Anna Foxová žije sama a samotářsky ve svém krásném
newyorském domě, ze kterého se neodvažuje vycházet ven. Dny tráví popíjením
vína, sledováním starých filmů, vzpomínáním na staré časy… a špehováním svých
sousedů. Pak se do domu přes ulici přistěhují noví sousedé: otec, matka a jejich
dospívající syn. Perfektní rodina. A Anna z okna zahlédne něco, co neměla Její
už tak nejistý svět se začne rozpadat a na povrch vypluje šokující tajemství.
Co je pravda? Co představa? A kdo je v nebezpečí? Jedno je jisté: nikdo a nic
není takové, jak se zdá. A pokud se to opravdu děje, není to paranoia…
Čeští čtenáři mají možnost seznámit se thrillerem amerického
autora jako první na světě. Americké vydání je plánováno na 23. ledna 2018.
Autor skrytý za pseudonymem A. J. Finn působí jako literární
kritik a vysoce postavený zaměstnanec nakladatelství HarperCollins. Stejně jako
ústřední postava knihy je však také milovníkem starých filmů. Ostatně kniha
představuje svéráznou poctu dnes již klasickému Hitchcockovu Oknu do dvora,
jakož i řadě dalších slavných noirových snímků. Také podle Ženy v okně vzniká
film, který by měl mít premiéru příští rok na podzim.
Román pochválili například Stephen King či Val McDermidová. A
Gillian Flynnová se nechala slyšet: „A.J. Finn vytvořil noirový román nového
tisíciletí. Je plný fascinujících postav, úžasných zvratů a má báječnou
vypravěčku…“
Knihu vydává nakladatelství Motto. Žena v okně je prvním
titulem, který vychází v nové edici TOP thriller. Do té by měly být zařazovány
nejlepší knihy žánru z produkce celé skupiny Albatros Media, do níž Motto
také patří.
Ukázka z knihy:
JEDNA
Její manžel už je skoro doma. Tentokrát ji načapá.
V oknech na čísle 212 nevisí jediný proužek záclony, jediná
lišta žaluzie. V tomhle městském domě s červenou fasádou kdysi bydleli novomanželé
Mottovi – tedy až donedávna, kdy přestali být nejen novo-, ale manželi vůbec.
Ani s jedním jsem se nikdy nesetkala, ovšem dodnes se na ně čas od času mrknu
na internetu: na jeho profil na LinkedIn, na její facebookovou stránku. Stránka
Macy’s je stále registruje jako čerstvě sezdaný pár. Pořád bych jim mohla koupit
příbory.
Jak říkám: v oknech není jediná výzdoba. A tak číslo 212 jen
prázdně hledí do ulice s nerudným a syrovým výrazem a já jeho upřený pohled
odrážím: právě teď například pozoruji, jak si paní domu vede do pokoje pro
hosty podomního prodejce. Co s tímhle domem je? Je to dům, kam láska chodí
umřít.
Nová majitelka je překrásná: ryzí rusovláska se sytě
zelenýma očima a souostrovím drobných pih rozesetých po celých zádech. Je
mnohem hezčí než její manžel dr. John Miller, psychoterapeut – ano, on opravdu
radí lidem ve věci partnerských vztahů – a jeden ze 436 000 Johnů Millerů
vyskytujících se na internetu. Tento konkrétní exemplář pracuje kousek od
Gramercy Parku a nedává rady na pojišťovnu. Podle kupní smlouvy zaplatil za dům
3,6 milionu dolarů. Zjevně se mu daří.
O manželce toho vím víc a zároveň míň. Moc dobrá hospodyňka to
asi nebude; Millerovi se sem nastěhovali před osmi týdny, a přesto mají pořád
holá okna. C-c. Třikrát týdně cvičí
jógu: vždycky seběhne ze schodů se srolovanou podložkou v podpaží a s
přiléhavými legínami na nohou. A taky zřejmě někde pracuje jako dobrovolnice – v
pondělky a pátky totiž krátce po jedenácté (tedy zhruba v době, kdy vstávám)
odjíždí z domu a vrací se mezi pátou a půl šestou, kdy usedám ke svému
pravidelnému večernímu filmu. (Dnes jsem si už bůhví pokolikáté vybrala Muže, který věděl příliš mnoho. Já jsem
zase žena, která viděla příliš mnoho.)
Všimla jsem si, že si odpoledne ráda dává skleničku, stejně
jako já. Jestlipak si ji ráda dává i po ránu? Stejně jako já? Její věk je však
pro mě záhadou, ačkoliv je rozhodně mladší než dr. Miller a taky mladší (a
čipernější) než já. Rovněž její jméno můžu jen tipovat; v duchu jí říkám
„Rita“, protože vypadá jako Hayworthová v Gildě.
„Nemám sebemenší zájem“ – tuhle hlášku miluju.
Já mám naopak obrovský zájem. Ne o její tělo – o světlounkou
křivku páteře, o lopatky vytrčené jako zakrnělá křídla, o ňadra sevřená v bledě
modré podprsence (kdykoliv se mi kterékoliv z nich mihne v objektivu, raději se
zadívám jinam) –, nýbrž o její život. Vlastně o životy. Má o dva životy víc než
já.
Její manžel se před malou chvílí vynořil zpoza rohu ulice –
něco po poledni, nedlouho potom, co za sebou jeho žena s obchoďákem v
závěsu rázně zavřela dveře. Je to vybočení z normálu: v neděli se dr. Miller
neomylně vrací domů ve čtvrt na čtyři.
Dnes ovšem dobrý doktor rázně kráčí po chodníku, z úst mu vychází
obláček páry, kufřík mu poskakuje v ruce, snubní prsten vrhá do okolí prasátka.
Přibližuji si jeho nohy: vínově červené polobotky se jen blyští a při každém
kroku se od nich odráží podzimní slunce.
Zvedám fotoaparát k jeho hlavě. Mému Nikonu D5500 toho moc neunikne,
zvlášť když je osazený teleobjektivem Opteka. Vidím rozčepýřené mastné vlasy,
tenké levné brýle, náznaky strniště v mělkých prohlubních tváří. O své boty
doktor pečuje lépe než o obličej.
Přesouvám ohnisko pozornosti k číslu 212, kde se Rita a
obchoďák překotně svlékají. Mohla bych zavolat na informace, zjistit si její číslo
a telefonicky ji varovat. Neudělám to. Pro slídění platí stejná zásada jako pro
fotografování přírody: nevměšovat se do přirozených procesů.
Dr. Miller je možná půl minuty od hlavních dveří. Jeho
manželka přejíždí ústy po obchoďákově krku. Halenku už nemá.
Čtyři další kroky. Pět, šest, sedm. Zbývá maximálně dvacet
vteřin.
Paní Millerová chytá zuby obchoďákovu kravatu a culí se na
něj. Šmátrá mu rukama po košili. On ji laská na uchu.
Její manžel přeskakuje přes vyboulenou dlaždici na chodníku.
Odtud mu zbývá patnáct vteřin.
Téměř slyším, jak kravata sklouzává z krku. Paní Millerová
ji odhazuje přes celý pokoj.
Deset vteřin. Znovu přibližuji záběr – čelo objektivu se
téměř chvěje vzrušením. Dr. Miller strká ruku do kapsy a vytahuje klíče.
Sedm vteřin.
Jeho žena si rozpouští culík. Vlasy jí povlávají na ramenou.
Tři vteřiny. On stoupá do schodů.
Ona obepíná ruce kolem milencových zad a dává mu vášnivý polibek.
On vsouvá klíč do zámku. Otáčí jím.
Přibližuji její tvář, ty vytřeštěné oči. Už to slyšela.
Pořizuji fotku.
V tu chvíli se mu otevírá kufřík.
Z kufříku vylétává hrst lejster a rozptyluje se ve větru.
Rychle přesouvám objektiv zpět na dr. Millera a vidím, jak se mu rty rozevírají
v ostrém „Sakra“. Staví kufřík na podlahu verandy, vycíděnýma botama přišlapuje
pár lejster a další chytá do rukou. Jeden poletující papír se zachytil v koruně
stromu. On si toho nevšiml.
A jsme opět u Rity, která se zatím horečně souká do halenky,
znovu si dělá culík a vyráží z pokoje. Její bezprizorní milenec zatím seskakuje
z postele, zvedá kravatu a pěchuje si ji do kapsy.
Zhluboka vydechuji – zní to, jako když z balonku uniká
vzduch. Vůbec jsem si neuvědomila, že zadržuji dech.
Hlavní dveře se otevírají: Rita se řítí ze schodů a volá
cosi na manžela. Dr. Miller se otáčí a já čekám úsměvy – žádné ovšem nevidím. Rita
se sklání a zvedá z chodníku pár lejster.
Ve dveřích se zjevuje obchoďák. Jednu ruku má zastrčenou v
kapse, druhou zvedá na pozdrav. Dr. Miller mu odpovídá mávnutím. Stoupá ke
dveřím, zvedá kufřík, oba muži si podávají ruce a vcházejí dovnitř. Rita cupitá
za nimi.
No nic. Možná příště.
DVA
PONDĚLÍ 25. ŘÍJNA
Před chvílí kolem proplulo auto, pomalu a rozvážně jako
pohřební vůz. Jeho koncová světla jiskřivě mžourala do tmy. „Noví sousedé,“ oznamuji
dceři.
„Kterej dům?“
„Naproti parku. Dvě stě sedmička.“ Sousedé už tam jsou;
exhumují z kufru bedny a v nastalém soumraku vypadají jako duchové.
Dcera srká.
„Co to jíš?“ ptám se. Dnes mají v akci čínu, takže
samozřejmě pojídá nudle.
„Nudle.“
„Ale když mluvíš s mámou, tak je nejez.“
Další srknutí a zamlaskání. „Ale mámo.“ Je to taková naše přetahovaná; dcera navzdory mému přání přestala
používat oslovení mami a nahradila ho tímhle bučivým a tupým tvarem. „Nech to
plavat,“ radí mi Ed – jenže jemu dcera pořád říká tati.
„Měla by ses s nima jít pozdravit,“ navrhuje mi Olivia.
„To bych ráda, broučku.“ Vystoupám do prvního patra, odkud je
lepší výhled. „Ty dýně jsou snad všude,“
poznamenávám. „Všichni sousedi nějakou mají. A Grayovi dokonce čtyři.“ Došla
jsem na konec schodiště; sklenici držím tak vysoko, že mi víno šplouchá u rtu.
„Moc bych ti chtěla taky nějakou vybrat. Řekni tátovi, ať ti jednu koupí.“
Nabírám do úst doušek a polykám. „Vlastně ať vezme rovnou dvě, jednu pro tebe a
druhou pro mě.“
„Oukej.“
Zachycuji svůj odraz ve tmavém zrcadle malé koupelny. „Jsi
tam spokojená, miláčku?“
„Ano.“
„Nejsi osamělá?“ Olivia nikdy neměla v New Yorku opravdové přátele;
je příliš plachá, příliš bezvýznamná.
„Ne.“
Hledím do temnoty na horním konci schodů, do přítmí nad
sebou. Během dne sem proniká slunce kopulovým stropním světlíkem, ale ten v
noci vypadá jako vypoulené oko zírající do hlubin schodiště.
„Stýská se ti po Punchovi?“
„Ne.“ Dcera s kocourem moc dobře nevycházela. Jednou o
Vánocích ji poškrábal; bleskurychle ji sekl drápky přes zápěstí a udělal jí na
něm dvě sady zkřížených brázd. Ed ho tehdy málem vyhodil z okna.
Hledám kocoura a nacházím ho stočeného na pohovce v
knihovně. Pozorně mě sleduje.
„Dej mi tátu, broučku.“ Vyrážím na další úsek schodiště a
pod bosýma nohama cítím hrubý běhoun. Ratan. Co nás to tehdy napadlo? Vždyť se
tak snadno ušpiní.
„Ahoj šťabajzno,“ vítá mě Ed. „Noví sousedi?“
„Ano.“
„Copak se nějací nepřistěhovali nedávno?“
„To už jsou dva měsíce. Na dvě stě dvanáctku. Millerovi.“
Otáčím se a scházím ze schodů.
„A tihle noví bydlí kde?“
„Na dvě stě sedmičce. Naproti přes park.“
„Mění se to.“
Ocitám se na odpočívadle a obcházím ho. „Ale moc si toho
nepřivezli. Akorát auto.“
„Stěhováci zřejmě přijedou později.“
„Zřejmě.“
Ticho. Upíjím vína.
Jsem teď opět v obýváku; stojím naproti krbu a dívám se, jak
se v rozích mihotají stíny. „Poslyš…,“ začíná Ed.
„Mají syna.“
„Cože?“
„Je tam syn,“ opakuji a tisknu čelo na chladné okno.
Sodíkové výbojky ještě v téhle harlemské provincii neznají, a tak ulici ozařuje
jen citronově zbarvený stroužek měsíce. Přesto rozeznávám jejich siluety: muž,
žena a vysoký chlapec přenášejí bedny k hlavním dveřím. „Teenager,“ dodávám.
„Klid, šelmo.“
Než se stačím zarazit, vypadne ze mě: „Škoda že tu nejsi.“
Náhle jsem celá rozhozená. Ed zřejmě taky. Chvíle ticha. A
pak: „Potřebuješ víc času,“ konstatuje.
Neříkám nic.
„Doktoři tvrdí, že příliš mnoho kontaktu neprospívá zdraví.“
„Ten doktor, který to řekl, jsem já.“
„Ty jsi jen jeden z nich.“
Za mnou se ozývá prasknutí – polínko v krbu. Plameny se
zklidňují, jiskry dopadají na rošt.
„Co kdybys ty nové lidi pozvala?“ ptá se Ed.
Dopíjím sklenici. „Myslím, že už toho pro dnešek bylo dost.“
„Anno.“
„Ede.“
Skoro ho slyším dýchat. „Mrzí mě, že tam nejsme s tebou.“
Skoro slyším vlastní srdce. „Mě taky.“
Punch za mnou sešel dolů. Zvedám ho do náruče a vracím se do
kuchyně. Pokládám telefon na pult. Ještě jednu skleničku před spaním.
Chytám lahev za hrdlo, obracím se k oknu, za nímž se na
chodníku plouží tři duchové, a zvedám sklenici k přípitku.
Přeložil Jiří Kobělka
ISBN 978-80-267-0943-5
Žádné komentáře:
Okomentovat