Jablonecká bižuterie je světoznámý pojem stejně jako české
sklo nebo pivo. V období první republiky, kdy její obchodní podíl na globálním
trhu činil ohromující jednu polovinu, zažila během pouhých dvou desítek let své
nejlepší i nejhorší časy. Jablonec nad Nisou, město obývané zejména českými
Němci, bylo exportním centrem továrny pod širým nebem, jaké nebylo rovno. Kniha
se na základě důkladného studia publikovaných a archivních zdrojů zabývá nejen
českou bižuterií v historickém kontextu, ale seznamuje i s principy výroby a
obchodu včetně praktik zahraničních partnerů a konkurentů, s národnostními
vztahy či lidskými osudy. Nabízí tak plastický a barvitý pohled na jeden z
nemnoha skutečně světových českých fenoménů, který jablonecké bižuterii česká
historiografie dlužila.
V edici První republika vydává nakladatelství Academia.
Ukázka z knihy:
Stejně jako sklářství i bižuterii se v českých zemích věnovali
především čeští Němci. Do česky mluvících oblastí severních a východních Čech
se běžně zadávala domácká práce, větší výrobci a obchodníci zde však chyběli.
Do Jizerských hor přišli první německy mluvící osadníci před polovinou 16.
století, nebylo tedy divu, že se považovali za starousedlíky. K etnickým Čechům
usazeným v kraji, které sem přilákal rozvíjející se sklářský, bižuterní a
textilní průmysl, se chovali lhostejně, pokud ovšem nijak nezdůrazňovali své
češství. Žili vedle sebe, nikoliv spolu. Dobrá znalost obou jazyků byla
výjimečná. Protože Češi často pracovali v dělnických profesích, mísila se v
jejich vnímání národnostní otázka s otázkou sociální, jejíž potenciálnívýbušnosti
si byli českoněmečtí velkopodnikatelé již od konce 19. století dobře vědomi.
Jablonecký exportér Franz Paul proto s jen mírnou nadsázkou vzpomínal, že
největším prohřeškem v německém Jablonci nad Nisou bylo před první světovou
válkou hlásit se k češství a sociální demokracii.
Jazyková hranice byla i geografickým předělem, když probíhala po Černostudničním
hřebeni, jenž na jihu odděloval německé Jizerské hory od české Železnobrodské
vrchoviny. I zde se činila řada faktorů a výrobců bižuterie, a to především v
Železném Brodě a Zásadě. Většinou pracovali pro jablonecké exportéry, pro které
nebyli konkurencí. Neměli institucionální podporu, chyběla jim znalost trhu i
zahraniční partneři. To se však mohlo brzy změnit. Zvláště poté, co se v novém
státě Čechů a Slováků čeští Němci měli stát národnostní menšinou. Není proto
divu, že německy hovořící obyvatelé Jizerských hor poválečné změny mapy střední
Evropy nijak nevítali. Neměli k tomu ze svého úhlu pohledu žádný důvod.
Politickou reakcí českoněmeckých elit na vyhlášení Československé
republiky dne 28. října 1918 bylo hned následujícího dne vytvoření provincie
Deutschböhmen v severozápadních Čechách. Za její hlavní město byl prohlášen
Liberec. Zemská vláda, krátce vedená Raphaelem Pacherem a poté Rudolfem
Lodgmanem von Auen, si vytkla za cíl připojení nikoliv k
Německu, ale k rakouskému státu. A to na základě práva
národů na sebeurčení. Nová republika však nenechala nikoho na pochybách, že kraje obývané českými Němci považuje za své
výsostné území. Pohraniční města a obce začala
společně s dobrovolníky obsazovat československá armáda, která do Jablonce nad Nisou vpochodovala dne 11. prosince 1918.
Pět dní poté provincie Deutschböhmen zanikla.
Jizerskohorský bižuterní průmysl zůstal součástí Československa.
Netrvalo
dlouho a mladá republika, v jejímž čele stanul prezident Tomáš G. Masaryk,
začala uvádět v život nové zákony vycházející vstříc demokratickému státnímu
zřízení. A vzhledem k silné pozici levice v parlamentu měla řada z nich
přinést prospěch zaměstnancům a domáckým dělníkům. Byly zavedeny tisková a
shromažďovací svoboda, právo na stávku či vyplácení podpory v nezaměstnanosti.
Pravidla
podnikání v bižuterii však zásadně změnily jiné dva právní akty. Prvním byl
zákon č. 91/1918 Sb. O osmihodinové pracovní době z 19. prosince 1918, druhým
zákon č. 29/1920 Sb. O úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce z 12.
prosince 1919. Podle tohoto zákona zřídilo ministerstvo sociální péče ústřední komise
domácké práce, v jejichž kompetencích bylo stanovovat minimální mzdy, minimální
ceny zboží a poskytovat výše jmenovanému ministerstvu dobrozdání. Byl též
vyhlášen závazný řád domácké práce.
Jak
významná to byla pro jizerskohorské podnikatele změna, dokládá přehledová práce
Josefa Lukáše o domácké práci, podle jehož výpočtů tvořil při celkovém počtu 40
000 – 60 000 výrobců jabloneckého zboží podíl domáckých dělníků více než polovinu
(z toho jedna třetina připadala na české oblasti). Lukášovy údaje jsou značně
vyšší nežli ty, které vzešly z oficiálního prvního sčítání lidu v Československu
provedeného 15. února 1920. Podle nich se výrobě jabloneckého zboží věnovalo celkem
24 459 osob, a to v soudních okresech Jablonec nad Nisou (12 105), Tanvald (5
635), Železný Brod (2 903), Turnov (1 191), Liberec (1 135), Rokytnice nad Jizerou
(382), Lomnice nad Popelkou (314), Vysoké nad Jizerou (314), Semily (308) a Český
Dub (171). Nejvíce domáckých dělníků se zabývalo výrobou a zpracováním skleněného
zboží (19 159), další kovové bižuterie (4 500) a bižuterie z ostatních materiálů
(500). Je samozřejmě nutné mít na paměti, že úřední statistika a sezónní zaměstnanost,
tak typická pro jabloneckou bižuterii, nejdou ruku v ruce. Skutečná čísla
odpovídající zaměstnanosti v jabloneckém průmyslu je proto nutné hledat někde mezi
Lukášovými a oficiálními údaji.
Jakými
konkrétními činnostmi se domáčtí dělníci zabývali? Tou nejjednodušší profesí
byl návlek perlí a perliček, jemuž se věnovaly zejména ženy. Práci rozdělovali faktoři.
Perličky se navlékaly náběrem z podlouhlé dřevěné nádoby na bavlněné nitě pomocí
dvanácti až dvaceti dlouhých tenkých jehel, které dělnice držela v pravé ruce.
Navlečené zboží se třídilo na dílky o 100-120 kusech. Deset takovýchto dílků tvořilo
tzv. bunt – svazek (počet perlí a perliček kolísal podle velikosti). Deset
buntů se svázalo dohromady, ozdobilo třepením a dodávalo exportérům. Pokud bylo
zboží určeno nikoliv pro vývozce, ale výrobce, netvořilo dílky 100, ale 300
kusů.
Podomácku
se z perlí a perliček běžně navlékaly i hotové výrobky. A opět šlo především o
ženskou
práci.
Jak zaznamenal ve své knižní publikaci o domácké práci Antonín Korál, vrchní konzulent
Obchodní, živnostenské a průmyslové ústředny Sklářského ústavu v Hradci Králové
a předseda Ústřední komise domácké práce pro výrobu zboží sklářského: „Navštívíme-li kteroukoliv domácnost dělníka méně majetného, řemeslníka a úředníka v Jablonci
a celém širém okolí mezi obyvatelstvem národnosti české i německé, vždy najdeme některého člena rodiny
se zaměstnávati nějakým
sklem. Nejčastěji to bývá sestavování náhrdelníků.“
V
případě velkých objednávek exportní domy zadávaly do domácké práce našívání knoflíků,
spon a dalších výrobků jablonecké bižuterie na vzorkové karty. Mimo továrny a
výrobní závody se též často vsazovaly nebo lepily skleněné dílky do kovové bižuterie
v podobě prstenů, přívěsů, broží či jehlic. Nejen v Jizerských horách,ale i v
širokém okolí se domácké dělnice věnovaly pletení, háčkování a vyšívání dámských
perličkových kabelek. Tato výroba byla tradičně domovem – nezávisle na
jabloneckém
průmyslu – v Krušnohoří, a to s centry v saském Annabergu a českých Vejprtech.
Velmi
rozšířený byl domácký způsob práce rovněž při vinutí a mačkání skla, které ovšem
vyžadovalo více nežli jen šikovné ruce a dobré oči. Sklo se do podoby
fantazijních skleněných perlí, kamenů, knoflíků s dalších tvarů vinulo nad
plynovým nebo petrolejovým kahanem, tzv. lampou, z tenkých tyčinek. Nad lampou
se podomácku pomocí speciálních kovových kleští tvarovaly též knoflíky a
kamínky ovinuté kolem mosazné trubičky, sloužící jako polotovary k sestavování
sortimentu tzv. černé bižuterie, nebo spájely tenké náramkové kroužky (bangle).
Kahanovou prací byla i výroba dutých perlí, k níž však domáčtí dělníci v
Jizerských horách a Krkonoších využívali již od sedmdesátých let 19. století
foukací strojek. S ním dokázali podle velikosti formy vytvořit nejméně osm
dutých skleněných perlí najednou.
K
lisování skla pomocí masivních kovových kleští s výměnnými formičkami, tzv. mačkání,
již dělníkovi domácká dílna nestačila. Musel si od líferanta pronajmout, nebo
na vlastní náklady vystavět většinou nevelkou stavbu s vysokým komínem či komíny
a dýmníkem, vybavenou píckou, v níž nahříval skleněné tyče tak, aby je bylo možné
dále zpracovávat. Tento specifický typ industriální architektury, nazývaný mačkárna
nebo dryketa (z něm. Druckhütte),
je dodnes v Jizerských horách četně zastoupen, i když již slouží k jiným
účelům. Mačkáním se zhotovovaly především vysoce kvalitní bižuterní kameny
větších velikostí a knoflíky. Vedle ručních klešťových forem se v praxi po
první světové válce výrazně prosadila mechanická mačkadla.
Mezi
domácké dělníky se na Jablonecku počítali též tzv. průmysloví malíři, kteří většinou
vypalovanou malbou dekorovali sklo, kov a porcelán. Jako všechny profese v
jablonecké výrobě byla i tato závislá na proměnách vkusu zákazníků. „V roce 1922 až
1923 přišel do mody dámský knoflík nazývaný ,Cabochon´, který byl hledán v nejrůznějším provedení, a malíř, kterému
se podařilo nalézti ,pravý vzor´, měl na dlouhou dobu vystaráno. Tak tomu jest i u broží,“ napsal Antonín Korál.
K
ustupujícím domáckým profesím – v porovnání s koncem 19. století – již díky
mechanizaci patřilo obrušování hran mačkané skleněné bižuterie, stejně jako sekání
a broušení perliček. Toto zboží se často dodávalo na trh opatřené kovovým či
duhovým leskem – tedy metalizované nebo irizované. K tomu sloužily speciální barvící
pícky, kde se na rozžhavené skleněné zboží pouštěla pára tavených kovových solí.
I tato procedura, vzhledem k svému charakteru zdraví velmi škodlivá, se dříve odbývala
v domáckých provozech, po roce 1918 ale spíše v moderních závodech.
©
Petr Nový, 2017
ISBN
978-80-200-2708-5
Žádné komentáře:
Okomentovat