Vilém Křížek: Smrt má vůni inkoustu

Historická detektivka má na českém knižním trhu status evergreenu. Počínaje Šimáčkovým Zločinem na Zlenicích hradě L. P. 1318, přes knihy Vlastimila Vondrušky až k plejádě nových tvůrců, mezi něž se nově zařadil i Vilém Křížek, autor románu Smrt má vůni inkoustu…

Na rozdíl od svých předchůdců ale Křížek zasadil děj své detektivky nikoli do období vrcholného středověku, nýbrž do kulis rakousko-uherského mocnářství a navíc vycházel ze skutečných případů, jak je zaznamenal autorův dědeček, Adam Křížek. Ten byl totiž přítelem a společníkem Eliáše Sattlera, jednoho z prvních soukromých vyšetřovatelů v českých zemích. Sattler se při řešení případů spoléhal na vskutku nezvyklý dar, a to nesmírně citlivý čich. Mohl zachytit stopy nervozity, zaschlou krev či skrytý jed? O rozsahu jeho schopností se dnes můžeme už jen dohadovat…

Křížek v románu Smrt má vůni inkoustu, v němž musí Sattler vyřešit zločin ve vyšších kruzích, bravurně skládá fakta s fikcí, přičemž nezapomíná psát historickou detektivku ve stylu těch nejlepších příběhů se Sherlockem Holmesem a Herculem Poirotem…

Nakladatelská anotace říká:

„Praha počátku dvacátého století se může zdát poklidná a idylická, ale pod povrchem vřou ostré spory: mezi Čechy a Němci, bohatými a chudými, podporovateli a odpůrci zbrojení… Tehdy začnou významnému průmyslníkovi Albertu Richterovi chodit výhružné anonymní dopisy a v sázce se ocitne hned několik životů.

Netradiční soukromý vyšetřovatel Eliáš Sattler má čich na zločin – a to doslova. Citlivý nos mu umožňuje zachytit i stopy, které jiným uniknou: závan osudného parfému, pot podezřelého na předmětu doličném, stopu sotva zaschlého inkoustu…

Sattler se ujímá případu anonymních dopisů, ale zaplétá se do něj hlouběji, než by se mu líbilo. Skandál, smrt, zakázaná láska, série obvinění – podaří se mu spirálu zločinu zastavit?“

Vydává Mystery Press. Obálka je dílem Jana Klimeše.

Nakladatel slibuje, že se Eliáš Sattler, první soukromý detektiv v českých zemích, objeví i v dalších románech.

Ukázka z knihy:

„Stůjte. Dál nechoďte.“

Adela Marie Richterová se zaraženě zastavila v půli kroku. Začínala pomalu litovat, že přišla za mužem, který ji sice přijal a nechal služebnou, aby ji k němu uvedla, ale teď k ní stál nezdvořile zády a namísto pozdravu jí nařídil zůstat na místě.

Od chvíle, kdy se objevila u branky, šlo všechno špatně. Po zazvonění čekala venku v zimě několik minut, než jí služebná otevřela. Téměř se zdálo, že malá baculatá žena oblečená v tmavých šatech s bílým límečkem a hedvábnou zástěrou je němá – pozvala ji dovnitř jen gestem, kývla na ni, kudy má jít… Takové chování by se nikde jinde nestrpělo. Teprve než ji zanechala v salonku pro hosty, prohlásila ta podivná žena: „Chvilku tu počkejte. Jestli chcete, uvařím čaj, ale osobně bych to nedoporučila, pán tu teď má jen takový hrozně nechutný.“

Načež ani nepočkala na odpověď a zmizela ve vedlejším pokoji.

Paní Richterová si nepotrpěla na přílišné zdvořilosti, ale tohle jí bezmála vyrazilo dech. Jak si ta žena dovoluje s ní tak mluvit? Neslyšela snad o dobrém vychování?

Salonek byl zařízený stroze a působil trochu zašle, nicméně čistě. Alespoň o něco se tu dotyčná snad starala. V Adele vzrůstala netrpělivost.

Hodiny, staré mahagonové kukačky, hlasitě odtikávaly. Deset minut. Patnáct.

Už nebyla jen netrpělivá, ale velice rozhořčená.

Právě začínala být rozhodnutá, že odejde a pustí celý ten nesmyslný nápad z hlavy, když se služebná objevila znovu a řekla: „Pán je vedle, můžete dál.“

Opět se vytratila jako pára nad hrncem.

Adela váhavě vstoupila a spatřila vysokého, zpříma stojícího muže otočeného ke knihovně na opačné straně pokoje zařízeného jako pracovna.

Značně znejistěla – nevěděla, zda má promluvit jako první, představit se, přejít k němu… Na podobné situace ji rodiče a vychovatelky nepřipravovali. Pořád k ní stál zády a nic neříkal, ačkoli ji musel slyšet vejít.

„Dobrý den, pane Sattlere,“ pravila nakonec a popošla k němu. „Jsem –“

„Stůjte. Dál nechoďte.“

To už si opravdu přála, aby byla bývala místo čekání v salonku skutečně odešla.

„– jsem Adela Richterová,“ dokončila pevně. „Pokud vám to vaše služebná neráčila sdělit. Nezdála se mi příliš… schopná.“

„Máte na sobě parfém. Nabyl jsem dojmu, že všichni mí návštěvníci předem vědí, že nemají mít žádný parfém. Patrně jsem se zmýlil.“

„S touto skutečností jsem nebyla obeznámena.“ Musela se ovládat, aby neodsekla a vyslovila to klidně, až omluvně. Cítila, jak se začíná potit. To nebylo dobré, to vůbec nebylo dobré, neměla sem vůbec chodit, všichni jí to říkali…

„Pak o mně nic nevíte a nemáte tu tedy co dělat.“

To byla zatím největší rána ze všech.

A dosud se k ní ani neotočil čelem.

Adela Richterová byla žena, která dovedla strpět nepříjemná překvapení a ponížení jen do určitého okamžiku. Hranice byla právě teď překročena a ona zapomněla na veškeré vlastní dobré vychování: „Při vší úctě, pane Sattlere, přišla jsem za vámi jako potenciální klient, dobře platící klient, a zatím se setkávám jen s nevychovaností a drzostí! Vaší služebné bych to možná ještě odpustila, ale vám?! Provází vás pověst gentlemana. Hovoříte s dámou, a opět, možnou klientkou. Přesto se k ní chováte nepředstavitelně neurvale, a dokonce jí řeknete, že zde nemá co dělat. Už jsem viděla a slyšela dost. Mileráda všem sdělím, jakého uvítání se mi dostalo. Ale dovedu si představit, že je vám to jedno. Možná vám však nebude jedno, až zjistíte, o jaký případ jste přišel. A pak si budete přát, abyste se byl býval zachoval jinak.“

Chystala se otočit na podpatku a odejít, když promluvil. Byla to nečekaná zvědavost v jeho hlase, která ji přiměla zůstat.

„Je z vás cítit rozčilení. Ale ještě něco. Něco, co tu bylo už předtím. Nejistota. Ne, to také není ono. Něco… strach. Skoro jste ho překryla parfémem.“ Zněl téměř dětsky nadšeně.

Obrátil se k ní. Usmíval se.

Čekala, že se omluví. To se ale přepočítala.

„Konečně něco zajímavého. Posaďte se tu a Jana vám udělá čaj, je výtečný. Ach – a ještě jsem se nepředstavil, že? Inu, vy víte, kdo jsem, ale opakování známých informací není nikdy na škodu, lidé mají ostudnou paměť. Eliáš Sattler, současným povoláním soukromý vyšetřovatel. A mimochodem, kdo o mně rozhlašuje, že jsem velký gentleman? Vážně by mne zajímalo, jak se tato informace mohla dostat až k vám.“

Tehdy se Adela Richterová seznámila s jedním z nejvýstřednějších mužů nejen Prahy, ale možná celých v Říšské radě zastoupených království a zemí, jakož i zemí svaté Štěpánské koruny uherské.

Služebná měla pravdu, čaj byl odporný. Adela ho ale ze zdvořilosti usrkávala.

Sattler seděl naproti ní v křesle za obrovským pracovním stolem z ebenového dřeva a mlčel. Nezdálo se ani, že by si ji prohlížel a snažil se odhadnout, z jakých důvodů za ním přišla.

Seděl tam a díval se z okna.

Adela si pomalu zvykala na to, že šílené vystupování tu bude spíše pravidlem než výjimkou, proto se tentokrát přizpůsobila a také jen mlčky seděla. Ona ale věnovala čas pozorování Eliáše Sattlera a výbavy pokoje.

Zařízení na ni dělalo stejný dojem jako jeho majitel: neurčitý věk, nepředvídatelné kombinace vlastností, celková podivnost. Celou jednu stěnu zabírala knihovna, v níž byly svazky zřejmě pečlivě seřazeny, ale nebylo v ní dost prostoru na všechny. Další sloupečky knih stály napůl skryté za starožitným divanem a vedle Sattlerova stolu, na němž se nacházel telefonní aparát. Zbývající stěny byly vymalovány světle béžově – nudně, neurážlivě. Nevisely tu žádné obrazy, jen fotografický portrét a vedle něj zarámovaná titulní strana deníku Prager Tagblatt. Adela z místa, kde seděla, nepřečetla, co se tam píše, titulky vysázené švabachem byly zdálky zcela nečitelné. Zato fotografii zcela jistě zachycovala Sattlerovu tvář, napůl z profilu, o něco mladší než nyní a se stejným poněkud arogantním výrazem. Adela si byla skoro jistá, že portrét pochází z prestižního Langhansova ateliéru. Sama ten salon navštívila s manželem několik dní po svatbě pro pořízení reprezentativních společných snímků.

V místnosti se nenacházely žádné rostliny, koberce ani závěsy a záclony. Obzvláště jejich absence připadala Adele Richterové velmi nezvyklá. Mělo to snad něco společného s jeho citlivým nosem, nebo byly důvodem ještě jiné zvláštnosti, které by chybějící záclony vysvětlovaly?

Sám Sattler byl muž s hladce oholenou tváří a nazrzlými vlasy pečlivě rozdělenými po straně pěšinkou, kterému mohlo být klidně dvacet nebo třeba čtyřicet, s očima, které vypadaly chvílemi staré a chvílemi velmi dětské – to když ho něco zaujalo. Jemné ruce a upravené nehty prozrazovaly, že nevykonává žádnou manuální práci. Slonovinově zbarvená košile, černá brokátová vesta a bílá vázanka ukazovaly na dobrý vkus, ten dojem však poněkud kazily výstřední manžetové knoflíčky a poškrábané, zašlé kapesní hodinky na zčernalém řetízku. Adela se přistihla, jak uvažuje, co je tento podivný muž zač. Bianca jí o něm mnoho neřekla – jen to, že pokud jí někdo může pomoci, je to právě Eliáš Sattler.

Jeho pohled se náhle odtrhl od obnaženého okna a spočinul na Adele. A Sattler se usmál. Měl zvláštní, mladický úsměv.

„Řekněte mi, paní Richterová, proč jste přišla právě za mnou? Nebo ne,“ zarazil ji, než mohla promluvit, „zkusím vám část z toho říci sám. Jste cítit parfémem – růže, santalové dřevo, kakost, frézie, nudná sladká kombinace – a potem, ve kterém je znát strach. Pečlivě jste se myla, ještě na vás ulpívá vůně bylinného mýdla, ale tělo vás zradilo. Něčeho se bojíte tak, že jste do této chvíle přetrpěla mou společnost s pouze jedním menším výbuchem zlosti. To znamená, že velmi stojíte o mé služby. Někdo vám o mně řekl, ale kdo? Slyšela jste, že jsem gentleman. Nezdálo se mi, že jste to mínila ironicky, i když člověk nikdy neví. Pak jste se tedy buď musela stát obětí tiché pošty, nebo jste se setkala s Biancou Schmidtovou. Vaše odhodlání přisuzuji tomu, že šlo o druhou možnost – a tato dáma také používá stejný parfém. Musím vás ale upozornit, že paní Schmidtová se sem provdala z Neapole – ovšemže jí připadám jako gentleman, je to Italka.“

Sattler se opět usmál tím svým chlapeckým úsměvem a zvedl ke rtům šálek s tekutinou barvy temnější než eben stolu. „Nejlepší čínský pu-erh z Yunnanu, téměř třicet let starý,“ podotkl. „Angličané ho kdysi odkoupili celé balíky za trochu opia, ale pak nevěděli co s ním. Nemají žádný cit pro čaj – pijí ho jen s mlékem.“

„Nevadí vám jeho zápach?“ odvážila se Adela.

Jeho úsměv se rozšířil. „Všímáte si. To je dobře. Možná pak začnete brát ohledy na mé dispozice. A nikoli, vůně pu-erhu je mi velmi příjemná.“

„Tak… proč tu nemáte žádné rostliny? Připadá mi, s odpuštěním, že ten čaj je cítit po hlíně a zatuchlině. A také tu nemáte nic, co by snadno zachycovalo prach.“

Teď už jí Eliáš Sattler věnoval plnou pozornost. „Povězte mi, prosím, jaká záležitost vás za mnou přivedla?“

Adela sáhla do malé kabelky pro svazeček dopisů. Opatrně je vyndala a podala Sattlerovi.

„Tyto listy jsem náhodou našla ve věcech mého manžela. Když se na ně podíváte, jistě pochopíte můj důvod k obavám.“

Sattler je velmi opatrně po straně uchopil, přelétl pohledem několik prvních dopisů z celkových šesti a pak k ní znovu vzhlédl. „To vskutku ano. Ale budu potřebovat trochu více informací, než že jste je náhodně objevila v manželových věcech. Nejprve mi povězte, kdo je váš manžel, a potom, jak přesně jste se k těmto dopisům dostala.“

Adela přikývla. Nechtělo se jí zabíhat do detailů svého života před cizincem, ale povaha dopisů ji přiměla jít sem a stejně tak ji přesvědčila, že bude lépe poskytnout tomu muži co nejvíce informací, jež bude potřebovat.

A její život koneckonců tak zajímavý nebyl. Dcera úspěšného obchodníka textilem, Adelaida Marie Hynková se díky otcovu jmění dostala do vyšších i trochu jiných kruhů, než by běžně dovolovalo postavení dívky z české rodiny bez zvláštního vzdělání nebo vlivu na kulturní dění. Před necelým rokem se na plese obchodního spolku seznámila s Albertem Carlem Erichem Richterem, synem známého továrníka ve strojírenství, tichým, jemným, nesmělým mužem. Oblíbila si ho, ale tehdy by ji ani nenapadlo, že několik měsíců nato se bude chystat jejich svatba. Obě rodiny je však navzájem považovaly za přiměřeně vhodnou partii – respektive, Richterovi považovali za přiměřenou ji a Hynkovi za úžasný posun vzhůru Alberta. Před bezmála čtyřmi měsíci byl uzavřen jejich sňatek.

„Albert pracuje v rodinném podniku a připravuje se ho po otci převzít,“ dodala Adela. „Žije především prací, ostatně strojírenství značně vzkvétá. Málokdy chodí do společnosti… snad jedině na různé koncerty či do divadla, pokud není příliš zaměstnán.“

Sattler jen nepatrně přikývl.

„Před týdnem jsem se chystala napsat dopis matce. Došly mi ale obálky,“ pokračovala Adela.

Jen klid, hezky přehledně a popořadě, připomněla si v duchu. Takže dál…

Služebná právě připravovala oběd a jí se nechtělo čekat na později, aby ji pro nové obálky poslala, a tak vešla do manželovy domácí pracovny, že si jednu vezme odtamtud. Když je hledala, narazila právě na tento svazek dopisů.

Jejich objev ji upřímně vyděsil, nevěděla však, co s nimi má dělat. Manželovi přece nemohla prozradit, jak je našla. Mohl by ji podezřívat z nečistých úmyslů a navíc by jí možná stejně neřekl pravdu, když se jí a zřejmě ani nikomu jinému o nich dosud ani slovem nezmínil.

Až pak si vzpomněla, že se jedna dáma, s níž před časem hovořila na salonu, zmínila o službách vyšetřovatele jménem Sattler. To ji přivedlo právě sem.

Eliáš Sattler pokyvoval. Ani jednou ji nepřerušil. Vypadal zamyšleně, chvílemi dokonce nepřítomně, až se bála, zda ji vůbec poslouchá.

Ale kdo jiný by jí dokázal s těmi dopisy pomoci?