Volker Kutscher: Mokrá ryba

Berlín roku 1929. Kriminální komisař Gereon Rath zažívá město, které je v rauši. Kokain, ilegální noční kluby, politické pouliční bitvy – zkrátka život na hraně i za ní. Mladý, ctižádostivý komisař byl po neúmyslném zabití civilisty v rodném Kolíně nad Rýnem přesunut na berlínské mravnostní oddělení. Tam se ale na vlastní pěst se zaplétá do vyšetřování, které vede oddělení vražd.

Neznámý mrtvý, jehož tělo nese stopy bestiálního mučení, je pro berlínskou mordpartu záhadou. Ovšem Gereon Rath při svém pátrání zjistí, že situace je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá. Zatímco se policejní sbor potýká s vyostřenými demonstracemi, mladý detektiv se do případu zaplétá čím dál víc. A vůbec netuší, že svým vyptáváním píchl do vosího hnízda…

Volker Kutscher se narodil v roce 1962 v Lindlaru v Severním Porýní-Vestfálsku, dětství strávil v Horním Rakousku. Studoval němčinu, filozofii a historii na univerzitách v Kolíně nad Rýnem a Wuppertalu. Než se stal spisovatelem a scénáristou na plný úvazek pracoval jako regionální novinář. V současnosti žije v Kolíně nad Rýnem a kromě své vlastní tvorby se věnuje i psaní scénářů pro televizi. Kutscherova série kriminálních případů komisaře Gereona Ratha zatím čítá šest svazků. Stala se světovým bestsellerem, zatím se jí prodalo víc než milion výtisků.  

Na motivy knih Volkera Kutschera vznikl nákladný koprodukční seriál nazvaný Babylon Berlin podle anglického názvu první knihy Der Nasse Fisch (Mokrá ryba) s udávaným rozpočtem 40 milionů eur se jedná o historicky nejdražší německý seriál. V premiéře odstartoval 13. října 2017 na programu SKY. Na americký a další trhy se dostane prostřednictvím Netflixu. Režie se ujal známý německý filmař Tom Tykwer (Lola běží o život, Parfém, Atlas mraků).

Mokrá ryba má už také svoji komiksovou podobu, více na www.carlsen.de/hardcover/der-nassefisch/54504.

Český překlad Mokré ryby vydává brněnské nakladatelství MoBa. Kniha je součástí kolekce Velkého knižního čtvrtku.

Ukázka z knihy:

Do baru Kakadu chodili hlavně lidé, kteří neměli hluboko do kapsy. Nebyl to levný podnik. Rath se postavil mezi dva muže, kteří vypadali, že se každou chvíli svezou ze svých barových stoliček, a mávl na barmana. Muž se k němu naklonil, aby přijal objednávku, a díval se na něj, jako by ho znal. Rath věděl, že tomu tak není, takhle se na něj dívali už při jeho první návštěvě, to patřilo k servisu. Každý se tu měl cítit jako stálý host.

„Jedno Americano, prosím,“ řekl, opřel se o bar a poslouchal kapelu. I když byla muzika chytlavá, najednou na něj padla veškerá únava. Žádný div, když byl na nohou od časného rána.

Barman se vrátil a postavil na vyleštěný pult sklenici. Rath mu podal marku a vytáhl fotografii.

Barman se zatvářil otráveně. Úsměv z jeho tváře zmizel. Pokrčil rameny. K servisu patřila i diskrétnost.

Původně se tomu chtěl v tomto podniku vyhnout, ale Rath položil vedle fotografie i svůj služební průkaz.

„Opravdu jste toho člověka nikdy neviděl?“

Další pokrčení ramen. „Sem denně chodí mraky lidí…“

„Je to Rus,“ pomáhal mu Rath a nenápadně na bar položil další marku.

Barman ji ještě nenápadněji zakryl dlaní a naklonil se blíž.

„Rusové se tady většinou drží mezi svými,“ řekl. „Zeptejte se jich.“ Pohledem naznačil směr.

„Zkuste štěstí tam vzadu v rohu. Neříkejte jim ale, že to víte ode mě.“

Rath se ohlédl. Na opačném konci sálu sedělo u dvou sousedních stolů asi deset mužů a ani jediná žena.

Pomalu prošel místností, v jedné ruce sklenku, druhou ruku v kapse u kalhot. Skupina mužů na něj vůbec nedbala, byla zabrána do evidentně poutavé diskuze. Mluvili rusky.

„Dostaveníčko vyhnanců?“ zeptal se Rath a vysloužil si zlostné pohledy. Hovor rázem ustal.

„Promiňte, že ruším,“ řekl, ukázal placku na vestě a odrecitoval svou hlášku: „Kriminální policie. Potřeboval bych od vás informace o vašem krajanovi.“

Rath vytáhl ze saka fotografii a podržel ji pod nosem jednomu blonďatému mladíčkovi. „Znáte toho muže?“ zeptal se. „Alexej Ivanovič Kardakov.“

Muž na něj hleděl velkýma modrýma očima, jako by nerozuměl ani slovo. A přesto vypadal, jako

kdyby přesně věděl, o co jde.

Od vedlejšího stolu vstali dva muži. Tvář jednoho z nich byla zohyzděna dlouhou jizvou šikmo přes celou tvář. Škrábanec ze studentského souboje to nebyl, tohle vypadalo na mnohem horší ránu. Zběžně se podíval na velkou fotografii.

„Toho pána tady nikdo nezná,“ řekl zjizvenec.

Rath věděl, že muž lže ještě dřív, než vůbec dokončil větu.

„Aha, a jste si naprosto jistý?“ Ukázal na blonďáka. „Tady váš přítel mé otázce vůbec nerozuměl. Byl byste tak laskav a přeložil mu ji?“

„Není třeba, on vám rozuměl.“ Rus se načepýřil. Pod černou látkou jeho obleku Rath viděl hru silných svalů. „A teď vás musím požádat, abyste nás nechal na pokoji,“ vedl si zjizvený dál svou.

„My Rusové tady žijeme sami pro sebe, svoje záležitosti si řešíme sami. Nemáme rádi, když se nám Němci pletou do našich věcí.“

„Já se pletu všude, kde se mi zachce,“ odpověděl Rath tím nejprovokativnějším tónem, na jaký se v tu chvíli vzmohl.

Chvilku se obával, že Rus vybuchne. Tvář mu zrudla, jizva dokonce zfialověla.

„Máte štěstí, že jste policajt,“ řekl. „Pořádkové síly my respektujeme. Jinak byste byl po krk v problémech.“ Teatrálně se odmlčel. „Ve velkých problémech. Takhle se mnou nikdo mluvit nebude. Mám dobrou paměť na obličeje. Modlete se, ať na mě nikdy nenarazíte soukromě.“

„Já jsem vždycky ve službě.“

„Dobrý policajt ve službě nepije,“ řekl Rus a ukázal na sklenku v Rathově ruce.

„V tom případě jsem asi špatný policajt,“ řekl Rath a napil se. Ačkoliv bylo tohle vytahování směšné, neviděl důvod, proč by měl před tou gorilou stahovat ohon.

Rus se však už uklidňoval. Podíval se na fotografii, vzal ji Rathovi z ruky a předstíral zájem.

„Opravdu bychom vám rádi pomohli, ale jak jsem řekl: tohoto pána nikdo z nás neviděl.“

„Na to bych se vašich přátel rád zeptal sám,“ řekl Rath a vytáhl z krabičky jednu overstolzku.

„Nenamáhejte se. Všichni by vám řekli to samé.“ Rus úslužně vytáhl odlamovací zápalky a připálil mu.

Pohled kolem stolu mu potvrdil, že zjizvený Rus má pravdu. Oni by opravdu řekli totéž.

„To foto si můžete nechat,“ řekl Rath, když se cigareta rozhořela. „Kdybyste si přece jen na něco vzpomněli. Člověk nikdy neví.“ Dopil svoje Americano a postavil sklenici na stůl. Mezi samé sklenice od vodky. „Občas sem zajdu. Uvidíme se.“

S tím se otočil a nechal Rusy být. Poprvé toho večera si byl jistý, že narazil na lidi, kteří Alexeje Ivanoviče Kardakova znali.