nové knihy: Denis Thériault

V montrealské Bukové ulici, v bistru U Madlenky pracuje půvabná dívka Tania. Víří mezi stoly jako tanečnice a hosté ji mají rádi. Jen ten, do nějž je potají zamilovaná, jako by ji snad ani neviděl. Plachý pošťák Bilodo, pohroužený sám do sebe, krouží u baru kaligrafické tahy a skládá japonská haiku... Až jedné bouřlivé noci zasáhne jejich životy událost, jež všechno změní. Jejich osudy se nerozlučně propletou a oba vstoupí do světa, kde nic není takové, jak se zdálo. Pošťákova snoubenka vrací ke čtenářům postavy z románu Podivuhodný život osamělého pošťáka (česky 2017) a dovoluje jim podruhé vstoupit do světa lyrické prózy, v jejíchž vírech je tak příjemné a snadné se ztratit.

Knihu quebeckého autora vydává v překladu Anny Melicharové nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Nastal už duben a Tania právě sklidila nádobí z místa, které Bilodo opustil, aby si odskočil na záchod, když tu našla na pultu složený list papíru, na němž bylo napsané její jméno. „Konečně,“ vydechla, neboť se domnívala, že jde o slíbené haiku. Na tu báseň čekala celé týdny a potom měsíce, s postupně slábnoucí nadějí, až nakonec došla k závěru, že Bilodo na vše zapomněl. Tania rozložila lístek celá žhavá, aby si konečně přečetla, co Bilodo dával dohromady celou zimu:

Některé růže

sedm let krásu tají

už dávno tomu

co zatoužil jsem prvně

vyznat vám svoji lásku

Tania měla pocit, že jí andělský chór zahřímal přímo d uší své Gloria. Celá rozechvělá radostí hraničící s extází se šla postavit před toalety, z nichž se za okamžik vynořil zaskočený Bilodo. Tania mu poděkovala za to nádherné překvapení a s rozpálenými tvářemi se mu svěřila, že k němu cítí totéž. Bilodo se ohromeně zadíval na báseň, kterou tiskla k bušícímu srdci. „Musím už jít,“ zadrmolil.

Tania si uvědomovala, kolik odvahy muselo podobné vyznání lásky stát tak plachého člověka, jako je on, a prozatím po něm tedy nic víc nechtěla, pouze ho obdařila tím nejzářivějším úsměvem, jakého byla schopna, když ve viditelně pohnutém rozpoložení odcházel z restaurace.

Odpoledne strávila ve stavu beztíže. Četla stále dokola tu podivuhodnou báseň, obsahující pět veršů místo tří, jež právě pozvedla její život na zcela jinou úroveň.

Díky svým nedávným výzkumům poznala, že se jedná o jeden ze starobylých útvarů japonské poezie: šlo o tanku, vznešenou předchůdkyni haiku. Tanka se skládá ze dvou částí; první, tercet o sedmnácti slabikách, tvoří vlastně haiku, k němuž se potom připojí dvojverší tvořené dvakrát sedmi slabikami, jež přichází jako odpověď na první část a zároveň jí dodává nový rozměr. Na rozdíl od haiku, které se obrací přímo na smysly a věnuje se popisu přírody, se tanka zabývá vznešenými tématy, jako je smrt nebo láska. Tania pochopila, proč Bilodovi trvalo tak dlouho, než báseň napsal: pro vyznání svých citů se nechtěl spokojit s pouhým haiku, a tak si dal tu práci a seznámil se s tímto pro něj novým útvarem, užívaným pro vyjadřování hlubokých emocí.

Tania se vznášela na růžovém obláčku a celý večer zasvětila tvorbě tanky, jíž by odpověděla na tu Bilodovu, a vyslovila tak s vyváženým poměrem vášně a cudnosti, že je připravena se mu oddat:

Mé srdce čeká

na vaše ještě déle

a nezoufá si

Ovoce dlouhým zráním

získává sladkou příchuť

© La fiancée du facteur, 2016 – XYZ

Translation © Anna Melicharová, 2018

Cover design © Tereza Králová, 2018

Denis Thériault. FOTO: Pedro Ruiz

Kdo jiný by měl ctít listovní tajemství než pošťáci? Jenže mladý pošťák Bilodo je natolik ostýchavý, že si povídá sotva se svou zlatou rybkou. Aby se dostal k lidem blíž, potají otevírá jejich dopisy. Vše se pro něj změní, když si přečte první dopis psaný v haiku. Milostné korespondenci mezi guadalupskou dívkou Ségolene a výstředním intelektuálem Gastonem propadne natolik, že když po čase Gastona srazí auto, pokusí se jej nahradit... Poetický román o lásce a záhadách lidské identity.

„Je to Amélie z Montmarteru s nečekaným zvratem Cyrana z Bergeracu. Okouzlující příběh o lásce, osamělosti a moderním světě, kde všichni, i ti neostřílenější čtenáři, propadnou vzrušení a smutku z této poetické epistolární romance,“ napsal o knize britský list The Independent.

Denis Thériault (1959) je kanadský herec, režisér a scenárista. Vystudoval psychologii. První román vydal v roce 2001. Podivuhodný život osamělého pošťáka vydává v českém překladu Anny Čadilové nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Bilodo nebyl pošťák jako ostatní. Mezi tisíci nezáživnými listy někdy při roznášení narazil na osobní dopis, v době e-mailů věc stále výjimečnější a tím více fascinující. Najednou zakoušel pocit zlatokopa při nálezu cenného zrnka na dně síta. Takový dopis nedoručil, ne hned. Odnesl si ho domů a tam ho nad párou otevřel. A tím se tedy po večerech zabýval, sám v ústraní domova.

Pošťák Bilodo porušoval listovní tajemství.

Sám ke své lítosti žádné osobní dopisy nedostával, neměl totiž nikoho dostatečně blízkého na to, aby si s ním psal. Po určitou dobu psal sám sobě, ale výsledek zklamal jeho očekávání. Postupně přestával dopisy posílat, a kupodivu mu to nechybělo, nestýskalo se mu po sobě samém. Dopisy neznámých lidí představovaly něco naprosto jiného, vzrušujícího. Skutečné dopisy napsané skutečnými lidmi, kteří před plazím chladem klávesnice a rychlostí internetu dávají přednost smyslovému požitku z psaní rukou a lahodně malátnému čekání, lidmi, kteří se k tomuto kroku uvážlivě rozhodli a s největší pravděpodobností tak učinili z principu, z potřeby nepodlehnout všudypřítomnému závodu s časem, odolat nutnosti věčně podávat výkony.

Nacházel komické dopisy, v nichž Doris T. z města Maria v kraji Gaspésie zásobila svou sestru Gwendoline místními drby, nebo dopisy srdceryvné z věznice Port--Royal od Richarda L. pro jeho synka Huga. Čítal mystické litanie sestry Régine z kongregace Svatého Růžence v Rimouski určené staré přítelkyni Germaine a krátké erotické povídky, jež psala Laeticia D., mladá zdravotní sestra dočasně nucená přebývat v Yukonu, aby potěšila svého osamělého snoubence, a také ta podivná psaní, v nichž jakýsi tajemný O. radil jistému N., jak naprosto bezpečně vyvolat různé nadpřirozené bytosti. Listy blízkých příbuzných a vzdálených dopisovatelů, ochutnávačů piva vyměňujících si hodnocení, světoběžníků krátících svým matkám dlouhé čekání, vysloužilých strojvedoucích, kteří vypočítávali bolesti způsobené pokročilým věkem; a také až příliš uklidňující psaní od vojáků v Afghánistánu adresovaná jejich stísněným manželkám, úzkostná slova strýců připomínajících neteřím tajemství, která nesměly za nic na světě vyzradit, zpráv od cirkusových akrobatů z Las Vegas, v nichž svým bývalým láskám oznamovali rozchod, a dokonce nenávistné dopisy překypující nadávkami, jež přetékaly až na obálku. Ale objevovaly se především dopisy milostné. Neboť i mimo slavný den svatého Valentýna byla láska nejčastějším společným jmenovatelem, tématem spojujícím většinu odesilatelů. Láska se skloňovala ve všech pádech a vyjadřovala ve všech tóninách, podávala se ve všech příchutích v podobě listů rozohněných nebo dvorných, tu nestydatých, tu cudných, klidných nebo rozrušených, někdy prudkých, často lyrických a obzvlášť dojemných, jestliže v nich byly city vyjádřeny s prostotou, nebo ještě víc když se skrývaly mezi řádky, za bezvýznamnými slovy a v zákrutech zdobných kliček.

Když Bilodo několikrát pročetl dopis dne a řádně si jej vychutnal, udělal si kopii pro svůj archiv, uložil ji do desek odpovídající barvy a poté do ohnivzdorné skříně s pořadači. Původní dopis dovedně zalepil do původní obálky a následující den jej vložil do schránky adresáta, jako by se nic nestalo. Této nezákonné činnosti se věnoval už dva roky. Šlo o zločin a on si toho byl vědom, pocit viny se však v porovnání se zvědavostí, jíž zcela propadl, stal jen nejasným přízrakem. Koneckonců tím nikdo netrpěl a on sám, pokud bude opatrný, příliš neriskoval.

Kdo by se znepokojoval kvůli jednodennímu zpoždění v doručení dopisu? A kdo vůbec mohl tušit, že k nějakému zpoždění došlo?

Bilodo takto zadržoval a sledoval asi třicet korespondencí, tvořících dohromady něco jako šestákový román s mnoha dějovými liniemi. Nebo spíše polovinu tohoto románu, protože k jeho druhé části, tedy k odpovědím, bohužel neměl přístup. Bavil se tím, že si je představoval a pečlivě je sepisoval, nikdy je ale neodeslal a pak se jen divil, jak přirozeně následující dopis navazuje na jeho vlastní utajenou odpověď.

Tak to tedy bylo. Bilodo žil skrze jiné lidi. Před nezáživnou existencí dával přednost svým skrytým příběhům, obdařeným živějšími barvami a bohatšími emocemi, a žádné z těch dopisů, jež tvořily jeho malý zakázaný a okouzlující svět, ho nerozrušovaly a nepřiváděly v úžas tolik jako ty od Ségolène.

through Allied Authors Agency, Belgium

ISBN 978-80-259-0744-3

nové knihy

úterý 6. listopadu 2018

Denis Thériault: Pošťákova snoubenka

pondělí 4. prosince 2017

Denis Thériault: Podivuhodný život osamělého pošťáka