Cyril Horáček: Vzpomínky z mého života

Cyril Horáček (1862–1943) byl národohospodář a profesor politické ekonomie na právnické fakultě české univerzity v Praze. Po vzniku Československa se za agrární stranu aktivně angažoval v politice.

V roce 1919 byl krátce ministrem financí a v roce 1920 se stal historicky prvním předsedou senátu Národního shromáždění. Horáčkovy rozsáhlé paměti, zachycující jeho životní úděl od narození do roku 1939, jsou unikátní sondou do myšlenkového a společenského světa předního českého vědce, který měl ambice prosadit se v politice a bedlivě sledoval a komentoval veřejný život. Současně jsou i osobní kritickou reflexí českého politického, hospodářského a vědeckého života za Rakouska-Uherska a první republiky. Edice pamětí je uvozena studií, která přibližuje Horáčkovu osobnost a jeho celoživotní působení.

Vzpomínky Cyrila Horáčka vydává jako 12. svazek edice Ego Nakladatelství Lidové noviny. Knižní vydá ní edičně připravil Svatopluk Herc. Ten v ediční poznámce uvádí: „Cyril Horáček (1862–1943) začal psát paměti v roce 1922 po svých šedesátých narozeninách. Dosáhnutí této věkové hranice, což v tehdejší době nebylo zdaleka samozřejmostí, jej přimělo, aby urychleně zaznamenal klíčové momenty svého života předtím, než se jeho životní běh uzavře. Podle svědectví Horáčkovy vnuč­ky Jiřiny Klenkové psal životní vzpomínky primárně pro své potomky. Horáček žil ještě celých dvacet let a své memoáry ukončil rokem 1939. Zachycují dlouhé a turbulentní období tři čtvrtě století od jeho narození do počátku okupace čes­kých zemí nacistickým Německem.“

Naše ukázka se vztahuje k dění 28. října 1918 a dnů těsně kolem.

Ukázka z knihy:

Na počátku října měl agrární poslanec Staněk v poslanecké sněmovně velmi propukati vojenské vzpoury, noviny začaly psáti opět směleji. Celý státní aparát byl jaksi zaleknut a ohromen, bylo zřejmo, že situace jest neudržitelna. Tehdy po­kládaly obě české socialistické strany, mezi nimiž byly rozdíly více jen osobní než věcné, za vhodno uspořádati dne 14. října 1918 revoluční puč pro socialistickou republiku. Ale projev ten byl předčasný, nebyl dostatečně připraven, občanské strany o něm nebyly ani zpraveny, a setkal se s fiaskem. V Praze jen šťastnou náhodou nedošlo ke krveprolití a zástupy dělnictva byly vojskem záhy rozehná­ny. Podobně v některých venkovských městech, kde strhávány státní odznaky, řezána jablíčka na vojenských čepicích664 atd. Jen pozdější zdařený převrat, jenž následoval po 14 dnech, zachránil tehdejší nepředložence před těžkými následky.

V tu dobu žádali vůdcové českých politických stran o povolení k zájezdu do Švýcar, aby se tam sešli se zástupci české zahraniční emigrace. Vláda Hussar­kova povolení dala, ačkoliv v kroku takovém ještě před čtvrt rokem by se byl spatřoval čin velezrádný. Tak odjeli Kramář, Klofáč, Šámal, Preiss a ještě někteří do Ženevy a v Praze zůstali z předsednictva Národního výboru jen Švehla, Ra­šín (zástupce Kramářův), Soukup a Stříbrný (zástupce Klofáčův). Z front při­cházely stále vážnější zprávy a Hussarek žádal české poslance, aby se odebrali k českým vojenským oddílům a vyzvali je k vytrvání. Poslanci však odmítli. Hussarek nato odstoupil a císař Karel povolal v čelo vlády profesora Lammasche, známého sympatického pacifistu, jenž navrhl reorganizaci říše ve smyslu spolku samostatných států. Ale i na to bylo tehdy již pozdě. Ve Vídni za českou delegaci setrval poslanec sociálnědemokratický Tusar, jenž odtamtud telefonicky uvě­domoval Národní výbor v Praze o řítících se událostech. Tak nadešel rozhodný den 28. října 1918.

Bylo to pondělí a měl jsem ráno na fakultě politická rigoróza. Záhy došly tam zprávy, že ministerstvo Lammaschovo a nový zahraniční ministr Andrá­ssy přijali podmínky příměří Wilsonem formulované, mezi nimi tedy i pod­mínku naší politické samostatnosti.665 Na Václavském náměstí z domu redakce Politiky666 vlaje prý prapor a kupí se zástupy lidí. Po zkouškách jsem tam hned spěchal a vskutku lidé četli tam redakční plakát o přijetí Wilsonových podmínek. Všude byl ruch a jásot, tvořily se houfy, řečnilo se na různých místech a deba­tovalo. Běžel jsem domů a potkal v průchodě Měšťanské besedy667 redaktora Času Cyrila Duška a tázal se ho, ví-li již novinku, že jsme samostatným státem? Nevěděl ku podivu ničeho, ač byl také členem Maffie!

Mezitím v Praze zbylí členové Národního výboru vyvinuli horečnou čin­nost. Švehla, Rašín, Soukup, Stříbrný spěchali hned ráno do Státního obilního ústavu a prohlásili tam, že přejímají jeho správu jménem Národního výboru, pak odebrali se za týmž účelem na místodržitelství, kde zastihli pouze náměstka místodržitelova Jana Kosinu, poněvadž místodržitel Max Coudenhove odejel den předtím do Vídně. Nato učinili totéž na zemském vojenském velitelství, v zem­ském správním výboru a na policejním ředitelství. Nenalezli sice nikde velké ochoty, překvapení držitelé ústředních a zemských úřadů projevovali zdráhání, vymlouvali se na nedostatek instrukcí atd., ale skutečného odporu se neodvá­žili. Zajištěno také zemské finanční ředitelství, zemská školní rada, poštovní ředitelství, trestní zemský soud a jiné úřady. Tam, kde byli v čele uvědomělí Češi, ponecháni na svých místech, jinde byli šéfové úřadů posláni na dovolenou, jako např. prezident vrchního zemského soudu dr. Wessely, policejní prezident dr. Kunz, a nahrazeni našinci. Zvláštní zásluhu o zamezení krvavé srážky získal si tento den Jaroslav Mattuš, pohnuv důstojníky alarmované posádky pražské, jež sestávala po většině z vojínů národnosti rumunské, k opětnému odtáhnutí do kasáren a vyjednav na místním velitelství pražském jakési příměří až do vyjas­nění situace. Také dr. Winter prý v tom směru jednal s generálem668 Zanantonim.

Tak proveden převrat v Praze celkem hladce a bez jediného výstřelu. Po ulicích proudily davy lidí, na náměstích se řečnilo, všude byl shon a rozruch. K večeru svolán Národní výbor k plenární schůzi do Obecního domu u Prašné brány. Na cestě tam setkával jsem se v postranních ulicích s tlupami vojska v bi­tevní výzbroji. Ale chovaly se klidně a přičiněním Mattušovým ještě téže noci byla většina cizího vojska dopravena po dráze do svých domovů.

Schůze Národního výboru konala se v menší místnosti. Nálada byla vzru­šená, ale vážná, nevěděloť se, co nejbližší budoucnost přinese. Švehla referoval o všem, co se ten den stalo. Žádal o klid a přál si nekrvavé provedení celé re­voluce. Pak podával referát dr. Rašín. Debata nebyla veliká ani dlouhá a byla vedena pod dojmem velikosti chvíle. Dr. Scheiner objevil se v sokolském stej­nokroji a dal Sokolstvo Národnímu výboru k dispozici. Celkem vládl optimism, ale ukázalo se později, že nebyl zcela oprávněn a že bylo jen výsledkem šťastné náhody a skutečného rozkladu starého Rakouska, že převrat proveden byl tak klidně a bez obětí, jak se stalo. Ku konci schůze dostavil se totiž do Národní­ho výboru zemský vojenský velitel polní zbrojmistr669 Kestřanek a podmaršálek Zanantoni, aby projevili výboru svou povolnost. Objevilo se později, že to byla lest na uchlácholení výboru, který v té věci nepočínal si dosti opatrně, uvěřiv oběma generálům a ponechav je bez dozoru.      Když totiž druhého dne ráno dne 29. října670 přišla deputace Sokola s čes­kými důstojníky, kteří se zorganizovali na Žofíně, do zemského vojenského veli­telství, bylo nádvoří jeho plné vojska, deputace nepřipuštěna a naopak dán rozkaz k jejímu zatčení. Zjistilo se pak, že generální štáb byl po celou noc v činnosti, ze­jména šéf jeho, plukovník Stusche, pověstný svými politickými raporty o našem hnutí národním, že telefonoval s Vídní (z nevysvětlitelné neopatrnosti ponechána Kestřankovi volná linka), alarmovány cizí posádky, aby přijely do Prahy na po­moc atd. Ano, nalezena již vytištěná vyhláška o stanném právu, podepsaná gene­rálem Kestřankem a prezidentem vrchního zemského soudu Wesselym. Kdyby toto stanné právo bylo bývalo prohlášeno a provedeno, mohli všichni členové Národního výboru (a já s nimi) druhého dne viseti.

Na štěstí, výzva k zatčení Sokolů selhala. Rumunští vojáci na nádvoří budovy odepřeli důstojníkům svým poslušnost a odtáhli do kasáren. Deputace vynutila si pak přístup do velitelství, generálové Kestřanek a ostatní viděli, že je vše ztraceno, a vzdali se. Byli propuštěni a bezpečně dopraveni za hranice repub­liky.671 Myslím, že tato velkomyslnost nebyla na místě a byla slabostí, zejména pokud šlo o plukovníka Stusche. Kdyby se byl plán jeho zdařil, bylo by to bývalo odpykalo mnoho lidí životy a osvobození naše bylo by stálo ještě mnoho krve a obětí. Ovšem štěstím také bylo, že vláda ve Vídni stála pod dojmem katastrofy na bojišti, že celá armáda nalézala se v rozkladu, a že tedy vlastně nebylo již výkonné moci, která by revoluci pražské mohla zabrániti.

Tak pro Prahu další nebezpečí prozatím odstraněno. Ale jednalo se i o ven­kov, Moravu, Slovensko. Zřizovány všude místní národní výbory, jimž poslány instrukce, jež vybaveny mocí exekutivní a jež prováděly převrat po pražském způsobu. Tak zejména i v Brně. Největší nebezpečí bylo v krajinách německých. Tamní obyvatelstvo bylo ale velmi polekáno a poplašeno a nekladli vážný odpor. Vlastně pokusili se oň, žádajíce o brannou pomoc z Vídně i Drážďan, jak se poz­ději sami přiznali, ale marně. Prohlásili sice samostatnost tzv. Sudetenlandu,672 ale nebyli dostatečně organizováni, soustředili se ve Vídni a odtud ovšem rozptýlené německé území nemohli ovládati. Postrádali také účinné opory vojenské. Byla zprvu obava v příčině domácího německého vojska, a proto poslanec Udržal vyslán byl k vojenskému velitelství v Litoměřicích. Tamní velitel neuznal Národ­ního výboru a dal vyhýbavou odpověď. Ale rozklad rakouské armády byl již tak úplný, že ani v německých částech Čech a Moravy nebylo pomyšlení na potlačení převratu.    

Ve Vídni vyvolaly zprávy z Prahy zděšení, místodržitel Coudenhove se rychle vrátil do Prahy, ale byl již na nádraží očekáván Sokoly a vzat prozatím do „ochrany“, později propuštěn za hranice. Prezident dr. Wessely, jenž dal sou­hlas ke stannému právu, spáchal za několik dnů sebevraždu.673 Tak převrat ze dne 28. října proveden jak zásluhou svých osnovatelů, tak i shodou příznivých okolností celkem nekrvavě. Tímto dnem stali jsme se opět po třech stech letech samostatným suverénním národem a ve svém jásotu a nadšení jsme se domníva­li, že samostatnost naše zabezpečena jest na věčnou budoucnost. Bohužel se uká­zalo, že to byl strašný klam.

Poznámky v textu:

663 Bylo to na schůzi 2. října 1918. Celý text Staňkova vystoupení viz Stenographisches Protokoll. Haus der Abgeordneten. XXII. Session. 85. Sitzung am 2. Oktober 1918, s. 4314–4321. Dostupné online na adrese http://alex.onb.ac.at/spa.htm. V českém překladu pak viz Domov za války. (Svědectví účastníků). Díl V. Redaktor Alois ŽIPEK, Praha 1931, s. 409–417.

664 Tzn. vojenské odznaky.

665 Jednalo se o tzv. Andrássyho nótu z 27. října 1918, kterou rakousko-uherský ministr zahra­ničí vyjádřil souhlas s mírovými podmínkami amerického prezidenta, formulovanými v jeho nótě z 18. října téhož roku.

666 Rozumí se Národní politiky.

667 Měšťanská beseda se nacházela v letech 1870–1939 ve Vladislavově ulici č. 20.

668 Eduard Zanantoni nebyl generál, ale polní podmaršálek.

669 Paul Kestřanek nebyl polním zbrojmistrem, ale generálem pěchoty.

670 Níže popisované události se ve skutečnosti odehrály až 30. října.

671 K vojenské stránce převratu srov. zejména Jaroslav ROŠICKÝ, Rakouský orel padá. Jak byla naše revoluce doma připravena a 28. října 1918 provedena vojensky, Praha 1933.

672 Kromě provincie Sudetenland (severní Morava a Slezsko) s centrem v Opavě vytvořili Němci provincii Deutschböhmen (severní a západní Čechy) se sídlem v Liberci. Kromě toho jako přímá součást Německého Rakouska vznikly provincie Böhmerwaldgau (jižní Čechy) se síd­lem v Českém Krumlově a autonomní kraj Deutschsüdmähren (jižní Morava) s centrem ve Znojmě. Všechny tyto quasi státní útvary však neměly dlouhého trvání.

© Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., 2017

Editor, Study © Svatopluk Herc, 2017

Cover © Milada Hartlová, 2017

Všechna práva vyhrazena / All rights reserved

ISBN 978-80-7422-577-2