Kolektivní monografie volně navazuje na předchozí dvě
úspěšné publikace Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur (Academia
2011) a Civilizace a dějiny: Historie světa pohledem dvaceti českých vědců
(Academia 2013). Jejím cílem je poukázat na roli jedince v rámci dějin a na to,
jakou úlohu může sehrát osobnost v historickém vývoji a zásadně ho ovlivnit.
Jako v předešlých monografiích i v této dominuje multidisciplinární přístup
vycházející ze spolupráce společenských, technických a přírodních věd.
Editoři Miroslav Bárta a Martin Kovář oslovili více než tři
desítky českých historiků a odborníků z dalších, vesměs příbuzných disciplín,
kteří se v jednotlivých kapitolách zamýšlejí nad rolí, jakou hrály významné
osobnosti z různých končin lidské činnosti v dějinách. Autoři se pokusili
odpovědět na otázku, již si nejen historikové v minulosti opakovaně kladli a
již si, koneckonců, kladou dodnes, a sice zda a nakolik svobodně mohou
jednotlivci utvářet lidské dějiny, respektive do jaké míry jsou dějiny výsledkem
složitých sociálních procesů, na něž nemají jednotlivé osobnosti – včetně těch
nejvýraznějších – rozhodující vliv.
„Naším cílem nikdy nebylo – a ani nyní není – předkládat
definitivní odpovědi a kategorické názory, soudy,“ říkají o podstatě publikace
v úvodu editoři. „Mnohem více nám jde o hledání a nabízení různých perspektiv
na složité historické procesy a události, jejichž poznání nikdy nekončí.
Zároveň jsme rádi, že jsme mohli znovu uvést v život velký projekt založený na
diskusi a spolupráci mnoha vědců z různých oborů. Věříme totiž, že to je
správná cesta k relevantnímu poznání. Rovněž věříme, že tento druh bádání je
hodnotný právě dnes, v době, kdy je svět neustále v pohybu a jeho
charakteristiky jsou velice těžce uchopitelné.“
A jaké že to osudy slouží v publikace k mapování vztahu
osobnost a dějiny? Například čínský teoretik války Sun-c´, anglosaský učenec na
dvoře Karla Velikého Alkuin z Yorku, vynálezce knihtisku Johannes Gutenberg,
spisovatel a žurnalista Daniel Defoe, generál Radola Gajda, biolog Trofim Děnisovič
Lysenko, odbojová pracovnice Inka Bernášková, americký diplomat George Frost
Kennan, diktátorova manželka Eva Perónová či tenista Roger Federer.
Knihu vydává nakladatelství Academia.
Ukázka z kapitoly
Autor a jeho hrdina v bludišti světa, kterou Václav Cílek věnoval Danielu Defoeovi
(1660–1731):
Pan De Foe – první
ekonomický žurnalista a mediální manipulátor
Nejsem celkem toho názoru, že náboženství se má pěstovat mečem, ale
kdyby se spojila evropská křesťanská knížata, není nic jistějšího, že by
vyhladili pohanství ze světa. Mohli by zničit tureckou říši a perské království
a vyhladit jméno Mohamedovo z povrchu zemského.
(Vážné úvahy Robinsona Crusoea během
jeho života a podivuhodných dobrodružství s jeho vidinou andělského světa.
napsáno jím samým. Kapitola VI., citován překlad B. Hlinky, 1983. Tento úryvek
ukazuje, že v 17. století si někteří vzdělaní Angličané mysleli o náboženství totéž,
co někteří muslimové dnes. Naděje je v tom, že dnešní Britové a budoucí
muslimové přeci jen budou smířlivější lidé.)
Daniela Defoe je lehčí napadnout než obhájit. na jednu
stranu působí jako cynický manipulátor, ale na druhou stranu veškerým jeho
psaním probleskuje péče o veřejné dobro a zvelebení Anglie. Často je
egocentrický, ale zároveň tajemný a svou vlastní tvář dodnes skryl tak dobře,
že pořádně nevíme, co si o něm máme myslet. Neustále poučuje – o stavbě silnic či
námořní organizaci – a někdy se přitom jeví jako génius, jindy jako blázen. Netušíme,
jaké světlo, jaký vnitřní impulz způsobil to, že nečekaně napsal knihu, jako je
Robinson. A možná, že jen opět neměl
peníze.
Státní propaganda sice existovala vždycky a v letácích
třicetileté války dosáhla jisté systematicky profesionální úrovně, ale Defoe
předváděl hry na úrovni Jamese Bonda už jenom tím, že vedl opoziční noviny ve
skutečnosti pracující pro vládu, anebo že pod nejméně dvanácti různými jmény
šířil určité myšlenky a tím vytvářel dojem, že za těmito názory stojí větší
množství lidí. Zároveň ale také bojoval za práva tisku, který zneužívá a
vymýšlí jeden z moderních politických nástrojů, jemuž se říká „opinion
sampling“, tedy přehled názorů na určitou věc, kterou zastávají různá média, z
nichž část centrálně dirigoval právě Defoe. V jednu chvíli Defoe plnil pět různých
novin (celkem až dvacet periodik) a psal pamflety o rozsahu 20–50 stran.
dokázal napsat hlavní článek a v těch samých novinách v rubrice „dopisy editorovi“
jej podpořit či pohanět. Často o sobě mluvil ve třetí osobě.
Mnoho Defoeových témat byly ryze praktické záležitosti. V pamfletu
Protestantský klášter útočí na společnost, která si nevšímá starých lidí. V jiném
listu navrhuje zlepšit veřejné osvětlení Londýna, aby se předešlo loupežím.
Podobně se zabývá penzijním příspěvkem pro staré a chudé či otázkami státního
dluhu. V knize Obecná historie obchodu navrhuje, že vláda by měla podporovat
rozvoj dopravní infrastruktury a odkládat stranou peníze určené na
technologické inovace.
Už v roce 1697 sepsal svůj první, významný ekonomický leták,
Esej o projektech, tedy o způsobech, jak zlepšit anglický život a hospodářství.
Slovo project můžeme nejlépe dobově
přeložit jako návrh. Nalézáme zde nejen velmi praktické a protofeministické
návrhy na vybudování nové silniční sítě nebo penzijního zajištění nejchudších
lidí, ale také založení vojenské akademie a školy, kde by se vzdělávaly ženy.
Jde do detailů, navrhuje výši platů i to, že každý voják se musí naučit plavat.
Zaměstnavatelem všech námořníků by měl být stát, který by jim platil půlku
platu na pevnině a pronajímal je soukromým zaměstnavatelům. Přesto jeho
pamflety nejsou suché čtení. Projevuje se v nich jistá, neběžná energie jazyka
a komické až satirické tóny. nepoužívá úřední jazyk. Jako jeden z prvních si
uvědomil moderní pravdu, že média musí nejen informovat, ale také bavit.
Defoe pozoroval, že spekulativní svět velkého obchodu a
rostoucího konzumu ztrácí nejen čestnost, ale také hazarduje s významy slov a
činů. Věřil, že božské uspořádání světa se dá nejlépe realizovat globálním obchodem,
protože to byl Bůh, kdo vytvořil rozmanitost zdrojů. Říkal, že obchod následuje
přírodu. Jenže na vlastní oči viděl anglickou či světovou realitu a ptal se,
jak je možné, že dílo Prozřetelnosti je takovým způsobem mařeno. Myslím, že byl
jedním z prvních esejistů, který se systematicky zabýval dnes opět aktuální
otázkou zla obsaženého v bankovnictví a obchodu. Sepsal na toto téma
monografii Politická historie Ďábla. Podobně jako později Karl Kraus předpokládal,
že část obchodního a politického života se odehrává pod vlivem černé magie.
Formou dialogu radil v ekonomických záležitostech. Jedna z
jeho postav se jmenovala Šílenec (Mad Man),
který dával zdánlivě šílené návrhy. Používal přezdívky jako například „Mr.
Review“ nebo „Politik, který nepotěšil vládu“ (Politician that displeased the government). důležité je, že jeho psaní
podněcovalo veřejnou diskusi, takže se zdá, že poprvé v dějinách Anglie,
nebo dokonce celého světa dokázal prostřednictvím kontroverzní a někdy falešné,
nejspíš však dobře míněné a koordinované mediální akce vytvořit něco, čemu
Britové říkají „party spirit“, ducha určité strany. Dnes jsme si už zvykli, že
každá politická strana je nakonec nějak „čitelná“, protože dlouhodobě sdílí
nějaké názory a hodnoty. ale jak k tomuto procesu dochází? Vytváří jej
televize a noviny. Politici spolu ve veřejném prostoru diskutují, hádají se a
zastávají nějaká stanoviska, takže i lidé z malých měst se účastní krystalizace
určitého názoru, který se pak stává stranickým charakterem. Defoe nejenom tento
prostor pomohl vytvořit, ale hlavně metaforami, vtipy, provokacemi či dokonce
pomocí lži dokázal „popíchnout“ duši mas a tím formovat „public spirit“. Tento
výraz v sobě obsahuje víc než české sousloví „veřejné mínění“, protože kromě
názoru na věc v sobě zároveň vyjadřuje pocity a odhodlání dané doby.
Tajná historie tajné
historie
Některé Deofoeovy činy i díla působí dojmem složitě
vytvářených labyrintů a několikanásobných identit, jaké bychom spíš čekali v moderní
zpravodajské či mediální hře. V roce 1714 Defoe napsal dvě navzájem si zdánlivě
odporující knihy, které se týkají tajných politických rozhovorů, jež vedl před
svým pádem Robert Harley. První kniha má název Tajná historie Bílého grémia neboli výčet událostí vedených některými
ministry, a co se mohlo stát, kdyby Královna nezemřela a je chytrou směsicí
fakt a dohadů.
Z větší části sestává z imaginárních rozhovorů, o kterých
vypráví třetí pozorovatel – pan harley. kniha působila dojmem, že ji sepsal na svoji
obranu sám Harley, ale ten autorství veřejně vyvracel. O rok později se tato
podivná kniha dočkala svého pokračování v mimořádně podvratném textu
nazvaném Tajná historie tajné historie
Bílého grémia, Měšce a Mitry. V
ní Defoe píše, že první kniha je padělek napsaný buď pro trochu peněz (to get a Penny), nebo pro ošálení lidí, či z obou důvodů.
Jinými slovy Defoe jako skrytý autor v druhé knize útočí sám
proti sobě a odhaluje – opět podvodně upřímným způsobem – své chyby a lži. Zdá
se, že se přitom dobře bavil, protože jeho nepřátelé nevěděli, co si o situaci
myslet. Defoe dokonce předložil dialog, ve kterém dva muži o knize diskutují v
kavárně, a jeden z nich zastává názor, že knihu tajně napsal Robert Harley,
zatímco druhý ji přisuzuje takovému pisálkovi, jako je jistý Daniel de Foe,
který za peníze klidně takovouto věc udělá.
V české literatuře by podobného sarkasmu byl schopen snad
jedině Josef Váchal a BIS. Tajná služba proto, aby odhalením údajné lži ji v
očích „nevěřících“ posílila, a Váchal, protože i jeho občas těšilo dělat si
legraci ze svého vlastního díla.
Žádné komentáře:
Okomentovat