V roce 1503 jsou nalezeni tři mrtví alchymisté s podivnými
písmeny vyrytými na čele. Anna Bretaňská je přesvědčená, že ve stínu královské
koruny někdo zosnoval spiknutí, a vyšetřováním pověří mladou lékárnici Héloïse
Sanglarovou spolu s panovačným a drsným baronem de Comballec. Aby zhatili plány
zplozené chorou myslí, musí rozluštit záhady a tajné kódy tajemného pergamenu.
Vitráž se smrtící mocí, okultní vědy, tajemná zmizení… na
Héloïse míří hrozby, ale ona je rozhodnutá nad královými protivníky zvítězit.
Ale pro ženy je to těžká doba, a aby přežila, bude potřebovat pomoc všech svých
spojenců, a možná dokonce i své lásky z mládí, rytíře Bayarda. Ledaže by
rostoucí sympatie, jež pociťuje ke Comballecovi, její plány změnily…
Francouzský autor Éric Fouassier (*1963) je členem Národní lékárnické komory,
Řádu lékárníků, má doktorát z práv a farmacie. Zabývá se dějinami farmacie,
které vyučuje na univerzitě už více než dvacet let. Je autorem několika novel a
románů. Českým čtenářům se poprvé představuje příběhem z renesanční Francie, jenž osciluje
mezi historickým románem a ezoterickým thrillerem.
Vydává Jota.
Ukázka z knihy:
Prolog
Podzemní místnost zářila rudě. Šarlatové chvění barvilo
stěny krvavými odlesky a vypadalo, jako by je stvořily pekelné ohně. Kožený
měch v ohništi v neustálém pohybu tlumeně hučel jako oddechování nějakého
zvířete skrytého v přítmí.
Místo s nízkou klenbou a zdivem, které překrývalo skálu,
vypadalo spíše jako nějaká nora než jako pracovna poctivého řemeslníka. Pár
kousků nábytku přetékajícího různorodými věcmi také přispívalo k pocitu
jakéhosi neklidu. Baňky, křivule, skleněné trubice, měděné nádobí a bronzové
hmoždíře. Byla to tajemná sbírka, která se dělila o místo s hromadou
kouzelnických knih se stránkami pokrytými kabalistickými znaky a podivnými
obrázky. Ale nejpůsobivější v tomto zvláštním prostředí byl krb uprostřed, s
velkým ohništěm, kde se v praskající záři proplétaly dlouhé odlesky a zlověstné
stíny.
Kdesi v domě se rozezněl zvon. Mladík, který hlídal plameny,
vstal a zamířil k jediným dveřím v místnosti. Byl to vytáhlý chlapec s rezavými
vlasy a nedbalou chůzí, jehož obličej s hrubými rysy napovídal, že mládí
strávil spíše na venkově než horlivým studiem vědeckých děl. Otevřel dveře,
zaposlouchal se a otočil se zpět do místnosti.
„To jsou oni, mistře. Tiphaine jim právě otevřela.“
Muž, na něhož s úctou promluvil, jako by se probudil z
bdělého snu. Protáhl si tělo zchromlé revmatismem a jakoby nerad vstal z
křesla, v němž s obavami čekal na tuto chvíli. Byl oblečen do pláště lemovaného
jehněčí kožešinou a pyšnil se dlouhou čarodějnickou bradkou. Byl alchymista.
Ale to, co se mělo tento večer odehrát v jeho tajné laboratoři, souviselo jen
málo s hledáním kamene filozofů a mystérií Velkého díla alchymistů. Kdyby
nenadělal tolik dluhů, určitě by nikdy nesouhlasil, že se zúčastní tak temné
záležitosti.
Zatímco alchymista přemítal o svém rozrušení, zaslechl na
schodech vedoucích k jeho brlohu kroky několika osob. Naznačil svému
učedníkovi, aby otevřel dveře dokořán. Do dílny vešli jeden po druhém tři muži.
Byli oblečení slušně, ale prostě. Vypadali jako skromní řemeslníci, kteří
přišli do města žádat o práci. Dva mladší zůstali u dveří, zatímco třetí muž
přistoupil k majiteli laboratoře. Muž byl holohlavý, pohublá tvář, strohý
zevnějšek a velitelský vzhled dávaly tušit, že taková je i jeho povaha.
„Dobrý večer, mistře Barello,“ řekl chladným hlasem.
„Dostali jsme váš vzkaz. Jste si jistý, že jste dosáhl cíle, který jsme si
určili?“
„Rozhodně bych pro vás neposílal, kdyby tomu tak nebylo. Ale
budete to moci posoudit sám.“
Alchymista pokynul učedníkovi. Zrzek okamžitě přemístil
zástěnu, která skrývala nejtmavší část sklepa. Za paravánem stál stůl s
pětiramenným svícnem, velké oválné zrcadlo a měděný rám, v němž bylo vsazeno
barevné sklo.
Mistr Barello přikročil ke stolu a ukázal na skleněnou
tabulku.
„To je ta věc. Pojďte blíž, prosím! Můžete si ho beze spěchu
prohlédnout a uvidíte, že se nijak neliší od obyčejného skla, snad jen že je neuvěřitelně
průzračné.“
Při řeči si alchymista pečlivě navlékl rukavice z jemné
kůzlečí kůže. Návštěvníci se shromáždili kolem stolu, dva mladší zůstali trochu
vzadu. Muž s propadlými tvářemi a panovačnými rysy se sklonil, aby si kousek
skla prohlédl zblízka. Nepopsatelně rudá hmota se třpytila v záři pěti hořících
svící a vypadala, že je dokonale průzračná, bez sebemenšího kazu.
„To je pozoruhodné dílo,“ uznal návštěvník a po pečlivém
prozkoumání se narovnal. „Ještě nikdy nebylo barevné sklo tak zářivé. Co si o
tom myslíte, Jeane?“
Jeden z jeho společníků se sklonil, aby si šarlatové sklo
také zblízka prohlédl. Byl to asi patnáctiletý mladík. Světlé polodlouhé vlasy
a jemné rysy mu dodávaly andělský výraz. Po chvíli pokýval hlavou.
„Poprvé vidím tak hlubokou a jasnou červenou. Výsledný efekt
bude působivý!“
„To si také myslím,“ řekl starší muž a znovu se přísně
podíval na starého alchymistu. „Ale, mistře Barello, jak si můžeme být jistí,
že jste dokázal v této dokonalé průzračnosti skrýt veškerou temnotu svého
umění?“
„Tušil jsem, že si budete přát posoudit na místě sílu té
věci. Tak jsem si naplánoval malý důkaz. Guillaume? Jdi pro něj!“
Rezavý učedník přikývl a zmizel na schodech. Byl pryč jen
chvilku, během níž se lidé v místnosti ani nepohnuli, ani nepromluvili. Když se
vrátil, držel v náručí štěně s nažloutlou srstí a vzhledem hravého křížence.
Zrzek nečekal na instrukce a jako by se ta scéna již po
několikáté opakovala, položil zvíře před barevné sklo a pevně přivázal obojek
ke dvěma protilehlým nohám stolu. Zvířátko si určitě myslelo, že je to hra,
vrtělo ocasem, krátce ňafalo a poskakovalo na místě.
Mistr Barello se k němu přiblížil a něžně ho pohladil po
zádech, aby ho uklidnil. Štěně několikrát zatahalo za provaz, který mu
překážel, a nakonec si rezignovaně a důvěřivě lehlo na dřevěnou desku a tlamu
položilo mezi tlapky.
„Teď se pozorně dívejte!“ upozornil je alchymista a otočil
oválné zrcadlo. „A pozorujte moc Díla, které nemá ani začátek, ani konec…“
V přítmí sklepa vypadala vyleštěná strana zrcadla, jako by
náhle pohltila plamen svící, aby ho lépe zkoncentrovala a odrazila na kousek
skla upevněného v měděném rámu. Intenzivní a téměř nesnesitelně rudé světlo
vystřelilo rovný paprsek na ležící štěně. Nejprve se zdálo, že zvíře tomu
nevěnuje pozornost. Náhle vztyčilo uši. Postavilo se na nohy a naříkavě
zakvičelo. Chvíli nato se mu objevila u čumáku pěna, protočilo vyděšené oči a
svalilo se na bok. Tělo se otřáslo dlouhými záchvěvy a jazyk mu visel mezi
tesáky. Pak ještě několik vteřin vypadalo, že balancuje mezi životem a smrtí,
až nakonec zachroptělo a ve smrtelné křeči ohrnulo pysky. Oči strnuly, tělo se
napjalo a štěně přestalo dýchat.
„Úžasné!“ zvolal nejstarší z návštěvníků. „Mistře Barello,
slyšel jsem chválu na vaše alchymistické kvality, ale musím uznat, že
skutečnost ještě všechno předčila. To, co se vám podařilo, je opravdový
zázrak!“
Stařec s bílým vousem sklopil skromně oči a pokusil se
trochu protestovat.
„To není žádný zázrak, to mi věřte! Je to jen výsledek
mistrovského učení o těle a principech, které vycházejí z opravdového umění.
Přeměna jistých kovů a jejich přimíchání v přesných poměrech do skla dodají
světlu smrtící sílu.“
„A zdrcující!“ dodal holohlavý muž. „Ten pes neměl ani čas
se bránit!“
Mistr Barello s úsměvem přikývl.
„Jestli mé skromné schopnosti naplnily vaše očekávání, pak
jsem velmi spokojen.“
Návštěvník vytáhl z pláště pěkně naditý váček, chvíli jej
potěžkal, až jeho obsah zacinkal, a hodil ho na stůl.
„Na mou věru!“ zvolal. „Vyplnil jste řádně svoji část
smlouvy, a já nechci odkládat vaši spravedlivou odměnu.“
Když však alchymista natáhl ruku, aby se chopil koženého
váčku, návštěvník zvedl ruku. Strohý výraz obličeje opět nahradil chvilkové
pobavení z právě provedeného pokusu.
„Nicméně, mistře Barello,“ dodal tónem, jímž prosvítala
výhrůžka jako slunce mlhavým jarním ránem, „dovoluji si vám připomenout, že
suma, kterou jste dnes dostal, zahrnuje i cenu vašeho mlčení. Nic z toho, co se
dnes večer tady stalo, nesmí proniknout ven. Vy a váš učedník mi ručíte hlavou.
Jsme v tomto bodě zajedno?“
Majitel sklepa poslušně přikývl. Teď, když obávaná zkouška
bez problémů proběhla, se nemohl dočkat, až návštěvníci z jeho dílny odejdou. A
byl-li si něčím jistý, pak tím, že až se za třemi muži zavřou dveře, bude se
velice rychle snažit zapomenout, že s nimi měl kdy co do činění.
„Guillaume,“ obrátil se na svého učedníka, „můžeš vyprovodit
návštěvu. Pak se ujisti, že jsou dveře dobře zamčené, a jdi za Tiphaine do
kumbálu. Dnes večer tě už nebudu potřebovat.“
Muž s vyzáblým obličejem pustil váček a začal opatrně balit
barevné sklo do plátna. Pak ho podal svému mladšímu světlovlasému společníkovi,
jenž ho nacpal do mošny, kterou si tiskl k boku. Tři návštěvníci kývli starému
alchymistovi na pozdrav a pak následovali Guillauma.
Když alchymista poslouchal na schodišti vzdalující se kroky,
s úlevou vydechl. Celý sinalý, s pěstmi sevřenými v rukavicích z jemné kůzlečí
kůže, si říkal, že prožil období, kdy se dopustil tolika špatných věcí. Pokud
bude mít v budoucnosti další finanční problémy, musí přemýšlet o jiných
prostředcích, řekněme… méně riskantních.
Byl tak ponořený do svých úvah, že když za zády uslyšel
hluk, trhl sebou.
Byl to zvuk několika zesilujících se tlesknutí.
Mistr Barello se otočil, a i když předem věděl, kdo se skrývá
v přítmí jeho dílny, neubránil se zachvění, když viděl zvláštní postavu nového
návštěvníka.
Ten stál v klenuté místnosti vzadu u závěsu, jehož barva
splývala se skálou a za nímž byl úzký průchod vedoucí dozadu za dům. I když byl
oblečený do velkého volného pláště, dalo se tušit, že je to statný muž se
širokými rameny, zvyklý na všechny formy boje. Tento dojem ještě posiloval
dlouhý meč, jenž mu okázale visel u boku. Ale tento divoký vzhled nebylo to, co
člověka hned zarazilo. Pohledy lidí, kteří se s ním setkali, neodolatelně
přitahovala sněhobílá barva vlasů a obočí, sinalá pokožka a slzící kruté
červené oči. Zjevně to byl měsíční syn. Protože tak se tehdy běžně nazývaly
nepočetné osoby, které trpěly úplnou ztrátou pigmentu.
„Jste tady už dlouho?“ zeptal se alchymista a snažil se
potlačit nepopsatelnou nevolnost, jež se ho zmocnila pokaždé, když se ocitl v
blízkosti albína.
„Řekněme, že nějakou dobu,“ ušklíbl se albín a odhalil dvě
řady zkažených křivých zubů. „Každopádně dost na to, abych se mohl potěšit
představením, jímž jste poctil naše přátele.“
„Takže jste mohl zjistit, že všechno fungovalo tak, jak jsme
předpokládali. Ten, kdo vás posílá, by měl být spokojený.“
Tajemný vyslanec tasil krátkou dýku a přiblížil se ke stolu,
kde ležela mrtvola psa. Špičkou zbraně několikrát píchl zvíře do boku, jako by
se chtěl ujistit o jeho smrti.
„To bude, o tom nepochybujte,“ připustil nakonec. „Peníze,
které vám včera předali, jste přece neukradl.“
Muž v plášti ukázal na váček, který stále ležel na stole
vedle štěněte, a pokračoval:
„Když k tomu přidáte obsah tohoto, jste skoro bohatý.
Nicméně, moc bych vám neradil, abyste ten váček nechával na viditelném místě.
Tady by to mohlo přilákat něčí žádostivost.“
Mistr Barello se zachvěl. Nevěděl, proč má ten dojem, ale pořád
se mu zdálo, že albínova slova skrývají nějaký druhý smysl. Nějakou skrytou
hrozbu. Bylo to zvlášť nepříjemné.
Popošel až ke stolu a uchopil kožený váček.
„Máte pravdu. Uklidím ho do skrýše ve svém domě, kterou znám
jen já.“
Zrovna se odvrátil, když mu albín skočil na záda a chytil mu
ruce. Zatímco se překvapený alchymista pokoušel uvolnit z jeho sevření, útočník
mu zarazil dýku do ledvin. Stařec přidušeně vykřikl a pomalu se zhroutil na
kolena.
Jeho zlomený hlas jako by vycházel ze záhrobí.
„Já… Já nechápu…“
„A to je dobře,“ zažertoval albín. „Víc jsme od vás
nečekali. Tak dohrajete dokonale svou roli až do konce.“
Muž se sklonil nad svou obětí. Popadl dýku, zarazil ji až po
střenku a zakroutil s ní v ráně zprava doleva. Mistr Barello zachroptěl a jeho
tělo rychle ochablo. Albín se zle usmál. Ani nepustil dýku, špičkou boty
odsunul alchymistovo tělo, které se skutálelo po podlaze z udupané hlíny.
Vrah se narovnal, chvíli zůstal nehybně a potichu stát a
poslouchal, jestli neuslyší z domu nějaké zvuky. Když se ujistil, že je všude
ticho a že jej nemůže nic vyrušit, popadl hadr, který se válel mezi baňkami a
křivulemi v laboratoři. Pak se vrátil k mrtvole, poklekl, stáhl rukavice z
rukou své oběti a pečlivě si dával pozor, aby se ničeho přímo nedotkl. Pak rukavice
i hadr hodil do ohně uprostřed místnosti.
Vzal kožený váček, který mistr Barello při pádu upustil,
rozhlédl se kolem sebe a procedil mezi zkaženými zuby:
„Na mou věru! Ten obraz je vážně povedený. Chybí jen podpis
umělce.“
Vytáhl znovu dýku a otočil mrtvého alchymistu na záda.
Použil ji jako pero a opatrně nařízl kůži na čele. Při každém zářezu vytryskla
šarlatová stružka a stékala do široce otevřených alchymistových očí.
Vypadalo to, jako by mrtvola ronila hořké krvavé slzy
lítosti nad chybami, jichž se v životě dopustila...
I
Galén v sukních
Héloïse Sanglarová se v klidu a teple místnosti, která
sloužila jako přípravna, chystala vyřídit objednávku pro klášter paulánů. Šest
svíček po dvaceti librách mělo svítit po celou dobu adventu.
Mladá žena nejprve pečlivě vybrala bavlněná vlákna, která
splete dohromady, protože si na rozdíl od jiných lékárníků připravovala knoty
sama. Ty ostatně tvořily důležitou část světla. Na jejich kvalitě bude záviset
jasnost plamenu a nepřítomnost kouře. Protože Héloïse zkoušela nové postupy,
začala napouštět bavlnu solemi, jako je například borax, které zpomalovaly
hoření, a vosk tak mohl úplně vyhořet. Tato vynalézavost zajistila jejím
svíčkám dobrou pověst nejenom v samotném Amboise, ale i v okolí vzdáleném více
než deset mil.
Když byly knoty konečně hotové, zamířila k pultu, kde se nad
plamenem pomalu ohříval měděný hrnec. Z roztaveného vosku stoupalo nasládlé
aroma a prosycovalo místnost jemnou nevtíravou vůní, téměř nepopsatelnou, a
přesto rozpoznatelnou mezi všemi. Héloïse připomínala dětství, celou tu minulou
dobu vedle uctívaného otce, kdy ji zasvěcoval do tajů lékárenského řemesla, i
když to vypadalo, že jako žena se bude muset navždy vzdát možnosti vykonávat
lékárnickou praxi.
Mladá žena namočila poprvé knoty do tekutého vosku, pak je
pověsila na kruh spojený s dřevěným otočným stojánkem. Díky němu se mohl kruh
otáčet a postupně střídat nad hrncem knoty k výrobě svíček. Pomocí měděné naběračky
nechala stékat vosk po knotu, který se jím postupně obaloval. Tato práce
vyžadovala především trpělivost a přesnost. Zbytek určovala kvalita použitého
materiálu. V tom byla věrná praxi svého otce. Nakupovala surovinu u proslulého
janovského obchodníka, který ji osobně dovážel z města Béjaïa na africkém
pobřeží.
Zrovna dokončila přípravu šesti svící, když za ní přišel
učedník, že ji potřebuje v obchodě. Navzdory nevlídnému počasí na začátku října
překonali početní zákazníci zimu a vlhko a tísnili se v lékárně. Héloïse si
všimla zejména dvou živě rozprávějících mužů na druhé straně pultu. Jeden z
nich byl společník, který jí pomáhal vést obchod, Aurèle Coulon, schopný a
pracovitý hoch. Druhý, zachumlaný v těžkém kabátu podšitém kožešinou, měl
pohrdavé rysy významného člověka a výraz strojené nadutosti. Byl to osobní
lékař z místodržitelského panství v Amboise. Praktický lékař byl neuvěřitelně
samolibý a měl tak pramalou důvěru ve výrobce léků, že několikrát do měsíce
chodíval do lékáren ve městě, aby okomentoval svoje předpisy a osobně se
ujistil, že léky budou připraveny správně. Héloïse nepotřebovala bujnou
představivost, aby odhadla, že ji ten neschopný doktor nemá v příliš velké
úctě.
Ve chvíli, kdy se mladá žena objevila ve dveřích přípravny,
naklonil se doktor k Aurèlovu uchu:
„Vaše šéfová se uráčila ukázat. To je ale neštěstí vidět,
jak počestný obchod, kdysi tak uznávaný, upadá v rukách nezkušené začátečnice v
sukních!“
„Madam Sanglarová vychází z učení svého otce!“ zaprotestoval
mladý lékárník. „Její znalost lektvarů a výroby léků mě každý den znovu a znovu
udivují. A vůbec nepochybuji, že díky tomu bude patřit ke špičkám našeho
cechu!“
Doktor opovržlivě pokrčil rameny a v jeho hlase zazněl
ironický tón.
„To vás tak zaslepila záře jejích znalostí, nebo její ohnivé
oči? Aby člověk mého věku a mého postavení ztratil soudnost, potřebuje víc než
jen hezkou tvářičku.“
„Co tím chcete říct?“
„Podle pravidel stanovených lékařskou fakultou, jediné ženy,
které mohou vlastnit lékárnu, jsou vdovy po bezdětných mistrech, způsobilé je
vystřídat v jejich práci. Navíc nemohou ony samy provozovat činnost, ale musí
zaměstnávat náležitě kvalifikovaný personál! Tvrdím, že vůbec není žádoucí
porušovat předpisy vytvořené zdravým rozumem.“
„Mohu potvrdit, že sama královna zasáhla, aby si mohla madam
Sanglarová zachovat vlastnictví a užívání lékárny svého otce.“
„Povídačky! Proč by se asi tak naše paní snížila k takovému
jednání o mrzkém obchodě?“
Aurèle Coulon raději nereagoval na poslední pohrdavá slova o
ctihodném povolání, jemuž se jednou hodlal věnovat.
„Ještě jsem tehdy nebyl v Amboise, ale někteří zákazníci mi
vyprávěli, že Étienne Sanglar, Héloïsin otec, byl obětí justičního omylu. Jeho
dcera a on byli zapleteni do tajemných událostí, které následovaly po nešťastné
smrti našeho předchozího pána, Karla osmého. Někteří tvrdí, že Héloïse pomohla
svým důvtipem slavnému rytíři Bayardovi, aby odhalil pravdu, a díky tomu pak
může využívat královských výhod.“
Lékař se v duchu vrátil o pět let zpět. Vzpomínal si, že
ohledně násilné a nečekané smrti Karla VIII. panovaly nějaké nejasnosti. Okolí
panovníka nejprve mluvilo o nějaké nezhoubné nemoci, než připustilo jeho smrt.
Během pár dní se ve městě rozšířila bláznivá pověst, že se král stal obětí
uhranutí. Héloïse a její otec byli podezřelí, zatkli je a Étienne Sanglar
zemřel ve vězení. Pak vzrušení opadlo. Karel VIII. oficiálně zemřel na úder do
hlavy. Podlehl banální nehodě.
„Lidé mluví jen tak nazdařbůh, o čem nic neví!“ zabrblal
doktor. „Já si moc dobře vzpomínám, že vaše mistrová byla vážně podezřelá z
čarodějnictví.“
„To jsou pouhé pomluvy. Byla prohlášena za nevinnou!“
protestoval mladý Aurèle.
Lékař si kolem tlustého břicha utáhl cípy pláště, jako by se
chtěl zahalit do své důstojnosti, a než se otočil na podpatku, vypustil z úst
ještě poslední urážku.
„To je možné, ale mám-li soudit podle nadšení, s jakým ji
obhajujete, přísahal bych, že vás ta kráska očarovala!“
Společník-lékárník zrudl rozpaky až za ušima. Jeho zmatek
neunikl Héloïse, která mu proklouzla za zády, když doktor vycházel z lékárny.
„Co ti to ten prokletý hadí jazyk přišel vyprávět za
nesmysly? Vypadáš úplně vyjeveně.“
„Nemám rád takové úlisné způsoby. Prostě nám neustále dává
lekce, jak máme zacházet s jeho předpisy, ale v každém jeho sebemenším proslovu
se vždycky skrývá nějaká podlost! Zdá se mi, že opovrhuje naším řemeslem, a
ještě víc se mu nelíbí, když musí svěřovat své pacienty znalostem nějaké ženy.“
Aurèle mluvil s takovým zápalem, že ho nemohla ospravedlnit
pouhá oddanost k jeho paní. Ve dvaadvaceti letech byl stále svobodný a nikdo
jej nevídal s žádnou přítelkyní. Člověk nemusel být bystrým znalcem lidské
duše, aby nepoznal, že mladík chová něžné city ke krásné Héloïse. Ale ta si
vždycky dokázala držet odstup, chovala se sice laskavě, ale jejich vztahy
udržovala jen v přísně profesionálních mezích.
„Řada těch pánů z fakulty je si vědoma, že bez pomoci našich
lektvarů by jejich údajné vědomosti nebyly při léčbě nemocných k ničemu,“
prohlásila Héloïse. „Někteří se s tím spokojí, jiní nás raději zahrnou svou
nadutostí. Jejich hezké rozpravy v latině jsou ubohým pozlátkem, které dokáže
jen špatně zamaskovat jejich neschopnost.“
Po zbytek dopoledne zapomněli Héloïse a Aurèle na své
rozladění a věnovali se s pomocí učedníka službě početné klientele. Héloïse nic
netěšilo tak jako kontakt s trpícími lidmi, které vždy nejen trpělivě
vyslechla, ale také jim poskytla cenné rady. Měla tak dojem, že tím každý den
vzdává čest svému zesnulému otci.
Více než dvacet let figuroval Étienne Sanglar na vývěsním
štítu Korunované zmije a byl nejslavnějším lékárníkem ve městě Amboise.
Překonal dobové předsudky a považoval za věc cti předat své jediné dceři
všechna tajemství své praxe. Héloïse se ukázala jako pilná a velmi nadaná
žačka. Líbilo se jí všechno z lékárenského řemesla. Ráda běhala po polích a
trhala léčivé byliny, zavírala se v přípravně, aby vylepšila recepty složitých
léků, nebo se věnovala náročným úkonům při destilaci. Byla schopná se na dlouhé
hodiny ponořit do studia starých pojednání. Na rozdíl od spousty dívek jejího
věku v okolí neměla na nočním stolku lyrické básně od Marie de France, Román o
růži nebo Balady od Charlese d’Orléans, ale sbírku receptů Antidotarium od
Arnolda z Villanovy, knihu Opera od Pseudo-Mésuého a Corpus Hippocraticum.
Nicméně nebylo to jen díky rozsáhlým vědomostem a oddanosti
mladé ženy, že lékárna nezela prázdnotou. Pohledy mužů, kteří přišli do obchodu,
se často stáčely k její postavě a oni pak vypadali jako očarovaní jejíma
velkýma zelenýma očima. Protože v Héloïse se snoubila inteligence, veselá
povaha a oslnivá krása. Ve svých čtyřiadvaceti letech měla všechny půvaby, jimž
muži obvykle podlehnou: štíhlé tělo, drobnou postavu, kyprý hrudník, dlouhé
kaštanové vlasy, v nichž jako by zářily sluneční paprsky. Na její výrazné tváři
s pravidelnými rysy nebylo nic strojeného či nepřirozeného a dokonale odrážela
odolnou povahu přivyklou na bezprostřední nadšení i zdravý zápal. Mladá žena
nebyla schopná sebemenší afektovanosti nebo koketérie a všude kolem sebe šířila
neodolatelný šarm, díky němuž lidé zapomínali dokonce i kulhat, i když trpěli
vadami, které by žádný chirurg nemohl vyléčit.
Blížila se doba hlavního jídla, když se ulicí de l’Herberie,
kde stála lékárna U Korunované zmije, rozlehl hlasitý hluk. Colin, mladý
učedník, upustil kbelík, s nímž se chystal vytřít podlahu, a vyšel na práh.
„To vypadá jako vojáci na koních!“ prohodil přes rameno.
„Mají nosítka!“
Skutečně, cinkání podkov narážejících na dlažbu ulice se
brzy ozvalo blízko krámu. Hned nato projeli ulicí kolem několika kluků s
nudlemi u nosu a potulných zvířat, která utekla ze špatně zavřeného dvora. Za
všeobecného rámusu všichni uhýbali před blížícími se vojáky, kteří v ulici plné
obchodníků a jejich stánků působili jako velká voda.
Zneklidněná Héloïse odešla od pultu, kde Aurèle obsluhoval
poslední zákaznici, a přiblížila se ke dveřím. Jakmile k nim dorazila, půl
tuctu jezdců zastavilo přímo před lékárnou. Na sobě měli tuniky a volné kabátce
s vyraženými francouzskými liliemi a seděli na koních s dlouhou šíjí,
vybavených okázalými sedly. Za nimi nesli dva silní koně nosítka s vytaženými
záclonami, která zabírala téměř celou šířku ulice.
První z jezdců v dlouhém plášti a plstěné kukle seskočil
hbitě na zem a bez váhání zamířil přímo ke dveřím lékárny. Bezohledně odstrčil
malého učedníka Colina, jenž zůstal stát s otevřenou pusou, a stanul před
Héloïse. V zablácených botách a s očima zarudlýma prachem promluvil na mladou
ženu tónem, který nepřipouštěl žádný protest:
„Madam Héloïse Sanglarová? Ve službách královské koruny! Mám
rozkaz vás neprodleně dovézt do Blois. Následujte mě!“
Copyright © Editions Jean-Claude Lattes, 2017
Translation © Jitka Řihánková, 2017
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat