Denis Thériault: Podivuhodný život osamělého pošťáka

Kdo jiný by měl ctít listovní tajemství než pošťáci? Jenže mladý pošťák Bilodo je natolik ostýchavý, že si povídá sotva se svou zlatou rybkou. Aby se dostal k lidem blíž, potají otevírá jejich dopisy. Vše se pro něj změní, když si přečte první dopis psaný v haiku. Milostné korespondenci mezi guadalupskou dívkou Ségolene a výstředním intelektuálem Gastonem propadne natolik, že když po čase Gastona srazí auto, pokusí se jej nahradit... Poetický román o lásce a záhadách lidské identity.

„Je to Amélie z Montmarteru s nečekaným zvratem Cyrana z Bergeracu. Okouzlující příběh o lásce, osamělosti a moderním světě, kde všichni, i ti neostřílenější čtenáři, propadnou vzrušení a smutku z této poetické epistolární romance,“ napsal o knize britský list The Independent.

Denis Thériault (1959) je kanadský herec, režisér a scenárista. Vystudoval psychologii. První román vydal v roce 2001. Podivuhodný život osamělého pošťáka vydává v českém překladu Anny Čadilové nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

 Bilodo nebyl pošťák jako ostatní. Mezi tisíci nezáživnými listy někdy při roznášení narazil na osobní dopis, v době e-mailů věc stále výjimečnější a tím více fascinující. Najednou zakoušel pocit zlatokopa při nálezu cenného zrnka na dně síta. Takový dopis nedoručil, ne hned. Odnesl si ho domů a tam ho nad párou otevřel. A tím se tedy po večerech zabýval, sám v ústraní domova.

Pošťák Bilodo porušoval listovní tajemství.

Sám ke své lítosti žádné osobní dopisy nedostával, neměl totiž nikoho dostatečně blízkého na to, aby si s ním psal. Po určitou dobu psal sám sobě, ale výsledek zklamal jeho očekávání. Postupně přestával dopisy posílat, a kupodivu mu to nechybělo, nestýskalo se mu po sobě samém. Dopisy neznámých lidí představovaly něco naprosto jiného, vzrušujícího. Skutečné dopisy napsané skutečnými lidmi, kteří před plazím chladem klávesnice a rychlostí internetu dávají přednost smyslovému požitku z psaní rukou a lahodně malátnému čekání, lidmi, kteří se k tomuto kroku uvážlivě rozhodli a s největší pravděpodobností tak učinili z principu, z potřeby nepodlehnout všudypřítomnému závodu s časem, odolat nutnosti věčně podávat výkony.

Nacházel komické dopisy, v nichž Doris T. z města Maria v kraji Gaspésie zásobila svou sestru Gwendoline místními drby, nebo dopisy srdceryvné z věznice Port--Royal od Richarda L. pro jeho synka Huga. Čítal mystické litanie sestry Régine z kongregace Svatého Růžence v Rimouski určené staré přítelkyni Germaine a krátké erotické povídky, jež psala Laeticia D., mladá zdravotní sestra dočasně nucená přebývat v Yukonu, aby potěšila svého osamělého snoubence, a také ta podivná psaní, v nichž jakýsi tajemný O. radil jistému N., jak naprosto bezpečně vyvolat různé nadpřirozené bytosti. Listy blízkých příbuzných a vzdálených dopisovatelů, ochutnávačů piva vyměňujících si hodnocení, světoběžníků krátících svým matkám dlouhé čekání, vysloužilých strojvedoucích, kteří vypočítávali bolesti způsobené pokročilým věkem; a také až příliš uklidňující psaní od vojáků v Afghánistánu adresovaná jejich stísněným manželkám, úzkostná slova strýců připomínajících neteřím tajemství, která nesměly za nic na světě vyzradit, zpráv od cirkusových akrobatů z Las Vegas, v nichž svým bývalým láskám oznamovali rozchod, a dokonce nenávistné dopisy překypující nadávkami, jež přetékaly až na obálku. Ale objevovaly se především dopisy milostné. Neboť i mimo slavný den svatého Valentýna byla láska nejčastějším společným jmenovatelem, tématem spojujícím většinu odesilatelů. Láska se skloňovala ve všech pádech a vyjadřovala ve všech tóninách, podávala se ve všech příchutích v podobě listů rozohněných nebo dvorných, tu nestydatých, tu cudných, klidných nebo rozrušených, někdy prudkých, často lyrických a obzvlášť dojemných, jestliže v nich byly city vyjádřeny s prostotou, nebo ještě víc když se skrývaly mezi řádky, za bezvýznamnými slovy a v zákrutech zdobných kliček.

Když Bilodo několikrát pročetl dopis dne a řádně si jej vychutnal, udělal si kopii pro svůj archiv, uložil ji do desek odpovídající barvy a poté do ohnivzdorné skříně s pořadači. Původní dopis dovedně zalepil do původní obálky a následující den jej vložil do schránky adresáta, jako by se nic nestalo. Této nezákonné činnosti se věnoval už dva roky. Šlo o zločin a on si toho byl vědom, pocit viny se však v porovnání se zvědavostí, jíž zcela propadl, stal jen nejasným přízrakem. Koneckonců tím nikdo netrpěl a on sám, pokud bude opatrný, příliš neriskoval.

Kdo by se znepokojoval kvůli jednodennímu zpoždění v doručení dopisu? A kdo vůbec mohl tušit, že k nějakému zpoždění došlo?

Bilodo takto zadržoval a sledoval asi třicet korespondencí, tvořících dohromady něco jako šestákový román s mnoha dějovými liniemi. Nebo spíše polovinu tohoto románu, protože k jeho druhé části, tedy k odpovědím, bohužel neměl přístup. Bavil se tím, že si je představoval a pečlivě je sepisoval, nikdy je ale neodeslal a pak se jen divil, jak přirozeně následující dopis navazuje na jeho vlastní utajenou odpověď.

Tak to tedy bylo. Bilodo žil skrze jiné lidi. Před nezáživnou existencí dával přednost svým skrytým příběhům, obdařeným živějšími barvami a bohatšími emocemi, a žádné z těch dopisů, jež tvořily jeho malý zakázaný a okouzlující svět, ho nerozrušovaly a nepřiváděly v úžas tolik jako ty od Ségolène.

© Le facteur émotif, 2005 – XYZ

© 2017, Albatros Media, a.s., for the present edition,

through Allied Authors Agency, Belgium

Translation © Anna Čadilová, 2017

Cover Design © Tereza Králová, 2017

ISBN 978-80-259-0744-3