Tim Johnston: Sestup

Pobyt ve Skalistých horách má být pro Courtlandovy poslední rodinnou dovolenou, než jejich dcera nastoupí na sportovní vysokou školu. Zatímco osmnáctiletá Caitlin si chce především otestovat běžeckou kondici v náročném terénu, její rodiče doufají, že mimořádně krásné horské prostředí pomůže zažehnat dlouhotrvající manželskou krizi.

Ale když si jde Caitlin se svým mladším bratrem časně ráno zaběhat a později je za dramatických okolností v kopcích nalezen pouze Sean, ukáže horská krajina svou mnohem děsivější tvář... Dívčino zmizení, záhadné a o to trýznivější, rozděluje cesty jednotlivých členů rodiny, z nichž každý určitým způsobem přebírá odpovědnost za to, co se stalo.

Americký autor Tim Johnston k dnes nadmíru populárnímu tématu zmizelých osob přistupuje originálně. Vypráví především o ztrátě, nejistotě, ale také odhodlání a neutuchající víře, jež prožívá rodina unesené Caitlin. Před čtenářem tak vyvstává mnohovrstevnatý obraz několika lidí, kteří během pátrání po ztracené dceři a sestře musejí rovněž nalézt sami sebe.

Tim Johnston se narodil v Iowa City, kde také vystudoval místní univerzitu a později k ní připojil ještě jednu v Massachusetts. Pracoval jako tesař a rovněž vyučoval tvůrčí psaní na Univerzitě George Washingtona. Je autorem románu pro dospívající čtenáře Nic tak zeleného (2002) a thrilleru Sestup (2015), s nímž se umístil v žebříčku bestsellerů deníku The New York Times. V současnosti pracuje na nové knize, která bude mít svým pojetím blízko právě k Sestupu. Jak sám říká: „Bude to opět příběh několika hrdinů, jejichž vztahy rozbije náhodný násilný čin a stará, nevyřešená vražda.“

Sestup v českém překladu Hany Catalano vydává nakladatelství Mystery Press.

Ukázka z knihy:

Jmenovala se Caitlin, bylo jí osmnáct a občas ji ze spaní budil splašený tlukot vlastního srdce. Jako by ve snu sprintovala k cílové pásce, ale ta byla s každým krokem dál, jako by se jí už už podlamovala kolena a nohy těžkly. Probouzela se s leknutím a pocitem, že jí hrudník svírají neviditelné paže. Chvíli zírala do tmy a potom zvedla ruku a stiskem tlačítka aktivovala modře podsvícený displej hodinek, které bez ustání monitorovaly její tělesné funkce: tep 86 úderů za minutu, teplota 37,8 stupňů Celsia, rychlost (0), nadmořská výška 2 741 metrů.

Nadmořská výška 2 741 metrů?

Rozhlédla se po místnosti – slabé světlo pronikající skrze švy závěsů odhalovalo linie několika kusů tmavého nábytku. Na vedlejší posteli ležela její matka, jejíž blonďaté vlasy vypadaly na bílém polštáři mnohem tmavší, a za stěnou spali otec a mladší bratr. Dva pokoje, čtyři postele, nebylo co řešit. Se svým patnáctiletým bratrem by v jednom pokoji nespala. A on s ní koneckonců také ne.

Displej se opět rozzářil studeným světlem a začal pípat. Rychle ho umlčela a zkontrolovala si tep. Pořád zrychlený, už za to ale nemohl sen – způsoboval to vzduch v těch téměř třech tisících metrech nad mořem.

Skalisté hory!

Když je z auta spatřila poprvé, rozbušilo se jí srdce, svaly na nohou se napnuly a začalo v nich škubat. Za několik týdnů měla zahájit studium na univerzitě, kde získala sportovní stipendium, a přestože v posledním ročníku střední školy neprohrála žádný závod (palcové titulky hlásaly COURTLANDOVÁ NEPORAŽENA!), bylo jí jasné, že spolužačky na univerzitě budou rychlejší a silnější, zkušenější a odhodlanější než děvčata, s nimiž dosud závodila. Proto si tyhle hory vybrala.

V koupelně si umyla obličej, vyčistila zuby, svázala si vlasy do pevného ohonu a pak si dívku v zrcadle pozorně prohlédla. Nešlo o marnivost. Přistupovala k sobě jako ke každé jiné soupeřce, z jejíchž očí se snažila vyčíst, jak ji porazit.

Vrátila se do pokoje a na chvíli se jí zdálo, že je matka vzhůru a sleduje ji z postele. Ale to se jen v tlumeném světle pokoje zaleskla její bledá víčka – slepá a zneklidňující jako pohledy soch. Caitlin otevřela spojovací dveře, prošla do vedlejší místnosti a zatřásla bratrem, aby ho probudila.

Slunce teprve šplhalo po vzdálenější straně hor a město se koupalo v chladném jezeře stínu. Medvědi, kteří v noci bloumali ulicemi a rabovali popelnice, se už dávno vrátili nahoru do lesů. Město zelo prázdnotou. Nikdo je neviděl přecházet na semaforech a jen oni dva vnímali pomalé blikání prostředního oranžového světla.

Caitlin zatím neběžela, jen v rychlé pantomimě vykopávala kolena do výšky jako mažoretka na přehlídce, jejímž jediným divákem byl chlapec, který se za ní kolébal na vypůjčeném kole. Chtěl se vrátit pro mikiny, ale připomněla mu, že je červenec a brzy se oteplí.

Jmenoval se Sean, ale říkala mu „blboune“, což byla přezdívka z minulosti, která už dávno pozbyla smysl. Do města dorazili včera, z plání nahoru po mezistátní, přes Denver a pak do hor po klikaté cestě nad útesem, ze které měli všichni nahnáno, a následně zase cítili závrať při klesání do bezedné zeleně, s malými a hustými borovicemi na vzdálených svazích. Jeli stále výš a výš, nahoru k Velkému rozvodí a potom zase dolů – dolů do dvou tisíc metrů, kde se náhle z kopců vylouplo rekreační středisko připomínající fata morganu: zimní architektura lyžařských obchůdků a kaváren uprostřed léta. Nad travnatými sjezdovkami visely prázdné lanovky, okolí hýřilo neuvěřitelnými barvami a svěží vzduch je přímo pálil v plicích.

Nyní ho, v tom modrém ránu, zhluboka nasávali a vydechovali bílé obláčky. Vůně borovic připomínala Vánoce. „Jdeme na to,“ řekla Caitlin. Odbočila do ulice jménem Ermine, dala se do běhu a Sean ji následoval.

Nejprve si pomyslel, že to není vůbec špatné – široká hladká asfaltová silnice a otevřené nebe nad hlavou. Pak ale cesta začala prudce stoupat, les byl stále hustší a uzavřenější a převodovka kola na každé přehození rychlosti reagovala trhnutím, jako by mlela z posledního. Postavil se na pedály a s otevřenými ústy lapal po dechu.
Zahřátý pot mu stékal po kulatém břiše na šortky. Vpředu na tmavé cestě se její bledá silueta stále zmenšovala a rozplývala jako nohatý a čtverácký skřítek. „Zpomal!“ vykřikl z plna hrdla a pak sklopil pohled ke svým třesoucím se stehnům. Vybavily se mu vzpomínky na sněžnice: Caitlin pádí po jezeře a on se vláčí za ní v dřevěných sněžnicích, klopýtá a padá – zůstane bezvládně ležet ve sněhu (nad hlubokým temným jezerem, od něhož ho dělí jen tenká vrstva ledu) a najednou se objeví rudolící Caitlin a sehne se k němu. No tak, blboune, nedělej kraviny…

Když znovu vzhlédl, viděl, že se zastavila. Dojel k ní a opřel se nohama o zem. „Panebože, Caitlin…“ Snažil se, aby to neznělo jako nářek zoufale funícího tlouštíka. Srdce mu divoce tlouklo.

„Pst,“ řekla. I ona ztěžka oddechovala, ale usmívala se. Pálení v plicích a zrychlený tep ji přiváděly do extáze. Zeď její ložnice doma pokrývaly pestrobarevné stuhy z běžeckých závodů, rozmístěné do tvaru ptačího křídla.

„Vidíš to?“

„Co?“

„Támhle nahoře.“

„Co?“

„Hned vedle cesty. Přímo támhle.“

Pak to spatřil. Byl to malý rezavý pes s hustým ocasem. Ne, to nebyl pes. Bylo to něco divokého s malýma černýma očima a velkýma nastraženýma ušima.

„Co je to?“ zeptal se.

„Myslím, že liška.“

„Co to má v tlamě?“

„Nevím.“

„To je mládě!“ vykřikl přidušeně. „Musí to být její mládě!“

„Ne, je tam krev.“

„Tak ho zabila. Někdy to dělávají.“

Dívali se na ni a liška zase pozorovala je, až se konečně otočila a s drobným tělíčkem stále sevřeným v čelistech odklusala nahoru po cestě a zmizela.

Chlapec si přehodil batoh dopředu a zalovil v něm po lahvi s pitím. Caitlin se nezastavila kvůli lišce, ale proto, že se tam cesty křížily a ona si nebyla jistá, kudy mají pokračovat dál. Vybavila si mladíka z prodejny kol, s prsty špinavými od oleje (měl jasně zelené oči a na krku vytetovaného pavouka), který jí řekl, že cestou narazí na značky. Žádné ale neviděla. Tady ne.

Ze sportovních lahví si nastříkali studenou vodu do úst, Sean si sundal cyklistickou helmu a pak si před sebe rozložili mapu.

„Tudy,“ rozhodla.

Podíval se na úzkou kamenitou cestu, na kterou ukázala, a zavrtěl hlavou. „To teda ne.“ Přece se dohodli, že se budou držet upravených cest, okrsek, řekl. Pohlédla na něj, na jeho rudý, vážný obličej a helmou rozcuchaný a propocený chomáč vlasů. Někdy bylo těžké uvěřit, že je mu už patnáct, a ne dvanáct, deset nebo sedm.

Zkontrolovala si srdeční tep. Byl rychlý, přestože teď v klidu stála. Nadmořská výška 2 840 metrů.

„Blboune,“ řekla a nacpala mu láhev zpátky do batohu. „Vypůjčil sis to horské kolo, aby ses coural po okreskách?“

Slunce se rozlilo po údolí, jeho paprsky pronikly mezi závěsy a dopadly na postel a víčka muže, který v ní spal. Po chvíli se muž od světla odvrátil a pohlédl na displej budíku. 07:15.

Pokoj v motelu. Colorado. Napravo od něj stála druhá postel, rozestlaná a prázdná.

V koupelně na mokré poličce ležel synův zubní kartáček. Grant Courtland si opláchl a osušil obličej, vrátil se do pokoje a rozhrnul závěsy. Obloha byla namodralá, vrcholky hor lemovalo několik průsvitných obláčků. Pohlednicový výhled. Jakýsi pták v dáli plachtil v teplém proudu vzduchu. Dlouho se v něm vznášel a pak se náhle střemhlav vrhl dolů do stromoví. Grant chvíli čekal, jestli se pták vznese zpátky na oblohu, ale už se neobjevil.

Nebyl si jistý, kde přesně děti jsou. Mohly by být už támhle, poblíž hory, někde u těch stromů, které mu připadaly tak blízko. Včera večer společně zkoumali mapy, ale Grant tomu nevěnoval velkou pozornost; tohle dobrodružství si měly děty naplánovat a užít samy. Za několik týdnů nastoupí Caitlin na univerzitu ve Wisconsinu, kde získala sportovní stipendium díky výsledkům v přespolním běhu, a hory byly její nápad, její volba, dárek za maturitu.

Univerzita! Už?

Hleděl do dálky a v jednu chvíli měl pocit, že cosi vidí – záblesk chromu, mihnutí bílých tenisek. Nic tam samozřejmě nebylo, pouze zeleň a zase jen zeleň vzrostlých borovic.

Zvedl mobilní telefon a naťukal zprávu, ale pak zaváhal a palec mu zůstal viset nad tlačítkem pro odeslání. V mysli mu vytanul sen, který se mu zdával… vlastně jen zlomek z něj. Jenom ta zkušená, zkoumající ruka ženy. Ach, panebože…

Odložil mobil a civěl na něj. Po chvíli si natáhl džíny, triko a bosý vešel do sousedního pokoje.

Stezka se zužovala a spíš než štěrková cesta to nyní byla jakási úžlabina kroutící se svahem nahoru. Nakonec už nebyl žádný štěrk a žádná stezka, jen tahle holá čelistní kost tvořená oblými valouny, jak se rok za rokem tvarovalo vyschlé dno horské bystřiny, kdy voda jen sporadicky stékala dolů – vždycky dolů a nikdy ne nahoru.

„Jedeme špatně!“ vykřikl Sean v úžlabině.

Caitlin před ním ale běžela dál a skákala z kamene na kámen jako koza.

Snažil se pokračovat, sípal, celý se třásl a zuby mu cvakaly, až nakonec řekl: „Seru na to!“ Slezl z kola, upustil ho na kameny a odpotácel se od něj.

„Caitlin!“ zvolal.

Měl pocit, že je zároveň těžký jako balvan i lehký jako pírko. Obojí. Nohy samovolně udělaly nečekaný krok. Něco letícího jej udeřilo do helmy, zavřeštělo do jejích větracích otvorů a odletělo pryč.

„Čubka!“ ulevil si.

Zvedl kolo a namáhavě ho tlačil přes kameny, když na něj po chvíli zase něco zaútočilo – nyní cosi pod batohem. Bzučelo mu to na zádech, a proto opět upustil kolo a začal se kroutit z popruhů. Až pak mu došlo, že jde o telefon. Ale než batoh sundal a vzal mobil do ruky, bzučení ustalo. Díval se na malý displej, zda nepřijde oznámení o nově přijaté zprávě, ale neobjevilo se nic. Zkontroloval i svůj mobil a strčil oba zpátky do batohu.

Potom znovu vytáhl ten její. Cítil jeho rubínovou váhu v dlani, podíval se nahoru úžlabinou a potom si sedl na kámen, vyhledal si textové zprávy a přečetl si je. Nejzajímavější byla jména: Colby. Allison. Natalie. Amber. Štíhlé dívky s atletickými postavami, které chodívaly k nim domů ve volných šortkách a upnutých topech, aby mu vypily dietní kolu a bosé dupaly po schodech nahoru a dolů. Dívky, které opatlávaly nábytek a nechávaly své vůně na pomačkaných polštářích. Dívky, které neustále esemeskovaly, chichotaly se a žvanily – bez ustání žvanily! Jednou se přikrčil pod spodním oknem a slyšel Allison Chowovou, jak ostatním děvčatům vypráví o té velké věci svého přítele, kterou se málem udusila. A taky v koupelně překvapil Colby Wilsonovou s nahými stehny. Trůnila na záchodě se šortkami u kolen.

Neumíš klepat, tlusťochu?

Dostal se k vrcholu úžlabiny blíž, než předpokládal, a když se tam ocitl, narazil na stezku. Další příkrou, udržovanou cestu podobnou té, po níž se vydali na začátku. Nebo to byla ta samá? Našel značku s nápisem CO RD. 153. Na rozpáleném zátylku cítil slunce a všude kolem šuměly tiché borovice. To bylo všechno. Cesta vepředu nahoře odbočovala prudce vpravo mimo jeho dohled, zatímco v opačném směru se svažovala dolů. Celá jeho bytost, každá buňka v těle se chtěly pustit tudy – dolů. Rychlost a vánek a dlouhá, pohodová jízda na hřbetě gravitace. Ale ona by to neudělala, neběžela by dolů. K čertu s ní! Zvedl kolo, šlápl do pedálů a znovu se rozjel nahoru.

Daleko se nedostal, když ze stromoví zničehonic cosi vyrazilo a šlo to po něm. Vyjekl a seskočil z kola. Zlomek vteřiny nato uslyšel její hýkavý smích a do tváře se mu nahrnula krev.

„Ty jsi ale praštěná!“ řekl.

„Ty brďo, blboune, měl bys vidět svůj ksicht!“

Zvedl kolo ze země.

„Vůbec jsem nevěděla, že sebou umíš tak rychle hejbnout!“ řekla.

„A já jsem zas nevěděl, že umíš bejt taková pizda!“ odvětil.

Přestala se smát. A do toho nového ticha se ozval mužský hlas – odnikud. Odevšad. Za chvilku ho bylo s určitostí slyšet za pahorkem pod nimi a vzápětí se objevily dvě osoby s cyklistickými helmami na hlavách, hrbící se za řídítky kol. Muž a žena. Když je muž spatřil, zmlknul a oba se přiblížili v zadýchaném mlčení. Jejich tváře byly veselé a bystré. Žena vypadala mladší než muž – mohla být ve věku Caitlin – a usmála se na Seana. Jedna z mužových nohou nebyla normální. Měl černou protézu upevněnou ve speciálním pedálu, takže bylo těžké na první pohled poznat, kde končí kolo a začíná muž. Řekl ahoj a Sean mu stejným pozdravem odpověděl. Jen co projeli ohybem cesty a zmizeli z dohledu, Caitlin se zeptala: „Jak jsi mě to nazval?“

V obličeji byla celá rudá a Sean taky.

„Proboha, Caitlin, hledal jsem tě! Měli jsme jeden na druhýho dávat pozor!“

Naštvaně se na něj podívala. Pak se odvrátila a zavrtěla hlavou. Utáhla si gumičku na ohonu, naklonila se k němu, až sebou cukl, a řekla mu, že na něj pozor dává, že celou dobu přesně věděla, kde je. Co si o ní vůbec myslí?