Ceridwen Doveyová: Jen zvířata

Jen zvířata nám dokážou vysvětlit, co vlastně znamená být člověkem. Kočka na západní frontě první světové války, šimpanz ve válečném Německu, sloní dvojčata v Mosambiku, medvěd v Sarajevu…

Duše zvířat, která se během uplynulého století stala oběťmi lidských konfliktů, vypráví dojemné, tragické a nádherně podivné příběhy o svém životě a smrti. Zvířecí hrdinové a vypravěči současně nepřímo vzdávají poctu spisovatelům, kteří během téhož období o zvířatech psali. Během studené války se setkáme s ruskou želvou, která byla mazlíčkem Tolstého dcery (z této části je i naše ukázka), americký delfín v Iráku píše dopis Sylvii Plathové, příběh ústřice v Pearl Harboru je variací na Kerouacův kultovní román Na cestě. Originální kniha elegantně splétá historii, mytologii, folklór i astrologii. Ukazuje, že dokud budou existovat zvířata, lidé o nich budou přemýšlet, psát a snít.

Ceridwen Doveyová (1980) vyrůstala v Jižní Africe a Austrálii, dnes žije v Sydney. Na Harvardu a Newyorské univerzitě vystudovala obor sociální antropologie, její románový debut Blood Kin (2007) byl přeložen do čtrnácti jazyků, zařazen do užší nominace na Cenu Dylana Thomase a v USA do výběru „5 Under 35“. Kniha Jen zvířata (2014) byla vyznamenána cenou Readings New Australian Writing Award za rok 2014 a zařazena mezi finalisty cen NSW Premier´s Literary Award a Australian Book Industry Award.

Českým čtenářům australská autorka se poprvé představuje díky nakladatelství Paseka. Kniha Jen zvířata je dalším odkazem zesnulého redaktora Milana Macháčka, který připravoval prózy autorů jako Salman Rushdie, Alice Munroová, Helle Helle, Vladimir Nabokov, Amos Oz nebo Ljudmila Ulická. V redaktorském návrhu titulu Jen zvířata mimo jiné napsal: „Stručná charakteristika snad může vzbudit dojem ušlechtilého, ale tezovitého literárního experimentu, pravdou je však pravý opak: mimořádně talentovaná autorka dokáže podat v zásadě tragické příběhy svých zvířecích hrdinů věcně, bez sentimentality a nezřídka i se svérázným humorem. Téměř bezděčně přitom jejich prostřednictvím sděluje mnoho nejen o zvířecí, ale i lidské duši.“

Pro Paseku knihu přeložila Dominika Křesťanová. „Ráda překládám povídky, protože člověk dohlédne konce, ale líbí se mi i jako ucelený útvar s trochu jinými nároky na uzavřenost a pointu než romány. A tahle knížka byla zajímavá právě tím, že se každá povídka inspiruje jiným autorem a napodobuje jeho styl,“ říká překladatelka. „Asi nejvíc mě zaujala hned první. Australského básníka a spisovatele Henryho Lawsona jsem dřív neznala a Doveyová dobře vystihuje atmosféru jeho povídek, cítila jsem z ní melancholii noci v prašné buši, kam mě dokázala přenést, i když jsem tam nikdy nebyla. Navíc bylo zajímavé dohledat si historické pozadí událostí, které jsou v knize jen naznačeny, tady šlo konkrétně o masakr Aboriginců.“

Právě kvůli proměnám stylu byl překlad výzvou, například v beatnické povídce musela Křesťanová pečlivě zvolit lexikum, kafkovská povídka má podobu dopisů mezi opicemi, které jsou kvůli pokusům na různé úrovni polidštění. „Spíš jsem dohledávala okolnosti a reálie, než že bych přímo četla knihy autorů, na které se v povídkách odkazuje,“ říká Křesťanová. „Výjimkou byla Kafkova povídka Zpráva pro jistou Akademii, jejíhož hrdinu Doveyová přebírá a domýšlí jeho příběh do tragického konce. Chvíli jsem také listovala v překladech Jacka Kerouaca, abych chytila ten správný styl a rytmus pro vyprávění mlže přichyceného na bitevní lodi, ale jinak jsem se spíš snažila kopírovat autorčin způsob vyjadřování.“

Ukázka z knihy:

Když Virginia Woolfová otevřela krabici, která jí přišla z Ruska, a uvnitř našla mě, okamžitě vycítila, že trpím, a jala se podnikat příslušné kroky. Den co den mě koupala v teplé slané vodě, která ulevovala mému zanícenému krunýři, a několik týdnů mě krmila jen vodou a čerstvými listy. Chápala, že můj krunýř je živá a nadmíru citlivá součást mého těla, ne něco jako lidské nehty, a děsilo ji, že někdo mohl být tak hloupý, aby do něj přes hrboly a štítky vyryl slova. V krabici, v níž jsem přicestovala, našla jedinou stopu odkazující na můj původ, a to ruský výtisk povídky Lva Tolstého Cholstoměr: Historie koně.

Když jí ji jeden z jejích přátel-emigrantů přeložil, ukázalo se, že vůbec nejde o Tolstého povídku líčenou z perspektivy koně Cholstoměra, ale vězeňský deník Alexandry, kterou po ruské revoluci několikrát zatkli a uvěznili, a ona požádala svého manžela, aby její deník propašoval ze země, přičemž jsem jako zástěrka měla posloužit já. Pod mým zaníceným krunýřem byl zastrčený srolovaný vzkaz, v němž Alexandra Virginii anglicky psala, že je velkou obdivovatelkou jejích knih, a prosila, aby se jak o mě, tak o její deník postarala, dokud se Alexandře nepodaří z Ruska uprchnout.

Alexandřin manžel – který netušil, že mě to bude bolet – se rozhodl dát mi do živé tkáně krunýře vyrýt slova ruského velikána Tolstého a doufal, že mi tím v Londýně zajistí dostatečnou pozornost, abych přežila jak já, tak Alexandřin deník, a v tom se nemýlil.

Virginia mě ve svém saloně v Bloomsbury vystavila na čestné místo a zanedlouho se všichni, kdo znali ji nebo jejího manžela Leonarda, chodili seznámit se mnou, Tolstého želvou, jež má v krunýři v překladu vyrytá slova, jež onen velikán údajně pronesl na smrtelném loži: Mám rád mnohé věci, mám rád všechny lidi.

Když mě tehdy v krabici našla, zachovala se Virginia stejně jako pokaždé, když narazila na nový úkaz – v tomto případě na živou želvu –, totiž obrátila se k literatuře. Vytahala z knihovny všechny knihy o želvách, na které narazila, a vybrané pikantérie pak večer po jídle předčítala Leonardovi. V příkladně vstřícném rozpoložení přečkal celou řadu jejích monologů o zázracích želvího rozmnožování: o tom, že želví samička má svůj reproduktivní proces plně pod kontrolou a může se rozhodnout, jestli svoje vejce oplodní (sperma v jejím těle přežívá až dva roky a celou tu dobu má možnost ho využít); i po oplodnění se ovšem může rozmyslet, a buď vejce vstřebat, nebo odložit jeho nakladení na vhodnější dobu. Virginia se rovněž dobře bavila netečností želvích samiček k samečkově úsilí při milování. Jedna z knih obsahovala i popis jakéhosi přírodovědce, který pozoroval, jak si samička líně pochutnávala na pampelišce, aniž si vůbec všimla, že se jí sameček zmocnil, dokud se se syčením a vřeštěním (protože ano, oni u toho vřeští), nepropracoval k vyvrcholení.     

Málokdo to ví, ale Leonard v soukromí nazýval Virginii láskyplnou přezdívkou, kterou převzal od jejích sourozenců: Koza. Své sestře Virginia říkala Delfín a její nejbližší přátelé potají pokládali za čest, když od ní dostali zvířecí přezdívku, protože to byl projev nejvyššího uznání. Jako dítě měla Virginia svůj vlastní malý zvěřinec, kde chovala myš, kosmana a veverku. První text, který kdy uveřejnila, byl nekrolog milovaného psa, a když jsem do jejího života vešla já, pracovala právě s přestávkami na biografii psa Flushe, kokršpaněla, jehož majitelkou byla básnířka Elizabeth Barrettová z devatenáctého století. Flush byl Elizabetiným společníkem v letech, kdy byla invalidní, a doprovázel ji do Itálie, kam uprchla s Robertem Browningem.

Virginia s oblibou zkoušela úryvky z knihy o Flushovi na mně, protože jsme se záhy sblížily. Vycítila, že mi vadí, když lidé při psaní ze zvířecí perspektivy automaticky zaujímají ironický, povýšený postoj. Byla to nestoudná kniha, to jistě, ba přímo provokativní – Virginia měla tou dobou potřebu zahrávat si s konvencemi tradičního životopisu –, ale to neznamenalo, že by nemohla být zároveň dojemná. Virginia měla jisté problémy s otcem, podobně jako Alexandra. I ten její byl nejlepší z nejlepších (inspirující a mimořádný), neboť připravil k vydání Encyklopedii biografií národních velikánů a on i její krásná, umělecky založená matka byli bez ustání obklopeni spisovateli a výtvarníky. Teď ovšem měli kolem sebe ty nejzajímavější současné malíře a básníky oni, Virginia a Leonard, a Virginia planula tvůrčí zvídavostí.

Největší dojem z knihy Flush: Životopis na mě udělaly pasáže, kdy se Virginia pokusila na úrovni smyslů pochopit, jaké to asi je, když pes vnímá svět čichem. Dost možná se v tom odrážela i moje vlastní hierarchie smyslů, kde čich hrál nejhlavnější roli. Popsala nejvýznačnější místa Florencie tak, jak to žádný spisovatel nikdy neudělal a neudělá, protože se zaměřila na představu, jak asi voní psu Flushovi:

Usnul zde v horké záplavě slunce; jak v tom slunci čpěl kámen! Vyhledal si stín v podloubí – jak jinak páchl kámen v kyselém stínu! Hltal celé hrozny zralého vína, především pro jejich purpurovou vůni; přežvýkal a vyplivl každý tuhý odřezek skopového či zbytek makarónů, které italská hospodyně vyhodila z balkónu – skopové a makaróny patřily k silným purpurovým vůním. Následoval nyvou sladkost kadidla do nepřehledných fialových hloubek katedrál; čenichal po stopě a snažil se slízat zlato z hrobky v kapli s barevnými okny.

Když kniha za několik let po mém příjezdu do Londýna vyšla, vzala mě Virginia na malou šňůru veřejných i soukromých čtení a diskusí. Začínala obvykle zmínkou o dvou ruských autorech, které obdivovala, což bylo duo Gogol – Tolstoj, ale pak zádumčivou atmosféru, která se v místnosti rozhostila po zaznění oněch dvou ctihodných jmen, odlehčila dotazem, co asi měli tihle dva muži společného, pokud pomineme, že oba byli Rusové a žili v přibližně stejné době. Oba dva, pokračovala pak, se opovážili vcítit se do zvířecí mysli, oba dva neviděli v jisté fázi jinou možnost než vyjádřit to, co chtějí říct, prostřednictvím zvířecího hrdiny. Pak pověděla posluchačům historku o mně, ruské želvě, kterou jí poslala Tolstého dcera, jíž se nedávno podařilo uprchnout z Ruska a spolu s manželem se chtějí usadit v Americe, a o tom, jak často přemítá, jaké historky o Tolstém bych jí asi mohla vyprávět (neměla tušení, že zemřel dřív, než si mě rodina osvojila). Obecenstvo se zasmálo a v navozené atmosféře mohla přečíst svou ukázku z knihy o psovi, aniž by působila nanejvýš směšně; tímhle chytrým tahem si pro sebe vyhradila v dějinách kousek místa a podstoupeným rizikem se postavila po bok těm největším. Podívala se pak na mě – ráda si představuji, že mi tím pohledem vzdala čest – a přečetla můj nejoblíbenější odstavec z celé knihy, okamžik, který vystihuje jak básnířku Elizabeth, tak jejího psa Flushe jako dva rovnocenné jedince neschopné toho druhého plně pochopit; v tomto ohledu se tudíž ani jeden z nich neliší od životopisců pokoušejících se proniknout pod kůži předmětu svého zkoumání.

A jak jeden na druhého hleděli, oba měli pocit: zde jsem já, a zároveň: ale jak docela jiný! Ona měla obličej bledého nemocného člověka, strádajícího nedostatkem vzduchu, světa, volnosti. On měl zemitý, teplý obličej mláděte, prozrazující instinkt, zdraví, energii. Odtrženi jeden od druhého, a přece sobě podobní? Bylo možné, že každý z nich doplňoval to, co dřímalo v tom druhém? Ona mohla být – tím vším; a on… ale ne. Ležela mezi nimi největší propast, jaká může dělit jedno stvoření od druhého. Ona měla dar řeči. On byl němý. Ona byla ženou; on psem. Tak blízce spojeni, tak nesmírně vzdáleni zírali jeden na druhého.

Během těch šťastných let s Virginií jsem byla vděčná za přízeň osudu, který mě přivedl na práh právě jí a nikomu jinému, protože se psala třicátá léta a Londýn šílel po domácích želvičkách. Virginia sledovala celou tu frašku kolem obchodu se želvami v novinách: každoročně nás ze severní Afriky dováželi miliony, s údy a krunýři zlámanými od toho, jak nás hlava nehlava cpali do beden, a v koších na pláži u Barkingu se našlo tisíc uhynulých želv žlutohnědých. Jen málo z těch, které přežily cestu, přečkalo svoji první britskou zimu. Před školami se prodávalo želví mládě a zlatá rybka za šest pencí, a pokud obě umřely – což se dalo očekávat –, mohli jste si za týden koupit novou dvojici. Nebyla hospoda, ve které by se na biliárovém stole nepořádaly závody želv, přičemž na konci dráhy čekala odměna v podobě loužičky piva. Opačným extrémem pak byl nález živé želvy, kterou jakýsi bohatý cestující zapomněl v letadle na trase z Paříže do Londýna. Byla zabalená v růžové bavlně a krunýř měla bezohledně posázený smaragdy a rubíny.

V Bloomsbury mě ovšem v letech před vypuknutím další války brali nejen jako zvířecího mazlíčka, ale jako hodnotný literárně- umělecký předmět. Veškeré předměty ze slonoviny – hřebeny, pouzdra na navštívenky i vzácné šňupací tabatěrky – byly v mé přítomnosti zakázané, na to Virginia přísně dohlížela. Oslavné básně se naopak vítaly. Nejeden z hostů mě pozdravil slovy, která o mém druhu napsal D. H. Lawrence:

Dál a dál kráčí, maličká,

poupátko vesmíru,

průčelí života.

Celou tu dobu, kdy jsem u ní žila, jsem Virginii pozorovala při psaní, stejně jako psíček Flush pozoroval, jak Elizabeth Barrettová Browningová neúnavně křižuje dlouhou hůlkou v prstech po stránce, a toužil začernit stránku svými tlapkami.

Můj líbezný literární život s Virginií a její partičkou z Bloomsbury ukončil blitz. A to myslím doslova. V jednu chvíli jsem se vyhřívala na slunci v saloně Woolfových a v příští jsem byla zavalená sutí z jejich domu, na který spadla bomba, zatímco oni sami byli pryč. První den jsem strávila naprosto klidná v příšeří trosek a ukrytá ve svém krunýři. Přemýšlela jsem o cedulce, kterou Woolfovi připevnili na sloupek u branky: nabízeli na ní útočiště všem zvířatům a jejich majitelům, kteří při náletech přišli o domov, a hned vedle viselo upozornění, že v domě žije želva, a pokud by na dům spadla bomba, bude ze všeho nejspíš k nalezení v obývacím pokoji, a záchranáři mají tudíž hledat tam. Virginia se velice zajímala o výcvik záchranářských psů a já chvíli myslela i na ně, představovala jsem si, jak se kdesi nade mnou s psí urputností prohrabávají dolů, protože vědí, že pod hromadou sutin čeká na vysvobození živý tvor, totiž já. Věděla jsem, že Virginia je bude zoufale pobízet, aby mě vyprostili, že se bude na místo, kde stával její dům, vracet tak dlouho, dokud mě nenajdou, a že tu bude trávit každičkou chvíli mezi odvoláním poplachu a kvílením další sirény.

Síla, s níž bomba dům rozmetala, mi do trosek vehnala živého papouška v kleci ze sousedního domu. Pořád dokola opakoval: „Dneska večer to roztočím! Dneska večer to roztočím! Dneska večer to roztočím!“, dokud neumřel. Začínala jsem slábnout. Vzpomněla jsem si, že ráno předtím Virginia vyprávěla Leonardovi, jak nacisté vypalují želvám do krunýřů svastiku. Tolstého slova na zádech mě trochu bolela, ale nepoznala jsem, jestli jsou to dozvuky starých ran, nebo nový úraz.

O čem dalším jsem přemýšlela, zatímco jsem uvězněná pod troskami londýnského domu Woolfových čekala, až mě vysvobodí cvičený záchranářský voříšek jménem Beauty? Myslela jsem na to, jak mě Virginia krmila okvětními plátky v souladu se svojí náladou a emocionálními asociacemi, které ta která květina během staletí nabrala: narcis byl sobectví, pampeliška všeobjímající sdílení, pelyněk představoval hořkost, orlíček smutek, hledík touhu, leknín lhostejnost a růže, jak jinak, růže znamenala lásku. Představovala jsem si ji, jak sedí s otevřeným výtiskem nové knihy francouzského spisovatele Batailla na klíně a čte jeho protisentimentalistickou esej „Řeč květin“: „Květiny totiž nestárnou poctivě jako listy, které ani mrtvé neztrácejí nic ze své krásy; květiny uvadají jako staré zmalované matróny, směšně umírají na stoncích, které je prve vynášely do oblak… pach lásky je pach smrti.“

Pach lásky je pach smrti, přesně to jsem si opakovala, když jsem byla pohřbená v rozvalinách. V duchu jsem se tehdy s Virginií rozloučila, oplakala jsem její ztrátu a oplakala jsem její smutek nad ztrátou mě. Když se o pět měsíců později utopila v řece Ouse, už jsem netruchlila. Nechala po sobě vzkaz Leonardovi, vzkaz, který jsem ji viděla psát před tím, než začala na zahradě jejich venkovského domu v Rodmellu sbírat kameny, které si pak dala do kapes kabátu.

ONLY THE ANIMALS

Copyright © 2014 by Ceridwen Dovey

Illustrations copyright © 2014 by Teresa Dovey

Cover illustration © Liana Finck, 2015

All rights reserved.

Translation © Dominika Křesťanová, 2017

ISBN 978-80-7432-854-1