John Hart: Železný dům

Než se stal Železný dům sirotčincem, sloužil jako ústav pro choromyslné zločince a vyšinuté vojáky. Velký a pevný, daleko od všeho důležitého. Spousta utrpení. Spousta bolesti. Nyní tu žijí děti, obklopené necitelností a lhostejností dospělých, vydané napospas tyranii tlupy starších kluků. Neduživý Julian, outsider s ptačím hrudníkem, přežívá jen díky odolnějšímu bratrovi Michaelovi, který ho bezvýhradně brání. Když je jeden z násilníků brutálně zavražděn, Michaelovi nezbývá než uprchnout ze sirotčince a odnést si obvinění s sebou… Po třiadvaceti letech se bratři znovu setkávají – z Juliana je spisovatel dětských knih, trpící duševní chorobou, a z Michaela zabiják, který má v plánu skončit s kriminální minulostí. Stejně jako kdysi musí silnější bojovat za záchranu slabšího. A vydat se na místo, před nímž celý život utíkal – do Železného domu.

John Hart (1965) vyrůstal a žije v Severní Karolíně, kam umístil své dosavadní romány. Za první dva z nich dostal jako jediný autor v historii dvakrát za sebou ocenění Edgar Allan Poe Award, udělované největším sdružením profesionálních autorů detektivek ve Spojených státech. Rovněž získal ceny Barry Award, SIBA Book Award a Ian Fleming Steel Dagger. Jeho knihy vyšly ve třiceti jazycích a znají je čtenáři ve více než sedmdesáti zemích. 

Českým čtenářům se John Hart poprvé představil knihou Tíha nenávisti, za kterou získal překladatel Jindřich Manďák Výroční cenu Vyšehradu za rok 2016. Také Železný dům vydává Vyšehrad, opět v překladu Jindřicha Manďáka.

Ukázka z knihy:

 

Elena seděla se sklopenýma očima a Michael vyprávěl o dvou chlapcích pohozených v lese jako odpadky, o studené vodě a lovcích, kteří je odnesli, o dlouhých letech v sirotčinci a narůstajících potížích svého bratra. Vyprávěl o přeplněných pokojích a nemocech, o konfliktech a nudě a o lhostejnosti vůči podvýživě. Vysvětloval, jak se silné děti naučily krást a slabé utíkat; jak starší kluci mohli mladším ubližovat. „Neumíš si to představit.“

Elena jeho vyprávění pozorně poslouchala. Poslouchala, jestli neuslyší lži a polopravdy a výroky, které by je odhalily. Dělala to proto, že byla bystrá a ostražitá a že čekala dítě, jež pro ni znamenalo víc než její vlastní život. Ale jeho řeč zněla poctivě: záblesky hněvu a smutku, požáru, který v jeho srdci už dlouho zuřil. „Hennessey zemřel na podlaze na toaletách. Sebral jsem ten nůž a utekl jsem.“

„Abys chránil svého bratra?“

„Protože jsem byl starší.“

„Ty jsi utekl a vzal tak vinu na sebe?“ Michael mlčel, ale z tváře mu vyčetla, že mluví pravdu. „Co se stalo pak?“

Michael pokrčil rameny. „Juliana adoptovali.“

„A tebe ne.“

Zavrtěl hlavou.

„Nevím, co na to říct.“

„Je to tak, jak to je.“

„A když ses pak dostal do New Yorku?“

Michael se ošil. „To město není dobré místo pro osamělého chlapce.“

„Co tím myslíš?“

Michael přejel do levého pruhu a předjel pomalu jedoucí auto. „Devět dní po tom, co jsem vystoupil z autobusu, jsem zabil člověka.“

„Proč?“

„Protože jsem byl malý a on byl silný. Protože svět je krutý. Protože byl opilý a praštěný a chtěl mě zapálit jen tak pro potěšení.“

„Ach, Bože.“

„Našel mě, jak spím poblíž doků, a dřív než jsem mohl vstát, mě polil benzinem. Jednou nohou mi šlápl na prsa a pokoušel se škrtnout zápalkou. Vzpomínám si na jeho boty, černé zavázané bílou šňůrkou; kalhoty zkornatělé špínou, až mi pod prsty křupaly. První zápalka nechytila, myslím, že byla zvlhlá. Nebo strhl hlavičku. Nevím. Snad zasáhl Bůh. Držel v rukou druhou zápalku, když jsem mu vrazil do nohy nůž. Ze strany hned nad koleno. Narazil na kost a já jsem jím kroutil, dokud chlap neupadl. Pak jsem mu ho vrazil do břicha a utekl jsem.“

Elena beze slov zavrtěla hlavou.

Desetiletý…

Michael si odkašlal. „To bylo na ulici běžné,“ řekl. „Šílenství. Násilí bez příčiny. To se nedá předvídat. Ostatní už není těžké uhádnout. Lidé se tě pokoušejí vlastnit. Pokoušejí se tě ovládat, zaměstnat tě, využít, znásilnit tě. Cokoli. Jestliže se dítě na ulici nemůže obrátit na úřady, moc mu toho nezbývá. Myslím, že já jsem měl štěstí.“

„Jaké?“

„Byl jsem silný, rychlý, uměl jsem se rvát. To mi dal Železný dům. Díky tomu jsem byl ostražitý a nemilosrdný. Ale dokud jsem neskončil na ulici, nevěděl jsem, že jsem i chytrý. Že to lidé na mně poznají a že toho budu moct využít.“

„Nechápu.“

„Samo dítě na ulici je zranitelné. Dvě, které jsou spolu, jsou na tom líp, ale pořád ještě nejsou mimo nebezpečí. Ovšem tucet nebo dvacet, to už je armáda. Deset měsíců poté, co jsem vystoupil z autobusu, pro mě pracovalo šest kluků. O dalších šest měsíců později jsem jich měl dalších deset. Někteří byli mladší než já, některým bylo až sedmnáct či osmnáct. Spávali jsme pohromadě, společně jsme jedli. A příležitostně jsme si přivydělávali. Rozbij a popadni. Vloupačky. Turisté byli odjakživa snadným cílem. Nakonec si lidé začali naši existenci uvědomovat.“

„Policie?“

Michael zavrtěl hlavou. „Většinou gangy. Podřadní gangsteři. Nebohatli jsme, ale měli jsme cenné věci. Elektroniku, šperky, peníze. Našli se lidé, kteří si představovali, že bude snadné přijít a převzít, co jsem vybudoval. Kluky, mysleli si, nebude těžké zastrašit, nebude těžké je převzít do gangu. Byl to nevyužitý trh, příležitost s nízkým rizikem. Zvrhlo se to v násilí.“

Dotkl se bílé jizvy na krku a Elena řekla: „Nebyly to skleněné dveře.“

„Další lež. Omlouvám se.“

Znala jizvy, které měl po těle: dvě na břiše, tři na žebrech a tu dlouhou

na krku. Byly bledé, lehce naběhlé a ona věděla, jaké jsou na omak, jak jsou chladné pod jejími rty.

„Žili jsme pod jedním mostem ve španělském Harlemu, bylo nás tehdy snad sedm. Už jsme se tam zdržovali několik týdnů. Občas jsme měnili místo, chápeš? Týden na jednom místě, měsíc na druhém. Myslím, že jsme tam zůstali o den déle, než jsme měli, poněvadž se jednou odpoledne ukázali hoši z jednoho místního gangu. Jejich jediným cílem bylo vymlátit z nás duši. Byli jenom čtyři, jenže všichni ostatní před nimi utekli.“

„Ostatní kluci?“

„Ano.“

„Co se stalo?“

„Já jsem zůstal.“

„A?“

Michael pokrčil rameny. „Pobodali mě, já jsem pobodal je, ale byla to jen otázka času. Nakonec mě srazili na zem. Jeden z nich mi dupl na zápěstí, až mi ho zlámal. Přimáčkli mě k zemi. Moc nechybělo a přišel bych o život.“

„Co se stalo?“

„Někdo přišel.“

Něco v jeho hlasu přivedlo Elenu k úvaze, že zde je klíčový bod všeho. Bezmála kilometr průmyslové zóny klouzal kolem nich jako na namazaných ližinách: kovové stěny na tmavém asfaltu, drátěné oplocení a sodíkové lampy na vysokých stožárech. Elena řekla: „Michaeli?“

„Už jsem o něm slyšel, ale nikdy jsem ho neviděl. Byl pro mě tehdy jenom jménem, někdo, o kom bylo třeba vědět, člověk, jemuž bylo třeba se vyhnout. Říkalo se, že je bezohledný. Zločinec. Zabiják.“

„Mafie?“

„Ne. Nebyl Ital. Nikdo doopravdy neznal jeho původ, i když někteří tvrdili, že je Polák; jiní, že je Rumun. Ve skutečnosti to byl Američan, který se narodil v Queens srbské prostitutce. Sirotek, jak jsem se později dověděl. Byl u toho, když rvačka začala, v dlouhém autě na druhé straně ulice. Měl stažené okénko. Díval se.“

„Zatímco ty ses rval?“

„Srazili mě a přiložili mi nůž sem.“ Dotkl se čáry na krku. „Byl osmnáct centimetrů dlouhý a uprostřed byl ozubený. Byl jsem si naprosto jistý, že mě zabijí. Krvácel jsem. Hecovali se. Viděl jsem jim to ve tvářích. Chystali se to provést. Pak tam najednou stál on.“

Michael zamrkal a znovu to prožíval. Křivé nohy v tmavomodrém obleku. Tmavé vlasy protkané šedinami.

„Vypadal zmateně,“ řekl Michael. „To mě napadlo jako první. Ten chlap je bezradný a tak hloupý, že se tomu usmívá. Pak jsem si všiml, jak na muže, kteří mě tloukli, padl strach. Ustoupili s rukama nahoře. Jeden z nich upustil nůž…“

Víš, kdo jsem?

Michael dosud slyšel ocelový tón v hlase starého muže, ale nedalo se to nijak objasnit. Nikdo jiný nemohl bezezbytku pochopit, co ten hlas toho dne znamenal, co znamená i teď.

Měli byste vypadnout.

„Nezůstali tam, aby se domluvili.“ Michael si odkašlal. „Prostě utekli.“

„Michaeli, potíš se.“

Michael si setřel dlaní pot z čela. Stále viděl tvář starého pána: úzkou čelist a oči tak temné a bezvýrazné jako kámen. Byli s ním dva muži. Stáli, zatímco si starý pán dřepl k Michaelovi. Bylo mu přes čtyřicet, byl štíhlý, s městsky bledou pokožkou a úzkýma, zmrzačenýma rukama. Zuby měl u kořenů křivé a bílé.

Ostatní utekli. Proč jsi neutekl i ty?

Já nevím. Prostě jsem nemohl.

Kolik je ti?

Dvanáct.

Jmenuješ se Michael?

Ano.

Už jsem o tobě slyšel.

Ale Michael ztrácel vědomí. Modrý oblek zašustil, jak starý pán vstal. Co myslíš, Jimmy?

Myslím, že je to pěkně tvrdý hajzlík.

Na betonu zavrzaly boty. Světlo sláblo a Michael krvácel. Slova na něj padala jako říční mlha.

Kéž by můj syn byl takový chlapec, jako je tenhle…

Michael se silně potil, v autě bylo najednou horko. Cítil pod rukou tenoučkou a horkou tvář starého pána. Cítil křehká žebra a propadající se hrudník, poslední pokus starce nasát vzduch. „Naučil mě všechno, co umím,“ řekl Michael. „Udělal ze mě to, co jsem.“

„Jsi bledý. Prokrista, Michaeli. Jsi bílý jako papír.“

„Dal mi domov.“ Michaelův hlas slábl a auto sjíždělo do levé strany. „Dal mi domov a já jsem ho zabil.“

Copyright © 2011 by John Hart

Published by arrangement with St. Martin’s Press.

All rights reserved.

Translation © Jindřich Manďák, 2017

ISBN 978-80-7429-599-7