Lidé a dějiny

Kolektivní monografie volně navazuje na předchozí dvě úspěšné publikace Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur (Academia 2011) a Civilizace a dějiny: Historie světa pohledem dvaceti českých vědců (Academia 2013). Jejím cílem je poukázat na roli jedince v rámci dějin a na to, jakou úlohu může sehrát osobnost v historickém vývoji a zásadně ho ovlivnit. Jako v předešlých monografiích i v této dominuje multidisciplinární přístup vycházející ze spolupráce společenských, technických a přírodních věd.

Editoři Miroslav Bárta a Martin Kovář oslovili více než tři desítky českých historiků a odborníků z dalších, vesměs příbuzných disciplín, kteří se v jednotlivých kapitolách zamýšlejí nad rolí, jakou hrály významné osobnosti z různých končin lidské činnosti v dějinách. Autoři se pokusili odpovědět na otázku, již si nejen historikové v minulosti opakovaně kladli a již si, koneckonců, kladou dodnes, a sice zda a nakolik svobodně mohou jednotlivci utvářet lidské dějiny, respektive do jaké míry jsou dějiny výsledkem složitých sociálních procesů, na něž nemají jednotlivé osobnosti – včetně těch nejvýraznějších – rozhodující vliv.

„Naším cílem nikdy nebylo – a ani nyní není – předkládat definitivní odpovědi a kategorické názory, soudy,“ říkají o podstatě publikace v úvodu editoři. „Mnohem více nám jde o hledání a nabízení různých perspektiv na složité historické procesy a události, jejichž poznání nikdy nekončí. Zároveň jsme rádi, že jsme mohli znovu uvést v život velký projekt založený na diskusi a spolupráci mnoha vědců z různých oborů. Věříme totiž, že to je správná cesta k relevantnímu poznání. Rovněž věříme, že tento druh bádání je hodnotný právě dnes, v době, kdy je svět neustále v pohybu a jeho charakteristiky jsou velice těžce uchopitelné.“

A jaké že to osudy slouží v publikace k mapování vztahu osobnost a dějiny? Například čínský teoretik války Sun-c´, anglosaský učenec na dvoře Karla Velikého Alkuin z Yorku, vynálezce knihtisku Johannes Gutenberg, spisovatel a žurnalista Daniel Defoe, generál Radola Gajda, biolog Trofim Děnisovič Lysenko, odbojová pracovnice Inka Bernášková, americký diplomat George Frost Kennan, diktátorova manželka Eva Perónová či tenista Roger Federer.

Knihu vydává nakladatelství Academia.

Ukázka z kapitoly Autor a jeho hrdina v bludišti světa, kterou Václav Cílek věnoval Danielu Defoeovi (1660–1731):

Pan De Foe – první ekonomický žurnalista a mediální manipulátor

Nejsem celkem toho názoru, že náboženství se má pěstovat mečem, ale kdyby se spojila evropská křesťanská knížata, není nic jistějšího, že by vyhladili pohanství ze světa. Mohli by zničit tureckou říši a perské království a vyhladit jméno Mohamedovo z povrchu zemského.

(Vážné úvahy Robinsona Crusoea během jeho života a podivuhodných dobrodružství s jeho vidinou andělského světa. napsáno jím samým. Kapitola VI., citován překlad B. Hlinky, 1983. Tento úryvek ukazuje, že v 17. století si někteří vzdělaní Angličané mysleli o náboženství totéž, co někteří muslimové dnes. Naděje je v tom, že dnešní Britové a budoucí muslimové přeci jen budou smířlivější lidé.)

Daniela Defoe je lehčí napadnout než obhájit. na jednu stranu působí jako cynický manipulátor, ale na druhou stranu veškerým jeho psaním probleskuje péče o veřejné dobro a zvelebení Anglie. Často je egocentrický, ale zároveň tajemný a svou vlastní tvář dodnes skryl tak dobře, že pořádně nevíme, co si o něm máme myslet. Neustále poučuje – o stavbě silnic či námořní organizaci – a někdy se přitom jeví jako génius, jindy jako blázen. Netušíme, jaké světlo, jaký vnitřní impulz způsobil to, že nečekaně napsal knihu, jako je Robinson. A možná, že jen opět neměl peníze.

Státní propaganda sice existovala vždycky a v letácích třicetileté války dosáhla jisté systematicky profesionální úrovně, ale Defoe předváděl hry na úrovni Jamese Bonda už jenom tím, že vedl opoziční noviny ve skutečnosti pracující pro vládu, anebo že pod nejméně dvanácti různými jmény šířil určité myšlenky a tím vytvářel dojem, že za těmito názory stojí větší množství lidí. Zároveň ale také bojoval za práva tisku, který zneužívá a vymýšlí jeden z moderních politických nástrojů, jemuž se říká „opinion sampling“, tedy přehled názorů na určitou věc, kterou zastávají různá média, z nichž část centrálně dirigoval právě Defoe. V jednu chvíli Defoe plnil pět různých novin (celkem až dvacet periodik) a psal pamflety o rozsahu 20–50 stran. dokázal napsat hlavní článek a v těch samých novinách v rubrice „dopisy editorovi“ jej podpořit či pohanět. Často o sobě mluvil ve třetí osobě.

Mnoho Defoeových témat byly ryze praktické záležitosti. V pamfletu Protestantský klášter útočí na společnost, která si nevšímá starých lidí. V jiném listu navrhuje zlepšit veřejné osvětlení Londýna, aby se předešlo loupežím. Podobně se zabývá penzijním příspěvkem pro staré a chudé či otázkami státního dluhu. V knize Obecná historie obchodu navrhuje, že vláda by měla podporovat rozvoj dopravní infrastruktury a odkládat stranou peníze určené na technologické inovace.

Už v roce 1697 sepsal svůj první, významný ekonomický leták, Esej o projektech, tedy o způsobech, jak zlepšit anglický život a hospodářství. Slovo project můžeme nejlépe dobově přeložit jako návrh. Nalézáme zde nejen velmi praktické a protofeministické návrhy na vybudování nové silniční sítě nebo penzijního zajištění nejchudších lidí, ale také založení vojenské akademie a školy, kde by se vzdělávaly ženy. Jde do detailů, navrhuje výši platů i to, že každý voják se musí naučit plavat. Zaměstnavatelem všech námořníků by měl být stát, který by jim platil půlku platu na pevnině a pronajímal je soukromým zaměstnavatelům. Přesto jeho pamflety nejsou suché čtení. Projevuje se v nich jistá, neběžná energie jazyka a komické až satirické tóny. nepoužívá úřední jazyk. Jako jeden z prvních si uvědomil moderní pravdu, že média musí nejen informovat, ale také bavit.

Defoe pozoroval, že spekulativní svět velkého obchodu a rostoucího konzumu ztrácí nejen čestnost, ale také hazarduje s významy slov a činů. Věřil, že božské uspořádání světa se dá nejlépe realizovat globálním obchodem, protože to byl Bůh, kdo vytvořil rozmanitost zdrojů. Říkal, že obchod následuje přírodu. Jenže na vlastní oči viděl anglickou či světovou realitu a ptal se, jak je možné, že dílo Prozřetelnosti je takovým způsobem mařeno. Myslím, že byl jedním z prvních esejistů, který se systematicky zabýval dnes opět aktuální otázkou zla obsaženého v bankovnictví a obchodu. Sepsal na toto téma monografii Politická historie Ďábla. Podobně jako později Karl Kraus předpokládal, že část obchodního a politického života se odehrává pod vlivem černé magie.

Formou dialogu radil v ekonomických záležitostech. Jedna z jeho postav se jmenovala Šílenec (Mad Man), který dával zdánlivě šílené návrhy. Používal přezdívky jako například „Mr. Review“ nebo „Politik, který nepotěšil vládu“ (Politician that displeased the government). důležité je, že jeho psaní podněcovalo veřejnou diskusi, takže se zdá, že poprvé v dějinách Anglie, nebo dokonce celého světa dokázal prostřednictvím kontroverzní a někdy falešné, nejspíš však dobře míněné a koordinované mediální akce vytvořit něco, čemu Britové říkají „party spirit“, ducha určité strany. Dnes jsme si už zvykli, že každá politická strana je nakonec nějak „čitelná“, protože dlouhodobě sdílí nějaké názory a hodnoty. ale jak k tomuto procesu dochází? Vytváří jej televize a noviny. Politici spolu ve veřejném prostoru diskutují, hádají se a zastávají nějaká stanoviska, takže i lidé z malých měst se účastní krystalizace určitého názoru, který se pak stává stranickým charakterem. Defoe nejenom tento prostor pomohl vytvořit, ale hlavně metaforami, vtipy, provokacemi či dokonce pomocí lži dokázal „popíchnout“ duši mas a tím formovat „public spirit“. Tento výraz v sobě obsahuje víc než české sousloví „veřejné mínění“, protože kromě názoru na věc v sobě zároveň vyjadřuje pocity a odhodlání dané doby.

Tajná historie tajné historie

Některé Deofoeovy činy i díla působí dojmem složitě vytvářených labyrintů a několikanásobných identit, jaké bychom spíš čekali v moderní zpravodajské či mediální hře. V roce 1714 Defoe napsal dvě navzájem si zdánlivě odporující knihy, které se týkají tajných politických rozhovorů, jež vedl před svým pádem Robert Harley. První kniha má název Tajná historie Bílého grémia neboli výčet událostí vedených některými ministry, a co se mohlo stát, kdyby Královna nezemřela a je chytrou směsicí fakt a dohadů.

Z větší části sestává z imaginárních rozhovorů, o kterých vypráví třetí pozorovatel – pan harley. kniha působila dojmem, že ji sepsal na svoji obranu sám Harley, ale ten autorství veřejně vyvracel. O rok později se tato podivná kniha dočkala svého pokračování v mimořádně podvratném textu nazvaném Tajná historie tajné historie Bílého grémia, Měšce a Mitry. V ní Defoe píše, že první kniha je padělek napsaný buď pro trochu peněz (to get a Penny), nebo pro ošálení lidí, či z obou důvodů.

Jinými slovy Defoe jako skrytý autor v druhé knize útočí sám proti sobě a odhaluje – opět podvodně upřímným způsobem – své chyby a lži. Zdá se, že se přitom dobře bavil, protože jeho nepřátelé nevěděli, co si o situaci myslet. Defoe dokonce předložil dialog, ve kterém dva muži o knize diskutují v kavárně, a jeden z nich zastává názor, že knihu tajně napsal Robert Harley, zatímco druhý ji přisuzuje takovému pisálkovi, jako je jistý Daniel de Foe, který za peníze klidně takovouto věc udělá.

V české literatuře by podobného sarkasmu byl schopen snad jedině Josef Váchal a BIS. Tajná služba proto, aby odhalením údajné lži ji v očích „nevěřících“ posílila, a Váchal, protože i jeho občas těšilo dělat si legraci ze svého vlastního díla.