Hra o zneužití moci, nezřízené vášni a odpuštění nahlíží do
vévodského dvora, nevěstince i vězení ve zkorumpované Vídni. Shakespearova
poslední komedie nastoluje zásadní témata lidské existence a její humor zabíhá
do grotesknosti a cynismu.
V novém překladu Jiřího Joska vydává nakladatelství Romeo.
Edice je dvojjazyčná, překlad zrcadlově doprovází anglický originál. Jiří Josek
svazek doplnil zasvěceným úvodem, glosářem a zevrubným komentářem, který
přináší faktografické poznámky i ukázky konkrétních překladatelských problémů.
Po vydání všech deseti Shakespearových tragédií uzavírá tato
kniha komplet třinácti komedií, které nakladatelství Romeo zveřejnilo ve
dvojjazyčné edici nových překladů Shakespearových děl.
O okolnostech vzniku hry Jiří Josek v úvodu píše:
Oko za oko je zřejmě první hra, kterou dramatik napsal po
nástupu krále Jakuba I. na anglický trůn v roce 1603. Celá země žila v
očekávání, co nový panovnický rod Stuartovců zemi přinese. Zároveň v tom roce
propukla v Londýně morová epidemie, která tehdy dvousettisícový Londýn
připravila o šedesát tisíc obyvatel. Divadla byla kvůli moru zavřená a otevřela
se až v dubnu 1604. Je patrné, že se vnější okolnosti do nové hry promítly. Do
jejího středu postavil autor vladaře, který řadou náznaků Jakuba I. připomíná.
Však se také první zaznamenané představení odehrálo 26. 12.
1604 na královském dvoře ve Whitehallu a král, nový patron Shakespearovy
herecké společnosti, jež se nyní jmenovala Služebníci královi, byl společně s královnou
Annou produkci přítomen. Mor pak možná vnukl autorovi nápad napsat hru o lidské
a boží spravedlnosti a o strachu před smrtí, což jsou témata pro komedii věru
dosti nezvyklá.
Prvotním zdrojem hry mohla být historka, kterou napsal život
sám. V dopise odeslaném z Vídně v roce 1547 ji vylíčil maďarský student Joseph Macarius.
Jistá žena se snažila u soudce vyprosit milost pro manžela odsouzeného k smrti
za vraždu. Soudce jí to slíbil, pokud se s ním vyspí. Žena chtěla manžela
zachránit, a proto soudci vyhověla, ale následující den zjistila, že její muž
byl stejně popraven. Odvolala se k vládci země. Ten věc vyšetřil a rozhodl, že
zlotřilý soudce si musel za trest ženu vzít a vyplatit jí věno. Vzápětí byl
sťat. Tento příběh zločinu a trestu inspiroval řadu autorů k různým uměleckým zpracováním.
Ital Giraldi Cinthio v povídce, kterou zařadil do sbírky sta příběhů
Hecatommithi (1565), z níž Shakespeare krátce předtím převzal námět pro svého Othella,
učinil z prosebnice sestru místo manželky, z vraždy smilstvo a příběhu dal
výrazně moralistní charakter. Na Cinthiovu povídku zas po svém navázal George
Whet stone hrou Promos a Kassandra z roku 1578. Ta byla, zdá se, hlavním
Shakespearovým pramenem.
Přestože Shakespeare dosti věrně sleduje příběh převzatý z
těchto i dalších zdrojů, řadou úprav zvýraznil jeho dramatický spád, prohloubil
myšlenkovou závažnost, zbavil ho moralismu a naplnil tajemstvím a poezií. Z
dobové anekdoty vytvořil dílo, které je slovy kritika Jindřicha Vodáka „tak neobyčejné,
napínavé a smělé, že nemůže být novějším dramatem snadno předstižené“.
Ukázky ze hry:
ISABELA
Kdyby mocní páni
hromovali jak Zeus, zem se zblázní,
protože pak by každý oficír
chtěl hromováním dokázat svou moc.
Jen hromováním! Dobrotivé nebe
raději žhavým bleskem rozčísne
mohutný, nevyvratitelný dub
než stéblo trávy, ale pyšný člověk,
oděný do své sporé pravomoci,
sebevědomý ve svém sebeklamu,
šplhá jak opičák, zespodu nahý,
a přitom vřeští a tak vyvádí,
že je ten pohled k pláči andělům,
kteří být lidmi, umřeli by smíchy.
(II/2/110)
ANGELO
Mír jsi mi vzala!
Čí je to vina? Moje, nebo její?
Kdo hřeší víc? Svůdce, či jeho oběť?
Ne, ona nehřeší. Je fialka,
která pod žárem slunce rozkvétá,
zatímco já jsem mršina, jež hnije
v paprscích její cti. Což počestnost
nám dokáže víc smysly rozbouřit
než nestoudnost? Po bradu v hnoji chceme
smést svatyni a vztyčit místo ní
chrám neřesti? Jsem hnusný! Hnusný! Hnusný!
Angelo, co je s tebou? Co chceš dělat?
Chceš zneuctít ji jenom proto, že je
tak krásně ctnostná? Bratrovi vrať život!
Zloději mají čestné zaměstnání,
když soudci kradou. Což ji miluji,
když toužím zase slyšet její hlas?
Hledět jí do očí? Či je to sen?
Mazaný ďábel lapá světce tak,
že jako návnadu dá světici!
Nejhorší pokušení k hříchu svádí
bezelstnou čistotou. Nejsvůdnější
děvka by mohla zkoušet všechny triky
a nesvede mě svést, tak jak to svedla
ta čistá panna. Zamilovaným
jsem se vždy divil. Už se nedivím.
(II/2/161)
VÉVODA
Na smrt se těš, a potěšením bude
ti smrt i život. K životu mluv takto:
Jestli tě ztratím, ztratím to, co pouze
blázni by chtěli navždy. Jsi jen dech
podřízený nebeským pochodům,
jež schránku, v které vězíš, dokážou
co chvíli zničit. Děláš šaška smrti.
Denně se lopotíš, abys jí utek,
přitom jí pádíš vstříc. Vznešený nejsi,
neboť vše vzácné, čím se obklopuješ,
se rodí z hnoje. Nejsi statečný,
bojíš se červíka, který si na tě
už dělá chutě. Velice rád spíš,
čímž provokuješ smrt, které se bojíš
a jež je takřka totéž. Nejsi svůj,
neboť jsi poskládán z tisíců zrnek
polétavého prachu. Nejsi šťastný,
pořád jen toužíš po něčem, co nemáš,
a co máš, nevnímáš. Jsi nestálý,
s měsícem mění se tvé nálady.
Pokud jsi bohatý, jsi ubožák,
těžce se vlečeš cestou života
jak osel pod nákladem svého jmění,
než odstrojí tě smrt. Přátele nemáš,
a potomci, co říkají ti táto,
ty pouhé výplody tvých žláz, se zlobí,
na revma, dnu a vředy, že tě ještě
nesklátily. Stáří ti splývá s mládím.
Jak po zdřímnutí ve dne totiž nevíš,
zda sníš či bdíš. Své požehnané mládí
utrácíš tím, že žebráš u starých
o almužnu, a v blahobytném stáří
už nemáš touhu, sílu, krásu, chuť
užít si bohatství. To má být život?
V něm ukrývá se na tisíce smrtí,
ale my bojíme se jen té jedné,
která vše zahojí.
(III/1/5)
CLAUDIO
To ano, ale zemřít, odejít
do neznáma! Hnít pod hromadou hlíny.
Hřejivé tělo plné bystrých smyslů
se změní v hroudu bláta, jasný duch
pohltí plameny, nebo se octne
uvězněný v ledovém krunýři,
nebo ho drapne vítr a pak s ním
vší silou zatočí a vystřelí ho
okolo země, prostě hrůza s hrůzou,
jaké se narodily v představách
největších fantastů. Hrůza a děs!
Vše, co nás trýzní v době života:
nemoci, stáří nebo vězení,
je blaho proti tomu, co nás čeká,
až pro nás přijde smrt.
(III/1/118)
ŽALÁŘNÍK
Hele, chlape. Uměl bys useknout někomu hlavu?
POMEJUS
Jestli je ten dotyčnej starej mládenec, pak jo, ale jestli
je to ženáč a hlava rodiny, pak ne. Hlavu rodiny já sekat nebudu.
ŽALÁŘNÍK
Nech si tyhle vtipy od cesty a dej mi přímou odpověď …
POMEJUS
Pane, protizákonnýho kuplíře už dělám až hanba let, tak proč
bych pro jednou nedělal zákonnýho kata. Uvítal bych ovšem, kdyby mě kolega v tý
profesi krapet zaškolil.
ŽALÁŘNÍK
Haló! Pane Zlomvaz! Jste tam,? Pojďte sem!
Vystoupí Zlomvaz.
ZLOMVAZ
Přejete si, pane?
ŽALÁŘNÍK
Mám tady člověka, který vám zítra pomůže s tou popravou.
Práce u vás mu kredit nezkazí, protože to je kuplíř.
ZLOMVAZ
Kuplíř? Ale fuj! Takový člověk představuje zneuctění našeho
popravčího umění.
ŽALÁŘNÍK
Ale jděte. Já myslím, že jste na tom oba stejně.
Odejde.
POMEJUS
Jestli se smím zeptat, drahý pane — a drahý jste určitě,
protože u vás každý platí tím nejdražším, co má —, vy říkáte katovskýmu řemeslu
umění?
ZLOMVAZ
Ano, je to umění.
POMEJUS
Já myslel, že umění je třeba malování. A v tom případě je
spíš umění moje řemeslo, kuplířství, protože štětky, který do mý branže patřej,
se strašně rády malujou. Jenže co je uměleckýho na věšení? Ať visím, ale to
nechápu.
ZLOMVAZ
Je to umění.
POMEJUS
Dokažte mi to!
ZLOMVAZ
Kat dostane šaty po každým popraveným a vždycky si je umí co
do velikosti upravit. Když jsou mu malý, řekne si, že pro kata jsou i malý
dobrý, a když jsou mu velký, řekne si, že pro kata jsou velký tak akorát. A to
je to naše umění.
Vystoupí Žalářník.
ŽALÁŘNÍK
Jak jste se domluvili?
POMEJUS
Já to teda beru.
ZLOMVAZ
Pojď, bordeláři, naučím tě pár fíglů, co my kati používáme.
POMEJUS
Moc rád se přiučím, mistře. A až třeba budu někdy sekat
hlavu já vám, uvidíte sám, jak mi to jde od ruky. Když vy pomůžete mně, moc rád
vám to oplatím.
(IV/2/1)
Translation, Preface, and Commentary © Jiří Josek, 2017
ISBN 978-80-86573-62-5
Žádné komentáře:
Okomentovat