat, jak se Ludvík dvoří mladším ženám. Nakonec si ale svým ostrým jazykem i milostným uměním dokázala krále udržet. Dokud...

Dokud nezačalo vyšetřování travičského případu. Bylo zatčeno několik žen, mezi nimi i jedna z Mazarinových neteří. Hlavní obviněnou osobou byla jakási Cathérine Monvoisinová, vyhledávaná vědma a kartářka. Údajně dokázala nápojem lásky přivolat milence. Zatímco kartářka propadla plamenům na hranici, Olympii Manciniové, kardinálově neteři, se podařilo uniknout a zmizet za hranicemi.

Soudní dvůr byl však nespokojen. Popravená toho prozradila jen málo. Proto dali mučit její dceru, a ta už byla hovornější. Mezi jiným vypovídala, že častou klientkou Monvoisinové zvané La Voisin byla i paní Athénais de Montespan... Tak proto dokázala krále očarovat! začalo se šeptat u dvora. Proto byl král tak často unavený a stěžoval si

na bolesti hlavy! Ta dračice ho trávila!

Soud se nezabýval pomluvami, ale zápisy výpovědí vymámených na nebohé kartářčině dceři se od klepů příliš nelišily. Dokonce obvinila paní de Montespan z čarodějnictví a z účasti na satanských mších...

Všechny soudní zápisy se ocitly na Ludvíkove stole. Co teď? Zdálo se, že dvanáct let miloval čarodějnici. Na čarodějnictví král příliš nevěřil, natož aby matku svých sedmi dětí nechal upálit. Ale podezření, že ho Athénais nějakými neznámými prostředkyod vědmy La Voisin tajně a dlouhodobě omamovala, mu v hlavě hlodala.

V listopadu roku 1680 daroval Ludvík paní de Montespan obnos padesáti tisíc livrů a přestal se s ní stýkat. Athénais směla ještě nějakou dobu pobývat u dvora a pak odešla do Paříže, kde dožila v kláštere Saint-Joseph.

Bohatství za oceánem

Na začátku 16. století se Francouzi připojili k první vlně horečného zaoceánského objevování. V budování zámořských kolonií však oproti jiným zemím – Španělsku a Portugalsku, a pak i Anglii a Nizozemí – nabrala Francie značné zpoždění.

Král František I. tehdy vyslal západním směrem rodáka z Bretaně, námořníka z přístavu Saint-Malo. Jacques Cartier měl už nějaké zkušenosti z cest do dnešní Brazílie. Na přání krále se nyní vydal na sever. Roku 1534 narazil na ostrovy a pak i na ústí velké řeky. Byl přesvědčen, že proti proudu řeky se dostane do Číny, a vrátil se domů oznámit to králi.

Po roce se k velké řece vydal už s větší výpravou. Cartierovi lidé postavili na břehu řeky Svatého Vavřince osadu, které dali jméno Stadacona. Vypravili se dál na jihozápad a tam našli indiánskou vesnici pod vysokou horou. Hora dostala jméno po králi – Mont Royal – a dala jméno budoucímu městu Montreal.

Cartier vyjednával s indiány, s kmenem Irokézů. Vyptával se jich na zlato a diamanty. Irokézové stále ukazovali na západ... Na zámořskou krajinu však udeřila krutá zima. Cartier se raději znovu vrátil a vzal s sebou nějaké minerály. Doma se ale ukázalo, že všechny vzorky jsou bezcenné. Francouzští králové přestali mít o zámoří zájem a vrhli se do náboženských válek.