Nicolás Obrégon: Modrá světla Jokohamy

Inspektor Iwata se po těžkém životním období vrací k práci u policie a nastupuje na tokijské oddělení vražd, kde je s novou horkokrevnou kolegyní okamžitě postaven před hrůzu nahánějící případ vyvražděné rodiny. Pachatel vyňal jedné z obětí srdce, na místě po sobě zanechal tajemný symbol a vše nasvědčuje tomu, že půjde pouze o první ze série brutálních rituálů. Detektiv, který vyšetřování vedl původně, spáchal po krátké době sebevraždu a pátrání po vrahovi podrobí těžké zkoušce také Iwatovu křehkou psychiku zatíženou nejedním traumatem z minulosti...

„Napětí zvolna, ale neodvratně houstne. Vražda, kolem níž se zápletka točí, sice vychází ze skutečného nevyřešeného případu, je však jen jednou z japonských záhad, jimiž se kniha zaobírá a jejichž jednoznačná řešení moudře odmítá poskytnout,“ napsal o knize list The Sunday Express. A Publishers Weekly dodává: „Komplikovaný Iwatův případ na sebe strhává čtenářovu pozornost, ale skutečně největší předností knihy je inspektor sám: působivě rozervaný hrdina, který svým vnitřním běsům nedovolí, aby ho svedli ze zarputilé cesty za pravdou.“

Modrá světla Jokohamy jsou jedním z nejdiskutovanějších debutů roku 2017. Autor románu, Nicolás Obregón (1984), vyrůstal v Madridu a Londýně, žije v Los Angeles a za svou „duchovní vlast“ označuje Japonsko. Do něj se zamiloval už v dětství, kdy jej učarovaly japonské komiksy. Než se stal spisovatelem na plný úvazek, živil se jako knihkupec, pošťák, redaktor právních textů nebo autor cestopisů. K napsání knihy Modrá světla Jokohamy jej inspiroval skutečný zločin, o němž četl při své první návštěvě Japonska a který i po dlouhých 16 letech zůstal stále nevyřešen. Na začátek roku 2018 chystá pokračování série.

Knihu v edici Thrill vydává nakladatelství Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

1

Krabice

Iwata se s trhnutím probral ze snu o pádu na skaliska. Zbrocený potem si stoupl k oknu a lapal po dechu. Pod ním se rozkládalo Tokio, města ve městech, nesčetné úhly. Třicet pět milionů životů vměstnaných do biorytmů betonu a ka­belů. Gigantická infrastruktura, nekonečné sítě – a to vše choulostivé jako srdce bijící v hrudi kolibříka.

Světla města jsou tak hezká.

Prošel strohým bytem do kuchyňky a nalil si sklenici vody. Pohledem zavadil o velké lepenkové krabice vyskláda­né v rohu a odvrátil se. Zahalený do deky usedl ke stereosou­pravě a nasadil si sluchátka. Zavřel oči, jeho neklid vyplnily úvodní tóny Schubertova Impromptu č. 3 v ges dur, op. 90, a noční můra se v hudbě rozplynula.

Než se rozhoupal k odchodu, skrze závěsy se už vplížil šedý ranní přísvit. Iwata tiše vypil kávu, důkladně se ospr­choval, oblékl si džíny a tlustý svetr z šedivého kašmíru. Zvedl noviny, které dál chodily předchozímu nájemníkovi, sjel výtahem do garáží a odemkl své Isuzu 117 Coupé. Se­bral z čelního skla rukou psaný lístek slibující mu peníze na dřevo, zmuchlal ho a strčil do kapsy. Kůže byla rozpraskaná a do servisu se isuzu dostalo jen zřídka, ale přesto takové vzkazy nacházel ob týden. Někomu ze sousedů jeho vůz oči­vidně učaroval.

Vyjel a rádio nechal vypnuté, vychutnával si vzácný klid na tokijských silnicích. U jižního vchodu na nádraží Šibuja se už sešlo několik prvních stánkařů – dělili se o pražené ořechy a čaj v termoskách a spřádali intriky. Poskytovatelé krátkodobých půjček a prodejci mobilních telefonů vytaho­vali rolety. Na střeše obchodního domu běžely na obří LED obrazovce zprávy. Minu Fongovou, slavnou herečku, nalezli doma mrtvou. Známá dědička se rozešla se slibným nadha­zovačem týmu Jomiuri Giants. Televize zrušila populární pořad o vaření. A v popovém žebříčku zaujal první místo nový singl. Zprávy zakončil slogan pojišťovny:

JAPONSKO, JAKÉ MÁ BÝT

Iwata odbočil z hlavní silnice a našel parkovací místo na přehlíženém pozemku za velkou hernou. Ruce zastrčil do kapes a vykročil mrazivými zadními uličkami. Letos už se ani nedalo říct, že se jaro opozdilo – vypadalo to, že nad sebou zlomilo hůl.

Vešel do velkého obchodního domu a strávil hodinu náku­pem zvýrazňovačů, zápisníků a umělohmotných desek na dokumenty. V kavárně si objednal kafe se sirupem z arab­ské gumy a ovocný salát. Wifi tu neměli, ale Iwatovi se líbil výhled. Seděl mezi vyčerpanými pracovníky z noční směny, upíjel kávu a shlížel na hlavní třídu s luxusními obchody. Šibuja už pulzovala vystresovanými zaměstnanci dojíždě­jícími z předměstí a studenty s krhavýma očima. Dopravní policisté zuřivě mávali na pomalu se šinoucí auta a naježení chodci čekali na zelenou.

Otevřel noviny, ničím se nezdržoval a nalistoval inzerci. Tajnosnubné nabídky diskrétních masáží, kurzů francouz­štiny a zralých dam, jež by rády dělaly pánům společnost při stolování, rovnou přeskočil a zastavil se u rubriky Skla­dové prostory, kterou pečlivě pročetl. Po chvíli jeden inze­rát zakroužkoval, noviny složil, zastrčil si je do podpaží a odešel.

Mlha venku se prozatím roztrhala, obloha byla chladně, překrásně modrá. Znovu nasedl do auta a zavolal na číslo z inzerátu.

„Tady Macumoto,“ ozvalo se ze sluchátka ospale. Pak muž zakašlal a zapálil si cigaretu. „Vaše skladovací problémy, moje vášeň.“

Iwata uvedl, o co má zájem. Macumoto mu odrecitoval ad­resu a odsouhlasil setkání za hodinu.

Nejdřív se Iwata rozjel na sever po okraji čtvrti Haradžu­ku a zaparkoval poblíž stanice metra. Dal se Takešitovou uli­cí, kráčel mezi tamními kopiemi značkových triček, výrobky Hello Kitty a módními plastovými tretkami. Turistům moh­ly při pohledu na průmyslově produkovanou rozjásanost a čiči na neonech vypadnout oči z důlků. Každá volná zeď byla polepená plakáty idolů z nejnovějších skupin. Laciné re­produktory vyhrávaly radostný pop a teenagerky, které měly být správně ve škole, okukovaly ceny. Iwata to tu nesnášel, ale nedaleko se nacházelo bistro s nudlemi, kde rád snídal tamagojaki. Obvykle bylo poloprázdno, ale dnes podnik kdovíproč přitáhl dlouhou frontu pokuřujících bílých límeč­ků. Iwata zaklel a vrátil se k autu.

Vyrazil na jihovýchod, po široké, stromořadím lemované třídě Omotesandó, kde si bohaté ženy v domácnosti prohlí­žely nabídku italských designových značek. Najel na Aojama dóri a za čtvrt hodiny odbočil na Meguro dóri. Místo na parkování našel na prázdné parcele mezi domy. Vystoupil a vzhlédl k obloze. Věstila deštivý večer.

V hladovém okně si koupil zeleninu na papírovém talířku a krevetové knedlíčky. Starý kuchař si stěžoval na včerejší

utkání a Iwata mu při jídle přikyvoval. Když dojedl, slíbil mu, že tu nebyl naposled.

Na konci ulice, před provozovnou s vybledlými novina­mi v oknech, stál malý tlusťoch s vlasy staženými do culíku. Nervózně kouřil a rozhlížel se po ulici. Když uviděl Iwatu, stiskl cigaretu mezi rty a nabídl mu ruku.

„Jste to vy?“ Cigareta se při těch slovech zavlnila.

Iwata přikývl a nabídnutou rukou mu potřásl.

„Tak hurá dovnitř.“

Macumoto překročil hromadu letáků. Místnost byla úzká, ale přítmí se Iwatovi líbilo. Podél zdí stály různě velké skříň­ky. Vzadu se navíc nacházelo několik bezpečnostních schrá­nek jako v bance.

„Tak co říkáte? Vyhovuje?“

„Vyhovuje.“

„Co si sem chcete hodit?“

„Jenom nějaké krabice. Mám jich tak kolem šestnácti. Osmnáct krát osmnáct krát dvacet.“

Macumoto hvízdl.

„Můžete dostat komplet zadní kumbál, ale nebude to za­darmo.“

„Kolik?“

Macumoto věnoval Iwatovi kosý pohled.

„Proč si je prostě nenecháte doma, jestli se můžu zeptat?“

„Nemůžete. Kolik?“

„Účtoval bych vám třicet pět tisíc měsíčně.“

Iwata zavrtěl hlavou.

„Mám pro vás jinou nabídku: tři měsíce za osmdesát ti­síc. Když budete tak ochotný a přistoupíte na to, zaplatím předem.“

„Osmdesát,“ vyfoukl Macumoto kouř a přimhouřil oči. „Předem?“

„Jak říkám.“

„Co jste zač, lichvář nebo co?“

„Jen potřebuju někam dát krabice.“

„A proč ke mně, proč nejdete za nějakou velkou firmou, kde vás to vyjde na míň?“

„Nemám rád formuláře.“

Macumoto pokrčil rameny. „Tak se s tím nebudeme zby­tečně babrat. Ujednáno.“

Úředník v bance Iwatu zdvořile upozornil, jak málo peněz mu pak z pojistky zůstane, Iwata si ho ale nevšímal. Venku strčil Macumoto naditou obálku do kapsy a výměnou hodil Iwatovi svazek klíčů.

„Tak nashle za tři měsíce,“ mrkl na něj.

Otočil se a šel, culík mu přitom poskakoval sem tam. Iwa­ta se vrátil k autu a zdálky uslyšel hrom.

Do labyrintu nádraží Šindžuku, velkého jako letiště, vstou­pil krátce po jedné. Koupil si lístek na šinkansen do Nagana a pak do soupravy s označením Asama 573 nastoupil. Sedač­ky byly čisté, teplota optimální. Příslušníci vlakové čety se při vstupu do vagonu a při odchodu z něj klaněli. V tichém voze vládlo naprosté ticho.

Vlak se rozjel a Iwata sledoval vzdalující se Tokio. Kolem se míhala satelitní městečka, nové komplexy s umělými je­zírky. Jejich obyvatelé byli mladí a kvalifikovaní, správně se stravovali, nezapomínali cvičit… Iwata kdysi býval jako oni. V dobách, kdy touhle tratí neměl důvod jezdit. Nevzpomínal si, kdy ho stejný spoj vezl naposledy. Ani nechtěl.

Světla města jsou tak hezká.

Když se betonové noclehárny obklopující Tokio konečně vytratily, zbyla jen mrtvá pole a stožáry. V dáli se jako utrá­pené milostné vzdechy zdvíhaly zelené kopce.

Po příjezdu do Nagana si koupil večerník a krabičku jídla bez chuti. Ani do jednoho se neměl náladu pouštět. Přestou­pil na vlak do hor, starý a příliš ošklivý na to, aby měl kouzlo

zašlých časů. Lokální expres nasadil vlastní tempo, projel zelenou rovinou a pokračoval po lesních úbočích.

Iwata pozoroval všední detaily všedních městeček za ok­nem. Na semaforu stála žena a škrábala si loket. Děti natíra­ly počmáranou zeď. Stará paní seděla na lavičce a sledovala, jak ji míjí celofánová fólie hnaná větrem. Nechápavá včela se marně dobývala sklem do zavřené lékárny. V rýžovém poli stálo osamělé auto a jeho alarm zbytečně blikal.

Krátce před pátou Iwata vystoupil v nicotném městečku poblíž jezera Nodžiri. Nasedl do jediného taxíku před ná­dražím a požádal o odvoz k Nakamurovu institutu. Míjel zchátralé fabriky a dávno zkrachovalé obchody čekající na demolici, poslední stopy starých pořádků. Řidič poslouchal rozhlasovou reportáž o tom, jak se konglomerát provádějí­cí hlubinné mořské vrty dopustil podvodu na středně velké bance, a ruce v bílých rukavičkách mu na volantu spočívaly prakticky nehybně.

Iwata se střešním okénkem zahleděl na houstnoucí sou­mrak. V dálce se nehybně tyčily jeřáby přichystané stavět výnosnou budoucnost. Rozeznal slogan:

SPOLU TVOŘÍME ZÍTŘEK

V jediném obchodě v blízkosti institutu nakoupil čerstvé ovoce a několikery tlusté ponožky. Stará paní u kasy se na něj usmála.

„Na návštěvě?“

Iwata přikývl a odešel. K institutu vedla strmá a dlouhá cesta. Navzdory chladu dorazil k hlavnímu vchodu zpocený. Recepční ho poznala, uklonila se mu a chodbou s bezpeč­nostními dveřmi ho vedla dál. Oči přitom klopila k vydezin­fikované podlaze.

„Nerada tohle téma otvírám, ale zdá se, že jste sedm týdnů pozadu s platbami…“     

„Promiňte, to jsem se určitě nějak strašně přepočítal. Hned po návratu do Tokia to napravím.“

Sestřička omluvně přikývla.

„Na západ slunce jsme ji dali ven. Tudy, prosím.“

Iwata poděkoval a vyšel na rozlehlou dobře udržovanou zahradu. Na protilehlém konci sázeli pacienti květiny. V leh­kém vánku se kolébali sloni a plameňáci z papírmašé. Ba­revné větrníky se točily. Otevřeným oknem slyšel zpěvačku procvičující stupnice. Cleo uviděl na opačné straně zahrady, skoro pod stromy. Ležela na lehátku přikrytá dekou.

Světla města jsou tak hezká.

Jako vždy, když ji spatřil, se mu rozbušilo srdce. Stávalo se mu to pokaždé, jenže od určité doby bylo to bušení jiné než dřív.

Jsem s tebou šťastná. Jenom řekni.

Přitáhl si bílou plastovou židli a posadil se. Cleo byla stej­ně stará jako on, na půli cesty mezi třicítkou a čtyřicítkou. Vlasy měla čerstvě ostříhané na krátké, nahrubo vzaté mi­kádo. Pleť měla pobledlejší, než si pamatoval. Tmavě modré oči upírala do dáli.

„Ahoj,“ pozdravil ji anglicky.

V soumračných větvích nad nimi se třepotal zpěv ptáků.

Jdu a jdu, houpu se ti v rukou jako loďka.

Nesměle, s rozechvělými rty, ji vzal za ruku. Měla ji drob­nou a vychladlou jako oblázek odnesený z pláže.

Jsem s tebou šťastná. Jenom řekni.

Uvědomil si, že ji sevření musí bolet, a ruku pustil.

„Přinesl jsem ti ovoce. Taky ponožky. Vždycky ti je tu ztratí.“

Postavil tašku vedle ní. Cleo mlčela.

„Poprosím je, aby ti na ně vyšili jméno. Nebudou se jim po­tom plést.“

Dál si prohlížela horizont, jako by tím měla v úmyslu strá­vit zbytek života.    

„Vypadáš, že jsi při síle, Cleo. Vypadáš… dobře.“

Jsem s tebou šťastná. Jenom řekni. Řekni, že máš mě rád.

Iwata se rozvzlykal s hlavou v dlaních.

„Ty píčo. Píčo. Píčo.“

Do bytu v Motojojogičo se Iwata dostal po jedné v noci. Na chodbě překračoval tříkolky, balíky novin a popadané mopy. Hodiny na mikrovlnce zalévaly interiér slabou zelení. Při po­hledu na krabice navršené v rohu odvrátil oči. Brzy je bude muset odvézt. Ale zítra ne.

Během televizního pořadu věnovaného angličtině si za­cvičil zkracovačky. Nemožně rozradostněná moderátorka blahopřála hostům k jejich příšerné výslovnosti. Na obra­zovce veselými žlutými písmeny naskočilo slovo dne:

NEOČEKÁVANÝ

Iwata televizi vypnul a ulehl na laciný futon. Přikryl se a poodtáhl závěs. Pod sebou měl neonovou polární záři To­kia. Nezměrná funkčnost a podnikavost – expanze a nová výstavba na každém metru. Mraky byly těžké a držely se níz­ko, jejich barvu však určit nedokázal. Zavřel oči a snažil se nemyslet na Cleo. Doufal, že se mu nebude nic zdát.

Copyright © Nicolás Obregón, 2016

Translation © Pavel Bakič, 2017

ISBN 978-80-7473-576-9