Antonín Mazáč: Letargie

Když je nalezeno první tělo – muž s přezdívkou „oko ulice“ – zůstávají ještě vyšetřovatelé v klidu a případ řeší jako standardní vraždu. Ovšem další brutální čin následuje. Obětí je pochybná osobnost, která to před lety stejně jako „oko ulice“ hrála na obě strany. Je jasné, že se na scéně objevil pachatel, který si své oběti vybírá podle specifického klíče. Policie požádá o pomoc Alexandra Krause, muže, jenž měl před několika lety na starosti „práskačskou“ agendu a má šanci celé situaci porozumět víc než kdokoli jiný. Jenže ten má teď víc než dost vlastních problémů…

Novou českou detektivku vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Alexandr Kraus zastavil poblíž malého supermarketu. Touhle do­bou nebyl problém zaparkovat nikde, ani v Lidické, kde stál jeho dům, ale už ze zvyku nechával auto stát o dva tři bloky dál a těch pár metrů, které mu chyběly k cíli cesty, mu dávalo prostor k vy­čištění hlavy.

Tentokrát bylo prostoru výrazně méně, protože už zdálky pozná­val jednu ze tří osob, které mu postávaly u branky.

Vysoký prošedivělý muž s hustým knírem, pronikavýma očima a porézní kůží na tvářích přecházel na šířce chodníku tam a zpátky, ruce měl za zády a hleděl směrem, odkud tušil Sašu.

Podplukovník Emil Gábory, kterého Saša pamatoval ještě jako kapitána, zastavil rázně krok a pomalu zvedl ruku na pozdrav. Vedle něj stála drobná blondýnka, která nepochybně atakovala pětatřicátý, možná osmatřicátý rok života a v obou rukách svírala hnědou braš­nu. Vršek kalhotového kostýmu si tiskla ke krku, jelikož v téhle ulici vždy foukalo o něco víc než jinde ve městě; rameno řeky tu procháze­lo jen pár metrů za domy. Bokem k Sašovi stál podsaditý padesátník se zbytkem cigarety mezi prsty pravé ruky. Když se otočil, zračil se v jeho obličeji nicneříkající výraz, ale podle jeho vzpřímené posta­vy a toho, že se neotočil ani ve chvíli, kdy ostatní dva vítali majitele domu, Saša usuzoval, že bude v hierarchii zatraceně vysoko.

Vytáhl z náprsní kapsy klíče, strčil je poslepu do zámku a odemkl. Hlavu měl přitom obrácenou na návštěvníky. „Vás už jsem nevi­děl… dva roky?“ Strčil klíče do kapsy a podal Gáborymu ruku.

Ten ji bez váhání stiskl. Tvářil se vážně. „Budou to dva roky. Po­dělaný dva roky. Těch pár telefonátů nemůžeme počítat. Ale mně to přijde jako pár týdnů.“    

Saša nepochyboval o tom, že Emil chodí za otcem. S ním bezpo­chyby v kontaktu byl, ale s ním měl také jiný vztah. To pouto bylo o poznání silnější, roky přátelství a spolupráce se jen tak smazat nedají.

Saša otevřel branku, ale nikdo se nehnul. „Mám pocit, že všech­no se mi poslední dobou počítá na dva roky,“ pronesl. „Před dvěma lety a teď. Před Kristem a po Kristu.“

„Myslíš, že bychom něco mohli probrat uvnitř?“ Gábory mluvil pomalu a váhavě, snažil se dát na každé slovo zvláštní důraz, tak jako to dělal vždy v kanceláři, když rozdával úkoly. Každá slabika v jeho podání měla smysl, člověk cítil, v jaké chvíli promluvit a od­povídat a kdy naopak mlčet.

„Všichni tři? Nejsem připravený na delegaci.“

Podsaditý muž po Gáboryho levici si upravil límec kabátu, típl cigaretu o chodník a zbytek odhodil do silnice. Udělal jeden krátký krok a zpod kabátu mu vykoukla ruka v rukavici.

„Jsem státní zástupce Martin Albrecht a uvítal bych, kdybyste nám dal patnáct minut času.“ Jeho stisk byl silný a nesmlouvavý. Když mluvil, rty se mu trochu chvěly, ale hlas měl jistý a rázný. Saša cítil ostrý parfém. Stisk opětoval. Oči měl oříškově hnědé, přivřené, ale přesto pronikavé, a obočí huňaté a uprostřed srostlé.

„Patnáct?“

Státní zástupce přikývl. „Déle vás obtěžovat nebudeme.“

Podplukovník položil ruku na branku. „Můžeš nám ten čas věno­vat, Sašo? Kdybych si touhle cestou nebyl jistý, tak tu teď nejsme.“

Saša si představil sám sebe v křesle s láhví kvalitního vína a s kni­hou s nekvalitním obsahem. Tak dlouho by víno usrkával, dokud by mu nepřišel děj knihy zajímavý, a přesně v tu chvíli by sedl k note­booku, pročetl by krimizprávy a našel tu jednu jedinou perlu, kte­rá by stála za obšírnější zpracování. Tohle byl jeho plán. Hosté do něj nezapadali.

Ale patnáct minut věnovaných starému známému obětovat může.

Snažil se ignorovat nepříjemně vtíravý hlas, který mu sděloval, že těchhle patnáct minut se protáhne. Proč? Protože tihle tři tu nejsou kvůli tvým výstavním ředkvičkám, pane spisovateli, a jestli si to myslíš, tak jsi ten nejnaivnější bývalý policista na světě.

Zaplašil neodbytné myšlenky a nechal své hosty vejít první.

Svoje dětství strávil Saša na místě, které pro něj nebylo zprvu vů­bec určené.

Pokoj v prvním patře domu s číslem popisným šedesát osm, oto­čený na jih, se skoseným stropem, jelikož nad ním se rozkládalo prostorné podkroví, měl obývat druhorozený syn, prvnímu byla určena místnost na samém konci chodby, nad koupelnou rodičů. Malý Sašík ale v pokoji neustále plakal, chtěl být buď s rodiči, nebo jim nablízku. Nebo mu možná nesvědčila aura, kterou jsou proslu­lé jižní strany místností, jak tvrdila jedna astrální spolupracovnice paní Krausové.

Malý Saša se svého domohl. Dostal pokoj sice menší, ale zato byl blíž všemu, co se v domě dělo. Zvuk klavíru, na který otec čas­to hrával, sem doléhal čistě a nezkresleně a ráno i večer ho mohl uklidňovat pro tyhle typy domů charakteristický zvuk vody, která se prodírala trubkami ven z bojleru.

Vlastimil Kraus byl na to, co dokázal holýma rukama vybudovat, náležitě pyšný. Stavěl dům cihlu po cihle, prkno po prknu a trvalo mu tři roky, než se mohla jeho žena vzdálit od svých rodičů a bez­pečně zakotvit s kufry na prahu jejich nového příbytku. Dokázal do něj vměstnat sedm místností, dvě koupelny, pracovnu a malý pokojík, kde paní Krausová po večerech šila.

Jak často otec vyprávěl, dům byl svatebním darem pro jeho ženu. Měl pouhé tři podmínky. Chtěl do domu přestěhovat svůj klavír, na zahradě postavit saunu a vybudovat vinný sklep. Neopomněl vždy připomenout, že jeho žena při první zmínce o jeho požadavcích tvr­dila, že to bude dům snů každého muže. Otevře ženě láhev dobrého vína, oblbne jí hlavu hudbou a poté se s ní půjde potit do sauny.

Dnes zůstal vlastně jen klavír. Na jiném místě než posledních třicet let, Saša ho musel před půl rokem přestěhovat, protože se do východní stěny pustila plíseň (zedník tvrdil, že sem průvan žene páry od kuchyně, ale Saša zrovna tomuto vysvětlení příliš nedůvě­řoval), a po opravě už byl zvyklý mít to monstrum jinde. Stejně se mu zdálo, že tóny zní líp zrovna nad východním křídlem vinného sklípku, kde je tolik netlumí dlaždice a ruch z ulice.

Vinný sklípek přebudoval už před deseti lety, když začal mít otec lehké problémy s cukrovkou, a sauna se přestala využívat dávno před tím, než se dal Saša k policii. On do ní nechodil, matka také ne a otec byl víc v práci než doma. Nebyl nikdo, kdo by ji udržoval, takže byla jen otázka času, než se ve střeše udělala díra, nepovšim­nuta se začala zvětšovat a nakonec se ze sauny stala druhá kůlna. Mnohem využívanější, protože to z ní bylo do domu blíž než z té vzadu na konci zahrady.

Saša si rozepnul bundu, svlékl rolák a odložil ho vedle otevře­ného notebooku. Sebral ze stolu vypitou láhev od vína, která tam stála od předvčerejška. Stačily dva kroky, odhrnul závěs a v kuchyni ji hodil do poloprázdného pytle na odpadky.

Otočil se na příchozí. „Odložte si, kde chcete, co chcete. Pokud vám to na těch patnáct minut stojí za to.“

Státní zástupce Martin Albrecht zamířil chodbou až na kraj ku­chyně. „Raději bych přešel rovnou k věci. Jak moc sledujete zprávy a místní dění?“

Saša zpozorněl. Ještě před chvílí, když uvažoval, co po něm celá svatá trojice může chtít, ho napadala vazba na jeho otce. Možná ně­jaké vyznamenání nebo naopak bubák z minulosti, který se dere na povrch. Teď už to ovšem vypadalo, že jsou tu kvůli němu.

„Jako každý normální občan.“

„Každý normální občan nepíše do novin,“ odvětil Albrecht.

Sašovi došlo, že státního zástupce poznává. Během nějakého vyšetřování vylezlo najevo, že tahal za nitky až příliš, že se krimi­nalistům nadměrně vměšoval do jejich práce a jeden policista ho

obvinil z podjatosti a vazby na podezřelého. Policista byl odvolán, státní zástupce vše v novinách vysvětlil. Saša už si nepamatoval, co to bylo za případ, ale hádal, že člověk před ním má buď tisk ve­lice rád a využívá ho, nebo se ho naopak straní a drží se s respek­tem v bezpečné vzdálenosti. Saša by si skoro začínal myslet, že tu budou kvůli jeho publikování, ale to je věc stará tři roky, a kdyby s tím měli problémy – kdyby s tím měl Emil Gábory problémy –, už dávno by za ním přišli. A ta žena postávající vedle nich do jeho úvah nezapadala už vůbec.

„Pokud by vám vadilo něco z toho, co jsem napsal, stačil telefo­nát,“ promluvil ledabyle Saša. Nakoukl do ledničky. Otevřená ple­chovka sardinek v tomatě, zbytek hovězí polévky a kus medovníku. Vítejte v domácnosti svobodného muže. Nakoukl přes dvířka a vi­děl, že ti tři se doteď ani nehnuli, pouze žena, ze které křičelo na míle daleko, že je policistka, si rozepnula bundu a uvolnila zelený šátek ovázaný kolem krku. „Nepublikuju nic, co by mohlo ohrozit vyšetřování neuzavřených případů. Jenom tam sděluju svůj vlastní názor na zločin a zločinnost. A vlastně se držím spíš starších přípa­dů, a těch kurióznějších. Pokud zabrousím do něčeho čerstvějšího, dávám si zatraceně pozor na to, co se mi objeví na monitoru. Ale to už jste si určitě stihli všimnout.“

Podplukovník Gábory mávl rukou. „Samozřejmě, Sašo, o tomhle nikdo nemluví. Čtu tvoje…“ evidentně hledal správné slovo, „tvoje myšlenkové směry pravidelně a spousta z toho, co tam vkládáš, by se měla povinně učit na akademiích. Přehled a nadhled ti zůstaly. Státní zástupce spíš jen sonduje tvoje možnosti.“

„Moje co?“ zamračil se Saša. Slovo možnosti se mu vůbec nelíbilo, šlo ruku v ruce se slovem nabídka a to nebylo právě to, co by chtěl slyšet v době, kdy už si zvykl na něco jiného než na policejní šichtu.

„Vaše schopnosti,“ přidal se Albrecht, „abych to ještě trochu poupravil. Jsme tu na základě toho, co prý umíte a v co tady pod­plukovník věří. Jelikož já věřím jemu. Jsme taková sestupná pyra­midová společnost.“

„A já jsem někde u její paty?“ Saša zavrtěl hlavou. „Ne, díky, ne­mám zájem. A upřímně nechápu, jak by moje schopnosti mohly někomu v současné době pomoct, protože svět je plný schopných policistů. Neumím nic, co by neuměli ti ostatní.“

To byla zřejmě neuspokojivá odpověď. Martin Albrecht si odlo­žil kabát na židli v kuchyni a to bylo pravděpodobně znamení pro jeho kolegy, aby učinili totéž. Podplukovník si sedl na jednu z šesti židlí, odstrčil prázdnou sklenku a zaklapl notebook. Policistka si sedla vedle státního zástupce. V obličeji byla zarudlá, evidentně jí venkovní zima dávala zabrat, ačkoli se teplota ani zdaleka neblížila k nule a ještě byla ve vzduchu cítit voda, kterou počasí zahltilo pří­rodu. Vyšší teploty se poslední dny objevovaly až odpoledne, kdy se vzduch trochu prohřál, ale předpověď slibovala výrazné oteplení.

Státní zástupce na ni ukázal. „Andrea Šimečková, vyšetřovatelka. V současné době pracuje na dvojité vraždě.“

Natáhla k Sašovi přes stůl drobnou ruku. Když ji sunula po ubru­se, látka zašustila o látku. Saša ji stiskl. Podívala se mu zpříma do očí, ale pohled, který mu věnovala, měl k zájmu stejně daleko jako k přátelství. Skoro to vypadalo, že jediný člověk, který do tohoto domu přišel rád, byl Emil Gábory, ostatní dva jsou tu z donucení. Modré zorničky směřovala někam za Sašu do kuchyně. Všiml si, že nepoužívá líčení. Možná to považovala v práci za zbytečné, v kaž­dém případě jí ta nepřítomnost chemie zvýrazňovala přírodní rysy a dávala vyniknout několika málo znamínkům nad obočím. Měla příjemný pravidelný nos a nad ústy drobné vrásky, které se objevují ženám, jimž se blíží čtvrtý křížek.

„Jestli sledujete vše podstatné tak, jak tomu nasvědčují vaše člán­ky,“ pokračoval Albrecht, „a jak mě přesvědčuje tady Emil, tak vám neušla vražda muže před čtrnácti dny. Jmenoval se Ondřej Tvrdík a někdo ho podřízl v jeho vlastním bytě.“

Nemělo smysl tvrdit, že o tom nevěděl. Zrovna o tomhle případu psal před dvěma dny a dnes ráno článek publikoval. Ondřej Tvrdík byl oním „okem ulice“. Text nebyl kdoví jaký, nevěnoval se v něm

detailům, nerozebíral policejní práci ani to, jestli někdo něco neopomněl. Koneckonců, média byla trochu skoupá, použitelné infor­mace zrovna nadšeně nerozhazovala, což bylo zcela jistě dáno tím, že nic podstatného neměla ani od policie. Ale na tom nezáleželo, důležité bylo, že ačkoli zrovna v tomhle případě mohl Saša utrousit spoustu solidních poznatků, musel si uvědomit, že pro společnost je jen jedním z amatérských pisálků, a ne bývalý policista. Tenhle fakt celé dva roky tajil. A proto nemohl o oběti vědět víc než řado­vý občan. Respektive nemohl vědět to, co skutečně ví, a podělit se o to s veřejností.

„Vám určitě neušlo to, že jsem o ní psal.“

„Znal jste toho muže?“

Saša zaváhal. Jestli ho znal? Samozřejmě. Znal ho líp než kdo­koli jiný, s kým se Tvrdík stýkal. Ale nelíbilo se mu to předhazová­ní otázek, na něž znali všichni v místnosti odpovědi. Nepochybně i madam vyšetřovatelka.

„Byl jedním z mých kontaktů na ulici. Ale to vám nemusím vy­kládat, to jsou fakta, která zjistíte, když si promluvíte na stanici s kýmkoli, kdo tam sloužil v době, kdy jsem tam dělal.“

„To jsem udělal.“ Státní zástupce zhluboka vydechl. Vypadalo to, že se ze sebe snaží něco setřást. Nervozita to být nemůže, tudíž se nabízela nejistota. Když nad tím tak Saša přemýšlel, Albrecht oprav­du vypadal váhavě, jako by si nebyl jist, kde vlastně je a co dělá. To­hle nebyl jeho oblíbený píseček, příkazy vydával obvykle za svým stolem formou jednoho podpisu. Ať už tu byl kvůli čemukoli, Sašu překvapovalo, že nenechal vyřizování na podplukovníkovi, který zná Krausovu rodinu více než dobře.

„A co jste zjistil?“

„Víte, co mě přimělo přijet? Vaše zaměření.“

„Jestli hlavní vyšetřovatel stojí o můj posudek, není nic snazší­ho než se zeptat.“ A nač to vlastně protahovat. „Shrňme si to. Jste tu kvůli tomu, že zemřel člověk, který mi dělal informátora. Měl jsem ho pod palcem stejně jako nespočet dalších lidí. Když se nad

tím tak zamyslím, měl jsem ho rád, a i když tomu tehdy soudce ne­věřil, Tvrdík byl podle mého ve špatnou chvíli na špatném místě, takže z mého pohledu bylo absolutně správné, že ve vězení strávil pouhých šest měsíců. Teď, po dvanácti letech, ho někdo zavraždil. Důvodů může být nespočet. Dohnala ho minulost. Nebo součas­nost. Spoustu let se pohyboval ve špatné společnosti. Vyšetřování je věcí policie a měla by si poradit beze mě. Šance, že v tom má prsty někdo kvůli jeho minulým kontaktům, je padesát na padesát.“

Andrea Šimečková před něj posunula fotku. „Tohohle muže na­šli dnes ráno u lesní cesty sedm kilometrů odsud směrem na Hory. Měl podříznuté hrdlo. Měl byste ho znát taky.“

Saša se zahleděl na snímek. Nemohlo být pochyb o tom, kdo na něm leží čelem vzhůru na zablácené lesní cestě. Ten špičatý nos uprostřed nafouklých tváří byl nezaměnitelný. Vlasy měl mož­ná trochu delší, ale bylo to už dobrých osm let, kdy ho naposledy Saša kontaktoval. Tehdy potřeboval informace o dvou mužích, kteří s největší pravděpodobností vykrádali chatky v zahrádkářských ko­loniích na východním kraji města pod vlakovým nádražím. Lukáš Kotrba, svobodný, bezdětný a na rok odsouzený zloděj měl mezi svou komunitou význačné postavení. Ještě významnější pozici měl ovšem u policie díky potřebě platit včas nájem nadstandardně vy­baveného bytu. Policejní finance vyhrazené na „ostatní výdaje“ to pokryly bezpečně.

Pro Sašu to byl smutný pohled. Tohle nebyl chlápek, co by si zasloužil podříznout hrdlo. Nespadal do sorty lidí, nad kterými orgány ohrnovaly nos (tedy alespoň Saša to nikdy nedělal, neházel všechny do jednoho pytle – pěkně svoje grázly třídil a lepil si na ně cedulky podle případného využití).

„Lukáš Kotrba. Měl užitečné tipy na zloděje. Tuším, že zrovna na něj mě upozornil otec,“ ztišil hlas Saša, jelikož mu z toho všeho nebylo dobře po těle, „měl jít na několik let do vězení za čtyři byty a jedno ozbrojené přepadení benzinové pumpy. Táta tehdy tvrdil, že tenhle člověk je na ulici už tolik let, že by stálo za to ho pustit.

Nadhodili jsme to soudci a Kotrba vyfasoval dva měsíce. Poté, co souhlasil s určitými podmínkami, samozřejmě.“

Emil Gábory posunul fotografii před sebe. „Už chápeš, kam tím vším míříme, Sašo?“

„Zatím vidím to, že někdo zabil během dvou týdnů dva bývalé práskače.“

Státní zástupce se na židli narovnal jako prkno a ruce si strčil za hlavu. Jako doma, kamaráde, nenech se pobízet. Saša viděl, že má něco na srdci, ale nevěděl, jestli je chce dál poslouchat.

„Jak už jsem říkal,“ pronesl pomalu, protože začínal mít dojem, že na něj padá únava větší než za posledních pět let dohromady, „nevím, jak konkrétně bych vám mohl pomoct. Pokud chcete něja­kou radu, nemám s tím problém, ale tohle je především záležitost vyšetřovatelů, kteří…“ mrkl po očku na nehybnou Andreu Šimeč­kovou, „si s tím poradí, pokud jsou tak dobří, jak by měli na takové pozici být.“

„Chceme vás přibrat k vyšetřování,“ řekl nakonec Albrecht to, co už delší dobu viselo ve vzduchu.

Saša se pousmál. „V tomhle vám fandím, ale takovou akci vám nikdo neposvětí. Žádný civilista se nedostane na místo činu a je úplně jedno, jak dlouho jsem u policie sloužil. Tak dlouhé prsty nemáte ani vy.“

„Má je česká legislativa. Letos bude s největší pravděpodobností odsouhlasený zákon o přijetí určitého počtu řádně vyškolených po­mocníků do řad policie, pokud se to týká utečenců, běženců a zjev­ného ohrožení hranic nebo pohraničí republiky. My mu jdeme jen trochu naproti.“

Saša nevěřícně zíral, pohledem přeskakoval z podplukovníka na státního zástupce. „Tenhle případ má co do činění s běženci?“

Albrecht přikývl. „Může být. Jednoho nebo dva přijaté odborníky si vždy obhájím. O to nemějte starost. V tuhle chvíli jde pouze o to, jestli pomůžete při vyšetřování. Nebyl jsem ve funkci, když jste tu sloužil, ale podle vašeho bývalého nadřízeného,“ Emil Gábory při

těch slovech pokýval hlavou, „můžete být pro případ obrovským přínosem. Podle něj dokonce rozhodujícím faktorem. Znáte ten­hle druh lidí, byl jste mezi nimi tak dlouho jako nikdo jiný, a máte prý… ještě určité další výhody, které by mohly vyšetřování posu­nout dopředu.“

Saša neměl tušení, co podplukovník těmi výhodami myslel, ale snažil se soustředit na to, proč před lety od policie odešel a proč se rozhodl nevracet a vybrat si tak odlišné zaměstnání. Řekl si, že jed­nou provždy skončil, uniformu už nikdy neoblékne, a i když v to­mhle případě by se bez uniformy obešel, věděl, že by šel proti vše­mu, co slíbil nejen sobě, ale i otci.

„Obávám se, že to budete muset zvládnout beze mě.“

Čekal, že se mu to bude říkat těžko, ale slova z něj vyklouzla ochotně. Ale nebylo se vlastně čemu divit. Před pár minutami by ho ani ve snu nenapadlo, že by mohl vejít do svého bývalého života, byl spokojený s počítačem na klíně a mozkovými závity nastavený­mi na tvorbu psaného slova. Nabídka, jakkoli mohla být v minulém životě lákavá, pro něj znamenala jen starosti a komplikace.

Nikomu nic nedlužil, nikomu nic nepotřeboval vracet. A tím spíš dokazovat.

A laskavost je přepych, který si se svým platem nemůže dovolit.

Zopakoval ještě jednou to, co řekl před chvílí, pro případ, že by to ti tři neslyšeli, a druhá verze jeho oznámení už zněla o poznání přesvědčivěji.

Teď už tomu věříš i ty sám.

Trochu o tom pochyboval, ale důležité bylo, aby uvěřili oni.

© Antonín Mazáč, 2017

Cover design © Tomáš Cikán, 2017

ISBN 978-80-259-0717-7