Michal Šanda: Údolí / Ondřej Böhm: Údolí

Díky bezbřehé svobodomyslnosti zdejšího hostinského, kterou by nezasvěcení mohli považovat za lhostejnost a bordelářství, si hosté přizpůsobili hospodu k obrazu svému a zaplnili ji bizarní směsicí nejroztodivnějších předmětů od aristonu po vycpaného kosa. Postupem času se ze štamgastů stali přátelé, ovšem žádná idyla netrvá věčně. Do údolí nevybíravým způsobem vtrhne majitel cirkusu a začne skupovat pozemky. Důvod jeho počínání je pro všechny záhadou, protože v tomhle zapomenutém koutu na okraji města není kromě jeskyně, kam o víkendech směřují rodiny výletníků, nic pozoruhodného. Hostinský už toho za pípou zažil tolik, že ho výhrůžky nemohou rozházet. Odmítne hospodu prodat a příběh se začne zamotávat...

Nakladatelství dybbuk vydává v těchto dnech dvě knihy – stejný příběh (viz anotace), identická obálka, ovšem zatímco jednou na přebalu čteme jméno Michala Šandy, podruhé je to Ondřej Böhm (liší se i ISBN – jednou 978-80-7438-181-2, podruhé 978-80-7438-184-3). Záhadu (zřejmě) objasní sama kniha.

Ukázka z knihy:

Ondřej zamknul hospodu a vzal Hroma na noční procházku k jeskyni, aby se po celodenním sezení v mercedesu protáhl a vyběhal. Neodbytnými šťouchanci čenichem do stehna ho Hrom pokaždé donutil, aby našel klacek a následně se o něj nekonečné minuty přetahovali, dokud nebyli celí splavení. Jeden takový příhodný ležel na okraji cesty. Ondřej se pro něj sehnul a ve křoví uviděl potlučeného Dalibora. Měl pochroumanou ruku a zakrvácený obličej. Svoji dávku pověstného opileckého štěstí si vybral vrchovatě a tentokrát při něm nestálo. Jak se ocitl ve křoví, nevěděl. Poslední, co si pamatoval, byla hádka s Brutusem, ale toho přemohlo ouzo. Musel si vzít taxíka a z hospody odjel dobrou hodinu před Daliborem.

Po návratu z nemocnice si Dalibor ustlal na lavici pod oknem. Ondřej mu půjčil svoji deku, moc toho ale nenaspal. Jakmile usnul, vydal se Hrom na loupeživou výpravu do kuchyně. Cosi tam ve tmě šramotilo a potom bylo slyšet šustění a praskání, jak Hromovy tesáky rvaly pytel s klobásami. Příští večer se dobrovolně odebral do auta, kde to bylo pohodlnější a kde ho nikdo nerušil. A tak přes den sedával v mercedesu s pohledem upřeným do dálav Hrom, a v noci ho vystřídal Dalibor.

Vlna žárlivosti, která ho zaplavovala, se svou ničivostí podobala tsunami. Nepředcházelo jí ovšem žádné zemětřesení. Přihnala se bez důvodu. Nebylo to zdaleka poprvé, stávalo se to několikrát do roka a Dalibor v takových chvílích nebral Erice telefon a vůbec předstíral, jako by neexistovala. Zároveň to byla záminka, aby se mohl zhrzeně potloukat po non-stopech. Obyčejně mu to vydrželo dva tři dny, ale teď se zdálo, že na Brutuse žárlí doopravdy.

„Co jste celej den dělali?“ zeptala se Erika, když přinesla žrádlo pro Hroma. Všichni zúčastnění ovšem věděli, že ve skutečnosti navařila guláš pro Dalibora.

„Byli jsme v Makru. Nevěřila bys, jaká je čokl potvora. Naučil se otevírat lednici a dneska ráno už zase byly klobásy sežraný. Až ho načapám, dostane ode mne pecku čenichovku!“

„Bolelo ho to?“

„Já mu ji nedal,“ odpověděl Ondřej. „Čokla nemůžeš teďka trestat za něco, co se stalo bůhví kdy v noci.“

„Myslím Dalibora.“

„Zeptej se ho sama.“

Dalibor protáhl obličej a dál si soustředěně balil cigaretu. S rukou v sádře to byl problém. Buď protrhl papírek, nebo se mu ho nepodařilo dostatečně utáhnout a měl potom rty plné tabáku.

„Neblázni, budeš mít v práci malér,“ kňourala Erika a čím víc kňourala, tím byl Dalibor blaženější a jenom čekal, až dojde k dovršení jeho triumfu.

„Nebude.“

„Jak nebude, co kdyby mu přišla kontrola?“

„Ať klidně přijde,“ řekl Ondřej a natočil Daliborovi pivo. „On domů nemůže! Neschopenku má napsanou sem a kvůli kontrole tady musí zůstat.“

*

Pátečníci jsou hosté poněkud jiného ražení. Na konci pracovního týdne se do hospody chodí vykropit a zresetovat si makovici, jak by řekl Jaromír.

Vasil buduje na Barrandově vilu pro amerického filmového producenta, který je natolik bohatý, že mu na nějakém domě v Evropě příliš nesejde a dal Vasilovi volnou ruku. Nespěchá na termíny, až to bude, tak to bude. Sám bez pomoci kohokoliv dalšího provedl Vasil hrubou stavbu, nahodil omítky, rozvedl elektriku, plyn a vodu. Namontoval kotel. Jakmile někdo mluví lámanou češtinou a má na rukou mozoly, je ukroš, nicméně Vasil se narodil v Moskvě. Dvacet let byl generálním inspektorem sovětských drah, než ho z čista jasna přestalo bavit dávat bumážky na lejstra a rozhodl se svůj život z gruntu překopat.

Gianty přijíždí na kole i v zimě za sněhu a mrazů. Na sobě má modrobílý cyklistický dres Giant. Přilbu Giant. Boty s logem Giant. Na předloktí si nechal vytetovat modré G. Co se kol týká, je to takhle: jsou kola a je Giant. Kola jsou všechny ty vehikly na cyklostezkách, ať už za pár korun z bazaru nebo nekřesťansky drahé silničky. Giant je ale něco extra. Giant není kolo, je to bytost. Říct Giantymu, že přijel na kole, se rovná urážce. Přijel na Giantu. V pátek se vrací domů šum gum z Poděbrad, kde dělá údržbáře ve wellness centru. Sochař se ho zeptal, co znamená šumgum.

„Bajky jsou do přírody, hoblovat asfalt je pruda. Někdy si poslechni, jak ti na silnici gumy s terénním vzorkem šuměj.“

Kudrnáč pravděpodobně obráží svoje oblíbené hospody po dnech, a že chodí zrovna v pátek, je souhra náhod. Nebo spíš nehod. Nikdo si totiž nedovede představit, že by ho v jakékoliv hospodě vydrželi poslouchat dva večery po sobě. Sype ze sebe fór za fórem, jako kulomet. „Brutusi, jestlipak víš, co je hovězí láska?“

Brutus se podíval na Ondřeje: „Mám ho zabít?“

Ondřej rezignovaně zakroutil hlavou.

„No tak povídej.“

„Čekal jsem na ni jako vůl, nadrženej jako bejk, a ona kráva nepřišla!“

Na barové sesli usazený Dalajlama vyhrkl: „Brute! Donekonečna vám to budu opakovat. Brutus se skloňuje Brute. V dějepisu jste se učili, že zamordoval Caesara a jeho poslední slova před smrtí - i ty, Brute?“

Dalajlama se mu říká kvůli jeho neuvěřitelné podobě s tím tibetským. Kulaté brýle, vysoké čelo a výrazné obočí. Dokonce i úsměv mají stejný. Před časem někdo vystřihl fotografii z novin a nastalo porovnávání. Dalajlama se do role svatého otce vžil natolik, že už si nedovede normálně povídat, a to je zároveň důvod, proč o něm vlastně nikdo neví nic bližšího. Mluví zásadně ke všem přítomným najednou a nahlas, aby ho nemohli přeslechnout. Jazykozpytné kázání na téma Brutus zakončil obligátní mantrou: „Svět je zlej.“

„My tady ale máme Brutuse,“ řekl Ondřej.

A basta.

Poslední slovo má vždycky hostinský.

*

Ondřej nesnesl, aby hospodou proletěl andělíček. Časem přišel na spolehlivou metodu, jak zažehnout novou debatu, ačkoliv už všechna témata byla probraná. Dotyčný se okamžitě rozčílil, že on se vůbec dobře nemá, a vychrlil ze sebe vodopád trablů a křivd, které ho v posledních dnech potkaly.

„Ty se máš nejlíp,“ řekl Ondřej, z nemluvného Frantíka ovšem vypadlo pouze kratinké: „Mrcha.“

„Kdo je mrcha?“

„Renča.“

Ondřej se opřel o zeď, za záda si dal modrý háčkovaný polštářek, aby ho nezáblo na cemr a začal si Frantíka dobírat: „A proč?“

„Mrcha mrch.“

„Že ti nedá?“

„Jo.“

„A řek jsi jí to?“

„Pojedu do Rudný.“

„Pokud je mi známo, v Rudný nic k vidění není.“

„K benzínce.“

„Mnohem blíž to máš na shellku do Modřan.“

„Za holkama.“

„Kristova noho! Za jakejma holkama?“

„Myslí ty vyfetla, co na parkovišti za benzínkou hulej kamioňákům ocasy,“ dovtípil se Sochař.

„Brrrrrr!“ otřásl se Ondřej. „Ani zadarmo bych do něčeho takovýho nešel.“

„Kořalka, flundry a zahálka!“ zahulákal Brutus.

„To už fakt radši opíchej Renču.“

„Nechci,“ odsekl Frantík.

„V hospodě U Váhy bejvala podobná chudinka, jako jsou ty z Rudný. Vystřídali se na ní za frťana všichni. Neměla ani metr pade, kapesní šukátko jí říkali.“

Ondřej vyprsknul: „Brutusi, ty jsi vůl!“

„Brute,“ opravil ho Dalajlama.

Pokud pivo pěnilo, odstřikoval Ondřej pěnu do půllitru, který měl postavený u dřezu na odkapávači. Nařčení ze šetrnosti nebo nepoctivosti by nebylo na místě, protože tohle pivo se nesnažil podstrčit hostům, ale vypil ho sám. krokosvorka Teď ho podal Dalajlamovi. „Tohle máš ode mě zadarmo, to ti nepočítám.“

Dalaljama obřadně sepnul ruce a uklonil se na znamení díků.

„Nejhorší je, že jich takhle za den vylemtám deset, a jsem přitom střízlivej, akorát mi roste pupek. Renča má pravdu, něco s tím budu muset začít dělat.“

Z oblaku kouře se vynořil Don Diego: „Ten váš kapák – “

„To není žádnej kapák,“ zaprotestoval Ondřej, „tomu pivu nic není.“

„Rád věřím. Připomněl mi takovou marginálii z mládí. V Bubenči bývala hospoda řečená V Zátiší. Zdejší výčepní pan Svatý byl charismatická osoba. Chodil v bílém plášti, na hlavě zmijovku. Nevařil a k jídlu měl na vybranou ze dvou variant, buď mamut, nebo velryba. Pod velrybou se skrýval zavináč. Mamut byla připálená sekaná s hořčicí. Netuším, jak toho dosáhl, ale na čepu směl mít současně desítku, jedenáctku a dokonce i dvanáctku. V časech, o kterých hovořím, stávala desítka korunu dvacet a v hospodách se nemilosrdně zavíralo s úderem desáté, jenom Svatý si zařídil výjimku do půlnoci. Když se k němu stáhli po zavíračce z okolních hospod, dostali za cenu dvanáctky slivky nashromážděné za celý den, což Svatý neopomněl štiplavě okomentovat: Kdybys přišel rovnou sem, mohl jsi teď chlastat pořádné pivo.“

„Natoč mi jedno pro Jaromíra,“ řekl Dalajlama. „Poslal mi esemesku, že už vystupuje z autobusu.“

*

Jak Dalajlama předpověděl, za moment přišel Jaromír. Ještě si ani nesedl ke stolu a už se na něj vrhnul Sochař: „Čestmíre, podívej se na Onlajny, jak hraje Belgie. Koukal jsem na první půli a vedla 1:0.“

„Odkdy kumštýře zajímá fotbal?“

Než Sochař stačil Ondřejovi odpovědět, Brutus ho předběhl: „Na Euro se koukám i já.“

Dalibor nechal propadnout tabák zpátky do sáčku a roztržený papírek zahodil do popelníku. „Čus, Ratmíre.“

„Tak Ratmíre mi tady snad ještě nikdo nikdy neřek,“ zasmál se Jaromír. Už si pravděpodobně ani on sám nevzpomene, jak vznikla jeho podivná přezdívka, která spočívá v tom, že ho oslovují jmény, která je zrovna napadnou a končí na mír. O stehno si otřel od půllitru zamokřený palec, otiskem prstu odemknul displej samsungu a oznámil: „Ve třiaosmdesátý minutě je to 3:0.“

„A kdo dával góly? Snad ne to nemehlo Batshuayi, proti Irsku netrefil ze dvou kroků bránu.“

„Alderweireld, Batshuayi a Hazard.“

„Já to tušil!“

Před hospodou zastavilo auto.

„Renča,“ konstatoval Sochař, když se zaposlouchal do zvuku motoru. „Má to po generálce, ale písty jí klepou pořád.“

„Nazdar chlapci, jak vám stojej brabci!“ vypálila Renča na pozdrav.

„Dáš si velkýho a tvrdýho?“ kontroval Ondřej.

„Blbečku!“

„Myslím panáka.“

„Měli byste si tady vyvětrat, máte tu smrad jako ve vopičárně.“

Přestože už Don Diego svůj dnešní doutník dokouřil a byl na odchodu, mimořádně si objednal ještě jeden fernet. Ondřej před něj položil stříbrný tácek se štamprletem a rychlým krokem pokračoval do rohu ke kamnům, kam se po Renčině příchodu uklidil Frantík.

„Pojď sem! Neschovávej se, a řekni jí to.“

„Co mi má říct?“

„Ale vlastně nic,“ uculil se Ondřej. „Radši se neptej.“

„Už jsi to nakousnul – “

„Máš tady milence.“

„Jako Frantíka?“

„Tady je střelců, co by si dali říct,“ zaševelil Dalajlama.

„Jenom aby nestříleli slepejma!“

„Měla bys udělat milosrdnej skutek, jinak do tý Rudný fakt pojede a dostaneme tady všichni filcky nebo něco ještě mnohem horšího.“

„Do Rudný?“

„Na benzínku za štětkama.“

„Cože!“ vykřikla Renča.

Ondřej teatrálně pokrčil rameny: „Já to vidím na ten milosrdnej skutek.“

Brutus zachytil Daliborův pohled. „Co se na mě mračíš jako bubák?“ řekl a nabídl mu svoji krabičku camelek. „Šouláš tady celej večer ty svoje pankrácký jehly, pojď si dát pořádný cigáro!“

„Vlez mi na hrb,“ odpálkoval ho Dalibor