Radkin Honzák: Psychosomatická prvouka

Kniha je výsledkem padesátiletého hledání pravdy o zdraví a nemoci. Psychosomatický pohled v Honzákově pojetí nepředstavuje však nějakou alternativní medicínu, požaduje „brát v úvahu stejně vážně jako faktory biologické také velmi obtížně měřitelné faktory sociální a psychologické, eventuálně téměř neuchopitelné faktory duchovní neboli spirituální“.

V jednotlivých kapitolách Psychosomatické prvouky se autor věnuje celému spektru

témat: emocím, léčbě bolesti, nejnovějším studiím o „útrobním mozku“ a o účincích placeba, spánku a jeho poruchám i psycho¬somaticky podmíněným či hraničním onemocněním, jako jsou například dráždivý tračník či psychogenní kašel. Zkoumá též stereotypy komunikace mezi lékařem a -pacientem, které jsou pro oba nezřídka minovým polem.

Psychosomatická prvouka je kompendiem dlouholetých zkušeností MUDr. Honzáka i aktuálních vědeckých poznatků a nabízí všem zájemcům z řad „laiků“ i odborné veřejnosti ohromné množství překvapivých souvislostí. Své místo by měla najít i v knihovně praktických i specializovaných lékařů, kteří se svými pacienty poctivě hledají původ jejich obtíží.

Knihu vydává nakladatelství Vyšehrad.

Radkin Honzák (1939) absolvoval Fakultu všeobecného lékařství v Praze. Po čtyřech letech v Psychiatrické léčebně v Kosmonosích nastoupil jako psychiatrický konziliář v tehdejším Ústavu pro výzkum výživy lidu v Krči, posléze integrovaného do IKEM, kde stále pracuje v ambulanci a v transplantačním programu. V souvislosti s ním byl devět let členem etické komise CAHBI ve Štrasburku. Věnoval se pacientům s gastroenterologickými, kardiovaskulárními a nefrologickými problémy, což ho přivedlo k psychosomatice.  Po roce 1989 vedl deset let Oddělení lékařské psychologie, psychoterapie a psychosomatiky 1. LF UK, další dekádu působil na Psychiatrické katedře IPVZ a později v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích.

Ve Vyšehradu vyšla v několika vydáních Honzákova kniha Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření, ohromný úspěch zaznamenal knižní rozhovor s Renatou Červenkovou Všichni žijem’ v blázinci s podtitulem Současnost očima psychiatra. Své celoživotní poznatky shrnuje Honzák do věty: „Člověk vydrží víc než zvíře, jen mu dát příležitost.“

Ukázka z knihy:  

Couvade syndrom

Český cestovatel a dobrodruh A.V. Frič popisuje v knize Indiáni Jižní Ameriky porod

u kmene Bororó: Na břehu řeky byl postaven nízký domek ze suchého rákosí a do toho domku byla přivedena rodička a ponechána o samotě… musel jsem se přemáhat, když páni čarodějové zapálili boudu z několika stran. Pak s velkým řevem se pustili ke vchodu do boudy. Nepopsatelný výkřik bolesti a leknutí přerušil jejich řev a pak vše utichlo.

Z kouře a hořící slámy vyběhla malá maminka s nově narozeným děťátkem. Úlek byl asi prostředkem, který usnadnil porod. Skočila do říčky, přebrodila a přeplavala na druhou stranu, tam se otřepala a přeplavala zpět. Od starších žen přijala bambusový „panakú“, dala do něho plováním vykoupané novorozeně, zavěsila si koš na záda, připjala jej lýkem na čelo, vzala lopatku z tvrdého dřeva a šla do lesa sbírat jedlé kořeny. Jak jí bylo? Ale tvářila se vesele a spokojeně. Zato uboze vypadal její manžel. Ležel na lůžku a zle naříkal. Všichni obyvatelé „baita“ se nahrnuli do jeho domku a smutni mu útrpně domlouvali a tišili ho. Protože se k tomu připletl můj tlumočník, dověděl jsem se, že muž je těžce nemocen.

Po delším pátrání zjistil, že nemoc se jmenuje kuvade a jejím smyslem je odlákat zlé duchy, kteří by mohli otevřenou ranou po porodu ohrozit matku.

Těhotenství a porod jsou mystéria přesahující naši každodenní zkušenost a není tedy divu, že se k nim váže mnoho pověr, magických praktik a hlavně emocionálního doprovodu. Že nás od Bororů dělí několik civilizačních etap, neznamená, že u nás něco podobného není možné. A jmenuje se to stále kuvade, přestože se to píše jinak.

Pětadvacetiletý pacient odeslán do gastroenterologické ordinace pro ranní zvracení, nechutenství, časté nucení na stolici, bodavé bolesti v nadbřišku a křečovité bolesti celého břicha, navíc během posledních šesti týdnů zhubnul z 82 na 75 kg. Zvrací prakticky po každém jídle, v žaludku neudrží nic, hubne, trpí častým močením, má píchání u srdce. Bolesti břicha jsou značně obtěžující, celodenní, bez souvislosti s příjmem potravy, v noci však spí.

Pacient byl vyšetřen doslova „skrz – naskrz“, aniž se našla příčina jeho obtíží.

Při psychiatrickém vyšetření byla probrána životní situace pacienta, kterou on sám vnímá jako dobrou, pokud by ho netrápily trávicí obtíže. Z časové osy vyplývá, že ty začaly před rokem, stejně jako partnerčino těhotenství. Nebylo plánované, ale také ne nevítané. Objevily se však problémy: v 5. měsíci byla partnerka účastnicí vcelku banální autonehody bez následků, ale s dodatečným zvýšením úzkosti jak u ní, tak u pacienta. Trávící obtíže pacienta kulminovaly na konci partnerčina těhotenství a po porodu, kdy se pro jejich úpornost dostal do odborné péče. Bez zajímavosti není ani souběžný výskyt průjmů při průjmových obtížích synka, který také svědčí pro vznik symptomu cestou zvýšené empatie. Po rozboru situace, vysvětlení mechanismu vzniku příznaků a aplikaci malé dávky antidepresiva potíže do týdne ustoupily.

Jako couvade syndrom se označují obtíže, kterými podle literatury trpí až 20 % partnerů těhotných žen a které imitují těhotenské příznaky: ranní zvracení, podivné chutě, pálení žáhy, bolesti zubů a další. Odtrženy od prapůvodního magického rituálu, jaký je možné pozorovat u „primitivních národů“, vystupují zdánlivě samostatně jako onemocnění, pro které se nenajde přiměřené patologicko-anatomické vysvětlení.

Výraz couvade pochází z francouzsko-baskického slova couver, což značí „vyklubávat se, líhnout se, sedět na vejcích“. Již 60 let př. Kr. Diodóros Sicilský zaznamenává: Pakliže žena porodí dítě na ostrově Korsika, manžel onemocní a po určitý počet dní leží na lůžku. Podobných pozorování je více. Frazer ve Zlaté ratolesti píše, že byla upálena nejedna čarodějnice proto, že přenesla porodní bolesti z rodičky na jejího manžela.

Léčení je snadné, pokud lékař nahlédne souvislost příznaků s partnerčiným těhotenstvím a tento náhled zprostředkuje i pacientovi. To se mu podaří ale jen tehdy, sejme-li řádně bio-psycho-sociální anamnézu a zmapuje tak současnou pacientovu situaci.