Adrian McKinty: Mrazivá hlubina

První svazek detektivní série zasadil oceňovaný irský autor do roku 1981. V Belfastu rozděleném občanským konfliktem dojde ke třem vraždám, které spolu na první pohled nijak nesouvisejí. Ale v temném světě špinavých válek jen málokdy chybí mezi mrtvými spojitost, když volají z mrazivých hlubin země a dožadují se spravedlnosti. Detektiv seržant Sean Duffy je nucen vést vyšetřování v neklidném, tísnivém prostředí, v němž jsou na denním pořádku ozbrojené střety republikánů s unionisty a kde panuje všeobecná nedůvěra mezi řadovým obyvatelstvem a policejními složkami i všudypřítomný strach z bombových útoků.

Adrian McKinty (* 1968) patří mezi nejúspěšnější irské autory detektivek posledních několika desetiletí. Za román Mrazivá hlubina získal v roce 2013 cenu udělovanou knižním magazínem Spinetingler. McKinty je mimo jiné dvojnásobným držitelem australské ceny Ned Kelly Award, udělované každoročně za nejlepší počin na poli detektivek, či prestižního amerického ocenění Edgar Allan Poe Award. Za vysokou čtenářskou oblibou jeho děl stojí zejména přitažlivost jeho literárního stylu, v němž je napínavý a strhující příběh okořeněn suchým, leckdy až sarkastickým humorem hlavního hrdiny. Právě tato kombinace mu ve slavném britském deníku The Times vynesla přirovnání k Raymondu Chandlerovi, nesmrtelné legendě detektivního žánru.

Adrian McKinty pochází z Belfastu. Studoval v Coventry a v Oxfordu. Od roku 2008 žije v australském Melbourne.

V překladu Ladislava Šenkyříka vydává Mrazivou hlubinu nakladatelství Vyšehrad.

Ukázka z knihy.

Nepokoje teď nabraly na kráse. Oblouky benzinových ohňů pod srpkem měsíce. Rudá světlice v mystických parabolách. Fosforeskující světýlka z hlavní pušek nabitých gumovými projektily. Vzdálený řev, který jako by přicházel od mužů v podpalubí torpédované vězeňské lodě. Šarlatové syčení Molotovových koktejlů křižujících v různých rovinách. Všu­de vrtulníky: jejich světlomety se vzájemně nacházejí jako milenci v posmrtném životě.

A to všechno skrz čočky olejovitého belfastského deště.

Sledoval jsem to spolu s ostatními z land roveru zaparkova­ného na kopci Knockagh. Nikdo nemluvil. Slova nedostačova­la. Na takovou scénu byste potřebovali Picassa, ne básníka.

Policie s demonstranty vytvořili dvě členité frontové linie táhnoucí se několika ulicemi a nepřátelské strany střídavě osvětlovaly záblesky novinářských fotoaparátů a hořící, ben­zinem naplněné lahve od mléka snášející se přes zemi nikoho jako zápalné oběti bohu oblouků.

Občas jedna ze stran vyrazila na zteč a obě linie se na chví­li přiblížily, než se záhy opět oddělily a vrátily do původního postavení.

Pach byl pachem civilizace: střelný prach, kordit, doutná­ky, petrolej.

Bylo to dokonalé.

Byla to Giselle.

Bylo to Labutí jezero.

A přesto…

A přesto jsme měli pocit, že už jsme viděli lepší představení.

Vlastně jsme lepší představení viděli zrovna minulý týden, když na nemocničním oddělení věznice Maze konečně natáhl brka velitel IRA Bobby Sands.

Bobby byl místní kluk z Newtownabbey, jenž ztělesňoval hnutí. Pocházel ze smíšeného, protestantsko-katolického prostředí a nikdy nikoho nezabil. A díky plnovousu vypadal jako mírumilovný Ježíš, což se taky hodilo.

Bobby Sands byl maitreya, světový učitel, mučedník, který vykoupil lidstvo svým utrpením.

Když Bobby po šestašedesáti dnech hladovky konečně umřel, katolické části města vybuchly spontánním vztekem a frustrací.

Jenže to bylo před týdnem a Frankie Hughes, druhý hla­dovkář, který zemřel, už neměl žádnou z Bobbyho výhod. Frankieho nikdo nepokládal za Ježíše. Frankie si liboval v zabíjení a byl v něm moc dobrý. Frankie neproléval slzy nad mrtvými dětmi. Dokonce ani pro fotoaparáty.

A nepokoje po jeho smrti se zdály být poněkud… naaran­žované.

Na zemi to mohlo vypadat jako stejný chaos a možná právě tohle zítra napíšou v novinách od Bostonu po Peking… Ale tady nahoře na Knockaghu bylo zřejmé, že poliši mají navrch. Demonstranti byli vytlačeni do malé západní části města mezi kopce a protestantské oblasti. Stáli tváří v tvář tisí­covce profesionálních poldů plus dvěma nebo třem stovkám policejních rezerv a dalším dvěma stům vojáků z Ulsterské­ho obranného pluku. S těmi všemi pak úzce spolupracovala jednotka o síle jednoho praporu, složená z příslušníků britské armády. Britové tentokrát pocházeli z třetího skotského plu­ku, pověstného silným zastoupením glasgowských chuligánů, kteří vyhledávali jakoukoli příležitost ke rvačce. V ulicích byly stovky demonstrantů – ne tisíce, jak se předpovídalo. Tohle sotva představovalo všeobecné povstání, a to i kdyby mělo jít jen o katolické obyvatelstvo. A pokud šlo o slibovanou „revoluci“… no, dneska večer k ní rozhodně nedojde.     „Vypadá to zle,“ pustil se do hovoru mladý strážník Price.

„Kdepak, za tohohle kluka je to přinejlepším polovičatý,“ odpověděl strážmistr McCrabban svým řezavým přízvukem ballymenského farmáře.

„Bejt druhej hladovkář, kterej chcípl, není žádný terno. Všichni si pamatujou toho prvního, ale dvojka už nikoho nedojme. Nebudou se o něm psát lidový písničky,“ souhlasil seržant McCallister.

„Co si myslíte vy, Duffy?“ obrátil se na mě strážník Price.

Pokrčil jsem rameny. „Crabbie má recht. Kvůli druhýmu už to nikdy nebude tak velký. A ten déšť mu taky moc nepomohl.“

„Déšť?“ odtušil McCallister skepticky. „Tady nejde o déšť! Je za tím papež. To měl Frankie smůlu, že zaklepal bačko­rama jenom pár hodin předtím, než se kdosi pokusil zavraž­dit papeže.“

Dělal jsem analýzu belfastských nepokojů z let 1870–1970, z níž vyplynula nepřímá úměra mezi deštěm a pouličními bouřemi. Čím větší byl liják, tím méně pravděpodobné byly nepokoje, ale radši jsem držel kušnu – nikdo jiný tady na uni­verzitu nechodil a nemělo smysl dávat na odiv své vzdělání. A mohutný seržant McCallister měl s Janem Pavlem II. taky kus pravdy. Zpráva, že někdo postřelil Svatého otce, není zrovna běžná.

„Frankie Hughes byl pěknej parchant. Mimořádnej hajzl. To jeho buňka zabila Willa Gordona a jeho holčičku,“ dodal seržant McCallister.

„Já myslel, že zabili kluka,“ řekl McCrabban.

„Ale ne. Kluk to přežil. Bomba byla nastražená v autě. Kluk byl vážně zraněnej. Willa a malou dcerku to roztrhalo na kusy,“ upřesnil McCallister.

Poté nastalo dlouhé ticho, přerušované jen vzdálenou pal­bou gumových projektilů.

„Feniánský svině,“ prohodil Price.

Seržant McCallister si významně odkašlal. Price si chvi­ličku lámal hlavu, co to má znamenat, až pak si vzpomněl na mě.

„Nic ve zlým, Duffy,“ zamumlal, sevřené rty a vyzáblý obli­čej měl ještě sevřenější a vyzáblejší.

„Nic ve zlým, seržante detektive Duffy,“ řekl seržant McCallister, aby nového strážníka srovnal do latě.

„Nic ve zlým, seržante Duffy,“ zopakoval Price podrážděně.

„Nic se nestalo, chlapče. Rád bych se na věc podíval z tvýho pohledu, ale nedokážu si hlavu strčit tak hluboko do vlastní prdele.“

Všichni se zasmáli a já to využil jako konec svého výstu­pu a vytratil se do land roveru přečíst si Belfast Telegraph.

Byl celý o papeži. Jeho potenciální vrah byl chlápek jménem Mehmed Ali Ağca, Turek, co ho postřelil přímo na náměstí svatého Petra. Telegraph neměl v této fázi víc dalších infor­mací, ale doplnili ten příběh spoustou omáčky z vyděšených a pohoršených reakcí místních lidí a politiků včetně něko­lika pravicových protestantských cvoků, například radního George Seawrighta, který měl pocit, že jde o „důležitý úder proti Antikristovi“.

Dovnitř nakoukla rozložitá opuchlá tvář seržanta McCallistera s klasickým baňatým nosem ochmelky a rozhlédla se po interiéru.

„Nejsi na Price naštvanej, že ne, Seane?“ zeptal se laskavě.

„V žádným případě, proboha. Jenom jsem se šel schovat před deštěm,“ odpověděl jsem.

Seržant McCallister se s úlevou zakřenil. Byl to jeden z oněch nakažlivých úšklebků, jímž jsem sám nebyl obdařen. „To je dobře. Hele, podívej, nechceš to tady zabalit? Nikdo nás nebude potřebovat. Dole na demonstraci mají prdel krytou víc než dobře. Je jich tam jak much. Nevykašleme se na to?“

„Ty tady tomu velíš. Je to na tobě.“

„Nahlásím nás do půlnoci, ale vypaříme se hned, co říkáš?“

„Já myslím, Alane, že je to to nejrozumnější, co jsem slyšel od chvíle, kdy jsme sem nahoru přijeli.“

Cestou dolů do města pustil McCallister v přehrávači kaze­tu a poslouchali jsme jeho výběr z Crystal Gayleové, Tammy Wynetteové a Dolly Partonové. Vysadili mě jako prvního na Coronation Road v Carrickfergusu. „To je tvůj novej záme­ček?“ zeptal se McCrabban, když se zadíval na nově natřenou fasádu domku číslo 113.      „No jo, nastěhoval jsem se před čtrnácti dny, ještě jsem neměl čas uspořádat večírek na uvítanou,“ odpověděl jsem pohotově.

„To je tvoje?“ zeptal se seržant McCallister.

Přikývl jsem. Většina lidí ve Victoria Estate doposud byd­lela v nájmu, ale pár si jich už své obecní domy od Severoirského bytového fondu odkoupilo na základě privatizačních plánů paní Thatcherové. Já koupil prázdný domek za pouhých deset tisíc liber. (Rodina, která tam předtím bydlela, dlužila nájem za dva roky a jednou v noci se její členové prostě sba­lili a zmizeli. Někdo mi říkal, že do Ameriky, ale nikdo to nevěděl úplně jistě.)

„Vy jste si ho nabarvil narůžovo?“ zeptal se Price s ušklíb­nutím.

„To je levandulová, ty barvoslepej debile,“ odpověděl jsem.

McCallister pochopil, že Priceovi očividně doposud nic nedošlo. „Hele, kluci, víte, proč Price málem prolítl u vstup­ních zkoušek k policii? Myslel si, že polygon je mrtvej papou­šek.“

Hoši se řádně zachechtali a kdosi praštil Price do ramene.

McCallister na mě mrkl. „Musíme hejbnout kostrou, kama­ráde,“ oznámil, načež se zadní dveře land roveru zavřely.

„Tak zatím!“ zakřičel jsem za nimi, když už odjížděli, ale bylo nepravděpodobné, že by mě skrz neprůstřelný pancíř slyšeli.

Stál jsem tam a vypadal směšně v plné policejní výstroji, s helmou na hlavě a se samopalem sterling v ruce.

Na chodníku na mě civěl jakýsi klučík. „To je vopravdická puška, pane?“ zeptal se.

„Já určitě doufám, že ano,“ odpověděl jsem, otevřel si bran­ku a zamířil po zahradní cestičce ke dveřím. Nebyl to špatný dům: úhledný barák uprostřed řady, postavený stejně jako zbytek Victoria Estate v Carrickfergusu v padesátých letech pro chudé protestantské dělníky. Dneska pochopitelně pra­coval málokdo. Textilku ICI loni, na podzim 1980, zavřeli a zaměstnání teď měl v Carricku jen každý čtvrtý člověk. Míra nezaměstnanosti ve městě dosáhla dvaceti procenta bylo by to ještě horší, nebýt emigrace do Anglie a Austrá­lie a zbrusu nové továrny DeLorean, která nedávno zahájila provoz v Dunmurry. Pokud budou lidi auta DeLorean kupo­vat v předpokládaném množství, má snad Carrickfergus a Severní Irsko naději. Jinak…

„Rušná noc?“ zeptala se mě od sousedních dveří paní Campbellová.

Paní Campbellová… Usmál jsem se a nic na to neřekl. Je lepší neodpovídat. Je to s ní problém. Dvaatřicet. Zrzka. Fešanda. Manžel na vrtné plošině v Severním moři. Dvě ještě ani ne desetiletá děcka. V žádným případě.

„Rozumíte, všechny ty nepokoje a to všechno kolem…“ naléhala, zatímco já lovil klíče.

„No jo,“ odtušil jsem.

„O papeži jste asi slyšel, že?“

„Ano.“

„Tucet podezřelejch byste našel jenom v týhle ulici,“ pro­hlásila chichotavě.

„To jsem si jistej,“ souhlasil jsem.

„Mně osobně to připadá skandální, fakt skandální,“ dodala.

Několikrát jsem zamrkal a zahleděl se přímo před sebe. To prohlášení mě znepokojilo. Znamenalo to, že se snaží projevit soucit, což mě vedlo k nevyhnutelnému závěru, že po mně jede a že zřejmě ví (stejně jako všichni ostatní v uli­ci), že jsem katolík.

Nebydlel jsem tady ještě ani tři týdny, téměř s nikým jsem nemluvil. Co jsem během té doby udělal, že mě to prozradi­lo? Byl to snad způsob, jakým vyslovuju hlásku „H“, nebo se to dalo odvodit prostě z toho, že jsem byl nepatrně méně zatrpklý než věčně zakaboněné protestantské obyvatelstvo na Coronation Road?

Adrian McKinty: The Cold Cold Ground

Copyright © 2012 by Adrian McKinty

Translation © Ladislav Šenkyřík, 2017

ISBN 978-80-7429-814-1