Andrea Sedláčková: Každý něco tají

Otravná špína českého bulvárního tisku. O té se rozhodla psát filmová režisérka Andrea Sedláčkové ve své druhé knize, románu Každý něco tají. Jak říká majitel nakladatelství Prostor Aleš Lederer: „Andrea Sedláčková nejen skvěle píše, ale vyprávěným příběhem klade čtenáři otázky, které mu vibrují ve svědomí, například v jaké společnosti žijeme a jaké etické mantinely jsme schopni svému jednání klást.“ V českých literárních kruzích se neustále vedou akademické debaty o tom, kdy kdo konečně najde odvahu rozhrábnout žhavou současnost. Andrea Sedláčková se nebála tuto hozenou rukavici zvednout.

V románu autorka hojně využívá znalost filmařského – a šířeji i pražského intelektuálního – prostředí, a tak v něm hraje prim herecká manželská dvojice. Ta je pronásledována bulvárními novináři a fotografy, kteří jsou během rozhovorů tak starostliví a účastní… a tak dotěrní. A navíc podraz je jejich základním pracovním postupem. Ale je tu i minulost, neboť i ta je součástí naší současnosti, tedy ta neuzavřená, neodhalená, skrývaná. Leckteré románové situace a postavy mohou připomínat někoho skutečného. Nedělá tedy nakonec Andrea Sedláčková vlastně totéž jako bulvár, akorát že v románovém kabátu? Bulvár je hra na jistotu – hra na nízké pudy, na ponižování. Román Každý něco tají je ovšem palčivým, svědivým textem, neboť se skutečně dotýká naší současnosti a nastoluje plno nepříjemných otázek.

Jak už bylo řečeno, knihu vydává nakladatelství Prostor. Je to jeden ze tří titulů, kterými se nakladatelství zapojilo do podzimního Velkého knižního čtvrtku.

Ukázka z knihy:

Dnes na mši farářka předčítá z evangelia podle Lukáše příběh o návratu ztraceného syna, jenž promrhal všechno bohatství a vrací se do otcovy náruče. Otce kdysi opustil a nechal ho s druhým synem, který se o něj staral a dřel, aniž by si kdy vysloužil slova ocenění či díků. Po návratu nezdárného potomka otec vystrojí hostinu. Věrný syn nechápe, proč je marnotratný zrádce vítán

a on, věrný služebník, není pochválen. „Synu, máme

se proč veselit a radovat, protože tvůj bratr byl mrtev,

a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.“

•  

Kostel začal Jirka navštěvovat v sedmnácti letech jako malý pokus o vzepření se otci, který vzhledem k náboženství používal pro dnešní dobu ztracené slovo tmářství. Byla to vzpoura pro Jirku typická, nikomu o ní neřekl, před rodiči se tvářil, že v neděli dopoledne hraje fotbal. Nepovažoval se za věřícího a nechodil ke svatému přijímání. Cítil se ale bezpečně, usazen mezi lidmi, kteří od něj nic neočekávali. Měl rád hlas starého faráře. Naslouchal textům, které mu postupně odkrývaly svět, kde se permanentně hledalo morální poslání, doporučovalo dobro, pokání a odpuštění. Jednoho dne prozradil matce skutečnou náplň svých nedělních rán, ale zjistil, že je otcem indoktrinovaná. Podívala se na něj s naprostým neporozuměním, skoro strachem. Jako by se Jirka přiznal, že bere drogy. Vyjela na něj: „Co ty máš společného s pánbíčkařením? Jak jsi na to přišel? Ty věříš v život po životě? Ty věříš, že Ježíš chodil po vodě? Že uměl přeměnit vodu ve víno? Že sice vykrvácel, ale stále tady někde kolem nás žije?“

„Ne, nevěřím. Ale v kostele si připadám lepší.“

„Kdyby ses radši učil anglicky,“ uzavřela matka diskusi a už o tom s Jirkou nikdy nemluvila.

Když potkal Lucii, přestal nějakou dobu kostel navštěvovat, nebyl čas. Až po několika letech společného života jí jedno ráno oznámil, že si jde zahrát fotbal, a do kostela se vrátil. Mezitím starý farář umřel a nahradil ho mladý Polák, který ale Jirkovi připadal ortodoxnější, a na konci kázání si uvědomil, že je mu jeho ječivý hlas nepříjemný. Už do „svého“ kostela nešel a příští neděli zkusil ze zvědavosti „konkurenční tým“. Evangelickou mši vedla energická farářka, které mohlo být stěží třicet let, hovořící s humorem a nadhledem. Jirkovi připadala v černém taláru dost sexy. Nepostrádal katolickou dekoraci, bylo mu úlevně ve strohém kostele s jediným dřevěným křížem. Méně se modlilo, více zpívalo, kázání se mu zdálo intelektuálnější. Jeho racionální duše konečně našla, co jí vyhovovalo.

Po nějaké době Lucii přiznal, že nebyl na stadionu, ale v kostele. Lucie se podivila, proč jí lhal a také, že po tolika letech soužití se dozvídá, že je Jirka věřící.

„Nejsem, ale dělá mi to dobře.“

„Tak to je nejdůležitější,“ usmála se Lucie.

„Neříkej to mým rodičům.“

Věděl, že si o něm Lucie myslí, že je zbabělý, ale znal otce: kdyby zjistil, že chodí do kostela, snažil by se mu to vymlouvat tak dlouho, až by dosáhl svého. A tak Jiří každé nedělní ráno vyšel z domu se sportovní taškou, sedl do auta a odjel do kostela. A vracel se k svátečnímu obědu vyrovnaný, v dobré náladě.

Dneska si cestou k Rudolfovi klade již poněkolikáté otázku, proč se ho příběh ztraceného syna tak dotýká. Jirka slyšel kázání o tomto textu často, nejdříve u katolíků, nyní u evangelíků, a vždy se ho hluboce dotkne. Jako by byl on tím věrným sluhou, hlupákem a podvědomě věděl, že otec čeká návrat, či spíše zjevení, lepšího syna. Že by revoltujícím potomkem měl být on, jen to nedokáže.

Nedělní obědy u Rudolfa nejsou pro všechny příjemné, ale nedají se odmítnout. Staly se po jejich odchodu jedinou pravidelnou vazbou a Jirka, trpící pocitem, že otce zradil, je považuje za jistou formu výkupného. Lucie se jim neochotně podvoluje a Jirkovi vždy před obědem slibuje, že nebude přehnaně reagovat, hádat se a provokovat, a při odjezdu lituje, že nedodržela slovo. Julinka má sice dědu ráda, ale striktní kádr a často nepovedené jídlo nejsou úplně největším tahákem. Naopak Jakub sem jezdí s nadšením, po dědovi se mu stýská, obdivuje ho a matčino rozhodnutí odstěhovat se považuje za hlavní z jejích nespočetných chyb.

Témata nedělních obědů jsou většinou politického charakteru, kdy Rudolf jako bývalý komunista, v šedesátých letech „předělaný“ na marxistu a v sedmdesátých na disidenta, stále setrvává na svých levičáckých názorech, které rozčilují Lucii a jsou zárodkem jejich nesčetných hádek. Tentokrát však oběd probíhá klidně, až se Jirka diví. Lucie Rudolfovi neoponuje, nechává ho, ať vypráví o touze Ameriky ovládnout celý svět, a tak vcelku klidně spořádají kuře, které děda upekl v remosce po zesnulé babičce.

Teprve když Jakub s Julinkou odnesli nádobí z jídelny do kuchyně, přišla ta chvíle. Rudolf zavírá za dětmi dveře a vytáhne ze zásuvky příborníku časopis Gala. S výčitkou ho pokládá před Lucii: „Tenhle plátek mi přinesla sousedka. Tvářila se soucitně.“ A Rudolf paroduje sopránem sousedku: „Pane docente, to je hrůza,“ a pak přejde do svého barytonu, „ale cítil jsem, že se mi vysmívá.“ Lucie s Jirkou si rychle vymění pohled. Jirka nasadí provinilý výraz, Lucie bojovný: „Ano, je to hrůza. Hodlám je dát k soudu. Nikdo o mně nebude psát, že jsem alkoholička, která se nestará o děti. Ale upřímně řečeno, nejvíc mi vadí, že napsali, že kradu peníze, který vybírám na charitativní účely.“

Tohle tchán nečekal. Ostatně Jirka také ne a jen gestem otci naznačí, že je to pro něj novinka. Rudolf chvíli mlčí a pak překvapivě nasadí milý tón: „Cože? A není to trochu přehnané jít k soudu kvůli jednomu článku?“

Lucie předpokládala, že její včerejší noční rozhodnutí nebude přijato s nadšením a vlastně se o něm chtěla s Jirkou ještě poradit, ale zatím na to nebyla klidná chvíle. Argumenty si připravila, když dlouho nemohla usnout: „To není první článek. Už posledně jsem o tom uvažovala.“

Rudolf se sarkasticky zasměje: „Myslíš s tím kaprem?“

„Jo, tehdy jsem to bohužel neudělala a nechala si líbit, že na nás kvůli tomu přišla sociálka.“

Jirka si ihned vybaví studený lednový den, když ještě bydleli u Rudolfa a jedno sobotní dopoledne je přepadly dvě vyhublé úřednice s tím, že existuje vážné podezření, že se o děti správně nestarají. Nejdřív nechápali, o co jde, a nechali megery proslídit dům, zkontrolovat pořádek ve skříních, vyzpovídat děti. Pak se teprve dozvěděli, že je někdo udal, protože si v bulváru přečetl ten debilní článek o kaprech. A už tehdy se otec postavil na stranu pomlouvačů, stejně jako teď: „Já se taky nedomnívám, že by děti obohacovalo sledovat mordování kapra.“

„Víš moc dobře, že jsem nic takového v tom rozhovoru neříkala,“ zapře se Lucie rozčileně do opěradla židle, „jenom, že před dětmi neskrýváme, jak to na světě chodí. A oni napsali, že jsem krutá a děti nutím, aby se dívaly na sadistické zabíjení.“

Jako by její neovládnutá emoce Rudolfa potěšila: „Mě vždycky tenhle pohanský zvyk rozčiloval. A i ten psycholog potvrzoval, že to dětem může ublížit.“

„Takže ty se stavíš na stranu bulváru? Aha… Vraťme se k tomu, že teď napsali, že kradu. Když je nedám k soudu, tak to bude vypadat, že jsem opravdu nějaký peníze odcizila.“

Rudolf je přesvědčen, že pravda stojí na jeho straně: „Žijeme v demokracii. Zákon jim dovoluje tyhle hypotézy publikovat. Jedinou možností by bylo zákon změnit.“

Lucie nad tím mávne rukou: „Ne, i v rámci dnešních zákonů se můžeme bránit. Jinak ty hnusárny budou psát pořád.“

„Podle mého názoru máš tendenci věci teatralizovat a přehánět,“ přestává se Rudolf ovládat, „nerad bych, abyste to momentálně rozviřovali. Přizpůsob se situaci, dělej to jako ostatní, mávni nad tím rukou.“ Lucie s nasazením bojovnice za pravdu deklamuje: „Že to říkáš zrovna ty, který se nechal kvůli svému přesvědčení vyhodit za bolševika z práce a šel topit! Naprostá většina se přizpůsobila a tvoje chování jí připadalo přehnaný.“

„To se nedá porovnávat.“

„Ale dá. Kompromisy nemá člověk dělat v žádným režimu.“

Rudolf by normálně spustil tirádu o tom, jak jednoduše se takové věty deklamují a jak těžké je naplnit romantický úsudek v praxi, ale tentokrát to nemůže udělat. Původně si myslel, že snachu trochu potrápí a požádá, aby dávala pozor na své chování, ale teď má strach. Představuje si, že souzením Lucie proti sobě poštve bulvár a bude se o jejich rodině psát stále více.

To by teď, kdy se má rozhodnout o udělení Ceny Karla Kramáře, mohlo působit nelibě. Zaujme jinou taktiku, novou a překvapivou. Taktiku prosby. „Nemůžeš mě, Lucie, prosím tě, pochopit? Mám dostat tu cenu, která je pro mě důležitá. Rád bych umřel s tím, že se na mě nezapomenulo, aby…“

Ale větu nedokončí, protože z kuchyně se ozve hluk odpovídající rozbití nějakého většího kusu nádobí. Lucie odchází do kuchyně. Otec se tedy s prosbou obrací na Jirku: „Prosím tě, abys zabránil své ženě ve vleklých soudech a ostudě.“

Jirka otce chápe. Ví, že si připadá zapomenutý. Že se mu nedostalo uznání, které by si zasloužil. Jako by už nikdo nevěděl, že napsal knihu o nedemokratičnosti Slovenského národního povstání, další o odsunu Němců a jinou o romantismu pražského jara. Ačkoliv pronesl své mea culpa, že býval kovaným komunistou, všichni mu stále připomínají čistky, které v padesátých letech jako student vedl na filozofické fakultě. A najednou mu někdo chce konečně dát cenu. Jirka pochybuje, že by nějaké články v bulváru mohly její udělení ovlivnit, ale hrozně by otci přál, aby si slávu mohl užít v klidu.

Navíc je ohromen tím, že otec přiznává svou prosbou a touhou po ocenění jakousi slabost. Snad poprvé v životě. A uvěří tomu, že se role pomalu obrátí, že nyní Jirka bude tím silnějším a moudrým.

Položí tedy Rudolfovi ruku na rameno a pokývne souhlasně hlavou.

Doufá, že už je téma uzavřeno, a nabídne otci, aby se šli projít.

•  

Kráčí spolu jarním parkem, kde pod nánosem hlíny bují zeleň nové sezony. Rudolf hází klacek postaršímu labradorovi, který ho neúnavně přináší zpátky, a Jirka, omámen představou nové rovnováhy vztahu, zkusí přesilovým tónem: „Tati, měl by ses už přestat s Lucií hádat.“

Jenže Rudolf neví, že se v Jirkových očích stal křehčím, a zůstává přísný a nekompromisní: „Když člověk vidí, jak jeho dítěti někdo permanentně ničí život, tak na to reaguje.“

Jirka ale jako by nabral jinou identitu a nehodlá ustoupit. Naopak argumentuje stejně agresivně jako otec, ale zároveň stále cítí povinnost se za útok v úvodu omluvit: „Promiň, že ti to říkám, ale zdá se mi, že ti momentálně jde především o tvůj zájem.“

Rudolf je z průběhu dnešního oběda unaven a synova rebelie se mu nezamlouvá. „No dovol,“ ohrazuje se, „vždyť mluvím o tobě, o tvém životě.“ Jirka má pocit, že nastala chvíle, kdy otec konečně bude naslouchat: „Tati, vždyť tys mě celej život skoro vůbec neviděl. Díval ses na mě, ale byl jsem pro tebe něco jako objekt.“

Ten ani trochu nerozumí, o čem jeho syn mluví: „Objekt?“

„Jo, socha syna, kterého správný muž musí mít… Chápu, žes měl v životě jiný priority… ale já jsem tak chtěl, aby sis mě někdy všimnul… Myslím, že i kvůli tomu jsem se stal hercem, abys mě ze svý výšky zahlídl.“

Rudolf se nenechá synovým neobratným vyznáním oblomit: „Přál jsem si, abys něco dokázal, aby po tobě zůstala nějaká hodnota. A po tobě tu zbydou tak akorát dehonestující články v novinách.“

Jirka se na otce rozčarovaně dívá. Je zklamán jeho reakcí a vlastním naivním odhadem. Připadá si okradený o svoji jistotu, jako by mu kapsář vytáhl peněženku. Před chvilkou ji měl a náhle je pryč. Nemá chuť se s Rudolfem dál bavit. A udělá něco, co by si dříve netroufl. Obrátí se a odchází. Otec zůstává stát uprostřed parku sám, zaskočen synovým chováním. Chvíli čeká, jestli se syn přeci jen nevrátí s omluvou zpátky, ale když se tak nestane, pokračuje ve směru procházky.

Labrador je zmaten, běhá od jedněch vzdalujících se zad ke druhým, pak se ale věrně připojí ke starému pánovi.

Rudolf vzdorně kráčí parkem a myslí na to, proč se mu nikdy nedaří. Proč neumí dát najevo své city, které k synovi chová? Kde se vzal ten zákaz vyjadřování emocí, který má v sobě od mládí zakódovaný a jenž mu odjakživa komplikoval soukromý i pracovní život? Neuměl být autentický, byl schopen jen kopírovat. Proto se míjel i s velkými příležitostmi, kdy bylo potřeba sejednoznačně prosadit, ale on zbaběle čekal, až vhodnou chvíli promeškal. Byl jako panic, který se neodvažuje dotknout smyslné milenky, která ho ničí svou provokativností, a on jen pozoruje, jak laškuje a připouští si k tělu schopnější drzouny. Neměl v životě ani slávu, ani úspěch, ani ženy, ani vášně, které si přál. Byl jako polomuž žijící položivot.

© Andrea Sedláčková, 2017

© PROSTOR, 2017

ISBN 978-80-7260-362-6