Mezi mnoha lidmi, s nimiž se Antonín Dvořák v životě
setkával, byli čeští i cizí skladatelé, dirigenti, instrumentalisté a operní
pěvci, hudební kritici a pedagogové, libretisté, nakladatelé, dramaturgové
orchestrů i organizátoři festivalů, dále Dvořákovi žáci a samozřejmě také
přátelé a členové rodiny. Kniha představuje formou rozšířených slovníkových
hesel 430 hudebních, kulturních i politických osobností, ale též prostých lidí,
kteří se se skladatelem vídali bezprostředně při osobních setkáních nebo si s
ním psali. Texty jsou oživeny úryvky z korespondence či z hudebních kritik,
každé heslo doplňuje výběrová bibliografie. Kniha přináší řadu zajímavých
postřehů o Dvořákových povahových vlastnostech a o jeho osobním životě a přes
svůj encyklopedický charakter slouží jako poutavý průvodce po životě a díle
velkého hudebního skladatele.
Autor, zkušený muzikolog, o knize v úvodu píše: „Kniha
Antonín Dvořák. Reflexe osobnosti a díla má
charakter pomocného slovníku a doplňuje dosavadní bádání o skladatelově
osobnosti. Každé z abecedně řazených hesel uvádí stručný profil osoby a
charakterizuje, jaký měla ke skladateli vztah. V heslech mohlo být řečeno či
naznačeno jen to, co je známo z dosavadního bádání a literatury; rozsah
vědomostí o jednotlivých lidech je různý, někdy dokonce chybějí přesná data
jejich narození a úmrtí. Jména lidí či osobností, jimiž se zabýváme, nalézáme v
přednáškách a příspěvcích referentů na konferencích a kongresech, v knihách,
jež vznikly o skladateli počínaje posledními lety 19. století až po dnešek, ve
skladatelově korespondenci (přijaté i odeslané), v listinných dokumentech
úřední i soukromé povahy, v kritických článcích v novinách a časopisech; ve
slovníku jsou zahrnuti i příslušníci širší Dvořákovy rodiny. Základním záměrem
nebyla snaha vytvořit všestranné profily osobností, jak je to obvyklé ve
jmenných slovnících a encyklopediích, ale charakteristika vztahu dané osoby ke
skladateli. Proto je třeba heslo o prostém člověku či skladatelově příteli
rozsáhlejší než text o leckterém váženém umělci nebo politikovi, protože s těmi
prvními Dvořák udržoval pravidelný styk, zatímco s druhými se setkal třeba jen
při ojedinělé příležitosti.“
Milan Kuna (1932) je mj. autorem knih Zvuk a hudba ve
filmu (1969), v níž se vůbec poprvé zabýval dramaturgií zvukových prostředků
filmu, či Čas a hudba (1982), do níž společně s akustikem M. Bláhou vtělil
poznatky z experimentálních výzkumů, v nichž definoval časové parametry hudební
interpretace. Širokého rozšíření se dočkala jeho kniha Skladatelé světové hudby
(1993). Bojoval za rehabilitaci Václava Talicha, o něm napsal celou řadu
závažných studií a připravil edice Talichovy korespondence, i soubor jeho úvah,
projevů a statí. Vrcholem toho snažení se pak stala velká monografie Václav
Talich (Academia 2009).
Hlavním tématem Kunova badatelského zájmu je ale už od
dob jeho univerzitních studií osobnost Antonína Dvořáka – publikoval o něm řadu
studií. Pod jeho vedením vznikla monumentální edice o deseti svazcích Antonín
Dvořák: Korespondence a dokumenty.
Knihu Antonín Dvořák s podtituly Reflexe osobnosti a
díla a Slovník osob vydává – v edici Historie – nakladatelství Academia.
Ukázka
z knihy:
Albani[ová]
Emma
(1. 11. 1847, Chambry [Quebec] – 3.
4. 1930, Kensington)
Původním jménem Marie-Louise-Emma
Cécile Lajeunesse. Byla první kanadskou zpěvačkou, která se stala světovou
hvězdou. Základy v hudbě jí dal její otec Joseph Lajeunesse, profesionální
hudebník; jako on i ona hrála virtuózně na klavír, housle a harfu. S rodinou se
přestěhovala do Albany ve státě New York. V jednadvaceti letech se vydala do
Paříže, kde studovala na konzervatoři u Gilberta-Louise Duprese (1806–1896), v
Miláně byla žákyní Lambertiho a přijala jméno Emma Albani. V jejím repertoáru
převažovaly opery Wofganga Amadea Mozarta (1756–1791), Gioacchina Rossiniho
(1792–1868), Vincenza Belliniho (1811–1835), Gaetana Doniezttiho (1797–1848) a
Richarda Wagnera (viz), byla však také vynikající koncertní a oratorní pěvkyní.
Albaniová byla manželkou Ernesta Gye (1839–1925), ředitele opery Covent Garden
v Londýně. Jako znamenitá pěvkyně byla vyhledávána organizátory a dramaturgy
všech anglických hudebních festivalů. Poněvadž její manžel v roce 1884 uvažoval
o tom, že by v Londýně uvedl Dvořákova Dimitrije op. 64 (B 127), je
pravděpodobné, že Albaniová zamýšlela zpívat v této inscenaci buď Xenii, nebo
Marinu.
Albaniová zpívala i pod taktovkou
Antonína Dvořáka, který byl jejím uměním nadšen. Poprvé se umělecky setkali ve
Worcesteru 11. 9. 1884 při anglické premiéře Stabat mater op. 58 (B 71) v tamní
katedrále. Podílela se rovněž na fenomenálním úspěchu Svatebních košil op. 69
(B 135), provedených v Anglii poprvé na hudebním festivalu v Birminghamu 27. 8.
1885. O tomto provedení i zpěvu Albaniové autor psal v dopisech Josefu Zubatému
(viz) a Aloisi Göblovi (viz) ve stejný den, 2. 9. 1885. Albaniová zpívala
sopránový part i při světové premiéře Svaté Ludmily op. 71 (B 144) 15. 10. 1886
na hudebním festivalu v Leedsu a při jejích reprízách v Londýně v St. James’s
Hall 29. 10. a v Crystal Palace 6. 11. 1886 rovněž za dirigování autorova. Po
premiéře v Leedsu skladatel o Albaniové v dopise Václavu J. Novotnému (viz)
psal: „Vše mávalo šátkami a bylo uchváceno
až do nejhlubších útrob. Bylo mi řeknuto, že obecenstvo při zpěvu Albani Ó
dovol, abych zlíbat směla tvých nohou prach bylo tak pohnuto, že lidé plakali a
utírali si slze z očí. Zpěv Albani byl vskutku uchvacující.“ Albaniová
koncertovala v mnoha zemích Evropy i Ameriky. V Praze na svém koncertě 20.
3. 1893 uvedla ze Svatebních košil dvě sólové árie:
Měla jsem smutná milého a Maria Panno, při mně stůj, které už dříve zpívala
také ve Windsoru anglické královně Viktorii.
Ve svých vzpomínkách tvrdí, že
Dvořák komponoval Stabat mater pro ni, a o českém skladateli mluví důsledně
jako o tvůrci z Pešti. Přes toto zkreslení je její vzpomínka na českého
skladatele, týkající se studia Svatebních košil, cenná: „Byl
to nesmírně zajímavý a významný muž, i když mimořádně skromný muzikant.
Studovala jsem Svatební košile čtyři týdny. Při zkouškách jsem byla nepříjemně
překvapena, že se mé pojetí některých čísel liší od Dvořákovy koncepce, ale
dohodli jsme se posléze na kompromisu a já jsem zpívala tak, jak si on přál,
aniž bych příliš potlačila své původní pojetí.“ (JS)
L: R; G; W; OŠ II;
KaD I, II; John Clapham: Dvořák,
London 1979; Jitka Slavíková: Dvořák a Anglie
aneb Země, které mnoho dlužím, Praha –
Litomyšl 1994; Emma Albani: Forty Years of
Song, London 1911.
(pozn. red.: Zkratka (JS) na konci
hesla označuje překladatele, v tomto případě překladatelku, citátu, tedy Jitku
Slavíkovou)
© Milan
Kuna, 2017
ISBN
978-80-200-2669-9
Žádné komentáře:
Okomentovat