Vladimír Janovic: Černé ryby okolností

Kniha básníka, esejisty, překladatele a editora Vladimíra Janovice přináší výbor z jeho díla esejistického. Je členěna do tří částí. 
První přináší eseje a studie o obecných otázkách básnictví (např. Báseň jako přesah, Od slova k básni, Autenticita jako problém, Poezie kosmu – kosmos poezie, Věštkyně z Én-dóru), druhá část je věnována české poezii a kultuře (např. K. H. Mácha, J. Karásek ze Lvovic, M. Bieblová, L. Stehlík, H. Bonn, F. Hrubín, J. Pištora, K. Kosík, J. Suk, V. Holub), třetí – nejrozsáhlejší – část je věnována dílům básníků italských (Michelangelo, E. Montale, S. Quasímodo, S. Penna, L. Sinisgalli, P. P. Pasolini), anglických (R. Brooke) a francouzských (S. Mallarmé). 
Janovic je esejistou přesného myšlení a výrazu. Jeho eseje jsou důležitou součástí českého myšlení o poezii.

Svazek si uspořádal sám autor, doslovem ho doprovodil redaktor knihy Jan Šulc. 
Vydává Torst.

Ukázka z knihy:

Soumrak alchymistů

Ještě před sto lety mohl Antonín Sova ve sbírce Zápasy a osudy (1910) napsat: A pakli mne pochopíš, / já budu vysvobozen. / Pak svolím a otevřít smíš / vězení, jemuž jsem byl zrozen. /… / Pak smysl to bude mít: / tak vpuštěn do života / já lačně zas budu pít, / čím hoří duch i hmota. Tak vážně a opravdově byla kdysi chápána role básníka. Psal proto, aby se osvobodil z dědičné samoty, a zároveň tím vysvobozoval jiné, kteří v existenciálním smyslu prožívají totéž, na rozdíl od něho to však nedovedou vyjádřit. Kromě krásy a poznání přinášela poezie i katarzi a vykoupení.

Tak to kdysi bývalo.

Dnes to už neplatí. Literatura má především bavit. Kniha je zboží jako každé jiné a její hodnota se už nepoměřuje myšlenkovou hloubkou a formální novostí, ale prodejností.

I z lidí se stalo zboží, které má větší či menší cenu na trhu práce. Místo kádrů tu nyní máme lidské zdroje.

V podstatě je to totéž. Nejde o skutečnou hodnotu člověka, jde pouze o jeho hodnotu užitnou. Spisovatel, který přistoupí na redukci člověka na zboží, mění se v baviče, entertainera, šaušpílera a nakonec v šaška. Žádná doba není tak vznešená, abychom se kvůli ní zřekli vlastní důstojnosti.

Konzumnímu světu současné restaurační společnosti vládnou dvě elity – elita moci a elita vlivu. Ale i ony mají charakter zboží. Dnes a denně se vystavují v televizi, abychom si je příště ve volbách nebo na trhu kultury koupili.

I spisovatel má možnost dostat se do vajíčka, jak by řekl Félicien Marceau, jenomže musí tomu obětovat to nejpodstatnější – možnost poznávat člověka i svět, touhu být zrcadlem, které nahlíží do budoucnosti. Vytěsníme‑li ze svého vědomí tísnivé existenciální signály a tragický životní pocit, můžeme se pak klidně ubavit k smrti. Ze života se však vytratí jedinečnost a zázračnost. Stane se z něj únavná rutina, přízemní živočišné přežívání. Není snad třeba zdůrazňovat, že smích hypertrofované zábavy kombinovaný s virtuálními problémy a virtuálními city má člověka uspat, aby přestal poznávat svět a neptal se, v jaké společnosti žije. Je manipulován i v oblasti, která z principu manipulativní není, a být ani nesmí – v umění.

Toto více nebo méně obratné uspávání, při němž se člověk prostřednictvím literárního nebo vizuálního obrazu dobrovolně vzdává části své svobody, má zastřít fakt, že byl ponížen na zboží. Jak osvobodivě a vznešeně zní proti tomu slavné Vančurovo: Smáti se znamená lépe věděti.

Jsem přesvědčen, že každá společnost se snaží ve smrtelném jedinci umrtvit jeho nesmrtelnou část. Někdy násilím, proti jeho vůli, jindy za jeho vydatného přispění. Jestliže literatura k tomu mlčí, dopouští se  hrdelního zločinu na člověku i na sobě samé a bude za to na hrdle ztrestána.

Začne totiž mluvit poníženým jazykem, přestane být chrámem i tvrzí. Chrámem pro naše vytržení nad zázračností a neopakovatelností života, tvrzí proti všemožným domácím hérostratům i vnějším zhoubcům národa, jeho kultury i jazyka.

A tak dnes český spisovatel stojí na rozcestí: Buď půjde po pohodlné cestě zábavného čtiva a postmoderní básniviny, jejíž lepenkové stěny zvenčí občas prolomí jazyk čtvrté cenové skupiny, nebo se vydá za Vladislavem Vančurou strmou a trnitou cestou myšlenky i výrazu, ovšem často s pocitem jeho alchymisty Alessandra del Morone: Stýská se mi v těch chmurných Čechách, v té zemi bez vzletu a bez lásky, mezi lidmi, již věčně uvažují, kteří se trápí a vedou pro slovíčko války.

(2017)

© Vladimír Janovic, 2017

© Torst, 2017

ISBN 978-80-7215-553-8