Elena Ferrante: Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou. Geniální přítelkyně 3

Z geniálních přítelkyň Eleny a Lily se staly mladé ženy. Zdá se, že se jejich cesty definitivně rozcházejí. Elena se stěhuje do Florencie, kde chce budovat spisovatelskou kariéru, Lila zůstává v bídě neapolské periferie.

Po opojení svobodou a prosperitou báječných šedesátých let přichází jako drsné vystřízlivění „olověná“ léta sedmdesátá, kdy je Itálie zmítaná teroristickými útoky pravicových i levicových extremistů, prostředí univerzit i kulturních institucí se politizuje, vykřikují se zde hesla o nutnosti třídního boje, studenti i intelektuálové se angažují, ale podmínky dělníků, zejména v Kampánii sužované camorristickými klany, se nijak nelepší. Elena by ráda žila revolučním kvasem, ale dokáže dát svému životu náboj a směr sama bez Lily? Lze přátelství udržovat jen „po telefonu“, nebo je lepší pouto mezi hlasy bez těla utnout?

Za příběhem Eleny, která před Neapolí utíká a neuvědomuje si, že si ji nese v sobě, a Lily, která v ní setrvává, protože ví, že nejtěžší je utéct sám před sebou, se i nadále roztáčí sugestivní kaleidoskop životů obyvatel jejich rodné čtvrti, propletenec lásek, křivd, nevraživosti, žárlivosti, věrnosti i zrady.

O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se literární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina L’amore molesto (1992, Tíživá láska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně, tvořené romány L’amica geniale (2011, Geniální přítelkyně), Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě.

Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011).

Její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování (1995, r. Mario Martone a 2005, r. Roberto Faenza), nyní se na motivy tetralogie chystá v produkci společnosti HBO a italské RAI osmidílný televizní seriál.

Tetralogii Geniální přítelkyně u nás postupně vydává – v překladu Alice Flemrové – nakladatelství Prostor. Třetí díl řady je součástí kolekce Velkého knižního čtvrtku.

Ukázka z knihy:

1

Naposledy jsem Lilu viděla před pěti lety, v zimě roku 2005. Procházely jsme se brzy ráno po hlavní ulici a tak jako už spoustu let jsme se nedokázaly cítit uvolněně. Mluvila jsem jen, pokud si vzpomínám, ona si něco pobrukovala, zdravila lidi, kteří jí ani neodpovídali, když mě výjimečně přerušila,

omezovala se na zvolání bez zjevné souvislosti s tím, co jsem říkala. Během let se přihodilo moc ošklivých věcí, některé byly strašné, a abychom zas našly vzájemnou důvěrnost, musely bychom si sdělit své tajné myšlenky, jenže já neměla sílu najít slova a jí, která sílu možná měla, scházela chuť, neviděla v tom žádný smysl.

V každém případě jsem ji ale měla moc ráda, a když jsem přijela do Neapole, snažila jsem se s ní pokaždé setkat, třebaže musím říct, že jsem z toho měla trochu strach. Hrozně se změnila. Obě nás už přemohlo stáří, ale zatímco já bojovala se sklonem k nadváze, ona byla pořád kost a kůže. Nosila krátké vlasy, které si sama stříhala, úplně bílé, ne záměrně, ale protože o sebe nepečovala. Ve tváři, do níž se pořádně zaryl zub času, se stále více podobala svému otci. Nervózně se smála, znělo to skoro jako vřeštění, a mluvila moc nahlas. Nepřetržitě gestikulovala a do pohybů vkládala tak divokou rozhodnost, až se zdálo, že chce rozpůlit nízké činžáky, ulici, kolemjdoucí i mě.

Byly jsme zrovna v úrovni základní školy, když kolem nás proběhl zadýchaný mladík, kterého jsem neznala, a křikl na ni, že na záhoně vedle kostela našli mrtvolu nějaké ženy. Spěchaly jsme k parčíku, Lila mě zatáhla do hloučku čumilů,

neurvale si jím proklestila cestu. Žena ležela na boku, byla mimořádně tlustá, na sobě měla tmavozelený pršiplášť

už dávno vyšlý z módy. Lila ji hned poznala, já ne: byla to naše kamarádka z dětství Gigliola Spagnuolová, bývalá manželka Michela Solary.

Neviděla jsem ji pár desítek let. Krásná tvář jí zošklivěla, kotníky zdeformoval otok. Vlasy, kdysi hnědé, teď měly ohnivě rudou barvu, dlouhé jako zamlada, ale prořídlé, rozprostřené na okopané hlíně. Jen na jedné noze měla sešmajdaný střevíc na nízkém podpatku, tu druhou obepínala šedá vlněná punčocha s dírou na palci a střevíc ležel asi o metr dál, jako kdyby si ho vyzula, když kopala bolestí nebo strachy. Rozplakala jsem se; Lila se na mě rozmrzele podívala.

Usazené na nedaleké lavičce jsme mlčky čekaly, až Gigliolu odvezou. Co se jí stalo, jak zemřela, to se zatím nevědělo. Odešly jsme k Lile domů, do starého bytečku po rodičích, ve kterém teď žila se synem Rinem. Bavily jsme se o naší kamarádce, ona o ní říkala ošklivé věci, o životě, který vedla, o jejích nárocích, o jejích podlostech. Ale teď jsem zas nedokázala poslouchat já, myslela jsem na tu tvář zabořenou z profilu v hlíně, na to, jak byly řídké ty dlouhé vlasy, na prosvítající bělost lebky. Kolik lidí, kteří byli dětmi ve stejné době jako my, už nežilo, zmizeli z povrchu zemského kvůli nemoci, protože jejich nervový systém nevydržel šmirglování trýzně, protože byla prolita jejich krev. Chvíli jsme zůstaly laxně sedět v kuchyni, aniž se některá z nás rozhoupala, aby sklidila ze stolu, pak jsme zas vyšly ven.

Slunce krásného zimního dne dodávalo věcem klidný vzhled. Stará čtvrť zůstala na rozdíl od nás pořád stejná. Času odolávaly nízké šedivé činžáky, dvůr našich her, hlavní ulice, temný chřtán tunelu i násilí. Zato okolní krajina se změnila. Zelenkavá plocha rybníků už tam nebyla, stará konzervárna se rozplynula. Na jejich místě se leskly skleněné mrakodrapy, kdysi znamení zářné budoucnosti, jíž nikdy nikdo nevěřil. V průběhu let jsem zaznamenala veškeré změny, občas zvědavě, častěji roztržitě. Jako malá holka jsem si představovala, že za hranicemi čtvrti Neapol nabízí divy. Například mrakodrap u hlavního nádraží mě před desítkami let velice uchvátil tím, jak se zdvíhal patro za patrem, kostra budovy, jež nám tehdy vedle originálního železničního nádraží připadala vysokánská. To jsem panečku žasla, když jsem procházela po piazza Garibaldi: koukni, to je vejška, říkala jsem Lile, Carmen, Pasqualovi, Adě, Antoniovi, všem tehdejším kamarádům, se kterými jsem se vydávala k moři, na okraj bohatých čtvrtí. Tam nahoře bydlí andělé, myslela jsem si, a určitě si užívají výhledu na celé město. Jak by se mi bylo líbilo tam vyšplhat, vylézt až na vrchol. Byl to náš mrakodrap, i když nestál v naší čtvrti, viděli jsme ho růst den po dni. Jenže práce se pak zastavily. Když jsem se vracela domů z Pisy, spíš než jako symbol společenské obnovy mi nádražní mrakodrap připadal jako další z doupat nevýkonnosti.

V té době jsem dospěla k názoru, že mezi naší čtvrtí a Neapolí není žádný velký rozdíl, mizérie klouzala z jedné do druhé bez narušení kontinuity. Při každém návratu jsem nacházela město čím dál rozdrolenější, neschopné čelit změnám ročních období, horku, zimě, a zejména bouřkám. Tu déšť zatopil hlavní nádraží, tu se zřítila nákupní galerie naproti archeologickému muzeu, tu došlo k sesuvu půdy, přestala fungovat elektřina. Pamatovala jsem si tmavé ulice plné nebezpečí, stále chaotičtější dopravu, dláždění samý výmol, široké kaluže. Přeplněná kanalizace vypouštěla gejzíry a sliz. Lávy vody a výkalů a smetí a bakterií se řinuly do moře z kopců obtěžkaných zbrusu novými a nepevnými stavbami nebo rozežíraly podzemí. Lidé umírali na zanedbanou péči, korupci, svévoli, a přesto v každých dalších volbách dávali svůj nadšený hlas politikům, kteří se zasloužili o to, že byl jejich život nesnesitelný. Jakmile jsem vystoupila z vlaku, v místech, kde jsem vyrostla, jsem se pohybovala obezřetně a dávala jsem si pozor, abych mluvila jen dialektem, jako bych chtěla dát na vědomí: jsem jedna z vás, neubližujte mi. Když jsem odpromovala, když jsem vrhla na papír povídku, z níž se zcela nečekaně během několika měsíců stala kniha, zdálo se mi, že ve světě, odkud jsem pocházela, se všechno ještě zhoršilo. Zatímco v Pise, v Miláně jsem se cítila dobře, chvílemi dokonce i šťastná, ve svém městě jsem se při každém návratu strachovala, že mi nějaká nenadálá událost zabrání odtamtud uniknout, že o věci, které jsem si vydobyla, přijdu. Nebudu moct odjet za Pietrem, za kterého jsem se měla brzo provdat; bude mi odepřen vstup do čisťounkého prostoru nakladatelství; nebudu si už moct užívat vybraných způsobů své budoucí tchyně Adele, matky, jakou ta moje nikdy nebyla. Už v minulosti mi město připadalo přelidněné, tlačenice od piazza Garibaldi až k Forcelle, k Duchesce, Lavinaiu, Rettifilu. Na konci šedesátých let jsem měla dojem, že dav ještě zhoustl a že se nesnášenlivost a agresivita šíří nekontrolovatelným způsobem. Jednoho rána jsem se vydala až do via Mezzocannone, kde jsem pár let předtím pracovala jako prodavačka v jednom knihkupectví. Šla jsem tam ze zvědavosti, abych znovu uviděla místo, kde jsem makala, a hlavně abych si prohlédla univerzitu, kam jsem nikdy nevkročila. Chtěla jsem ji porovnat s tou v Pise, se Scuola Normale Superiore, dokonce jsem doufala, že narazím na děti profesorky Galianiové, na Armanda, na Nadiu, a pochlubí se jim tím, čeho jsem dosáhla. Ale ulice i prostory univerzity ve mně vzbudily tíseň, byly napěchované studenty z Neapole a Kampánie a celého Jihu, jak dobře oblečenou, hlučnou, sebejistou mládeží, tak kluky a holkami, kteří se chovali hrubě a podřízeně zároveň. Houfovali se u vchodů, v aulách, před sekretariáty, kde se tvořily dlouhé, často svárlivé fronty. Tři nebo čtyři studenti se začali zničehonic mlátit pár kroků ode mě, jako kdyby jim stačilo se vidět, aby začaly padat urážky a rány, běsnící samci hulákající svou touhu po krvi v dialektu, kterému jsem sama stěží rozuměla. Rychle jsem odešla, jako kdyby se o mě na místě, které jsem si představovala bezpečné, obývané jen zdravým rozumem, otřelo cosi hrozivého.

Zkrátka mi to rok od roku připadalo horší. V tom období dešťů město ještě jednou popraskalo, celý činžák se naklonil ke straně jako člověk, co se opře o područku starého křesla prožraného červotočem, a ta se zlomí. Mrtví, zranění. A křik, rány holí, petardy. Jako kdyby město střádalo v útrobách zlost, kterou ze sebe nemohlo dostat ven, a tak je ta zlost nahlodávala nebo se drala na povrch v podobě vředů plných jedu proti všem: dětem, dospělým, starým lidem, lidem z jiných měst, Američanům z NATO, turistům všech národností, samotným Neapolcům. Jak přežít na tom místě nepořádku a nebezpečí, na periferii, v centru, na kopcích, pod Vesuvem? Jaký strašný dojem ve mně zanechala čtvrť San Giovanni a Teduccio, i cesta tam. Jaký strašný dojem ve mně zanechala továrna, kde Lila pracovala, i Lila samotná, Lila s malým dítětem, Lila, která žila v ubohé barabizně s Enzem, i když spolu nespali. Řekla, že Enzo chce studovat funkce elektronických počítačů a ona že se mu snaží pomáhat. V hlavě mi zůstal znít její hlas, který se snažil vymazat San Giovanni, salámy, pach továrny, její stav a s předstíranou kompetencí zmiňoval výzkumná centra typu kybernetické středisko milánské státní univerzity, sovětské centrum pro využití počítačů v sociálních vědách. Chtěla mi namluvit, že brzy vznikne podobné centrum i v Neapoli. Pomyslela jsem si: v Miláně možná ano, v Sovětském svazu určitě, ale tady ne, tady jsou to jen šílené nápady tvojí nezvladatelné hlavy, do kterých zatahuješ i toho chudáka oddaného Enza. Naopak je třeba odejít. S konečnou platností se odsud zdejchnout někam hodně daleko od života, který jsme vedly už od narození. Usadit se na dobře organizovaných územích, kde je opravdu všechno možné. A tak jsem vzala roha. Ale jen abych v následujících desetiletích zjistila, že jsem se spletla, že je to řetěz se stále většími oky: čtvrť odkazovala k městu, město k Itálii, Itálie k Evropě, Evropa k celé planetě. Dneska to vidím takhle: není nemocná naše čtvrť ani Neapol, ale zeměkoule, vesmír nebo vesmíry. A jde jen o to umět zatajovat a zatajovat i sám před sebou pravý stav věcí.

Onoho odpoledne v zimě roku 2005 jsem tohle říkala Lile, s patosem a jako bych ji chtěla odškodnit. Chtěla jsem jí přiznat, že to celé pochopila už jako malá holka, aniž se kdy hnula z Neapole. Ale skoro hned jsem se zastyděla, uslyšela jsem ve svých slovech záštiplný pesimismus těch, co stárnou, tón, který, jak jsem věděla, ona nesnášela. A taky na mě vycenila zašlé zuby v úsměvu, který byl ve skutečnosti nervózním úšklebkem, a řekla:

„Děláš důležitou, plácáš moudra? O co ti jde? Chceš o nás psát? Chceš psát o mně?“

„Ne.“

„Nelži.“

„Bylo by to moc složitý.“

„Ale napadlo tě to, uvažuješ o tom.“

„Tak trochu.“

„Musíš mě nechat na pokoji, Lenù. Musíš nás všechny nechat bejt. Musíme zmizet, nic si nezasloužíme, ani Gigliola, ani já, nikdo.“

„To není pravda.“

Nespokojeně se zašklebila a provrtávala mě zorničkami, které skoro nebyly vidět, ústa měla pootevřená.

„Tak dobře,“ řekla, „piš si, jestli to opravdu chceš, piš o Gigliole, o kom se ti zachce. Ale o mně ne, opovaž se, slib mi to.“

„Nebudu psát o nikom, ani o tobě.“

„Hele, já si tě pohlídám.“

„Fakt?“

„Napíchnu se ti do počítače, přečtu si tvoje soubory, vymažu ti je.“

„Ale prosím tebe.“

„Myslíš, že to nedokážu?“

„Já vím, že to dokážeš. Ale umím se ochránit.“

Zasmála se tím svým starým zlým způsobem.

„Přede mnou ne.“

Copyright © 2013 by Edizioni e/o

Czech edition © PROSTOR, 2017

Translation © Alice Flemrová, 2017

ISBN 978-80-7260-364-0