Klasika hispánské literatury Miguela de Cervantese
(1547–1616) zná český čtenář již dlouho
z řady překladů Dona Quijota nebo Příkladných novel a dramat. Poslední
dílo, román Persiles a Sigismunda, kterého si sám autor cenil nejvíc, však
dosud přeloženo nebylo. Místo přívlastku „severský“ by podtitulu možná více
slušel výraz „evropský“. Román totiž líčí dobrodružné putování dvojice milenců
ze severských zemí přes celou Evropu do Říma, přičemž hrdinové prožívají
neuvěřitelná, občas až surreálná dobrodružství a na své cestě se setkávají s
nejrůznějšími lidmi mnoha národností.
Přeložil a předmluvu napsal Josef Forbelský. Ten v předmluvě
píše, že „hodnota románu Persiles a Sigismunda spočívá v tom, že Cervantes v
tomto případě potvrzoval svou geniální imaginaci nikoli líčením důvěrně mu
známé kastilské reality a parodijním posunem rytířských motivů do poloh
všednosti, ale novým vytvářením překvapivé fikce exotických dobrodružství,
kterými mocně prostupuje hispánský, přesněji řečeno ryze cervantesovský smysl
pro krásu, čest a mravní čin. … Je vhodné ještě říci, že Cervantesův román
Persiles a Sigismunda zůstává živým, vzácně rozvinutým a mravně povzneseným
dílem španělského písemnictví, jemuž znalci literatury Zlatého věku předpovídají
— na již plně otevřeném evropském horizontu — čas nového přijetí.“
V roce 2016 vydalo nakladatelství Academia v edici
Europa.
Josefu Forbelkému udělila Obec překladatelů za převod knihy 3. října 2017
Cenu Josefa Jungmanna.
Ukázka z knihy:
Služebníci na lodi nechali mládence odpočívat a plnili to,
co jim přikázal pán. Protože však na něj dotíraly rozmanité smutné myšlenky,
sen se nedokázal zmocnit jeho smyslů, a vůbec to neumožňovalo ztrápené
vzdychání a úzkostné bědování doléhající k jeho sluchu, jež pronikalo, jak se
zdálo, mezi prkny z vedlejší místnosti.
A když mu začal velmi pozorně naslouchat, slyšel říkat: „V
smutném a bídném znamení mě moji rodiče zplodili a pod nelaskavou hvězdou mě
matka vrhla na světlo tohoto světa! A právem říkám vrhla, poněvadž narození
jako to moje spíše se může nazývat vyvržení nežli zrození! Již svobodná,
myslela jsem si, že v tomto životě budu užívat slunečního světla, ale moje
představa mě oklamala, neboť vidím, že záhy mám být prodána jako otrokyně; a to
je neštěstí, jemuž rovné není.“
„Ach ty, ať jsi kdokoli,“ řekl na to mládenec, „je-li tomu
tak, jak se tvrdí, že sdílené bědy a strasti se obvykle nadlehčují, přistup sem
a mezi skulinami těchto desek mi je vyprávěj; neboť nenajdeš-li u mě úlevu,
najdeš člověka, jenž jimi trpí stejně.“
„Naslouchej tedy,“ dostalo se mu odpovědi, „a já ti co
nejstručněji vylíčím nepravosti, jaké mi připravil osud. Nejprve však chci
vědět, komu je vyprávím. Řekni mi, zda nejsi náhodou ten mládenec, kterého
nedávno našli polomrtvého na trámech, jež slouží jako plavidla divochům, kteří
žijí na zdejším ostrově, kde jsme přistáli, abychom se zotavili z bouře.“
„Jsem to já,“ odpověděl mládenec.
„Nuže, co jsi zač?“ otázala se hovořící bytost.
„Pověděl bych ti to, kdybych si nepřál, abys nejdříve ty mě
poctila vyprávěním svého života, protože podle slov, která jsem od tebe před
chvílí zaslechl, představuji si, že nebude tak dobrý, jak bys chtěla.“
Na to se mu dostalo odpovědi:
„Poslouchej a já ti ve zkratce vypovím své soužení. Kapitán
a pán této lodi se jmenuje Arnaldo a je synem i dědicem dánského krále, do
jehož moci se různými podivnými příhodami dostala urozená panna, kterou jsem
považovala za tak krásnou paní, že předčí ty, jež žijí na tomto světě, i ty,
jež si dokáže vykreslit představivost nejbystřejšího rozumu. Její vkus se rovná
její kráse a její bědy jejímu vkusu i kráse. Jmenuje se Auristela. Má rodiče z
královského rodu a z velmi zámožného stavu. Ačkoli všechny chvály na ni jsou
nedostatečné, byla prodána a koupil ji Arnaldo, který ji miloval a miluje tak
usilovně a upřímně, že byť byla tisíckrát otrokyní, chtěl ji učinit svou paní a
připustit za svou právoplatnou manželku, a to se svolením krále, svého otce,
jenž usoudil, že vzácné ctnosti a ušlechtilost Auristely zasluhují více než být
královnou. Ona se však bránila a říkala, že nemůže porušit slib, že po celý
svůj život zachová panenství, a ten že nemíní v žádném případě porušit, byť by
na ni dorážely nabídky, anebo ji ohrožovala smrt. Ale kvůli tomu Arnaldo
nepřestával živit své naděje pochybnými představami, které opíral o proměny
času a vrtkavé založení žen, až se nakonec přihodilo, že když se moje paní
Auristela procházela po mořském břehu, rozptylujíc se ne jako otrokyně, ale
jako královna, přirazily koráby pirátů, zmocnily se jí a zavezly ji kdoví kam.
Princ Arnaldo měl za to, že jde o tytéž piráty, kteří mu ji předtím prodali,
protože takoví se potloukají po těchto mořích, ostrovech a březích a loupí nebo
nakupují tamní krásné panny, aby je výnosně prodali na tento ostrov, kde se
údajně nacházíme. Je obývaný barbary, lidmi nezkrotnými a krutými, kteří mezi
sebou považují za nezlomnou a jistou věc, přesvědčeni o tom buď ďáblem, buď
nějakým starým kouzelníkem, jehož mají za nesmírně učeného kmeta, že z jejich
středu má povstat král, jenž dobude a získá veliký díl světa; nevědí však, kdo
tím králem má být, a aby to poznali, onen kouzelník jim dal následující příkaz:
ať obětují všechny muže, kteří dorazí na jejich ostrov, a z jejich srdcí,
pravím, z jednoho každého ať si připraví popel a ten dají vypít nejpřednějším
divochům ostrova, s výslovným pokynem, aby toho, který jej polknul, aniž se
zašklebil nebo projevil nechuť, povýšili na svého krále; nemá to však být on,
kdo dobude svět, ale až jeho syn. Přikázal jim také, aby měli na ostrově
všechny panny, které by mohli koupit nebo uloupit, a aby tu nejkrásnější z nich
potom dali divochovi, jehož statečné následnictví přislíbil nápoj z popela.
Těmto koupeným nebo uloupeným pannám se od nich dostává dobrého zacházení, což
je to jediné, v čem se neprojevují barbarsky, a ty, které koupí, jsou získány
za velice vysokou cenu, neboť za ně platí kousky nepuncovaného zlata a
převzácnými perlami, hojně se vyskytujícími u břehů těchto ostrovů; a z této
příčiny se mnozí, hnáni takovým zájmem a ziskem, stali piráty a kupci. Arnaldo,
který se domníval, jak jsem ti řekla, že na tomto ostrově by mohla žít ta, jež
je Auristelou, polovicí jeho duše, bez které nemůže žít, nařídil, aby se
ujistil v této pochybě, ať mě prodají zmíněným barbarům, protože zůstanu-li
mezi nimi, posloužím za zvěda a on se dozví to, co si přeje. A tak nyní nečeká
na nic jiného než na uklidnění moře, aby přistál a uzavřel obchod. Vidíš tedy,
že právem naříkám, vždyť úděl, jaký na mě čeká, je život mezi barbary, vždyť si
nemohu slibovat od své krásy, že se stanu královnou, zvláště jestli by
nepřející osud zanesl na tuto zemi mou jedinečnou paní Auristelu. Z těchto
příčin se zrodily mé vzdechy, jež jsi zaslechl, a z těchto obav nářky, které mě
trýzní.“
Když domluvila, mládenci se sevřelo hrdlo obavami a přitiskl
ústa na prkna, která zmáčel hojnými slzami, a po chvíli se jí otázal, zda
náhodou netuší, jestli měl Arnaldo nějaký milostný vztah s Auristelou, anebo že
by Auristela byla jinde zavázána a pohrdla Arnaldem, a tudíž nepřijala tak
velký dar, jakým je království, neboť se mu zdá, že zákony lidského zalíbení
mají větší sílu nežli zákony náboženství.
Odpověděla, že i když ji napadlo, že čas mohl poskytnout
Auristele příležitost řádně milovat jakéhosi Periandra, který ji odvedl z její
vlasti, ušlechtilého kavalíra, všestranně nadaného, takže si ho mohl oblíbit
každý, kdo ho poznal, ona sama nikdy nezaslechla jeho jméno mezi nářky, jaké
její paní o svých bědách vysílala k nebi, ani jindy.
Zeptal se jí, jestli sama zná onoho Periandra, o němž mluví.
Řekla mu, že ne, pouze od druhých se dozvěděla, že je to
ten, který odvedl její paní, k níž přišla sloužit potom, co Periandro kvůli
jakési zvláštní příhodě její paní opustil.
Až sem se dostali, když shora zavolali Taurisu — neboť
takové bylo jméno té, která vyprávěla své strasti — a ta potom, co je
zaslechla, řekla:
„Nepochybně moře zkrotlo a bouře se utišila, protože mě
volají, aby provedli mé nešťastné předání. Bůh buď s tebou, ať jsi kdokoli, a
nebe ať tě uchrání a nevydají tě k tomu, aby popel z tvého spáleného srdce
dosvědčil troufalou a nestoudnou věštbu; neboť drzí obyvatelé tohoto ostrova
rovněž hledají srdce ke spálení, podobně jako hledají panny, které střeží pro
své záměry.“
Odloučili se a Taurisa vystoupila na palubu. Chlapec setrval
v zamyšlení a pak požádal, aby mu dali oděv, že chce vstát. Přinesli mu šat ze
zeleného damašku, střiženého na způsob toho, který měl z plátna. Vyšel nahoru.
Arnaldo ho přijal s přívětivou tváří a posadil vedle sebe.
Taurisu oblékli bohatě a půvabně, na způsob vodních víl nebo lesních žínek.
Zatímco to před udiveným mladíkem prováděli, Arnaldo mu vyprávěl o své lásce a
svých záměrech, a dokonce jej požádal o radu, co dělat, a zeptal se ho, jestli
prostředky k získání zpráv o Auristele jsou dobře vynaložené.
Mládenec, jehož nitro se na základě rozhovoru s Taurisou a
Arnaldova sdělení naplnilo tisícerou představou a podezřením, bleskurychle
uvážil, co by se mohlo stát, kdyby se snad Auristela ocitla mezi divochy, a
odpověděl mu:
„Pane, nemám věk na to, abych ti radil, avšak mám vůli
pobízející mě do tvé služby, vždyť život, který jsi mi tímto přijetím daroval,
a laskavosti, které jsi mi prokázal, mě zavazují, abych jej zaměstnal v tvých
službách. Mé jméno je Periandro, narodil jsem se z nejurozenějších rodičů, ale
má urozenost je provázena neštěstím a bědami, jichž je tolik, že mi neskýtají
místo k vyprávění. Ona Auristela, kterou hledáš, je moje sestra, a tu hledám i
já, neboť kvůli různým událostem jsme se před rokem ztratili. Podle jména a
krásy, kterou mi vychvaluješ, bezpečně poznávám, že je to má ztracená sestra,
za jejíž objevení bych dal nejen život, jejž mám, ale i radost, jakou očekávám
po jejím nalezení, což je má nejvyšší cena. A poněvadž mám tak velký zájem na
jejím objevení, mezi mnoha prostředky, jaké si ve fantazii představuji, volím
ten, který snad bude životu nejnebezpečnější, ale zároveň nejjistější a
nejrychlejší. Ty jsi, pane Arnaldo, rozhodnut prodat tuto pannu zdejším
barbarům, aby v jejich moci zjistila, zda se tam nachází Auristela, o které
prodejem další panny barbarům získáš takovou zprávu, takže Taurise nezbude nic
jiného než dát ti znamení, zda s ostatními, které ke svému záměru střeží
barbaři a jež s takovou horlivostí nakupují, je anebo není Auristela.“
„Taková je pravda,“ řekl Arnaldo, „a vybral jsem spíš
Taurisu než kteroukoliv jinou ze čtyř, které jsou k tomu účelu na lodi, protože
Taurisa ji zná, neboť byla její služebnou.“
„To všechno je dobře vymyšleno,“ řekl Periandro, „avšak
soudím, že žádná osoba nevykoná tu naléhavou záležitost tak dobře jako já,
vždyť můj věk, má tvář a zájem, jaký vzbuzuji, spolu s mými poznatky o
Auristele mě pobízejí k myšlence, abych takový úkol vložil na vlastní bedra.
Přistoupíš-li, pane, bez otálení na tento nápad, věz, že ve svízelných a obtížných
případech rada a dílo mají vykročit zároveň.“
Arnaldovi se Periandrovy důvody zalíbily a bez ohledu na
možné nesnáze se pustil do díla a mnohým bohatým šatem, který přivážel pro
případ, že najde Auristelu, přioděl Periandra, který pak vypadal na nejšvarnější
a nejkrásnější ženu, jakou lidské oko dosud zahlédlo, vždyť nebyla-li to krása
samotné Auristely, žádná jiná se jí nevyrovnala.
Lidé na lodi užasli, Taurisa byla ohromena a kníže
zrozpačitěl, poněvadž kdyby nevzal na vědomí, že jde o Auristelina bratra, při
představě jiného muže by jeho duši probodlo nelítostné kopí žárlivosti, jejíž
bodec se odvažuje proniknout hroty nejvybroušenějšího diamantu: chci říci, že
žárlivost rozruší každou jistotu a opatrnost, jakkoli se jimi zamilovaná srdce
proti ní vyzbrojí. Potom co došlo k proměně Periandra, konečně vypluli na moře,
aby je barbaři mohli zpozorovat.
Spěch, s jakým se Arnaldo chtěl o Auristele cokoli dozvědět,
nedovolil, aby se nejprve zeptal Periandra, co jsou on a jeho sestra zač a
kvůli jakým událostem upadli do bídy, v jaké ho zastihl; to všechno v souladu s
dobrou promluvou předcházelo důvěře, jakou k němu měl. Protože však milencům je
vlastní zaměstnávat myšlenky spíše hledáním prostředků k dosažení cíle jejich
touhy nežli jinými podivnostmi, neměl čas otázat se na to, co by bylo k jeho
prospěchu, kdyby se to dozvěděl, ale co se dozvěděl až tehdy, kdy to k jeho
prospěchu nebylo.
Vzdálili se tedy poněkud od ostrova, jak bylo řečeno, a
ozdobili loď praporky a korouhvemi, které bičovaly vzduch a líbaly vodu, krásné
na pohled; moře bylo klidné, obloha jasná a zvuk šalmají a jiných nástrojů,
bojovných i veselých, uchvacoval ducha; a divoši, kteří na to hleděli z
neveliké vzdálenosti, byli o to více uchváceni a v mžiku ověnčili břeh,
vyzbrojeni luky a šípy, jejichž velikost již byla zmíněna.
Loď připlula k ostrovu na necelou míli, a potom co na ní
vystřelili ze všech děl, která měla, mnohá a těžká, spustili na vodu člun, do
kterého nasedli Arnaldo, Taurisa, Periandro a dalších šest námořníků, a na kopí
upevnili bílé plátno, znamení, že přicházejí v míru, jak je tomu zvykem téměř u
všech národů země.
A o tom, co se tam přihodilo, vypráví se v následující
kapitole.
Žádné komentáře:
Okomentovat