Je pondělí odpoledne, začátek léta, začátek dvacátého
století. Děti si hrají u rybníka a jedno z nich se málem utopí. Holčička Lina
se později vdá za Reinharda Heydricha a z malého Karlíčka vyroste obávaný
komunistický prokurátor. A na další dvě holčičky, Terezku a Johanku, čeká
obyčejný život: lásky, manželství, děti, radosti, zrady… a smrt, po níž vše
začíná jakoby znovu. Román plyne řekou času a v jejích dravých vírech se točí
osudy lidí, rodů a generací. Odehrává se v několika zemích, vystupují v něm skutečné
i fiktivní postavy a jejich životy se nečekaně prolínají. Dobro a zlo bojují o
duši hrdinů nejen ve vypjatých okamžicích vzdoru proti násilí a totalitám, ale
i ve všedních dnech. Týden delší než století končí, je neděle odpoledne,
začátek léta a začátek jednadvacátého století, děti si hrají u rybníka a jedno
z nich se málem utopí.
Vydává nakladatelství Hejkal. Na obálce je použila
reprodukce obrazu Aloise Mikulky Kde všichni ti chlapi jsou?
Ukázka z knížky:
(1)
Pátek, 1902
Místo činu: Berlín. Měšťanský byt v činžovním domě ve
vedlejší ulici. V bytě nikdo nebydlí. V kuchyni je služka, statná žena v
šedivých šatech. Není už mladá, brzy jí bude čtyřicet, ale pořádná světlé,
slámově žluté vlasy bez jediné šediny. Přes šaty má uvázanou bílou zástěrku.
Vypadá jako číšnice z lepší restaurace. Tou skutečně je, ale ráda si přivydělá
obsluhou při domácích slavnostech. Není vdaná, a samotná ženská nemá v Berlíně
na růžích ustláno, musí se otáčet. Zvlášť když se nestará jenom sama o sebe. To
všechno se jí musí zračit v obličeji.
Čeká, až zazvoní zvonek. Pak se zvedne, jde ke dveřím,
otevře, odebere přicházejícímu pánovi klobouk, hůl a rukavice a uvede ho do
pokoje.
Zvonek zazvoní třikrát. Když jsou všichni tři pánové
uvnitř, vejde do pokoje i ona, ukloní se, před každého z nich postaví šálek
kávy a doprostřed oválného stolu cukřenku, konvičku s mlékem a tácek se
sušenkami. Pak odejde a už se do bytu nevrátí. Neví, jak dlouho budou pít kávu,
kdo jim podá hole, klobouky a rukavice, až jejich jednání skončí, neví, kdo
umyje nádobí a uloží porcelánové hrníčky do kredence. Není to její starost.
Kdyby se starala o něco, po čem jí nic není, už by ji znovu na výpomoc
nepozvali a ona by přišla o snadný přivýdělek. Nesmí s pány mluvit a už vůbec
se jich nesmí na nic vyptávat. Kdyby se náhodou zeptali na něco oni jí, třeba
jak se jmenuje, musí jenom zamumlat, že Hilda. Nejmenuje se tak, ale to je
jedno. Nikoho nezajímá, jak se jmenuje doopravdy. Hilda nebo Kriemhilda nebo
Brunhilda. A hlavně nesmí poslouchat, o čem si pánové povídají, stejně by tomu
nerozuměla.
Musí odejít, aby byla včas v restauraci, to je její
starost. Už si v kuchyni rozvazuje zástěru, a vtom se jí udělá slabo. Špatně.
Má rozhoupaný žaludek a zamotá se jí hlava, musí si sednout, aby neomdlela a
nesesunula se k zemi. Klesne bezvládně na židli, špatně jí bývalo, když měla
chovat, ale to už je přece strašně dávno. Šestnáct let. Teď už se nemusí bát,
teď už chovat nebude.
Otevře oči. Asi jsem usnula, pomyslí si udiveně a z
konvice na plotně si nalije trochu už chladnoucí kávy. Opatrně vstane. Nemůže
se už zdržovat, musí spěchat do restaurace. Podruhé si rozvazuje zástěru, a
vtom k ní přes zeď dolehnou hlasy. Zaposlouchá se, i když dobře ví, že nesmí, a
zmizí ve tmě.
„Vy myslíte…“ ozve se první mužský hlas. Tichý váhavý
hlas a nedokončená otázka.
„Je to jediná cesta!“ pronese druhý rázný hlas jasnou
odpověď.
„Jediná cesta, jak zachránit svět.“
„Ale to je hrozné, co navrhujete,“ ozve se zase ten první
tichý hlas. „To je naprosté popření všech našich hodnot, nepřípustný zásah do
přirozeného běhu světa, do nejsvětějšího hájemství rodin a citů,“ rozohňuje se
a mluví čím dál hlasitěji, „to je zlo!“ skončí pateticky, ale v posledním slově
se mu hlas zlomí do směšné fistulky. Jeho dobro vznešeně neburácí, jeho dobro
směšně piští.
„Možná, ale to zlo, jak říkáte, zabrání něčemu mnohem
horšímu. Opravdovému zlu,“ řekne další hlas. Divný. „Rozhlédněte se kolem sebe,
co se na světě děje. Nemyslím jenom pogromy.
Chaos, války. A když se rychle něco nestane, něco
zásadního, co vyburcuje světové mínění, zřítí se svět do zkázy.“
„Chcete zkáze zabránit tím, že budete odebírat židovské
děti a adoptovat je do křesťanských rodin? Do německých?“ Hlasy si skáčou do
řeči. První váhavý, druhý rázný a třetí divný.
„Pánové, to jsou zbytečné řeči. Adopce židovských dětí
není budoucnost, ale přítomnost. Provádějí se už několik měsíců a zdá se, že
všechno probíhá bez problémů. Na veřejnosti se o tom
pochopitelně nemluví, ani nové německé rodiny často
nevědí, jaká krev koluje v žilách jejich nového dítěte.“
V záblesku světla se objeví Hildin obličej. Škoda že se
to nedělalo už před šestnácti lety, bleskne jí hlavou, ale hned tu myšlenku
zažene. Nemůže se takhle rouhat, litovat, že sama vychovala syna.
„Ale to je nepřirozené. Lidé mají právo…“
„Lidé nemají právo vůbec na nic,“ utne ho podrážděně
rázný hlas, a pak pokračuje už klidněji. „Ano, na první pohled může ta idea
vypadat nestvůrně, zvlášť kdybychom ji předestřeli krasoduchům z kaváren. Jako
zlo. Ale nesmíme zapomínat, že je to zlo, které v budoucnu způsobí dobro.
Smísení krve je jediná cesta.“ Odkašlání, odmlka, mlasknutí. „Na veřejnosti se
o tom pochopitelně nemluví, a ani my už nebudeme dál zbytečně žvanit. Musíme si
rozdělit nové úkoly.“
„Adopce židovských dětí do německých rodin je čisté
dobro,“ pronese další hlas, „ale nás čeká ještě jeden úkol. Čin. Výrazný čin,
který zaznamená celý svět a který lidstvo vyburcuje k dalším činům.“
„To by stačilo,“ ozve se najednou čtvrtý hlas. „Konec,
opona, potlesk.“
Potlesk? Stárnoucí herečka vrhla skeptický pohled na
režiséra, na své tři kolegy a na pár diváků přítomných na generální zkoušce
moderní německé hry. To sotva. Úspěchem bude, když
je večer při premiéře nevypískají.
Vyšla na ulici a nadechla se voňavého vzduchu. Právě
kvetou lípy.
Nepokoje na Balkáně, vykřikuje kamelot s náručí plnou
novin a z hlavní ulice sem doléhá veselé cinkání tramvaje.
Čerstvý absolvent univerzity pan von Osten zalitoval, že
si pro své poslední dopoledne v Berlíně nenašel lepší program. Ale teď už je pozdě.
Odpoledne se vrací domů na Fehmarn.
© Markéta Hejkalová, 2017
ISBN 978-80-86026-88-6
Žádné komentáře:
Okomentovat