Karen Joy Fowlerová: Černé sklo

Anti-hrdinky, ženy z okraje společnosti, odvržené milenky, umírající dcery, zajatkyně mimozemšťanů, zombie… Figury, které by leckde jinde platily za pouhé vedlejší postavy, se v Černém skle dostávají do popředí a stávají se hybatelkami děje. Sbírka patnácti povídek plná provokativních, nekonvenčních námětů zpracovaných s nápaditou imaginací, kde se historické reálie mísí s čistě fantaskními motivy, mytickými odkazy a smyšlenkami, to vše s notnou dávkou černého humoru a absurdity, ale zejména s pochopením pro všechny strádající a trýzněné.

Kniha, kde leccos zůstává záměrně nevyřčeno či nedořečeno, v sobě kombinuje vypravěčskou suverenitu a hravost se všudypřítomnou atmosférou nejistoty, nejednoznačnosti a odcizení. Ať už jde o titulní povídku, v níž je z říše mrtvých vyvolána radikální bojovnice za střízlivost z přelomu 19. a 20. století, nebo o kratičkou snovou črtu, vždy jsme konfrontováni s něčím úlevně povědomým, ale přitom bolestně nezachytitelným.

Povídkovou knihu americké autorky, věnující se převážně fantaskním žánrům, vydává v českém překladu Petry Jelínkové nakladatelství Plus. Ve stejném nakladatelství vyšly už dvě autorčiny knihy – Čtenářský klub Jane Austenové a Všichni jsme z toho úplně na větvi.

Ukázka z povídky Lieserl:

První dopis Einsteinovi přišel odpolední poštou. Cestoval v pytlích a bednách až z Maďarska, dokud nakonec neproklouzl mosaznou štěrbinou v Einsteinových dveřích. Milý Alberte, stálo v něm. Malá Lieserl už je tady. Mileva ti vzkazuje, že tvá novoro­zená dcera má drobné prstíčky a hlavu lysou jako vajíčko. Také ti mám připomenout, že tě miluje a že napíše sama, až se bude cítit lépe. Podpis patřil Milevinu otci. Dopis byl odeslán na konci ledna, ale dorazil začátkem února, takže i kdyby tohle všechno byla pravda, když byl napsán, bylo docela dobře možné, že teď už to pravda být nemusí. Einstein si dopis pročetl několikrát za sebou. Bál se. Proč Mileva nemohla napsat sama? Musel to být velice obtížný porod. Opravdu to dítě bylo dočista plešaté? Přál si vidět podobenku. Jaká očička to nemluvně má? Podobá se Mi­levě? Milevinu hlavu obklopovala aura hustých tmavých vlasů. Einstein žil ve švýcarském Bernu a Mileva se vrátila ke svým ro­dičům do Titelu v Uhrách, aby tam porodila. Ačkoliv to Mileva nedala najevo, ranilo ji, že ji Einstein poslal do Uher samotnou. Byl rok 1902. Einsteinovi bylo dvaadvacet. Nic z toho není tak jednoduché, jak se zdá, ale člověk musí někde začít, i když s se­bou takovýhle výkop nevyhnutelně nese i nějakou tu lež.

Ve vzduchu před Einsteinovým oknem tiše vířily velké hvěz­dicovité sněhové vločky jako falešný sníh ve skleněném těžítku.    

S příchodem večera nebe potemnělo a Einstein seděl na posteli nad svými papíry. Svět – velká koule se sněhovými vločkami – se otřásl v základech a Einstein se uprostřed jeho kroužení ani nehnul jako keramická figurka v těžítku, jako pomalovaná postavička nad bet­lémskými jeslemi. Lieserl. Už teď ji mám tolik rád, přišlo Einsteino­vi nebezpečně na mysl. Ještě ji ani neznám, a už ji mám tolik rád.

Druhý dopis dorazil následujícího rána. Liebes Schatzerl, psala Mileva. Tvoje dcera je nádherná. Ale svět se jí vůbec nezamlouvá. Jak vztekle dokáže křičet! Tatínek už brzo přijede, povídám jí. Tatí­nek změní všechno, co se ti nelíbí, klidně celý svět, budeš-li chtít. Tatínek má Lieserl moc rád. Jsem ale stále velmi unavená. Musíš si za námi pospíšit. Lieserliny vlásky tmavnou a myslím, že jí roste zoubek. Einstein na dopis vyjeveně zíral.

Jednoho dne poví Einsteinovi jeden jeho kamarád, že by ni­kdy neměl odvahu oženit se s ženou, která není zcela v pořádku. Poznamená to krátce poté, co se s Milevou seznámí. Mileva tro­chu pajdá, ale tohle kulhání nejspíš není tím, na co onen přítel naráží. Einstein mu odpoví, že Mileva má krásný hlas.

Když Einstein dostal tento dopis, ještě s Milevou nebyl ženatý, i když si to opravdu velice přál. Byla jeho Lieber Dockerl, milá panenka. Doposud nepřišel na to, jak by se o ni mohl postarat. Teprve nedávno podal inzerát, v němž nabízel služby soukromé­ho doučovatele. Odepsal Milevě. Teď můžeš provádět pozorování, sděloval. Přál bych si, abych Lieserl dokázal přivést na svět sám, jistě je to nesmírně zajímavé. Plakat už určitě umí, ale smát se teprve naučí. V tom tkví velmi hluboká pravda.

Na spodní stranu dopisního papíru načrtl svůj bernský kamr­lík. Připomínal kresby, kterými později doprovázel své gedanken, čili myšlenkové experimenty, jak by zpodobnil fyziku v různých situacích. V tomto náčrtku označil jednotlivé prvky v pokoji pís­meny. Velkým B popsal postel, malým b obraz. Snažil se přijít na to, jak by ve svém pokoji ubytoval Milevu a Lieserl. Vyzval Milevu, aby mu s tím pomohla.

V červnu Einstein sežene zaměstnání ve švýcarské státní sprá­vě. Rok po Lieserlině narození, příští leden, si vezme Milevu za ženu. Až se ho po letech budou přátelé ptát, proč se s ní oženil, bude odpovídat různě. Z povinnosti, prohlásí občas. Jindy bude tvrdit, že si důvod vůbec nepamatuje.

Třetí dopis přišel další den. Mein liebes böse Schatzerl! psalo se v něm. Lieserl moc chybí tatínek. Je hrozně chytrá, Alberte. Je to až neuvěřitelné. Dnes si vytáhla z police knížku. Otevřela ji a sou­středěně si dumlala palec. Copak umí Lieserl číst? ptala jsem se jí v žertu. Ale ona ukázala na písmeno E a vedle něj udělala na strán­ce takový sladce ulepený otisk. E, řekla. Budeš na ni tak pyšný. Už běhá a směje se. Vůbec jsem si neuvědomila, jak rychle děti rostou. Kdy za námi přijedeš? Mileva.

Jeho pokoj byl příliš malý. Na knihy padal prach a ve světle tančil jakoby Brownovým pohybem. Einstein se šel ven projít. Svítilo slunce, nejen nad ním, ale i oslnivým odrazem o bělost­nou přikrývku nově napadaných závějí. Rampouchy na stře­chách se scvrkávaly tak rychle, že to bylo vidět pouhým okem, až se ulamovaly a padaly z okapů jako nože do hebkého sněhu. Mileva je knihomol jako ty, říkávala mu matka. Ty potřebuješ hospodyni. Potřebuješ ženu.

Einstein se s Milevou poznal v Curychu na Švýcarské federální polytechnice. Přijetí na školu bylo podmíněné náročnými zkouš­kami. Dokonce i Einstein při prvním pokusu propadl v oddílu všeobecných znalostí. Zničí ti život, tvrdila Einsteinovi matka. Žádná slušná rodina by ji nepřijala. Hlavně s ní nespi. Kdyby měla děcko, dostal by ses do pěkné kaše.

Není zcela jasné, co přesně Einsteinova matka proti Milevě namítala. Byla nespokojená, že má Mileva akademické ambice, a potom byla ještě nespokojenější, když Mileva dvakrát pohořela u závěrečných zkoušek a nezískala diplom.

Uplynulo pět dnů, než Einstein od Milevy dostal další zprávy.Mein Liebster. Pokud zrovna neleze na stůl v kuchyni, tak se klouže po zábradlí, stěžovala si Mileva. Nemůžu ji ani na minutu spustit z očí. Chtěla jsem Ti udělat její podobenku, jak jsi mě žádal, ale nikdy nevydrží nehnutě dost dlouho. Než za námi přijedeš, musíš se spokojit s mým popisem. Vlasy má tmavé a husté a vlnité. Má oči laně. Už vyrostla ze všeho oblečení, které jsem pro ni měla, a nosí běžné šaty a zástěru. Táta, táta, táta, opakuje. To je její nejmilejší slovo. Ano, povídám jí, táta přijede. Učím ji, jak posílat vzdušné po­libky. Učím ji tleskat. Tatínek přijede, volá, posílá pusinky a tleská. Tatínek má svou Lieserl moc rád!

Einstein měl svou Lieserl, kterou ještě ani nepoznal, opravdu rád. Měl rád i Milevu. Měl rád vědu. Měl rád hudbu. Řešil vě­decké záhady a při tom hrál na housle. Myslel na Lieserl, když řešil vědecké záhady. Láska je víra. Věda je víra. Einstein viděl, že jeho víra prochází zkouškou.

Věda se podobá umění, prohlásí Einstein později, ale není tomu tak. Umění je propojené s inspirací a praktickými zkuše­nostmi, ale pro vědce je praxe brzdou. Má jen pár let, v nichž se svou neposkvrněností životem vynalezne celý nový svět, ve kterém musí žít po zbytek svých dnů. Einstein nebude napořád tak mladý muž. Nemá všechen čas na světě.

BLACK GLASS © 1998 by Karen Joy Fowler

Translation © Petra Jelínková, 2017

Cover Design © Tomáš Cikán, 2017

ISBN 978-80-259-0743-6